Litomyšl 26. – 27. června 2017

Litomyšl 26. – 27. června 2017
report z festivalu Smetanova Litomyšl a města UNESCO

Zvažoval jsem titul „Na Smetanově Litomyšli 2017“ coby název tohoto příspěvku, ale nebyly to jen dva koncerty prestižního českého „národního festivalu“, byť záměr jet do města české kultury a města UNESCO byl v první řadě právě tento. Oběma koncertům jsou věnovány samostatné texty vedle tohoto úvodního či celkového, podobně jako jsem musel na několik alb rozdělit i pořízenou fotodokumentaci.

Ouverture

Na začátku dvoudenní cesty do Litomyšle byl zběžný pohled na program 59. ročníku Smetanovy Litomyšle, který se mi válel na stole mezi ostatními materiály a který jsem chtěl přehlédnout, než ho založím do archivu. Vlastně už to byla první náhoda, protože v minulých letech mi papírově program do schránky nechodil, a je dost pravděpodobné, že na internetu bych onen klíčový údaj přehlédl. Druhá náhoda byla ono naladění související se skutečností, že Dvořákův festival, který se Smetanovou Litomyšlí probíhá souběžně, se letos konal v omezené podobě Vzpomínky na Dvořákův festival (na státním zámku Sychrov 18. června), a program v Litomyšli jsem si prohlížel s vědomím, že tím, že nebudu letos jezdit po přehršli koncertů po celém kraji jako v několika letech minulých, mám „uvolněný“ prostor a právě šanci vyrazit na místo, které jsem si přál po čase opět navštívit.

Rozhodující vteřinou pak bylo, když mi pod zvláštním názvem 100 Tagú Cigányzenekar Budapest utkvěl zrak na jménu jeho uměleckého vedoucího Józsefa Lendvaie. Cikánský virtuóz mě zaujal před lety na YouTube na videu „s přáteli“, kde hraje čárdáš Vittoria Montiho, což je můj vlastní oblíbený kousek. Tak to si nemůžu nechat ujít! Jen jsem se trochu pozastavil nad psaním jména, na videu se psal s ypsilonem (Lendvay), ale v tom „internacionálním binci“ se setkáme s lecčím (kdysi mi vyrazil dech Friedrich Smetana). Zjistil jsem datum prvního dne prodeje a v jičínském infocentru se ujistil, že mají přístup k Ticketportalu (podobným způsobem jsme v únoru byli v Rudolfinu na americkém mužském sboru Chanticleer) a lístky si zde mohu koupit. Tyhle prestižní koncerty bývají velmi rychle vyprodány, a skutečně jsem udělal dobře, že jsem do města šel „před desátou“, protože lístky konkrétně na tento koncert byly opravdu doslova za deset minut pryč. Není divu, na upoutávce na Smetanovu Litomyšl v České televizi vyzdvihli právě koncert největšího cikánského orchestru na světě.

Nu a když už se vydáme (s ženou) na přece jen trochu delší cestu, tak jsem se porozhlédl ještě po programu, zda by v něm nebyl nějaký časově přilehlý koncert, který by mě rovněž mohl zajímat a který by rozšířil náš program na dva dny pobytu. A našel jsem. Shlomo Mintz, jeden z houslistů absolutní světové špičky, byl přidán do mého balíčku, v němž se teď už jen musel najít nocleh. Na to už bylo dost času. Hotel, který jsem si vybral, byl nicméně obsazen a zprostředkující agentura mi nabídla jinou možnost, a jak se ukázalo s ohledem na místo, kde se příslušné ubytování nacházelo, ještě daleko lepší. Penzion Tašner je o jednu uličku za Portmoneem, které jsem chtěl rovněž po delší době navštívit, a jak jsem nahlédnutím na internet zjistil, byla teď k tomu vzhledem k nově otevřené expozici (letos v březnu) právě dost vhodná doba.

www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk
100 tagú Cigányzenekar Budapest
Zámek Litomyšl, II. zámecké nádvoří
26. 6. 2017 od 19:30 hod.
Sektor: Přízemí Řada 5 Místo: 1
Cena: 1490,00 CZK

