Lomnické kulturní léto 2023

Lomnické kulturní léto 2023

Nahlížím do svých starších materiálů a dohledávám, že v kostele Mikuláše z Bari vystoupilo České filharmonické kvarteto v obsazení Štěpán Pražák 1. housle, Viktor Mazáček 2. housle, Jiří Poslední viola a Jakub Dvořák violoncello. A to proč? Z letošních koncertů Lomnického kulturního léta jsem si vybral mimo jiné páteční koncert (28. 7. 2023, 19:30) Graffova kvarteta (Štěpán Graffe 1. housle, Lukáš Bednařík 2. housle, Leoš Černý viola a Michal Hreňo violoncello) rovněž na tomto místě, a když jsem šel pozdravit Jaroslava Krčka, viděl jsem ho v rozhovoru právě s pány Mazáčkem a Posledním. Netušil jsem ovšem ještě, že se jedná o změnu, totiž o nemoc jednoho z hudebníků Graffova kvarteta, kterého ovšem nenahradí jiný hudebník, ale vystoupí hudebníci, které Jaroslav Krček v úvodu označil jako „festivalové kvarteto“. Přitom Viktor Mazáček usedl k partu prvních houslí, a v kostelní akustice jsem, přestože jsem neseděl daleko od hudebníků, někde ve třetí řadě, neodchytil jméno hudebníka u druhých houslí.

Udělal jsem si v tom nakonec pořádek, samozřejmě, uskupení kvarteta se časem mění, také jsem zalistoval v internetu, na postu prvních houslí hrál také Leoš Čepický, s nímž jsem se ovšem setkal také jako s primáriem Wihanova kvarteta (mj. v Sukově síni na ČDH 2017, předtím v Jablonci n. Nisou v zajímavém projektu Paganini – Dvořák – Beatles na Dvořákově festivalu 2012), na postu primária Českého filharmonického kvarteta působila též Olga Šroubková. V uskupení, které přijelo s poněkud pozměněným programem, usedl k pultu druhých houslí Zdeněk Zelba, jenž se zabýval, jak se můžeme dočíst na stránkách České filharmonie, již od školních let komorní hudbou a folklórem, působil v souboru Musica Bohemica, jako hudební skladatel se zabýval také úpravami lidových písní pro soubory Chorea Bohemica či Cimbálová muzika České filharmonie.

Takže můžeme sledovat onu propojenost příběhů přátel, jak je Jaroslav Krček v úvodním vysvětlení změn nazval, s řadou vtipných podotknutí, např. ohledně jména hráče na violoncello. A ovšem, neřekl jsem, že právě s těmito hudebníky se mohli návštěvníci Lomnického kulturního léta v minulých ročnících opakovaně setkávat.

V původním programu je v programové brožuře napsána jako první skladba Vítězslava Nováka, Smyčcový kvartet D dur op. 35 (Fantazie, Fuga), jako druhá skladba Jaroslava Krčka Smyčcový kvartet č. 14 (Moderato, Lento, Moderato, Con fuoco), třetí pak proslulý „Americký“ kvartet (F dur, op. 96) Antonína Dvořáka, v tuto chvíli moderátor pořadu Jaroslav Krček spolu s uvedením „festivalového kvarteta“ oznámil, že s touto změnou je dochází i ke změně v programu a jako první zazní Mozartovo Divertimento D dur (op. 135, 1772), tedy skladba, která rovněž patří k základnímu posluchačskému kánonu klasické hudby.

Ohledně druhé skladby, kdy by mělo zaznít něco z Krčkova díla – to je něco podstatného, co činí z Lomnického kulturního léta výjimečný festival, totiž že osobnost Jaroslava Krčka zde působí mnohočetně, jakožto dramaturg festivalu pochopitelně uvádí na řadě koncertů svá díla (bude tomu tak i o dalším večeru, o němž bude ještě řeč), pokud dokonce není přímo jejich interpretem (buď v nějakém komorním obsazení, ale také s Musikou Bohemikou), a k tomu všemu koncerty většinou alespoň na začátku uvádí – ,  říkal Jaroslav Krček, že v onom okamžiku, kdy padla původní představa koncertu smyčcového kvarteta a bylo třeba urychleně hledat náhradní podobu, čekal, s čím hudebníci z Prahy vlastně přijedou.

