Lodžie Worldfest 2023

Lodžie Worldfest 2023
8. – 10. září 2023

Letos jsem si přece jen Worldfest ve valdštejnské loggii užil (jak říkal Petr Fischer na jiném festivalu, pražském Světu knihy, to „enjoy“ se vrylo do češtiny, v mé perspektivě moc místa nemá, ale nakonec mi nějak vyplynulo v kontextu věci). V pátek, kdy bych se nejspíš také šel podívat, jsem sám hrál na semilském Ďolík festu (nevím přesně, jak to souvisí, tedy je či není-li součástí tradičních „dožínkových“ oslav Semilský pecen, ale byl ve stejnou dobu, tedy hráli jsme navečer v parku Ostrov). Tedy jsem neviděl a neslyšel některé v loggii již tradiční soubory jako gypsy swing kapela Les gars d´en bas ani některé jiné, které (doufám, že se nepletu) zde ještě nehrály, jako Shum davar, což je dle anotace „fúze klezmeru, gypsy, balkánu, slovenské, gruzínské, arménské a běloruské lidové hudby“, v každém případě už podle této anotace muzika charakteristická právě pro žánr, který chodí návštěvníci Wordfestu do loggie poslouchat, či Yamaha oriental, nejspíš nová kapela, jak vyplývá z anotace, kde má být potvrzením na otázku, zda je v Čechách nějaká balkánská dechovka.

V sobotu jsem ale po obědě vyrazil ke kostelu Všech svatých na Zebíně, kde ve 14: 10 měli vystoupit „Vojtěch Havel & Dagmar Voňková“, což uvádím takto explicitně dle programu proto, že jsem se domníval, že budou hrát společně. Když jsem pak s multiinstrumentalistou, kterého jsem znal především jako violoncellistu z Ars poetiky, kde hrál se svou ženou Irenou, hovořil (vlastně to nebyl můj záměr, ale když jsem odjížděl, mával na mě Hynek Zlatník, který Havla odvážel, tak jsem vystoupil z auta), ptal jsem se ho, proč nepřijela, má ruku v sádře, ale už prý se to lepší. A proč si nezahráli společně s Dášou Voňkovou, tak prý spolu hrávali, ale toto vystoupení pro ni bylo první po třech letech a necítila se.

Bylo to ale možná vlastně dobře, protože ona nehrála v kostele, ale mezi stromy za protější branou, velice příjemné vystoupení. Když jsem se díval na velice vstřícné publikum (určitě více než stovka lidí), které znalo její písničky a připadalo mně pozoruhodně kultivované (ale ne v onom staromilském smyslu, přesto, nějakým novým způsobem), honilo se mi hlavou něco z témat minulých dní, jak jsme přišli za minulých režimů (a náhrada nepřišla ani o tomto) o střední vrstvu, která ctila hodnoty a zároveň měla peníze na to, aby je mohla prosazovat, a uvědomil jsem si, že tuto vrstvu suplovalo svým způsobem společenství disentu, jenž ovšem mohl být ve svém postavení nositelem určitých hodnot, ale neměl moc je prosazovat, v dnešním překlopení je to právě alternativa, která se přinejmenším orientuje podle svého hodnotového žebříčku. Přestože má Dáša Voňková neškolený hlas a na své ukulele hraje velmi dynamicky (nakonec byla proslulá právě brilantní experimentální kytarovou technikou, když byla ještě, to bylo v 80. letech, „rozhněvaná mladá žena“ (jak kdesi říká, právě jí už není, naopak u ní dominuje cosi milého, lidského), je jí dobře rozumět. Sklidila upřímný potlesk a pozvala na druhou část koncertu v kostele.