59. Národní festival
Smetanova Litomyšl 2017
Tato vstupenka je zároveň platnou vstupenkou na prohlídku zámku Litomyšl.
Platnost do konce sezony 2017.
JICKC 1. 3. 2017 10:12:46

www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk / www.ticketportal.sk
Shlomo Mintz & Filharmonie Brno
Zámek Litomyšl, II. zámecké nádvoří
27. 6. 2017 od 19:30 hod.
Sektor: Přízemí Řada 5 Místo: 3
Cena: 1490,00 CZK

59. Národní festival
Smetanova Litomyšl 2017
Tato vstupenka je zároveň platnou vstupenkou na prohlídku zámku Litomyšl.
Platnost do konce sezony 2017.
JICKC 1. 3. 2017 10:17:15

[na vstupenkách jsou některé údaje uvedeny ještě na ústřižku znova, dále vstupenky obsahují řadu prodejních čísel a dalších podrobných údajů drobným písmem, adresu pořadatele atd.; u prvního koncertu má druhá vstupenka místo: 2, na druhém 4]

Hotel.cz  Potvrzení rezervace 1855780
Penzion Tašner ***
Lidická 101, 57001, Litomyšl
Ubytovací zařízení neakceptuje platební karty
Termín pobytu
Začátek pobytu 26. 06. 2017 od 12:01
Konec pobytu 27. 06. 2017 do 12:00
Klient Alena Čelišová
počet hostů: 2
Pokoje
Dvoulůžkový (2 osoby)
Vaše pokoje jsou rezervovány do 18:00. V případě pozdního nástupu prosím kontaktujte ubytovací zařízení.
Celková cena: 1150 Kč

[rezervace obsahuje čísla GPS souřadnic, osobní údaje ubytovatele a klienta, texty Obchodních podmínek, údaje o firmě Hotel.cz, fotografii objektu a výsek Google mapy se zobrazením penzionu; jako klient je uvedena žena, která je zdatnější v „telefonování“, a tak si vzala tuhle logistickou část na starost]

1. den / Sto cigánů

Sbaleno, v kapse kufru vstupenky na koncerty, vytištěná rezervace ještě s předchozí telefonickou domluvou, v hlavě náhled do Google Maps s orientací v lokalitě, tedy odbočkách na správném místě a o opravách silnic na trase. Ve srovnání s děsivými zkušenostmi z poslední doby (objížďkách z objížděk a návratech při cestě z Třeboně, hrůzách z cest do Adršpachu či do Prahy a poslední cesty na Sychrov bez jakéhokoli vyznačení možného odbočení na příslušnou silnici) vše probíhalo překvapivě hladce s vědomím, že u jednoho ze třech míst vyfrézované silnice budeme muset na zpáteční cestě absolvovat objížďku nějakou jinou cestou. S přestávkou na kávu na oblíbeném místě za Hradcem Králové (Restaurace Motorest Koliba, adresou v Holicích, resp. Býšti, hned u silnice, za ta léta už trochu obšlá záležitost, ale coby zastávka na cestě už tradice) jsme přesto, že byly cestou dvě místa „práce na silnici“ (nikdo tu ale nepracoval, přestože byl pracovní den), za dvě hodiny stáli před penziónem a dvě minutky čekali na příjezd jeho majitele s moravskou výslovností (ujistil mne ale, že není Moravák, přestože druhá oblast podnikání, totiž víno, by tomu mohla nasvědčovat) a poté, co jsme vše domluvili (rovnou jsem vyrovnal i účet a domluvil možnost převlečení v prostoru penzionu zítra navečer, přestože už budeme mít kufry v autě), se našim zrakům za další čtvrt půl hodinky rozevřel pohled na zámecké návrší s kostelem Povýšení sv. Kříže a Zámkem.

Potěšil se pohledem na Klášterní zahrady, které realizovala v podobně minimalistickém stylu, tj. v maximální otevřenosti táž (dnes už neexistující) architektonická kancelář, která dělala později i (rozměry ovšem menší) zámecký park v Jičíně, a vzpomínkou na někdejší návštěvu Litomyšle s Karlem Jakubů a KSOKrM, kdy už byl realizován právě prostor zahrad s plastikami Olbrama Zoubka, a také nově rekonstruované varhany v Piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže, k nimž jsme měli vyjednaný přístup a na které Klárka Kubátová (dnes Ptáčková) zahrála (opravdu nádherný nástroj).

