Lomnické hudební nebe

Lomnické hudební nebe
(osobnosti, druhá část)

Bratří Zahradníkové /
Jiří Zahradník

Jako první bych chtěl předeslat aktuální kontext v době finálního zpracovávání tohoto materiálu, tedy datum narození doc. RNDr. Jiřího Zahradníka, CSc. 12. srpna 1928. To znamená, že letos mu bude 90 let, je tedy nejstarším z lidí vědy a kultury v Lomnici a na Lomnicku. Na stránkách serveru Megaknihy najdeme tuto stručnou charakteristiku významné osobnosti Lomnice nad Popelkou:

Český entomolog Jiří Zahradník patří k našim nejvýznamnějším současným odborníkům na hmyz. Je čestným občanem svého rodného města Lomnice nad Popelkou. Kromě entomologie se zabývá i hudbou a působí jako umělecký vedoucí hudebního uskupení Collegium Musicum Český ráj, které se zaměřuje na interpretaci staré české hudby. Jeho bratr Zdeněk je významným hudebním skladatelem, dramaturgem a pedagogem. Jiří Zahradník vytvořil mnoho odborných publikací ze světa hmyzu, napsal monografické knihy o tesařících, motýlech nebo blanokřídlých. Je také autorem sedmijazyčného biologického slovníku.

Pro mě je Jiří Zahradník příkladem vzácné kategorie osobností, které se dokázaly realizovat ve dvou zcela rozdílných oborech, na jedné straně v oblasti vědecké, na straně druhé umělecké. I když i zde nalezneme určité společné momenty: V té první oblasti, entomologii, v níž je uznávaným odborníkem (působil na univerzitě v Káhiře), je to ona složka, která má svou bezprostřední blízkostí s přírodními jevy svou estetickou stránku, totiž fotografování. Fascinující bylo, když – zhruba v prvních letech nového tisíciletí – začala vycházet jedna za druhou, v neuvěřitelně krátkých intervalech, celá řada Zahradníkových knih (zatímco první knihu, Svět brouků, vydal už v roce 1974 a publikoval i v osmdesátých a devadesátých letech), což jsem vnímal jako neuvěřitelný kulturní fenomén i proto, že to byla právě ta fotografická složka, která činila ze Zahradníkových knih umělecká díla.

A vedle této činnosti Jiří Zahradník vystudoval zpěv, založil Collegium musicum „Český ráj“, o němž zde již byla řeč, soubor, který dokázal v době jistých rozpaků v době historického předělu nalézt svou parketu v kulturním dění Lomnice nad Popelkou. A protože štěstí přeje připraveným, náhoda tomu chtěla, že se z minulosti vynořila příležitost, jíž se Jiří Zahradník se svými souputníky, lomnickými hudebníky, případně přáteli ze širšího okolí, dokázal chopit. Prezentace „svého“ skladatele na koncertech i nahrávkách obohatila v polistopadové době Lomnici a v pravý čas začala spoluvytvářet nové image města. A jakkoli dosáhl Jiří Zahradník výsledků svého souboru svým úsilím, byla dalším důležitým momentem účast jeho bratra Zdeňka Zahradníka, jehož jedním povoláním je hudební režisér.

Zdeněk Zahradník

Oba bratři jsou v mnohém diametrálně odlišní. Takřka o deset let mladší Zdeněk Zahradník (nar. 1936) se liší od svého bratra naturelem, životními osudy, místem pobývání a řadou dalších věcí, společné jim je nadšení pro hudbu. Seznámil jsem se s ním v době natáčení jednoho z CD-alb s dílem Františka Doubravského, poté to takřka vždy bylo dílem náhody, ať někde v lese ve hřbetu Tábora, kde jsme se oba v tutéž dobu procházeli a rovnali myšlenky, na kulturních akcích v Lomnici, ale také třeba – nedávno – na jednom koncertu v Praze.