Nakonec to byl kvartet, který autor a moderátor nazval „Pět skic“ (takto to formuluju proto, že v bibliografii Krčkova díla je kvartet označen jako Smyčcový kvartet č. 9 „Šest skic“, op. 177, z roku 2020, nyní bylo provedeno opravdu pět částí) s komentářem, že právě „tito pánové“, myšleno Mazáček a Poslední, byli u zrodu Krčkovy tvorby kvartetních děl, když si původně na chalupě zaznamenával u klavíru nápady, které mu „shora“ přicházely, a právě oni jej přiměli, aby jim dal tento formát. V seznamu Krčkových děl opravdu dohledáme, že smyčcová kvarteta začal psát v roce 2017 (č. 1, op. 160), zatímco klavírní kvartet napsal již v roce 1965, op. 16). Poslední skladba byla již dle napsaného programu, dá se říci, že se tedy postupně sbíhaly odchylky od původního záměru, který byl takto velmi uspokojivě naplněn.

Říkal jsem si v tu chvíli, že je to vlastně malý (či větší?) zázrak, že se podařilo letos uskutečnit celý festival v rozsahu jako v předchozích letech (Jaroslav Krček mi pak prozradil, že musel nahrazovat v průběhu příprav, kdy odpadly některé původní možnosti, i některé další programové položky). V tak malém, vlastně jen několikatisícovém městě, jako je Lomnice nad Popelkou, je unikátní kulturní kontinuita, která mě již před léty uhranula, a podkrkonošské vděčné kulturní publikum, které navštěvuje kulturní akce, určitě také přispívá k tomu, že se daří rok co rok, ten příští to bude třicet let, tedy uspořádat multižánrový festival (v programu je označen jako „hudebně dramatický“, ale součástí jsou i výstavy, besedy atd.) v rozsahu deseti dní, tedy vlastně dvou víkendů a mezilehlých dní, kdy na každý den připadá jeden pořad (u některých dní dva, 27. a 30. července), celkem tedy dvanáct programových položek.

Samozřejmě, významný nejen organizační podíl (i vystoupení vlastního souboru) má i lomnický divadelní spolek J. K. Tyl (v budově divadla se konají nejen divadelní představení, ale i některé koncerty, a vedle opraveného zámku, kostela sv. Mikuláše z Bari a kostele Proměnění Páně na Táboře, kde se koná každoročně závěrečný koncert, lomnického muzea a Kulturní dílny J. Krčka na Rváčově-Černé, kde ovšem letos žádný pořad nebyl). A samozřejmě, vzhledem k turbulentní době událostí předchozích let i dramatickému nárůstu cen všude, kam se podíváte, se programový výběr více orientoval na amatérskou scénu a začínající a mladé umělce, které ovšem Jaroslav Krček uváděl od počátku festivalu a jimž byl vždy nakloněn (v souvislosti s koncertem rodiny Tesařových jsem si vzpomněl právě na malého Kubu Fišera houslistu a dnes violistu, primária skvělého Benewitzova kvarteta, jenž vystoupil se svou rodinou v Krčkově „Kulně“, kostelíčku na Rváčově).