V době festivalu si mohl jeho návštěvník spojit toto místo s géniem loci s projektem „Festivalové zahrady“, reprezentovaným v programových letácích a dalších materiálech animovanou tváří usmívajícího se Smetany (trochu jako ona parodie v televizní reklamě nevím už na co, kde se široce rozzářeně zubí psíci). Symbol jako by propojoval aktuální dění na zámku s bohatým „doprovodným programem“ tak trochu ve smyslu „podzámčí“ („vstup na všechny akce je zdarma“) v několikerém dalším smyslu. Kromě toho, že přinesl svěžest „prázdnotě“ parku dalšími nainstalovanými výtvarnými objekty v jeho prostoru (úžasná byla už možnost lehnout si na perfektně sestříhaný pažit či na speciální lehátka poblíž kavárny), rozšířil prostor festivalu, podobně jako lipové stromořadí v Jičíně není jen součástí krajiny, ale součást kulturního prostoru od města k Valdštejnské loggii.

A stalo se tak doslova, například projekcemi na LEDce, navazující bezprostředně či volněji na události festivalu (mnohdy záznamy z jeho archivu), ale i samostatným moderovaným programem včetně živých vystoupení, především v Hvězdném víkendu  16. – 18. června, zahrnující Den s Českou televizí, či Stylový víkend (23. – 25. června), kde si návštěvníci kromě řečených projekcí na LEDce a pikniků v trávě mohli užívat i koncerty (asi nejvýraznější skvělého Police Symphony Orchestra), soutěže (i pro děti), cyklus scénického čtení atd., zde do „zábavného rodinného programu“ vstoupila firma Škoda Auto (kromě Dne se Škoda Auto zde jsme mohli vidět vystavené nové modely na zámeckém nádvoří).

A jak si tak užíváme prvních okamžiků a ještě dvě a půl hodiny před koncertem a procházíme celý vlastně docela rozsáhlý festivalový areál (zámecké zahrady, jízdárna, konírna, pivovar s Muzeem Bedřicha Smetany, „V. I. P. prostorem“, který druhý den posloužil zajímavým způsobem atd., ještě se k tomu vrátím), zrovna ve chvíli, kdy jsem stál před Informačním centrem u vstupu do zámku (žena tam nabírala materiály, které se mi teď hodí pro řadu upřesnění), dojíždějí před bránu dva zelené autobusy, a už tam přibíhá z druhé strany pohotový fotograf…. Tak to jsou evidentně umělci z Budapešti, protagonisté dnešního večera. Postávám před prvním z autobusů a přecházím několika kroky k předním dveřím, které se právě otevřely a dva metry ode mě jako první či druhý, už nevím, zvolna vystupuje a rozhlíží se – József Lendvai. Jsem blbec, že jsem si nevzal foťák – nechtěl jsem se vláčet s těžkou brašnou s veškerým vybavením s tím, že si ho vezmu večer na koncert a zítra ve městě nafotím vše ostatní. Koho by ale napadlo, že se věci takto vyvinou, taková náhoda! Cikánský primáš, takto v čele „Stočlenného cikánského orchestru“, jehož jméno bylo prvotním impulsem cesty do Litomyšle a na jehož koncert večer mám v kapse saka, pověšeného na ramínku v hotelu, lístky, stojí přímo proti mně. Pozdravím ho a dostanu odpověď, fotku musím oželet, už tak to je řízení „vyšších mocností“, které tady v Litomyšli zřejmě i z dalších důvodů fungují.

Je ale čas se vrátit se do penzionu a hodit se do gala. Nakonec jsme docela dost v předstihu „v sále“, totiž na II. nádvoří zámku, kde je tradičně umístěno jeviště s charakteristickým baldachýnovým zastřešením, které je ikonou Smetanovy Litomyšle, a stupňovitou konstrukcí hlediště, dosahující až k prvním arkádám. Předtím jsme stihli ještě nahlédnout do Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže, nad jehož vstupním portálem byla informace, že zde vystavuje Magdalena Jetelová. Říkali jsme si, že to necháme na zítra, ale byli jsme ujištěni, že výstava v kryptě bude otevřena i po koncertě (zatímco občerstvení na rohu náměstí, které mě svou čerstvostí lákalo k osvěze, bylo, když jsme šli kolem, už zavřené, přestože měli o festivalu otevírací dobu prodlouženu do pěti – zítra sem ale přinejmenším půjdeme na snídani).