K osmdesátinám (2016) skladatele uspořádalo lomnické muzeum večer, na jeho webových stránkách při této příležitosti najdeme tuto charakteristiku:

Hudební skladatel a režisér, dramaturg a pedagog MgA. Zdeněk Zahradník se narodil 3. června 1936 v Lomnici nad Popelkou. V letech 1954 – 58 studoval kompozici na hudební fakultě HAMU v Praze u profesora Václava Dobiáše. Po ukončení studia působil jako pedagog na Lidové konzervatoři, později na Státní konzervatoři v Praze, kde vyučoval hudební teorii a skladebné nauky. O roku 1967 byl zaměstnán jako hudební režisér a později i jako dramaturg gramofonové redakce vydavatelství Supraphon a po roce 1990 působí jako nezávislý hudební režisér. Mezi další Zahradníkovy tvůrčí aktivity patří jeho dlouholetá spolupráce s Lyrou pragensis. Od roku 2009 je předsedou Společnosti českých skladatelů při Asociaci hudebních umělců a vědců. Je autorem řady komorních, symfonických a vokálních skladeb. Vedle tradičních postupů ve své hudebně užívá také prvky romantismu, neoklasicismu a část jeho díla je ovlivněna hudbou Orientu.

Podstatu hudebního díla Zdeňka Zahradníka, zvláště jeho zdroj v Zahradníkově životní vitalitě, životní postoje i šíři tvůrčího záběru nejlépe vystihl redaktor Jan Králík v časopise Hudební rozhledy:

Setkání se Zdeňkem Zahradníkem … je pokaždé novým dotekem s obdivuhodnou životní silou a jiskrou, s důvěrou v krásu a s obdivem k ní, s pokorou k hledání v širokém obzoru po hudebních oborech, po poezii různých kultur, po astronomii i mystice. Vždycky vyzařuje vnitřní nadšení, vědom si hloubek a taktně objevující, navozující poznání ne pouze sobě, ale především druhým. Jistě, skladatel a současně klavírista, profesor harmonie, kontrapunktu a forem, hudební režisér a dramaturg, dirigent, sbormistr, pečlivý korepetitor, učitel i organizátor … to vše až do morku kostí. O Zdeňku Zahradníkovi – nejen v čase jeho osmdesátin, nelze psát pouze věcně. Vždycky nad ním vane všudypřítomné tvořivé křídlo.

Lenka Přibylová se ve své práci Zdeněk Zahradník – Tajemství symbiózy hudby a slova (Pedagogická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2016, recenze Dagmar Zelenková v Hudebních rozhledech 9/2016) zdůrazňuje jeden základní rys Zahradníkovy tvorby totiž ten, že skladatel „kompozičně nalezl zalíbení především ve spojení hudby a slova – v tvorbě vokální, konkrétně kantátové, sborové a písňové, a zejména v líbezném umění melodramů. Melodram, hudební útvar spojující mluvené slovo a hudbu, nabízí skladatelsky nesmírně bohatou paletu výrazových možností, což bylo pravděpodobně jednou z příčin, proč v něm Zdeněk Zahradník nalezl svojí životní vášeň. A i když je autorem řady dalších kompozic – komorních a orchestrálních skladeb, písní, sborové, kantátové a oratorní tvorby, jeho doménou zůstávají melodramy. Vytvořil více než tři desítky melodramů či cyklů melodramů různého obsahového zaměření, rozdílného rozsahu i s rozličným obsazením nástrojové složky.“

Všimnu se blíže dvou z děl, v nichž se spojení hudby a slova uplatňuje. Velkým Zahradníkovým tématem je Máchův Máj. Každoročně, vždy na 1. května, autor pořádá na hradě Valdštejn koncertní melodramatickou verzi pro recitaci, smyčcové kvarteto, harfu a klavír. Své oblíbené celoživotní téma přibližuje v rozhovoru v časopise Sanquis hned v úvodní odpovědi na otázku, „proč zrovna muzika?“, na jejímž začátku zmiňuje zajímavým způsobem i vztah ke svému bratrovi Jiřímu:

K hudbě mě a mou sestřičku-dvojče nevedli rodiče, ale náš bratr Jiří, který byl o osm let starší. Sám se stal nakonec přírodovědcem, v knihovně mám řádku jeho knih, které vyšly u nás i v zahraničí, ale já mu vděčím za muziku. Díky němu jsem hrál na klavír, o Vánocích jsme doma v Lomnici nad Popelkou pod jeho vedením muzicírovali, a pak, vlastně ani nevím jak, jsem napsal melodramatickou kantátu na Máchův Máj. To byl rok 1954, zrovna jsem se rozhodoval, zda po maturitě půjdu na přírodovědu nebo ne, když jsme Máj v Lomnici nastudovali. To byl asi ten okamžik, který rozhodl o mé budoucnosti. Nevěděl jsem nic o harmonii, nic o kontrapunktu, ale přesto jsem se vydal s balíkem not do Prahy – velmi troufale jsem se odvážil dělat přijímačky na AMU. V komisi tehdy seděli profesoři Bořkovec, Řídký a Dobiáš. Hlásilo se nás osmnáct, a já evidentně nejméně uměl teorii. Kroutili nade mnou hlavou, ale pak pan profesor Bořkovec řekl: „Neumí teorii, ale podívejte, co přinesl!“ A významně poklepal na partituru Máje. A tak mě vzali, já se za rok teorii doučil a začal jsem komponovat.
Objevil jsem úžasný svět.