Ovšemže se nedaří přijít na všechny pořady, letos jsem viděl a slyšel zhruba poslední třetinu, zmíním tedy alespoň v přehledu ty ostatní, které uvádí programová brožura. Prvních několik pořadů se uskutečnilo letos právě v Tylově divadle. Cry Baby Cry, původní autorskou inscenaci Švandova divadla (j. autoři jsou uváděni Klára Cibulková, Kristýna Frejová, Petra Hřebíčková, Martina Krátká, Blanka Popková a Jaroslav Šmíd, na portále i-Divadlo se dočítám, premiéra 2013, na stránkách divadla se píše o 100. repríze, svědčící o divácké úspěšnosti), realizoval lomnický divadelní spolek, tedy v rolích V. Duštová, J. Barancová, B. Rajmová, I. Hrdličková, A. Barochová, L. Grabec, M. Stránský, režie Renata Tomešová – pátek 21. 7..

V sobotu následovaly Písničky z moravskoslovenského pomezí v podání souboru ČaroTaj, což je seskupení, tvořené dvěma zpěvačkami, sestrami Taťánou Rozkovcovou a Jitkou Novotnou, a instrumentálním triem basklarinetistou Petrem Valáškem, fagotistou Ondřejem Roskovcem a violoncellistou Janem Kellerem. Jitku Novotnou asi každý zná jako moderátorku a dramaturgyni Českého rozhlasu, její sestru jako vokalistku u Karla Gotta nebo z vokálního tria Havelkových Melody Makers, pozoruhodné, což jsem nevěděl, že je vystudovaná také houslistka (v Kroměříži). Program: Byla láska, Maliny, Pasol Jano, Aj, ženy, žen, Rostú,, rostú, rostú, Ej, pod močiarom, V javorových horách, Hledajte ně, hledajte, Preletělo ftáča + Daj ně, Bože, synka, Šak sa ně, Búvaj, že mi búvaj, Děvča šaty pere, Při trenčanskej skale.

Lomničtí divadelníci pokračovali v neděli 23. 7. v další hře Nerušit, prosím!, anglické komedie Ray Cooneyho, tentokrát v režii Veroniky Nožičkové. Anotaci kopíruji ze stránek www.divadlo.kislomnice.cz: „Známá anglická komedie od britského autora je svým obsahem velice nadčasová. Pověstný záletník Richard Willey zastává funkci ministra a poslance. Jednoho krásného dne se rozhodne, že únavné noční zasedání Dolní sněmovny vymění za přísně tajné dostaveníčko s půvabnou sekretářkou šéfa opozice. Hlavní linka příběhu je postavena na nespočetném gejzíru lží a polopravd, prostřednictvím kterých se hlavní hrdina snaží vylhat z pro něj velmi choulostivých situací.“

U titulu Na shledanou v lepších časech aneb Werich naostro, na programu v pondělí 24. 7., stále v Tylově divadle, budeme tušit písničky Voskovce a Wericha a Jaroslava Ježka, interprety byli Václav Marek a jeho Blue Star, Milan Marek a Jiří Werich Petrášek, biologický syn Jana Wericha.

Pod názvem Struny léta (s podtitulem Koncert mladých umělců), v úterý 25. 7. v Tylově divadle jsou jména interpretů: manželů Pavla a Ludmily Krčmárikových (klavír a housle) a Anny Zedníčkové (zpěv). Krčmárikovi vyučují, podobně jako Anna Zedníčková, na ZUŠ v Jičíně (na fotografii v brožuře je vidíme na ochozu jičínského zámku), Ludmila jistý čas učila na ZUŠ v Lomnici, oba mají pozoruhodný hudební životopis, v našem kraji (Jičínsko) je můžeme sledovat v řadě nejrůznějších kulturních pořadů. Lze souhlasit s charakteristikou Pavla jako „univerzálního klavíristy“, nejčastěji jej vídávám u klavíru s pěveckým sborem Foerster, ale slyšel jsem jej výborně hrát Chopina i jazz. Anna Zedníčková posbírala řadu ocenění i v mezinárodních pěveckých soutěžích. Na programu byly mj. skladby B. Martinů, A. Dvořáka, G. Bizeta, M. de Fally či Astora Piazzolly, mě zaujal Dvořákův Mazurek, který Václav Hudeček dává často jako přídavek. Program to byl bohatý, neboť v druhé části vystoupila zpěvačka a hudebnice (varhany, harfa) jménem ANWI.