Koncert 100 Tagú Cigányzenekar Budapest podrobněji pojednám v samostatném příspěvku, na tomto místě alespoň stručně mohu říci, že naplnil má očekávání. Smršť sólových vystoupení jednotlivých hudebníků, nejen šéfprimáše Lendvaie, ale celé řady dalších primášů, kteří seděli v první řadě přímo proti publiku a především fenomenálního cimbalisty Ökröse Oszkára, stejně jako skvělých hráčů na klarinet, jak jsem předvídal, pokračovala v proudu známých melodií, úprav skladeb z repertoáru klasické hudby, které jsou s cikánskou hudbou propojeny její inspirací a nyní se vracejí k nim zpět (zvl. Brahmsovy Uherské tance, Lisztovy Uherské rapsodie, Sarasateho Cikánské melodie), ale i těch původem cikánských, jako je Hora Staccato Grigorase Dinicy či Narrovo Paso doble. Španělský cikánský tanec. To, že hudebníci vnímají svou činnost jako kulturní misi, mohl posluchač intuitivně vycítit, potvrdilo to ale i vystoupení prezidenta Nándora Farkase Bekeho (v maďarštině, s překladem) a zkrácená verze Smetanovy Vltavy, kterou si pro toto vystoupení orchestr připravil. Podobně jako strhující muziku i toto gesto posluchači odměnili potleskem vestoje.

V kontextu dnešního příběhu musím poznamenat ale ještě jednu neuvěřitelnou událost. Zatímco o přestávce všichni vyběhli vydechnout ven před zámek (respektive na první rozlehlé zámecké nádvoří), já jsem jako zbavený smyslů (svou úlohu ale sehrálo možná i nachlazení či rýma, kterou jsem dosud nerozehnal) kroužil po přízemním (vstupním) ochozu a zpracovával právě prožité dojmy. V tu chvíli na tom místě vlastně prakticky nikdo nebyl. Náhle se otevřely postranní dveře (kdovíkam vlastně vedou) a do chodby vešel s houslemi v ruce – József Lendvai. To už jsem se neudržel – poprvé to mohla být ještě náhoda, aby se ale přihodilo totéž v jednom dni dvakrát za sebou, to už bych asi těžko někomu vysvětloval – a udělal tři čtyři kroky směrem k němu. Vypadla ze mě změť pochvalných slov s následnou zmínkou o tom, že jsem jeho Montiho Čardáš slyšel už před lety a že jím sám bavím své přátele. A protože nyní jsem fotokameru měl na rameni, poprosil jsem ho, zda si mohu udělat snímek. Ptal se ještě, „playing?“ (jako jestli má hrát?), ale asi jsem dostatečně nereagoval, takže ho mám zachyceného s nástrojem v ruce podél těla. Zkrátka, když jsem tu první šanci (fotograficky) promarnil, dostal jsem druhou.

Ovšemže mám pak fotky z koncertu, ale neměl jsem dost drzosti, abych šel během produkce před diváky přímo pod pódium, to si nedovolili ani profesionální fotografové (ti měli ovšem nejspíš třistamilimetrový objektiv, jak jsem si všiml a fotili vlastně od chodby, doma jsem pak našel na stránkách festivalu skvělé záznamy, něco jsem si stáhl). Při předávání květin jsem nakonec ale přece jen vyrazil a pár fotek rovněž udělal z větší blízkosti, důležité je mít „svůj vlastní“ materiál.

Tím, co jsem popsal, ale nebyl konec s magickými událostmi tohoto koncertu. V samostatném příspěvku mu věnovaném popíšu překvapení, které mě dostalo do kolen.

Po skončení představení jsme seběhli o pár kroků pod zámek do Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže, v jehož kryptě vystavovala Magdalena Jetelová, jak už naznačeno, objekt truhly/sarkofágu vznášejícího se ve zlaté záři prostoru s názvem the essentials is no more visible – Podstata už je neviditelná.  V chrámové lodi nás bylo v tu chvíli asi šest, v kryptě jsme byli sami, nicméně říkal jsem si, jak jsem už po pár hodinách vycítil i v jiných okamžicích, ona otevřenost jako rys přístupu celého festivalu a pravděpodobně i města, to je to pravé, to je ten důvod, proč se sem lidi určitě zase vrátí.