K tématu Máje se váže několik skladeb, nejznámější zmíněný Melodram z roku 1964. Zajímavé je právě ono spojení s hradem Valdštejn, nacházející se několik kilometrů od Turnova v hřbetu na ose rozhledna Hlavatice – hrad Valdštejn – zámek Hrubá Skála – Trosky, zhruba půl hodiny cesty z Lomnice. Hrad Valdštejn je spojen s ikonou českého básnictví obrazem sv. Jana Křtitele, v němž je údajně skryt Máchův portrét. Sám pamatuju dnes prý už legendární vystoupení Alfréda Strejčka, který o velkém máchovském výročí v osmdesátých letech recitoval ve vchodu do hradní kaple Máchovu Márinku. 

Druhým slovesně-hudebním jevištním Zahradníkovým dílem, které vzbudilo v posledních letech pozornost, je opera Popelka. Koncertní provedení opery Popelka, kterou Zdeněk Zahradník zkomponoval na libreto Kamila Bednáře a nastudoval s Českým nonetem, mělo světovou premiéru na zámku Nelahozeves v září 2006 (dle čas. Sanquis), je rovněž celoživotní záležitostí skladatele. Lenka Přibylová sleduje v čas. Hudební výchova (1/2012, odkaz ze stránky o Z. Z. na Wikipedii) genezi a proměny celoživotního projektu, tj. záměr již po studiích 1958, scénický melodram 2005, opera a její realizace v Lomnici n. Pop. 2007, obnovené nastudování 2011).

Na internetu (YouTube) je k shlédnutí představení opery z roku 2013 pod taktovkou autora, ve zpěvních partech vystupují mimo jiné rovněž mezzosopranistka Nadia Ladkany, kterou posluchači mohou znát z pražských divadel či významných pěveckých sborů, zvláště pak interpretací soudobé hudby, v krajové kultuře pak jako sbormistryni semilské Jizerky, a dále sopranistka Karolína Žmolíková, dcera Václava Žmolíka, známá z řady operních rolí, ale také z Requiem za Václava Havla v Pražské křižovatce či z koncertů s Lubomírem Brabcem a Jaroslavem Svěceným.

Podrobnosti z komentáře k představení na streamu YouTube:

Opera na libreto Kamila Bednáře
Osoby a obsazení:
Popelka: Karolína Žmolíková
Princ: Marek Pavlíček
Královna: Nadia Ladkany
Hofmistr: Jan Bělohradský
Háta: Jana Freudlová
Agáta: Dana Liptáková
Šašek: Luboš Jakub
Holoubek: Sofie Filippi
Stráž: Tomáš Bělohradský
Vesnické dívky: členky pěveckého sboru při ZŠ Buttulova Chotěboř (sbormistryně Renata Piklová) a členky pěveckého sboru při Gymnáziu J. S. Machara Brandýs nad Labem (sbormistryně Hana Bláhová).
Holubičky: Beáta Romanovská, Káťa Simandlová a další.
Režie: Anna, Dušan a Filip Müllerovi
Řídí: Zdeněk Zahradník
Záznam z představení 15. prosince 2013 v Divadle U Valšů.

Ovšemže bychom mohli pokračovat a sledovat Zahradníkovu „vietnamskou“ inspiraci, jeho dílo Prorok či dramatickou fresku na básně Publia Ovidia Nasona Umění milovati, které mohla kulturní veřejnost rodné Lomnice poslouchat ve velkém sále Zámku v září loňského roku (2017).

V tuto chvíli se, vzhledem k řečené vazbě slova a hudby v Zahradníkově hudebním díle, nabízí úvaha po srovnání tohoto aspektu s tvorbou Jaroslava Krčka, u nějž je tento vztah rovněž velice silný. Nalézt alespoň stručné odpovědi je ovšem nad rámec možností tohoto projektu, jakkoli určité momenty (rok narození: Z. Z. 1936, J. K. 1939; povaha kulturních energií v kraji s určitými tradicemi, zvláště duchovními) se nabízejí. Nebylo by ale dobře činit jakkoli přímočaré závěry bez hlubších rozborů, budiž tedy tento moment ponechán coby určitý impuls k případnému dalšímu zamyšlení. V každém případě je právě osobnost Jaroslava Krčka předmětem poslední podkapitoly tohoto textu.