Vojtěch Havel hrál zprvu na violoncello, poté na piano, na harmonium a na závěr opět na cello. Tím, že hrál sám, jsem si uvědomil, jak je koncipována jeho muzika. Ve hře užívá ony prvky, které jsou v klasické hudbě na okraji, nad onou základní složkou melodie hrané smyčcem v určitém rozsahu (jakkoli i v ní se v techničtějších partiích přibližuje kobylce) nebo dokonce za onou hranou, tj. flageolety, glissanda, údery smyčcem či dlaní do těla nástroje atd.. Na druhé straně se vlastně drží zcela klasického melodickoharmonického základu evropské hudby, říkal jsem si obrazně, jako by to byly první dva takty třeba nějaké Schubertovy skladby, ale tento základ tradičním způsobem (práce s motivem, na které je postaven, a tím někdy až nudný, celý Beethoven) nerozvíjí, je to takřka minimalismus, i když ani ten ne, protože k proměnám dochází (jak samotného motivu, tak střídání motivů), ale ona repetitivní složka je nejnápadnějším rysem Havlových skladeb. Jeden motiv dokonce opakoval v několika fázích koncertu, když změnil nástroj.

Tato úvaha o formě ovšem neříká nic o silném duchovním obsahu, o němž hovoří i Havlovi posluchači, ostatně hluboký duchovní obsah má i film Křižáček, který jsem rovněž viděl kdysi na Ars poetice, který má rovněž osud podobný menšinové hudbě svým přijetím, a k němuž právě Voňkovi hudbu napsali, ostatně s režisérem Václavem Kadrnkou spolupracují i dál, jak o tom svědčí film Zpráva o záchraně mrtvého s Vojtou Dykem, natočený v době pandemie. Ostatně spolupráce s filmaři či tanečníky patří k charakteristice Havlovy tvorby. O těchto věcech, ale také třeba o tom, jak začínal v Malostranské besedě v duu s Jiřím Stivínem, či jak hrál s celou řadou dalších hudebních ikon – padnou třeba jména  Pavel Klikar, Musica Antiqua Praha, Tony Ackerman, Alan Vitouš, Jana Koubková, Vlastislav Matoušek, Martin Kratochvíl –, tedy jak hrál jazz, ale také bigbít, padne řada slov v rozhovoru s Tomášem Poláčkem (na Premium Reporter, 2021), stejně tak jako o jeho zájmu o východní filozofii, cestách do Indie v devadesátých letech, o tom, že Havlovi nejedí maso atd.

Kromě vlastního koncertu pod Zebínem mě potěšilo, že kostel je pěkně opravený a udržovaný (vzpomínám na doby, kdy tomu tak nebylo).

Dojel jsem domů na oběd a udělal si přestávku, která se trochu protáhla, takže jsem musel oželet (určitě škoda) i Janu Vébrovou, kterou jsem před časem slyšel ještě u vrat kostela sv. Jakuba v Jičíně s harmonikou, tenkrát mě zaujala svou osobitostí a svým zajímavým, neotřelým hlasem, ale i pěveckými schopnostmi, přitom bez okázalých exhibicí. Jistě by bylo zajímavé poslechnout si ji znovu naživo, navíc s řadou skvělých muzikantů (Alexey Aslamas, Petr Tichý, Miloš Dvořáček, Jan Jirucha a řada dalších, alespoň takto jsou uvedeni v anotaci), musím se spokojit s poslechem na YouTube, kde je zveřejněno všech čtrnáct skladeb jejího čerstvého druhého alba Kameny ze dna (Indies Scope, 2023, předchozí album Kykyrý, 2007, tamtéž). Teď jsem si ještě přečetl pochvalnou recenzi Ondřeje Bezra v Lidovkách.

Do loggie jsem se vrátil na koncert Kateřiny Garcíi na terase, kde vystoupila v triu s Robertem Harveyem a Eilis Lavelle, zde nutno poznamenat, že koncert uvedl na jevišti Jiří Vydra, což nebývá obvyklé (ve všech případech letos přicházeli dva muži se středověkou maskou pištců a stylizovaně vykřikli jména umělců, přičemž se na jevišti či pod ním objevila ještě grafika festivalu, což je ovšem linoryt/dílo právě Jiřího Vydry, původem vystudovaného grafika). Připomněl, že nebylo lehké najít termín pro vystoupení Kateřiny Garcíi, ale především to, že ona byla na začátku rozhodnutí organizovat tento festival, tenkrát ještě na hradu Grabštejn, od něhož uplynulo letos dvacet let (v Jičíně je to 6. ročník, jak oznamuje plakát, já pak nemohu vynechat žádnou příležitost, abych neakcentoval ono šťastné řešení v předchozích létech až neúnosné situace, kdy radní Volf mával nad chátrající unikátní památkou rukou se slovy „nikdy nebyla dostavěná, nikdy k ničemu nesloužila“ a nechuti ředitele KZMJ Nožičky spravovat tuto budovu, která byla majetkem města, a po prvních iniciativách o. s. Lodžie pak před více než deseti lety příchodu Jiřího Vydry, jenž vytvořil kulturní koncept, dal náplni tvář, takže dnes je provozovatelem nezisková organizace Valdštejnské imaginárium).