A směrem populární hudby se vydává i středeční pokračování (26. 7., rovněž Tylovo divadlo) nedávno vzniklého souboru Monika Sonk trio, což jsou Monika Sonk, zpěv, kytary, klavír, Bára Soukupová, vokál, violoncello a Juraj Gažmerčík, vokál, perkuse, klavír. Na koncertu zazněly písně z debutového alba Lodivod „a další písně oscilující mezi latino-folkem-jazzem a chansonem. Zatímco Monika Sonk získala svá první ocenění za autorské písně teprve nedávno, Bára Soukupová je profesionální violoncellistka, dlouholetá hráčka orchestru Divadla Národního divadla a Juraj Gažmerčík je mladý multiinstrumentalista, jenž v současnosti studuje skladbu na HAMU v Praze.

Trio je rovněž Hudební divadélko DINO, které zahrálo pohádku Boženy Němcové Čert a Káča. Autorem libreta a hudby a zároveň herec v několika rolích (vypravěč, myslivec, Belzebub, ovčák, a také hudebník) Milan Benedikt Karpíšek, zatímco Kateřina Kubištová a její sestra Jitka Kubištová zahrály další role (Kateřina Káču, poklasného, šafáře, knížete a Jitka čerta Luciáše). Divadélko hraje i další pohádky Boženy Němcové, Karpíšek je plzeňský hudebník, pracoval také v Plzeňském rozhlasu jako hudební redaktor (1990–2000), jestli jsem hledal správně, je původně v Plzni vyštudovaný inženýr, vyhrál Portu (Lochotínský amfiteátr je právě v Plzni) se souborem Experimentální folkové studio (zkracují jej na E. F. S., vznikla 1981 ve složení kytara, housle, basa), nejznámější jeho skladbou je Tmavovláska.

Zpěvačku Petru Černockou jsem viděl a slyšel před nějakým časem na malém country festiválku na ranči Jana Jiterského (tenkrát ještě ředitele venkovské soukromé školy Bodlák a Pampeliška ve Veliši, dnes pracuje na ministerstvu školství) v Zelenecké Lhotě, kde jsem také hrál s Jakubem Kazdou a přáteli, dohledávám si (s časovými údaji mám vždycky potíže), že to byl první ročník festivalu 2013 a jak se hrabu v internetu, vidím, že mám i fotky Petry Černocké (to už jsem zapomněl, vzpomínám si jen, jak jsem si s ní povídal, adresa: https://www.rajce.idnes.cz/jankcelis/album/festival-jana-jiterskeho-v-zahubech). V Lomnici zpívala a vyprávěla na zámku ve čtvrtek 27. 7., kromě manžela Jiřího Pracného (ten tenkrát na onom festiválku na Zelené louce také byl) zahrál i skvělý multiinstrumentalista, zpěvák, textař, producent etc. Karel Macálka (kdo ho nepamatuje s AG Flekem a Vlastou Redlem?).

O pátečním koncertu smyčcového kvarteta již byla řeč, v sobotu jsem se těšil na Stabat mater, rovněž v kostele sv. Mikuláše. Tedy titul skladby G. B. Pergolesiho, která zazněla v druhé části koncertu, mu dal název, v první části zazněl Koncert pro hoboj, housle a orchestr d moll BWV 1060 J. S. Bacha (I. Allegro, II. Adagio, III. Allegro), jemuž následoval Dvojkoncert pro hoboj, housle a smyčcový orchestr op. 176, který Jaroslav Krček napsal právě pro interprety dnešního večera a jim věnoval: sólisty první jeho poloviny byly sestry houslistka Pavla Tesařová a hobojistka Bohdana Tesařová, hudebnice nadané od pánaboha (ještě o nich bude řeč), se sólisty přišli do prostoru kostela hudebníci Píseckého komorního orchestru. V biografii orchestru nacházím jméno Jaroslava Vodňanského, prvnho dirigenta Jihočeské filharmonie, již založil, jenž v píseckém orchestru působil od roku 1990 (setkal jsem se s ním před časem na soustředění PSO v jižních Čechách, kam Vodňanský přijel s Bedřichem Kameníkem, jehož mentorem v oblasti dirigování byl, nedávno jsem o něm také hovořil s jedním kamarádem, pražským hudebníkem, v Sobotce). V Lomnici ovšem orchestr hrál pod taktovkou svého současného dirigenta Jakuba Waldmana, vystudovaného kontrabasisty, hráče České filharmonie, později ředitele Českého komorního orchestru, jenž se vedle současné pedagogické činnosti věnuje i komorní hudbě a má rovněž bohatý hudební životopis, jenž zde ovšem nemohu rozvádět.