Jaroslav Krček

Český hudebník, dirigent, hudební režisér, skladatel a organizátor hudebního života v jedné osobě byl již v sedmdesátých a osmdesátých letech nepřehlédnutelnou osobností i mimopražského kulturního života, pamětníci nezapomenou v době, kdy příliš veřejně sdílené radosti nebylo, na vánoční koncerty jeho Musiky Bohemiky, které byly malým zázrakem, neboť jeho vedoucí dokázal přenést na publikum svěží duchovní atmosféru hudby, zrozené z těch nejpůvodnějších zdrojů dědictví lidové hudby a zpěvu, aktualizovaných přitom úpravami originálního současného skladatelského rukopisu.  Spontaneita vysílané energie, vnímání folklóru v nejširších souvislostech a z nejčistších pramenů, diametrálně odlišné od klišé a ideologických a komerčních stereotypů té doby, muselo osvěžit každého vnímavějšího posluchače, a bylo tomu tak nejen na takřka každoročních koncertech v Jičíně, ale i ve vystoupeních po Evropě.

Rovněž tyto zážitky uchovávám v paměti, osobně jsem se s Jaroslavem Krčkem nicméně seznámil až jako houslista v Malé muzice z Jičínska, s níž jsme nahráli Podkrkonošské koledy (a jejíž členové posléze založili skupinu Fidle). Krčkův rozpoznatelný hlas je slyšet i v nahraném zpěvu, kdy nám spontánně vypomáhal nejen on, ale i jeho dcera Magdalena, houslistka, která je dnes nicméně známá jako operní režisérka Magdalena Švecová (jejím manželem je David Švec, dirigent Opery Národního divadla). Magdalena hrála nějaký čas i v Musice Bohemice, stejně jako Krčkův bratr Josef a žena Gabriela, hobojistka, a s tímto souborem byl Jaroslav Krček spojován v širším povědomí především, jakkoli šíře jeho tvůrčí působnosti je podstatně širší.

Tu si uvědomuje nejspíš právě kulturní veřejnost Lomnice nad Popelkou vzhledem k tomu, že se s Jaroslavem Krčkem setkává na jevišti v Lomnici, ale i v Kulturní dílně na Rváčově-Černé, coby organizátorem festivalu Lomnické kulturní léto, ale i při jiných příležitostech, a považuje Jaroslava Krčka „za součást lomnického kulturního života, neboť je to právě jeden z těch, kdo každým rokem pozdvihuje lomnický hudební život“ (Kolová, s. 96).

Zdrojem dat k vykreslení nejzákladnějšího Krčkova portrétu může být příslušná kapitola diplomové práce Olgy Kolové, ale také řada knih, které Jaroslav Krček napsal, především – už podle podtitulu „Autobiografie a dílo“ – publikace „Odkud a kam“ (Vydavatelství ABM, 2011). Titul můžeme vztáhnout k profesní životní dráze skladatele, hudebního režiséra a hudebníka (zpěváka a multiinstrumentalisty) i organizátora hudebního dění, ale i k deklaraci smyslu života, když vzdáleně připomíná název obrazu Paula Gauguina Odkud přicházíme. Kdo jsme. Kam jdeme. Gauguinův obraz je jakýsi přírodní oltář, který klade otázky po základních věcech života, a když přijdeme do KULNy, Kulturní dílny Jaroslava Krčka na Rváčově-Černé, určitě nepřehlédneme „oltář“ na zadní stěně, který v sobě má rovněž sdělení, které překračuje ono na křížích v katolických chrámech. Vnímám to, že je nad jednotlivými konfesemi či náboženstvími či duchovními hnutími (jakkoli cítím blízkost Steinerovy antroposofie, Jaroslav Krček této osobnosti věnoval oratorium Ten, který jest, na ČT2 premiéra: 1. 5. 2011, 22:40), chce být lidsky obecně platné. Po obou stranách příčného břevna kříže čteme: Poznání přichází / Moudrost vrůstá, a na obou částech svislého břevna pak Láska trvá.

