Lomnické hudební nebe

Nemohu zapřít, že mě odedávna fascinovala neuvěřitelná koncentrace kulturních událostí, hudebních souborů a významných osobností světa hudby v  městě tak malém, jakým je podkrkonošská Lomnice nad Popelkou. Když mě osud z mého rodného Jičína, kam jsem se po studiích vrátil, zavál nejdříve profesně do Semil a později, po dalších životních peripetiích, do zkušeben a na jeviště s některými soubory právě do Lomnice, prohlubovalo se postupně mé přesvědčení, že se jedná o jedinečný fenomén, který láká, abych se jím zabýval.

Obraz „lomnického kulturního nebe“, který jsem poprvé použil v příspěvcích na svých webových stránkách, vychází z představy, že stejně tak, jako má své hvězdy, stars, populární hudba, má je, především v oblasti hudby vážné, také Lomnice nad Popelkou. I když výjimečné, dokonce zcela mimořádné události by se v historii lomnické kultury našly i v nonartificiální oblasti, v té hudbě, pro kterou tak nepatřičně používáme slovo vážná, je onen přesah z místní a krajové kultury až do těch nejvyšších úrovní, včetně úspěchu na těch nejprestižnějších světových pódiích, tak jednoznačný, že si člověk musí položit otázku, kde se tak duchovní energie vlastně bere.

Odpovědi jsem hledal ve vrstvách vlastních vzpomínek z účasti na aktivitách souborů, jako je Collegium musicum Český ráj, Malá Muzika, Fidle či Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra (KSOKrM), a setkávání s osobnostmi jako Jaroslav Krček, Jiří a Zdeněk Zahradník, Ivan Ženatý, Jaroslav Šonský, které nabylo zvláště v posledních letech, kdy se věnuji muzice i „trochu jinak“, nové podoby.

Vzhledem k tomu, že jsem měl už delší dobu potřebu nějak se k této problematice vyjádřit, přivítal jsem s radostí nabídku ředitele Městského muzea a galerie v Lomnici nad Popelkou Jana Drahoňovského na vystoupení s tímto tématem v programu muzea. Vedle toho, co jsem sám zažil, jsem se mohl na druhé straně opřít o materiály, kterými lomnické muzeum disponuje, především diplomová práce Olgy Kolové, která faktograficky celé téma zpracovala. Když jsem připojil další zdroje, zvláště práci Terezy Matlasové, vnučky zakladatele a dirigenta Podkrkonošského symfonického orchestru Jiřího Matlase, který sám pamatuji pouze z některých koncertů jako posluchač, a nejnověji bakalářskou práci Moniky Havrdové, flétnistky dnešního Podkrkonošského symfonického orchestru, který na ten první, Matlasův nejen svou filozofií navazuje, zjistil jsem úžasnou věc.

Také proto, že historie lomnického hraní je v těchto studentských pracích alespoň v základních obrysech kvalitně zpracována, ale především v odstupu času, který se zapsal v konkrétních zážitcích do mého osobního života, se před mýma očima zjevila skutečnost, že se tady odehrává něco zcela mimořádného, čeho se v přítomnosti účastníme. Uvědomil jsem si, že v Lomnici nad Popelkou se zrodila zcela ojedinělá kulturní kontinuita, kterou můžeme nazvat „sto let orchestrálního hraní v Podkrkonoší“.

Od někdejšího „univerzálního orchestru“ zaměstnanců firmy A. P. Šlechty, řízeném soukromým učitelem J. Nalezínkem ve dvacátých létech minulého století, zachovaného na jediné fotografii (přesné datum vzniku zatím neznáme) přes orchestr Matlasův, Collegium musicum Český ráj a KSOKrM (za určitého vkladu a spoluúčasti Fidle) se před námi rozprostírá souvislá linie této hudební aktivity, provázaná i personálně, neboť v celé historii nalezneme osoby, které působily v řečeném Šlechtově orchestru i prvním Podkrkonošském symfonickém orchestru (profesor Miloslav Valenta), či v „prvním“ (lomnickém) i „druhém“ (semilském) Podkrkonošském symfonickém orchestru (violoncellista Alois Melich, houslistka Jaroslava Petrásková, fagotista Jiří Roudnický a další), a zároveň mnohdy v Zahradníkově Collegiu i KSOKrMu, či postupně přecházely z jednoho tělesa do druhého (např. bývalá ředitelka lomnické ZUŠky Marta Klapková). 

Vzhledem k rozsahu tématu jsem připravil pro lomnické muzeum dva večery, jeden věnovaný hudebním tělesům, druhý významným osobnostem „lomnického hudebního nebe“. Přednášky o tom, co vlastně Lomničtí sami velmi důvěrně znají, podpořím svou fotodokumentací a hudebními ukázkami nahrávek. Spolu s pracovníky muzea bych rád kulturní veřejnost pozval na oba večery, tedy na 4. dubna, druhý 18. dubna 2018.

Jan K. Čeliš

Článek v tomto znění (s nepatrnou úpravou v poslední větě grafickým zvýrazněním a titulem „Lomnické hudební nebe ve dvou dubnových přednáškách Jana K. Čeliše) vyšel v březnovém čísle (březen 2018, s. 12) Lomnických novin. Jsou dostupné i na internetu, na přání vydavatele bude číslo zveřejněné se zpožděním.

https://m.lomnicenadpopelkou.cz/internetova-vydani-lomnickych-novin/d-1360

Stránky lomnického muzea s anotací v aktuální nabídce (postupem času se zřejmě přesune do archivu)
https://www.muzeumlomnice.cz/