V druhé polovině večera vystoupily jako sólistky Jana Stehr (svého času uváděla i své rodné jméno jako Jana Stehr-Prskavcová), kterou pamatuji na jednom zdejším koncertu v době, kdy „se vracela domů“, jak to Jaroslav Krček poznamenal o hudebnících původem z Lomnice nad Popelkou, kteří uspěli v zahraničí (podobně Ivan Ženatý, Jaroslav Šonský ad.), a Karla Bytnarová. Jana Stehr, „nositelka Zemské ceny Severního Porýni – Westfálska a finalistka pěveckých soutěží v Berlíně, Mnichově, Vídni či Karlových Varech“, jak ji charakterizuje programová brožura, je, jak je vlastně již řečeno, lomnická rodačka, mohli jsme ji poslouchat na jejích vystoupeních zde (vzpomínám na nedělní poutní koncert na Táboře před několika lety, tuším 2015, na Rajčeti je zveřejněn soubor mých fotek, v Lomnici zpívá také o Vánocích v „Rybovce“) či v regionu (v Jičíně vystoupila v roce 2019 v Porotním sále zámku v programu Deep River s lomnickým pěveckým sborem Bořivoj, černošské spirituály skvěle sedly jejímu energickému projevu, s tímto programem vystoupila také ve Vrchlabí s doprovodem klavíristy a varhaníka Radka Hanuše, s nímž se objevuje častěji na pódiích, v srpnu vystoupí na hradě Pecka s Carpe Musicam v programu Melodie ticha). Oběma dámám to slušelo, což podtrhl protiklad bílé a černé barvy jejich šatů, úžasná je jejich energie, která rozezněla prostor kostela.

Také Karla Bytnarová pochází z našeho kraje, z Hořic v Podkrkonoší, jak se někdy udává jméno tohoto města, aby se odlišovalo od městyse na Šumavě (oficiálně se takto uvádí název železniční stanice, zatímco Hořice je „správné“ jméno obce), studovala konzervatoř v Pardubicích, u bohatého profesního životopisu (působení v zahraničí, zvl. v Německu, řada ocenění, např. mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech atd.) odkážu například na stránky www.arskoncert.cz, z operních produkcí nalezneme na internetu komentáře (OperaPlus) k Wagnerově Tristanovi a Isoldě v Ústí nad Labem, hostování pěvkyně v Národním divadle, v programové brožuře LKL je v rozsáhlejším portrétu zdůrazněna její interpretace písňové tvorby a v závěru zmínka o hostování „v operních a koncertních produkcích v Rakousku, Německu, Itálii, Francii, Španělsku, Lucembursku, Belgii, Dánsku, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Kanadě, Turecku a Japonsku.