V jiné Krčkově knize, „Každý po svém trní“ (Praha, Primus, 1977), můžeme najít jiné vyjádření tohoto poselství, připomínající barokní moudrost a Jana Amose Komenského: Zadrž člověče! Nekvaltuj, neštvi se, neshromažďuj pomíjivé, ale věnuj se plodné práci, ušlechtilým činům, dílu a také radosti a lásce.“

Jaroslav Krček patří neodmyslitelně k Lomnici nad Popelkou, přestože je svým původem Jihočech. Narodil se v roce 1939 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Jeho dědeček byl profesionálním hráčem na lesní roh v operním orchestru v Temešváru, odkud se vrátil v roce 1902. Jaroslav získal ve třetí měšťance vytouženou tahací harmoniku, starší bratr Vladimír ho začal učit noty. V roce 1954 absolvoval přijímací zkoušku na pedagogickém oddělení českobudějovické Hudební školy Bohuslava Jeremiáše, začal studovat na lesní roh, ale ze zdravotních důvodů přešel ke hře na violoncello. Větší zájem nicméně projevil o dirigování a komponování, řídil školní orchestr, zastupoval sbormistra pěveckého sboru pedagogické školy, spolupracoval s místním lidovým souborem Úsvit, upravil pro něj řadu lidových písní, v té době zkomponoval své první opusy.

Následuje Pražská konzervatoř (tenkrát Státní konzervatoř Bohumíra Lišky), absolutorium i druhého oboru komponování (u prof. Miloslava Kabeláče), základní vojenská služba, první profese hudebního režiséra Československého rozhlasu v Plzni, přesídlení do Prahy (1967), kde působil jako režisér v Supraphonu – a založení jevištního souboru Chorea Bohemica. Chorea Bohemica i druhé, již výhradně hudební těleso, Musica Bohemica, která Krčkovi přinesla největší popularitu, je jeho značkou a dodnes produktivním organismem, jak řečeno, a historií obou souborů by stálo zato probrat podrobněji.

Zdůrazním jen dvě věci, které si musí každý uvědomit, když se soubory zaobírá. První je Krčkova všestrannost. V Choree působil jako skladatel, dirigent, ale také jako herec a hráč na různé nástroje. Podobné je to i v Musice Bohemice. S ní se dostaneme do problematiky výroby nástrojů, na jejichž návrzích a dokonce řemeslně se Krček podílel, s verbální složkou komentářů, které sbližují jeviště s hledištěm a přinášejí publiku pocit přímé účasti (některé koncerty takřka bez nich, jiné s bohatým slovním doprovodem), nemluvě o tom, že Jaroslav Krček vtáhne publikum do účasti i tím, že jej vyzve ke společnému zpěvu. Vzpomínám znovu na publikum vánočních koncertů zvláště v osmdesátých letech, kdy publikum tehdy útěšné projevy Jaroslava Krčka doslova hltalo.

Druhá věc: Ve Formanově filmu Amadeus v jedné sekvenci vidíme tancovat Choreu Bohemiku. Skladatel žertem říká, že ve filmu zní hudba W. A. Mozarta – a Jaroslava Krčka. Mimochodem: Taneční složku Chorey vedla Alena Skálová, její syn František Skála, je velice známý český výtvarník (zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, člen Divadla Sklep, také hudebník a tanečník, právě z rodinného prostředí; výstavy v Rudolfinu 2004 a NG 2017).

Na koncertech Musiky Bohemiky jsem si několikrát kladl otázku, jaká je to vlastně hudba. Jaroslav Krček skládal v šedesátých a sedmdesátých letech vedle „lidové“ také hudbu, označovanou často jako experimentální, tedy trochu jinou, než známe z koncertů MB. Formou to byla hudba tenkrát „současná“, takovou skládala i řada dalších skladatelů. Její nejvýraznějším opusem je Nevěstka Raab – elektroakustická opera, jejíž libreto na starozákonní motivy napsal Zdeněk Barborka (známý rovněž jako autor konkrétní či experimentální poezie), byla natočena v elektronickém studiu (Mozarteum) v Jungmannově ul. v Praze a vydaná Československým rozhlasem Praha, recitoval Radovan Lukavský, mezi sólisty byl Pavel Jurkovič či Jan Rokyta. Před časem jsme (v KD Jičín) mohli spatřit pódiové provedení této opery. 