Tajemnou atmosféru objektu a doprovodného tichého, svou neidentifikovatelností tajemného zvuku jsem vnímal jako svého druhu protiklad jistě nejhlasitějšího koncertu festivalu. MgA. Vladimír Pešek, Ph.D. (z pražské UMPRUM), autor textu v bílé papírové skládačce přeložené bílé čtvrtky s písmeny názvu přes sebe na titulní stránce, znečitelňující text a portrétem autorky na protější straně, komentuje sdělení díla i jeho umístění v prostoru krypty (úryvky textu, dostupného též na adrese Smetanova výtvarná Litomyšl, jsou uvedeny v pozměněném pořadí):

K dalšímu rozměru vnímání díla přispívá i prostor, v němž je instalováno. V kryptách jsou uloženy významné ostatky české historie. Královská hrobka sv. Václava v podzemních prostorách katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Krypta pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici byla svědkem nejvýznamnější odbojové operace druhé světové války na našem území a místem posledního boje.

Pro výstavu v kryptě Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže byl vybrán objekt tvarem a barvou připomínající zlatý sarkofág. Skrývá se v něm naše zvědavost o mnoho otázek, vše pečlivě a neprodyšně uzamčené sadou pečetí v podobě čtyř textů, jakýchsi zvolání plasticky dekorující vrchní obvodovou hranu zlaté truhly.

Když jsem hovořil s autorkou díla o důvodech a její motivaci ke vzniku tohoto díla, zaujala mě tato její slova: „Pro mě je to zpráva. Něco, čeho si má člověk vážit. Nejdůležitější texty. Zprávy o světě v kontextu zlata a peněz. Vzpomínka na něco hrozně důležitého. Vzpomínka na historii. Síla vyprázdněnosti.“

Druhý den / Shlomo Mintz & Filharmonie Brno

V podtitulu druhého dne našeho pobytu v Litomyšli uvádím název večerního koncertu, nicméně budu se vlastně věnovat dalším souvislostem, zvláště výtvarným a architektonickým, zatímco samotný koncert je především záležitostí samostatného příspěvku.

V Zámeckém pivovaru probíhá výstava Generation ONE, První generace české postmoderny. Pořadatelem je Bohemian Heritage Fund Praha, obsah výstavy je pro připomenutí dobře přístupný z trojdílné skládačky, sloužící zároveň jako vstupenka, na níž jsou všechna vystavená díla zobrazena v malých obrázcích s osobními údaji autorů. V katalogovém sešitu XIII. Smetanova výtvarná Litomyšl čteme jména Otto Gutfreund, Karel Malich, Alena Kučerová, Jiří Hilmar, Kurt Gebauer, Eva Kmentová, Jiří Bielecki, Jan Koblasa, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal, František Kyncl, Jindřich Zeithamml, Aleš Veselý, Federico Díaz, na titulní straně vlastního katalogu jsou pak uvedena bez křestních jmen a záměrně chybí jména Otty Gutfreunda a Federica Díaze, která nepatří do generace narozené ve dvacátých a třicátých letech výjimečně s přesahem do let čtyřicátých (nejstarší Karel Malich narozen 1924, Stanislav Kolíbal v roce 1924, zatímco nejmladší Jindřich Zeithamml v roce 1941), takže první a poslední jméno jsou vyznačena jako Alien from Generation ZERO (Gutfreund) a Alien from Generation Two (Díaz, který je zároveň kurátorem výstavy). U Díaze jsou přitom opomenuty osobní údaje (umělec česko-argentického původu narozen v roce 1971). A ještě jednu drobnou, nepříliš podstatnou připomínku – životní data bych stereotypně neopakoval, jestliže je umělec zastoupen několika díly (např. Kurt Gebauer třemi, Karel Nepraš čtyřmi, František Kyncl rovněž třemi).

Nu a samotný projekt? Vždy mi byly poněkud nesympatické, byť intelektuálně in působící anglické prezentace, pokud k tomu není zvláštní důvod a angličtina není funkční. To je ale jediná poznámka, která mě nicméně neodradila od vnímání samotné výstavy, velmi dobře nainstalované, jednotlivá díla byla v příšeří prostoru nasvícená, prostor (zajímavý už svou dispozicí) zajímavě členěn a zároveň ani nezahlcen ani poloprázdný, na to, že autoři výstavy neměli vlastně příliš velkou výstavní plochu, byl výběr děl reprezentativní, srozumitelný. V katalogu XIII. Smetanova výtvarná Litomyšl (první ročník 2005 je komentován takto:

Na jednom z hlavních koncertů letošní Smetanovy Litomyšle zazní Mahlerova Symfonie č. 1 D-dur s podtitulem "Titánská". A titánská by měla být i výstava GENERATION ONE, nikoli svými rozměry či počtem představených děl, ale především tím, že představené umělce můžeme směle považovat za Titány českého progresívního poválečného umění.