Pro Kateřinu Garcíu není irská hudba záležitostí pouhé „záliby“ či příklonu k módnímu trendu, když si přečteme její životopis (třeba na Wikipedii, nebudu jej tady opakovat, je pozoruhodný sám o sobě), je zřejmé, že tuto hudbu má doslovně „v krvi“. Píše-li se v anotaci, že je to česko-španělská zpěvačka, není to tedy tak, jak to někdy bývá, žena se zamiluje a vdá do zahraničí atd., sice se v Praze narodila, ale také se sem vrátila z Barcelony, kde léta žila s rodinou, je tedy docela logické, že učí na FFUK v Praze španělštinu, ale zároveň žije a učí v Dublinu. Jako jsem to napsal o Dáše Voňkové, platí to i pro Kateřinu Garcíu, je to neokázalost a autentičnost, co mě napadlo při poslechu jejích písní. Ovšem, hlasové interpretační možnosti jsou jiné, přirozeně krásný znělý ženský hlas, nevnucující se, nic přehnaného, jak říká jedna recenze, „nemusí tlačit na pilu“, v její osobnosti je klid a zároveň jakási uhrančivost. A na jevišti rovněž přirozená souhra s oběma hudebníky.

Zaujal mě nástroj, který na jevišti zpěvačka používala. Vydával zvuk trochu jako jednoduchý akordeon, ale rovný, spíše jakýsi doplněk. Ptal jsem se jí po vystoupení, co to je, říkala, že je to nástroj původem indický, že se ale vozí do Evropy a v Dublinu je někdo, kdo jej kompletuje. Uvnitř jsou kovové plátky jako v akordeonu a na přední desce se nastaví zvuk, který má z těla nástroje vycházet. Čtu si ještě nějaké materiály na internetu, např. o albu Before Dawn, vyskakují na mě jména, z nichž některá jsem právě v té době objevoval či se s nimi setkával, David Landštoff, houslista Honza Hrubý, za jejími aktivitami se silně rýsuje Luboš Malina, s nímž také vytvořila jedno hudební společenství (též CD Malina Brothers & Kateřina García). Roberta Harveye mohli posluchači pak slyšet ještě v neděli, když jej hudebnice z Deliou přizvali na pódiu v parku.

V šapito (malé jazykové překvapení, stany, které se prodávají, výrobci neoznačují tím klasickým „šapitó“, ale s krátkou poslední slabikou), kde se odehrávají na Worldfestech právě různá setkání, se konalo jedno takové, označované jako „snad nejtradičnější hudební setkávání v historii Worldfestů“ (a asi na tom něco bude, houslistka mně potvrdila, že na tomto festivalu bývají tato setkávání „nejlepší“, sám jsem v minulých ročnících irskou muziku párkrát poslouchal například v kavárně loggie). Housle, flétna, irský buben bodhrán a tahací harmonika podobná poněkud bandoneonu, zvaná zde ale koncertina, v tomto případě šestiboká (dočítám se, že existuje i německý čtyřboký typ), kterou vytvořil v první třetině 19. století anglický fyzik a výrobce hudebních nástrojů Charles Wheatstone. Tradičně někteří v publiku tancují, jiní jen podupávají, je to muzika, která je také k tanci. Po straně se pokouší chytat mladík s klarinetem, daří se mu to jen chvílemi.

