Livia Klausová / Smutkem neobtěžuju

Vlastně životopisy nečtu, jen výjimečně. Dost výrazný odpor jsem k nim pocítil někdy před deseti patnácti lety v době, kdy se v jejich záplavě objevovaly další a další tituly „Bohdalky“, jakkoli jsem respektoval touhu fanoušků zvláště právě herecké branže „ocitnout se blíž“ svému idolu. Cítil jsem tu komerci, jejíž míru přesahovala snad jen pseudoezoterická literatura (kde jsem to cítil úkorně snad právě proto, že o těch věcech něco vím). Oddychově si také přečtu nějaký ten rozhovor s mediálně známou osobností v Instinktu, od knížky ale čekám něco víc než, kam dotyčný nebo dotyčná jezdí na chalupu, jaké rasy má psa a jak vaří ten či onen regionální pokrm. Příslušný titul mě zajímá v okamžiku, kdy má nějaký přesah, třeba k celému kontextu, o němž se něco mohu dozvědět, jako třeba v rozsáhlém svazku Magor a jeho doba nebo zde naleznu nějaký myšlenkový obsah, jako u Grušovy hlídky na Rýnu. Pravda v tom druhém případě to jsou také osobnosti, které mě zajímají (a s nimiž jsem se navíc setkal), tedy jak Jiří Gruša, tak autor knihy Karel Hvížďala.

Pravda, Livii Klausovou jsem rovněž, dokonce nedávno, minul na několik kroků, totiž na jednom koncertě ve Španělském sále, a smáčknul jsem i fotoaparát pro kontextuální fotodokumentaci, nicméně (na rozdíl od umělců, kteří mě zajímají) osobnosti politického života k přímým setkáním nevyhledávám, takže jsem ani nevyužil zmíněnou příležitost, jakkoli se v souvislostech té aktuální chvíle (blíž to nebudu popisovat) nabízela.

Mohl jsem si teď ušetřit „zdůvodňování“ toho, proč jsem na cestě kolem regálů v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka v hromádce knih přidal právě rozhovor Marcely Pecháčkové s manželkou bývalého prezidenta, kdybych její četbu pojal jako nezávazné čtení v Instinktu či pouhé ukojení zvědavosti, zda v ní najdu odpovědi na určité konkrétní otázky, nicméně očekávám, jako ostatně u řady jiných případů, že mě komentář k ní donutí cosi formulovat. K oné zvědavosti: Říkal jsem si, že možná získám nějaký náhled právě na osobu Václava Klause, na niž nahlížím opravdu kriticky, dokonce až jako na symbol některých neblahých zásadních momentů polistopadové společenské proměny, byl jsem zvědav, zda a jak se jeho manželka vyjádří k některým afér(k)ám, propíraným médii (incident s protokolárním perem v Chile, případ letušky Kláry Lohniské, problematickou prezidentskou amnestii na konci Klausovy politické kariéry kniha nemohla komentovat, protože vyšla o několik let dříve), jakkoli je sám považuju spíše poněkud za úsměvné (i když to byla ostuda; v prvním případě se zesměšnil a byl to podle mého projev Klausovy „posunuté“ osobnosti, nechci-li používat ony výrazy z oblasti psychiatrie, s nimiž někteří vyrukovali, v druhém případě jsem dokonce na jeho straně ve smyslu, že po tom nikomu nic není a je to nechutný paparazzi přístup, stejně jako v někdejším případě Clintona, a v podobných případech si vždycky vzpomenu na princeznu Dianu coby oběť této bezbřehé honby za senzací).

Obecně řečeno, myslím si, že každý má právo na nějaký ten poklesek, jádro toho, co ten člověk vykonal či naopak způsobil, je úplně jinde, a kromě toho ten tlak okolí na takto viditelnou osobnost musí být něco, co si snad ani neumím představit (a další úvaha je o tom, jak osobnost nějak mimořádná na straně jedné může mít „ubráno“ na té druhé). A druhou věcí pak, přiznám se, jsem si představoval, že mi odpovědi někdejší první dámy na postižení jejich syna osvětlí něco z celkového kontextu, nevím jak to přesně formulovat. Mně samému na jedné straně vadí „politická korektnost“, to asi není to přesné slovo v podobně obtížné situace, kdy se ptáme, co je správné, jak má postupovat lékař, když má pacientovi sdělit fatální diagnózu, jakkoli sám mám zkušenosti naštěstí jen nepřímé, mých blízkých se naštěstí netýkající, když spolupracuju s hudebním souborem, jehož hlavní protagonista je těžce postižený (zde  by se to dalo možná pojmenovat: kdyby krásně nezpíval, nestál bych s ním na jevišti jen ze soucitu).