Pergolesiho Stabat mater je, jak říkají hudebníci, „kláda“, dvanáct částí rozsáhlé skladby z roku 1736, kterou italský barokní skladatel dopsal několik týdnů před svou smrtí (zemřel na tuberkulózu), s první částí nazvanou Stabat mater dolorosa (česky Stála Matka uplakaná) dle prvního verše starého církevního hymnu, jenž je odkazem k situaci Panny Marie, která naříká pod křížem, na němž je přibit její syn Ježíš), trvá tři čtvrtě hodiny, možná i více. Říkal jsem si, že je to skladba svou osudovostí v něčem paralelní s přírodním divadlem bouřky, která provázela mou zpáteční cestu přes úbočí hory Tábor, která se tyčí mezi Lomnicí a Jičínem.

Nedělní dopoledne v Městském muzeu naplnili návštěvníci Lomnického kulturního léta prostor přízemí Městského muzea, kde se konal pořad, avizovaný Jaroslavem Krčkem jako významný v úvodním slově programové brožury, kde píše: „Zařadil jsem do programu, kromě koncertů a divadelních představení, také vzpomínku na Jana Amose Komenského, neboť letos uplyne 400 let od napsání jeho moudré a věčně potřebné knihy Labyrint světa a ráj srdce.“ A Jaroslav Krček byl nejen moderátorem, ale i jedním z protagonistů pořadu, vedle Alfreda Strejčka, s nímž byl ve filmovém záznamu promítnuto jeho vyprávění o vzniku proslulého pořadu Vivat Comenius.

Skladatel pořad uvedl vzpomínkou na okamžik ohromení, když jej uchvátilo již při prvním čtení dílo, v němž našel mnohé, o co svým dílem sám usiloval. Trochu tu formulaci upravuji, protože mám na mysli nejen universalismus velkého filozofa, ale i jeho úsilí o syntézu, kterou vidím jako společný moment právě u díla Jaroslava Krčka. To jsou, nebo mohou být, samozřejmě dvě různé věci, velikost ducha může být již v tom, že ve své tvorbě zasahuje do několika (či řady) oborů, v případě J. A. Komenského a Jaroslava Krčka ovšem – názorně se to projevilo nejen v tomto pořadu, ale i v řadě děl, k nimž patří právě i Symfonie č. 3 Jan Amos, spojení tří zdrojů tvorby, jak o nich autor hovoří, tedy barokní, lidové a současné hudby, ale také slova a hudby – se jedná navíc o integrální úběžník, založený, a to jsem neřekl, na základních bytostných hodnotách, které Krček v průběhu celého vystoupení zdůrazňoval.

Krček vyprávěl o genezi Symfonie Jan Amos a tvůrčím sblížení s Alfredem Strejčkem, jenž zhruba ve stejné době společně se Štěpánem Rakem pracoval na svém projektu, s nímž později objeli celý svět (Krčkova symfonie je, dle stránek Musiky Bohemiky, vročena 1996, Strejčkův a Rakův pořad byl v širší podobě nahrávky Českého rozhlasu pořízen v roce 1990 [vydáno 2016], v anotaci se uvádí: „Koncert pro lidský hlas, kytaru, housle, violoncello a orffovský instrumentář na texty Komenského z Obecné porady o nápravě věcí lidských připravil a texty čte Alfred Strejček. Hudba Štěpán Rak. Hrají Miloslav Klaus (kytara), Jaroslav Svěcený (housle), Miroslav Petráš (violoncello). Režie Jiří Hraše“. Viz https://www.radioteka.cz/detail/croslovo-116763-vivat-comenius) Došlo tak k plodné spolupráci dvou podobně smýšlejících umělců, jak mohu i sám potvrdit ze své paměti, v níž utkvělo jako jedno zvláště silné místo koncert Musiky Bohemiky a Alfreda Strejčka na jednom z jejich společného vystoupení, ostatně na LKL Strejček vystupoval opakovaně i v řadě jiných pořadů. Nyní Krček pozdravoval od Alfreda Strejčka, o němž před několika dny proběhla v médiích zpráva, že se oženil s Jitkou Molavcovou, a s nímž „včera“ telefonoval, posluchače dnešního pořadu.