Po skončení hraní se ptám jedné ze dvou houslistech, jak to „funguje“, odkazuju na svou zkušenost z Dánska, kde nám jejich muziku starý pan učitel ukazoval a dal nám noty z tamějších tradičních zpěvníků. U zdejších hráčů irské hudby je to prý většinou záležitosti paměti, jsou některé tradiční lidové písně, které znají, řeknou si předem tóniny, které se v průběhu skladby složené z několika částí mění (skladby nazývají obecně „tunes“ a ty žánrově pak mají specifické názvy), ostatní se přidají nebo jen poslouchají. Na oněch sessions se setkávají na základě svolání, nepředstavují (alespoň tito hudebníci) pevnou hudební skupinu. Znalost hudebního materiálu souvisí s tím, že někteří hudebníci v Irsku pracují nebo tam jezdí.

Sám pro sebe jsem se trochu divil, že hudebníci nehovořili o nějakém tom jejich „Erbenovi“, jako máme my, nejspíš na to jen nepřišla řeč, na internetu jsem našel stránky thesession.org, tam se píše právě o těch irských Erbenech, tj. sbírkách z 19. století, k jejichž autorům patří třeba Allan MacDonald či George Petrie (1790–1866), antikvář, výtvarník, archeolog a hudebník viktoriánského období, jenž vydal dvoudílnou sbírku irské klasické hudby (1855, 1882), je to dostupné v internetových archivech, vypisuju aspoň jednu sloku písně

Come, harper, strike up,
But first by your Favour,
Boy, give us a cup;
Ay! this has some savour

(první díl, 1855, s. 16)

Tak, samozřejmě bychom se mohli teď začít v tom hrabat, typ tance označovaného jako „jig“, v šestiosminovém (devítiosminovém, dvanáctiosminovém, zkrátka trioly) taktech, odkazujících názvem k živému baroknímu tanci, který známe pod výrazem „gigue“ (giga) a jímž třeba J. S. Bach končil své violoncellové sonáty, ale ovšemže se do ničeho takového nebudu pouštět, problematice téhle oblasti nerozumím, jen jsem, tenkrát v tom Dánsku, už narazil na „hornpipes“, a vím, že ty melodie putují po Evropě, hráli jsme kdesi „šotyše“, jsou tu i polky či mazurky atd., teď jsem narazil na skotský tanec s názvem „reel“.  

Na terase zatím byla nazvučena další mezinárodní kapela s názvem Korjen, o níž anotace v programu říká, že je to „etno-beatové pojetí lidových písní z Blízkého východu v podání tří divoženek ze tří evropských krajin se dvěma českými hudebními průvodci“ a dále „momentálně ji tvoří tři ženské hlasy: Ewa Žurakowska z Polska, Aida Mujačić z Bosny a Světlana Sarkisian ze Slovenska s arménskými kořeny“. Jakkoli je to, jak jsem si přečetl, muzika oceněná v roce 2019 jako nejlepší akustické CD v žebříčku Indies, musím říci, že tady jsem musel odejít, protože jsem zkrátka neskousl (ano, správně je skousnout, zkousnout, jak někdy čteme, je špatně) rozevlátou intonaci, ať to již byla momentální indispozice, pozdní večerní hodina či cokoli jiného (ty tři „divoženky“ se vůbec neposlouchaly, každá si zpívala prostě to svoje). Mohou být nejrůznější glissanda či záležitosti, které zcela samozřejmě k této oblasti hudby patří a já jsem ten poslední, kdo by chtěl ohrnovat nos nad něčím, co bych chtěl za každou cenu z jakýchsi pozic kritizovat (vždycky říkám, že pro mě byl kdysi jeden z největších zážitků bezzubý cikánský houslista, který měl ony charakteristické momenty hry, které se radikálně odlišují od pregnantnosti akademické hry, ale mělo to v sobě cosi až magického), tady jsem ale narazil. Samozřejmě jsem tím zároveň přišel o závěrečnou „smršť“ balkánské dechovky ze Slovenska Balkansambel, ale nedalo se nic dělat, čekat jsem dvě hodiny nechtěl. Pouštím si teď alespoň skvělou nahrávku na jejich stránkách.

Do areálu Valdštejnské loggie jsem se vrátil v neděli po desáté hodině, zachytil jsem ještě „pohádku“ uváděnou v programu jako Karlova a Jaromírova pohádka, jediným protagonistou, pokud nepočítáme děti, které k sobě vtáhl na jeviště a zaúkoloval dalšími rolemi (v anotaci se píše „hraje se naprosto interaktivně“), byl Jakub Folvarčný, herec, dramatik, básník (mj. slam poetry) a režisér, známý z řady zajímavých divadelních scén, kromě několika semestrů medicíny vystudovaný na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (s níž je rovněž spojen Robert Smolík, Jičíňák, ale toho jsem tentokrát v loggii nezahlédl), žije a tvoří na volné noze. Musím říci, že děti byly u vytržení.