Výstava GENERATION ONE je poctou první generaci velkých českých umělců, kteří začali překračovat formu klasické sochy či obrazu. Generaci experimentátorů, hledačů nových cest, první generaci odvážných a chcete-li první generaci české postmoderny. Ale také generaci, ze které nás již mnozí opustili a životní a umělecká pouť některých dalších se ať chceme či ne zanedlouho uzavře. Představené umělce však zdaleka nespojuje jen generační příbuznost. Uměleckým údělem se ani jednomu z nich nestala klasická malba, ale věčné hledání v hmotě, prostoru i času. Jejich umělecký výraz od konce 50. let postupně vyzrával, až dosáhl mimořádné přesvědčivosti, autenticity a takové míry originality, že je snad zbytečné opatřovat výstavu klasickými výstavními popiskami.

Všichni se narodili kolem roku 1930 a jejich umělecká východiska se tedy formovala v přetěžké době. Čelili jí nekompromisním, přesto skromným prosazováním svých osobních východisek v materiálu, se kterým pracovali. Vyznačují se autorskou odvahou, která hluboce a trvale změnila českou výtvarnou scénu. Na ramenou těchto titánů vyrostli mnozí další výrazní čeští umělci – včetně Federica Díaze, architekta výstavy.

v sešitovém katalogu Smetanovy výtvarné Litomyšle uvedeno celkem devatenáct položek, z nichž pochopitelně pouze některé jsou bezprostředně propojeny s festivalem (vlastním hudebním programem Smetanovy Litomyšle, právě u zmíněné výstavy tomu tak je), mnohdy jsou pouze časově souběžné (respektive jejich samostatní organizátoři načasovali svoje projekty tak, aby byly zahájeny nebo už běžely v dobu festivalu, dvě poslední položky jsou dokonce záležitostí Východočeské galerie v Pardubicích a ta předtím v Osíku u Litomyšle, kde je White Gallery umístěna. Mnohé výstavní projekty jsou nicméně dostupné buď přímo v prostorách zámku (např. v Zámecké jízdárně) nebo v areálu Fakulty restaurování Univerzity Pardubice nacházející se v bezprostřední blízkosti zámku a zámeckých zahrad (Vlaky, vláčky, mašinky … a jiné motivy či výstava uměleckých knižních vazeb s vtipným názvem Mezi-vazy, upozorňujícím rovněž na kulturní kontext Portmonea, který je svou ústřední osobou, ať jí myslíme Portmana nebo studeňanského Mistra, přímo propojen).

Výstavu černobílých fotografií Zákulisí Smetanovy Litomyšle Vojty Hurycha, oceňovaného fotografa, vzniklých v loňském roce festivalu, bychom mohli přehlédnout. Kolem snímků umístěných dokonce přímo v prostoru, v němž se konají koncerty Smetanovy Litomyšle, totiž na přízemním ochozu nádvoří, nicméně návštěvník koncertů projde nejspíš bez povšimnutí a zasloužily by nasvícení. Naopak velkoformátové fotografie Jindřicha Štreita s názvem Ruku v ruce / Touha je zázrak, věnované postiženým v prostoru za zámkem (či vedle nové budovy kongresového centra) musely zaujmout pozornost už úvodním informačním panelem se snímkem fotografa. Štreit pilně vystavuje, nedávno vystavoval v Jičíně (čtrnáct dní na to v Lomnici nad Popelkou), ještě někde jsem v poslední době narazil na nějaký jeho projekt, už si nevzpomenu kde.