Jen zdánlivě jsem odbočil. Nejspíš jsem nemohl očekávat, že Livia Klausová svého muže pomluví či dokonce odsoudí, naopak snad asi každý ocení, když na otázku, zda se někdy za něj musela stydět, odpověděla, že nikoli. Na druhé straně jsem neměl v žádném případě pocit, že by v jejích odpovědích byla jakákoli póza. Na jednom místě řekla (v souvislosti s onou Klausovou osobní aférkou), pro mě až překvapivě upřímně a prostě: Bolí to. A je to za mnou.“ (s. 142) Nu a to už vlastně jsem in medias res. Název „Smutkem neobtěžuju“ vlastně přímo pojmenovává ono závažné téma knihy, která vyšla v Nakladatelství Lidové noviny, logicky vzhledem k tomu, že autorka rozhovorů pracovala v okruhu Lidových novin (redaktorka či vedoucí magazínu Pátek LN), i když tyto funkce spadají do pozdější doby, než vyšla samotná kniha (2009).

A už dobové komentáře ocenily to, co jsem já rovněž pociťoval a co sama Livie Klausová vyjádřila. I já oceňují „přirozenost“, o které komentátoři postojů hlavní protagonistky knihy hovoří, a to opakovaně a na konkrétních příkladech. Jen příkladů z mého okolí, které jsem během života zažil, si uvědomuju, a u Livie Klausové opravdu oceňuji, jak není jednoduché nepodlehnout životní situaci, která může opravdu radikálně změnit život (a že ty příklady získání moci, které znám z osobní zkušenosti, neměly tu míru zvratu, jakou musí mít ten, kdo se dostane až samotný vrchol, byť jde vlastně o malou zemi). Jak vůbec nemusí být jednoduché „zůstat normální“. Protože i hrát si na to, že se vlastně nic nepřihodilo, může být rovněž póza.

Slovo rozhovor používám v množném čísle vzhledem k tomu, že to vlastně není rozhovor jeden, nějak koncipovaný, nýbrž spíše řada průběžných fragmentů. Jejich autorka Marcela Pecháčková genezi textu sama komentuje v úvodním komentáři, kde říká, že „rozhovory […] vznikaly několik let a během spousty střed. Menší část jsou úryvky z rozhovorů, které jsem psala pro Magazín DNES a pro týdeník Instinkt.“ Což je přirozeně srozumitelné, když si přečteme CV Marcely Pecháčkové (též ze zadní záložky v knize), a znovu zopakujeme, že působila v MF Dnes jako hradní zpravodajka a byla spoluzakladatelkou právě Magazínu DNES, posléze pak ve funkci zástupkyně šéfredaktora týdenníku Instinkt. Hned na třetím řádku těchto několika odstavců Marcela Pecháčková uvádí jako jeden z předpokladů, vymezení tématu, „Nebudeme se bavit o politice“, což je v dost důsledně dodrženo, pokud za politiku nepovažujeme úkoly první dámy v organizaci zámku v Lánech. Snad jediná zmínka v celé knize je komentář k sarajevskému atentátu, který je nicméně zcela osobní, totiž zda se pozdraví s Janem Rumlem, když se potkají, a pak snad jedna věta o Havlové, totiž že se názorově liší, ale respektují.

Různé úhly pohledu v různých časových perspektivách, dané rozdílnou dobou vzniku jednotlivých rozhovorů, spolu s tematickou pestrostí, dodávají knize rytmus a spolu s tím i čtivost, množství fotografií, od těch soukromých, starých rodinných či z doby seznámení s pozdějším manželem a politikem po oficiální, „hradní“ snímky, upřímné odpovědi i na osobní otázky, jakkoli si Livie Klausová své soukromí chrání, pro mě představuje cosi sympatického čtenářsky i lidsky, a proto tento komentář, k němuž jsem se zprvu dokonce zdráhal.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcela_Pech%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.kosmas.cz/knihy/150279/livia-klausova-smutkem-neobtezuju/?gclid=EAIaIQobChMI5Zj0i-HX2gIVLLftCh3Y3wQrEAAYAyAAEgJZMPD_BwE

https://revue.idnes.cz/foto.aspx?r=domaci&c=A091201_150708_lidicky_nh&foto=JB2f7f63_book.jpg
https://revue.idnes.cz/nevera-boli-priznala-livia-klausova-v-intimnim-rozhovoru-p3z-/lidicky.aspx?c=A091201_150708_lidicky_nh

Livia Klausová, Smutkem neobtěžuju. Rozhovor Marcely Pecháčkové. Nakladatelství Lidové noviny, 2009