Nu ale přišel jsem si poslechnout instrumentální duo Delioù (znamená to „listí“), což jsou „česká houslistka Jitka Malczyk a bretonská harfenistka Celestine Doedens“, o nichž anotace poeticky říká, že hrají „hudbu chrámových lodí, mořských krajin a stromových říší“. Pro toto a další vystoupení bylo vytvořeno menší pódium ještě za stanem šapito na louce mezi stromy. Jak jsem byl „nastaven“ nejen na poslech, ale i na otázky a úvahy, říkal jsem si během vystoupení obou půvabných žen, že to, že u nich, podobně jako u dalších souborů, mají tito hudebníci možnosti volného pohybu a života bez hranic, jim dává zcela jinou perspektivu, umožňující tento způsob propojení kultur jednotlivých národů či etnik, což zastřešuje slůvko world music a pro něž představuje svobodný rámec osobního tvůrčího pojetí jiné slovo, alternativa.

Když jsem pak s houslistkou hovořil s poznámkou, že jsem rovněž houslista, uvědomoval jsem si, že jsem se o něco podobného vlastně pokoušel, ovšem na jiné ose, když jsem v průběhu let hrál country music, barokní a lidovou hudbu, hrál v komorních souborech i velkém symfonickém orchestru (v jádře amatérském, byť usilujícím přinejmenším o semiprofesionalitu) a v současnosti hraju v kapele, kde za svůj vklad považuju uchopení něčeho z podstaty té či oné skladby v transpozici do houslového partu, vedle improvizací. Onu evropskou cestu, širší propojení té muziky (už jsme na to narazili u „irské sešlosti“, irského setkávání, kde nám vedle žánru world music vyskočil jeden z dalších aspektů, jíž je souvislost s hudbou barokní) ukazuje třeba také ona háčková harfa – Celestine Doedens má bretaňskou, na podstavci, včera jsme slyšeli irskou, lišící se trochu tvarem, ale my tady máme v Podkrkonoší také podobnou, měl jsem ji kdysi půjčenou od Jaroslava Krčka.

Zajímalo mě také, zda se hraním houslistka „uživí“, prý ano, ovšem působí v dalších seskupeních, „zítra“ prý bude hrát francouzské šansony, toto je ale její srdeční záležitost. Jako Delioù hraje dvojice deset let, kromě oné cesty po Evropě (vedle bretaňských melodií také třeba ty bulharské) také vlastní autorské skladby, na Worldfestu byli možná šestkrát, říkal Jiří Vydra, jenž přišel po koncertě. Nahlížím na FB, turné k 10 letům:
1.9: Praha, Deliou 10 let, Jazz & Cockail Club U Staré paní, Host: Skumenn (Bzh), 20:00
3.9: Jindřichův Hradec, kaple sv. Máří Magdaleny, 18:00
5.9: Zahořany, kostel Nejsvětější Trojice, 18:00
7.9: Hrádek nad Nisou, Müllerova hrobka, 19:00
10.9: Jičín, Valdštejnská lodžie Worldfest, 11:00

Možná stojí za to kontextuálně poznamenat, že Daniel Malczyk (když se na to jméno narazí, samozřejmě je tu hned otázka), manžel Jitky, hrála (alespoň dle televizního záznamu Ze staré pekárny, na Wikipedii novější záznamy o činnosti nejsou) s kapelou Dún an Doras, kde byla zpěvačkou výše komentovaná Kateřina García. A jak už bylo zmíněno, při vystoupení Jitka Malczyk přizvala na pódium hudebníka, kterého jsme slyšeli s Kateřinou García, Roberta Harveye.