Když jsem byl mladý a poněkud zpupný a s jinými představami o vývoji hudby, říkal jsem si, proč v této „avantgardní“ (experimentální, elektronické etc.) cestě Jaroslav Krček nepokračoval. Dnes tu odpověď mám. Naznačil to sám autor tuším v jednom komentáři na koncertě, když říkal, že v jeho hudbě jsou tři zdroje: hudba barokní, lidová a současná. Teprve po letech vidím, že Krčkova hudba je muzika „současná“ v onom vyšším duchu, muzika dnešní, s nepřehlédnutelným rukopisem, který završuje a integruje různé postupy, u lidových písní vnáší do jejich úprav zdánlivě jednoduché, mnohdy až minimalistické momenty, které rozsvítí jejich čistou prostotu, u duchovních skladeb naopak dokáže vytvořit zcela originální atmosféru a já se často se ptám, jak to vlastně je zinstrumentované, jaké „triky“ skladatel používá v různých harmonických postupech, jak ho třeba vlastně „napadne“ takováhle melodie a uvědomuju si, že zde je vynaložena velká energie, která umožňuje v kadlubu různých zdrojů, mnohdy i zapomenutých a znovu uvedených, jejich transformaci a integrace do nového tvaru, který zahrnuje kompoziční postupy hudby právě i šedesátých a sedmdesátých let, staré muziky, a umožňuje vytvoření jevištní či taneční či lyrické atmosféry, až rituální na straně jedné a málem rozpustilé na druhém konci vějíře oněch možností.

My si často uvědomujeme Jaroslava Krčka spíše jako toho, kdo zpívá a hraje na nejrůznější nástroje na jevišti, často v literárně-hudebních pořadech, s Musikou Bohemikou nebo jedním či dvěma dalšími hudebníky, ale i jako dirigenta různých filharmonických orchestrů (viděl jsem ho dirigovat například Jihočeskou filharmonii), a to, že jeho aktivity zahrnují pokud možno všechny druhy umění, včetně divadelního či výtvarného (a vlastně až po architekturu, když znovu připomenu „kostelíček“ na Rváčově), a proto jej vnímáme především jako „všeoborovou“ osobnost, může nám zakrýt jinou zcela zásadní věc. Může nám totiž uniknout rozsah jeho skladatelského díla. Jaroslav Krček vydal celou řadu svých skladeb na deskách či na CD-albech – a v tom mu určitě pomohla skutečnost, že celý život pracoval naplno ve třech profesích – jako hudebník, jako režisér a jako skladatel (tzn. když to řeknu zjednodušeně, tak si nahrávku hudby, kterou složil, sám dokáže s participací dalších, s nimiž spolupracoval na jiných projektech zrežírovat a dovést k finálnímu tvaru).

Přesto rozsah jeho tvorby vidíme, teprve když je před námi soupis díla. Podle knihy Odkud a kam zahrnuje 6 symfonií, čtyři opery či oratoria (Nevěstka Raab, Ve stínu kříže, Ten, který jest, Šaty,jaké svět neviděl), pět Melodramů, deset baletů či hudeb pro tanec, 7 mší, instrumentální koncerty a další možná tři tucty instrumentálních skladeb, řadu skladeb komorních a stejně tak vokálních a vokálně instrumentálních, elektroakustické skladby, úpravy lidových písní atd. K tomu připočtěme hudbu k filmům celovečerním i krátkým, dokumentárním, večerníčkům, k pořadům Laterny magiky, k divadelním a rozhlasovým hrám a pohádkám, které dokonce sám četl v televizních pořadech. Nevím, co všechno jsem uvést zapomněl, ale vím, že zpracování Krčkova přínosu české hudby muzikology ještě čeká.

Zkusím na závěr vybrat krátký úryvek, který myslím vystihuje cosi podstatného nejen z osudu hudebníků, ale i z onoho poselství, které přenášejí ostatním smrtelníkům. Tato slova se týkala města Plzně, s nímž je Krček velice úzce spjat, na úvodním slovu na koncertu po návratu ze zahraničního turné, ale stejně tak platí i pro Lomnici nad Popelkou, kterou snad můžeme označit rovněž za jeho domov. Je z knihy Odkud a kam, vydané v roce 2011 (na s. 177):

My hudebníci věříme, že hudba je naším andělem. Věříme dokonce, že je hudba jakýmsi andělem našeho národa. Na křídlech hudby se dokážeme povznést, leccos překonat, ale také udržet kontinuitu s ostatními. Snad máme právo to takto pociťovat, neboť nás naše profese zavádí do nejrůznějších koutů této planety. Jsme jako tažní ptáci, co putují od místa k místu. Avšak jsou místa, kam se vracíme, místa, kde máme své příbytky, svá hnízdečka. Kde je nám teplo, milo, kde vnímáme pocit domova, lásky a přátelství.