Půlhodinový film Setkání s Komenským, pořízený Národním pedagogickým muzeem a knihovnou J. A. Komenského v roce 2021 (dostupný na internetu na adrese https://www.youtube.com/watch?v=KOpABVPLGVo). Alfred Strejček vypráví, jak se „v něm narodil“ Komenský, totiž po přečtení Kožíkovy knihy Světlo v temnotách. Tam se píše o ztraceném pozdním rukopisu Nápravy (Obecná porada o nápravě věcí lidských, zde obrázek: Pars tercia Pansofia, vydání 1992), jenž byl nalezen až v roce 1935 v sirotčinci v německém Halle, v padesátých letech předán Československu a v roce 1992 poprvé vydán v českém překladu (dohledávám, v nakl. Svoboda, další vydání až 2007), Strejček pak cituje, že jedinou cestou k nápravě svářících se lidí je láska.

Komenského poslední přání, o němž Strejček hovoří, bylo, aby se s tímto dílem seznámili lidé různých národů, a líčí naplnění tohoto přání, které Alfred Strejček realizoval s pomocí Markéty Pánkové (ředitelka NPMK J. A. Komenského), s jejíž pomocí vybral určité pasáže z tohoto díla a která zařídila jejich překlad do různých jazyků. Poté se postupně naučil tyto pasáže nejdříve v latině, němčině a angličtině, španělštině a češtině, oslovil Štěpána Raka, a tak vznikl pořad, zprvu v našem, ještě předlistopadovém prostředí odmítaný (Pragokoncertem) pro neuvěřitelnou aktuálnost i dnes (myšlenka svobody náboženské, myšlenkové a občanské), a nímž později pak procestovali třiatřicet zemí (čtyři kontinenty) a odehráli celkem 725 repríz (údaje u videa). Premiéra byla 20. prosince 1989, zahraniční premiéra – v němčině – v Berlíně, kde žijí potomci českých exulantů, Strejček hovoří i o dalších místech, např. v Naardenu, a pak do zámoří atd., o obtížích s cizími jazyky, v nichž, aniž by je ovládal, je Strejček říkal nazpaměť, o úžasných setkáních s krajany. Za stěžejní považuje Alfred Strejček pozvání do italské Florencie, kde v galerii Ufizzi kunsthistorici podle všech indicií usoudili, že Rembrandtův Portrét starého muže zachycuje podobu Komenského, obraz byl snesen do koncertního prostoru (kaple paláce, kde je galerie Ufizzi) a před ním proveden Strejčkův a Rakův pořad. Na plátně sledujeme fragment záznamu koncertu z roku 2007. V závěru pak Strejček hovoří o tom, jak Komenského myšlenky ovlivnily vědomí souvislostí jeho samého a děkuje Komenskému jako svému učiteli za to vše.

V další části pak Jaroslav Krček vyprávěl o zrodu svého díla, v němž spojil texty J. A. Komenského se svou hudbou. Ukázal posluchačům výpravnou knihu, vydání Labyrintu světa a ráje srdce s padesáti kolážemi Miroslava Huptycha (Práh, 2021), Krčkův mladší bratr Josef použil některé z nich a vytvořil vizuální doprovod k poslední větě Krčkovy symfonie, kterou jsme pak mohli vyslechnout opět v podobě spojení hudby a Huptychových obrazů, pozoruhodných svými aluzemi na obrazy Hieronyma Bosche či dílo Jana Švankmajera. Krček z textu vyzdvihl slova o „zavření dveří“ a uzavření se v srdci a interpretoval tyto myšlenky i v dalších kontextech, totiž poslání člověka, který dospěje ke svému „vnitřnímu já“ (což není, jak zdůraznil, ono „ego“, jak jej obvykle vnímáme), kdy je obdařen tvůrčí silou a je schopný naplňovat cestu svého duchovního vývoje. V rozhovoru v časopise Harmonie skladatel říká: „Všechno, co jsem hledal, našel jsem v Komenském. Cesta světla byla mým prvním poznáním a logicky jsem proto napsal kantátu O, lux mundi.“ (čas. Harmonie, Rozhovor s Jaroslavem Krčkem (Marie Kulijevyčová), 13. duben 2006, https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/rozhovor-s-jaroslavem-krckem.html).    