Poslední vystoupení, které jsem si ještě poslechl, byl písničkář Vladimír Václavek, „legenda českého alternativního písničkářství a minimalistické kytarové hudby“, jenž spolupracoval s Ivou Bittovou (hned v jedné z prvních písní, které zazpíval, zmínil, že to je skladba právě z jejího repertoáru) a také byl členem skupiny Dunaj. Vladimír Václavek je spojen se dvěma alby Ivy Bittové, Bílé inferno a Čikori, jednak jako hudebník, jednak jako autor. Od baskytary posléze přešel ke kytaře, a zhruba před dvaceti lety se vydal, vedle působení i v dalších kapelách, na jeviště i jako sólista. Akcent v jeho tvorbě je také na poetické texty, často zhudebněné básně zvučných jmen (Reynek, Skácel). Technologicky jeho hra na kytaru nijak nedominuje v nejmodernějších vynálezech, má „jednu krabičku“, na níž si nahraje jednu stopu, k níž může přidávat další. Já jsem měl pocit příjemného hlasového projevu i celého jeho vystoupení. A nakonec i z toho, co jsem – z ještě daleko širšího programu – z letošního Worldfestu stihl, byť by mě ještě některá vystoupení přece jen zajímala.

A nebudu už popisovat (ono se to také moc nedá) onu atmosféru v prostoru celého areálu, slovo „pohoda“ je za ta léta otřepané a možná až zavádějící, ale hledám marně jiné. Krátce jsem pozdravil také doktora Michala Trousila, kterého vždy rád vidím u jeho stánku s unikátními antikvárními knížkami, zmínil se mu o besedě, kterou jsem poslouchal na Světu knihy právě o tíživém přežívání a zániku řady antikvariátů, zatímco ty mainstreamové banalizují a zplošťují barevnost knižního trhu. I Michal Trousil musel již před léty zavřít svůj kamenný obchod v Hořicích a stánek s knihami, s nímž objíždí festivaly, plus e-shop na internetu mu přináší spíš potěšení než obživu, jíž je práce na Filozofické fakultě královéhradecké univerzity (i u něj je „alternativa“ součástí jeho životního postoje, jak je zřejmé z přehledu jeho publikací (témata třeba čajovny či post-underground etc.). A ovšem, v mysli mi zůstávají obrazy dětí řádících na reprobednách na terase při jednom ze včerejších koncertů, poskakujících při vystoupeních v parku či naopak pozorně naslouchajících ony jino-pohádky, jejich maminky popíjející na dece jakési exotické nápoje, které jim jejich protějšky přinesli ze stánků po straně u zdi areálu, v minulých letech opravené, či pochutnávající si na nějaké jiné dobrotě, opřené o strom nebo čtoucí si knížku nebo konečně jen tak spočívající, s pocitem, že si užívají, stejně jako všichni ostatní,  krásného nedělního počasí…

Odkazy

Vojtěch Havel
https://reporterpremium.cz/a/pW6Z2/vojtech-havel-jednou-hrajeme-s-philipem-glassem-vzapeti-pro-malou-cajovnu
https://havlovi.wz.cz/?page_id=5&lang=cs

Jana Vébrová

https://www.indies.eu/alba/6268/kameny-ze-dna/
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/pisnickarka-jana-vebrova-kameny-ze-dna.A230315_103545_ln_kultura_ape

Kateřina García
https://www.folktime.cz/recenze/6465-katka-ma-zpev-pod-kuzi.html

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/recenze-katerina-garcia-uhrane-nenapadne-a-bez-zbytecnych-efektu.A110103_092910_hudba_ob

Irská session
https://thesession.org/
Petrie, 1855
https://archive.org/details/petriecollection01petr/page/16/mode/2up?view=theater
Soupisy „tunes“
https://www.norbeck.nu/abc/index2.asp?cat=i

Balkansambel
https://balkansambel.com/sk/hudba/

Jakub Folvarčný
https://vltava.rozhlas.cz/jakub-folvarcny-kamo-mas-sutrak-5034204

Dún an Doras na záznamu ČT 1
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1098613911-blues-ze-stare-pekarny-solo-pro/306292320060002/

Abnormalizace, dr. Michal Trousil
https://abnormalizace.cz/

Worldfest
https://www.fullmoonzine.cz/lodzie-worldfest-privita-radu-muzikantu-z-cizich-krajin
https://www.facebook.com/events/164906606592049