Ve slovech, které bychom mohli označit jako vyznání a zároveň výzvu ostatním přítomným (tato složka je v Krčkových projevech neustále přítomná), mohli obeznalí vnímat i ohlasy myšlenkového světa Rudolfa Steinera (mohli jsme zaslechnout např. i slova o tom, že i kámen má duši, ostatně stačí prolistovat seznamy Krčkových děl a narazíme na oratorium s názvem Ten, který jest, op. 137, dle diskografie J. Krčka z roku 2009, premiéra 6. 3. 2011 ve Smetanově síni Obecního domu, v iVysílání můžeme vyslechnout koncert k 150. výročí narození R. Steinera (koncert uváděla Jitka Novotná, která letos zpívala, jak zmíněno, se souborem Čarotaj, na LKL, viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/10319648016-jaroslav-krcek-ten-ktery-jest/, Plzeňskou filharmonii a Pražský filharmonický sbor řídil autor, sólisté Roman Janál, Edita Adlerová, Alfred  Strejček, samotnému koncertu předchází rozhovor s J. Krčkem, kde hovoří o knize Páté evangelium a složce Steinerova myšlení, označovaného jako kristologie, a také o samotném oratoriu; oratorium dostupné též na adrese: https://www.youtube.com/watch?v=iI-ErfPnSmg  ). To by samozřejmě bylo na další samostatné téma vztahu k významným osobnostem, které J. Krčka inspirovaly a které se objevují v jeho díle – vedle zmíněných třeba také, možná nejviditelnější, Karel IV. (Mše č. 10 „K poctě Karla IV.“, Maiestas et Vita Caroli). To už ale Jaroslav Krček zval na odpolední poslední pořad v tradičním formátu tzv. „poutního koncertu“ a s názvem opět tradičním Větve hudbou protkané.

Jak jsem již připomněl svůj někdejší zážitek v KULNě, tentokrát byli interprety v kostele Proměnění Páně na Táboře členové rodiny Tesařovy, tj. rodiče Alena a Michal Tesařovi, kteří usedli ke klávesovým nástrojům, a Bohdana a Pavla Tesařovy, které jsme mohli slyšet již v sobotním koncertu dole ve městě. Michal Tesař, který vedl doprovodnou skupinu několika populárním zpěvačkám a nyní se věnuje pedagogické činnosti, rovněž celý koncert provázel slovem, tj. uváděl jednotlivé skladby ve spojení s hudebními událostmi v životě Bohdany či Pavly. Jako host byl v průběhu koncertu na pódium přizván Juraj Škoda violoncello, jak Pavla Tesařová prozradila, její partner.

Program
Antonio Vivaldi / Concerto g moll – Allegro
Josef Suk / Pohádka
W. A. Mozart / Concerto C dur – Allegro a perto, Adagio non troppo
Leoš Janáček / Balada
Johan Halvorsen / Passacaglia
Benedetto Marcello / Adagio
Josef Suk / Elegie – Trio
Gilles Silvestrini / Hotel des Roches noires
Camille Saint-Saens / Introdukce a Rondo capriccioso

Bravurní technika, která se podílela na strhujícím výkonu, nebrání u osou sólistek podmanivosti tónu, přenášející emoce na posluchače. Když připočteme promyšlenou dramaturgii, která soulad půvabu a virtuozity podtrhla (třeba ďábelské tempo závěrečné skladby), mohli posluchači své uspokojení vyjádřit dlouho trvajícím potleskem se standing ovation. Já jsem si ještě k tomu přidal jakýsi zvláštní pocit štěstí nad lomnickým patriotismem, který vždy onen zážitek z kulturního skvostu ještě umocní.