V řečeném katalogu není v číslovaném přehledu výstav zaznamenáno jméno Olbrama Zoubka, které je s městem neodmyslitelně svázáno přinejmenším už od doby, kdy byly v rekonstruovaných Klášterních zahradách instalovány jeho sochy. Navíc v dobu, kdy jsme v Litomyšli pobývali, jsem aktuálně vnímal právě nedávné úmrtí (15. června, tedy pouhých deset dní) sochaře, jehož velká výstava v Litomyšli proběhla na dvou místech v loňském roce a jehož plastiky jsou v rámci festivalu přístupné ve Sklepení zámku, podobně jako byla přístupná pro návštěvníky koncertů (o přestávkách či před začátkem koncertu) rodná světnička v Muzeu Bedřicha Smetany. Potěšila mne ochota paní, která přišla dokonce dříve, než musela, takže jsme si prostorný byt v zámeckém pivovaru v klidu prohlédli a před koncertem mohli ještě jít na kafe do nově otevřené kavárny, jejímž hlavním materiálem je laminát. Jméno sochaře samozřejmě v katalogu Smetanovy výtvarné Litomyšle nechybí, je uvedeno spolu s ostatními místy v oddíle stálých expozic. V třetím čísle Festivalových novin je pak českému sochaři věnován stručný článek Za Olbramem Zoubkem, jehož autorem je Jan Pikna. Vybírám alespoň dvě věty: „Podporoval řadu kulturních akcí, byl dlouhá léta také mecenášem Smetanovy Litomyšle. Svému druhému domovu, městu Litomyšli, věnoval velkou sbírku soch, které uspořádal do expozice ve sklepení litomyšlského zámku. Do jedné z chodeb sestavil zástup soch svých zesnulých přátel a vzniklé sousoší nazval Druhý břeh.“ V den pohřbu Olbrama Zoubka, tedy 23. června (z perspektivy našeho pobytu tedy před třemi dny) se rozloučí se sochařem i město Litomyšl: „Kašnu v Klášterních zahradách zasypou v pátek od 14:00 pestrobarevné květiny, kterými uctíme památku tohoto jedinečného člověka.“ (webové stránky města)

Neviděl jsem všechno, co Litomyšl po výtvarné stránce v době našeho pobytu nabízela. Záměrně. Nechtěl jsem se zcela zahltit a za každou cenu „oběhnout“ vše, co bylo k dispozici. Také jsem si chtěl nechat i potřebnou energii na večerní koncert. Ovšemže by - rozhodně stálo za to Imaginárium v Litomyšli, živá výstava divadelních, loutkových a výtvarných ostrostřelců v Regionálním muzeum Poklady Jana Zrzavého v Galerii Zdeňka Sklenáře. A pak výstava uměleckých knižních vazeb Mezi-vazy v Červené věži, areálu Fakulty restaurování univerzity Pardubice. Jiřího H. Kocmana, kterému jsem vloni posílal fotky z plzeňského Trienále UKV, by nějaká zpráva určitě zajímala. Na internetu je podrobný přehled celé historie Výtvarné Smetanovy Litomyšle, takže další případný studijní materiál.

Když se podíváme do přehledu městských a soukromých galerií, tak jen na Smetanově náměstí jsou čtyři. Výtvarné umění se podílí na širokém základu vytvořené bohaté kulturní nabídky místa a zároveň prostředí, v němž je propojena řada oblastí, které můžeme vnímat i samostatně, dokonce mimo samotnou Smetanovu Litomyšl (a to nejen pro příchozí, ale i místní), ať již to je program Festivalových zahrad či řada nových staveb, s nimiž se návštěvník města setká. Odvezl jsem si i jeden informační materiál, podlouhlý sešitek označený jako Moderní architektura, před zámkem jsem zahlédl panel s názvem besedy, který jsem si přesně nezapamatoval, zhruba „od gotiky k laminátu“. V té souvislosti jsem také zachytil i „laminátovou“ (možná není přímo z laminátu) lávku pod kopulí Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže zhruba v místech, kde je, o několik metrů níže vstup do krypty s expozicí Magdaleny Jetelové (v minulosti zde byly vystaveny díla Václava Cíglera či s ním spolupracujícího Michala Motyčky, s nimiž jsem se mimochodem seznámil vloni na Ars poetice, kde oba byli).

Zmíněná kavárna u zámku, která má jméno materiálu i ve svém názvu (ten jsem ale zapomněl, na fotce ho nemám a žel není nikde k dohledání) nicméně není místem, kde bych déle poseděl. Je hezké, že autoři návrhu (ateliér HŠT, dnes již neexistující, který má za sebou celou řadu významných revitalizací, počínaje parkem) řešili objekty konstruktivisticky, nicméně oponentně bych argumentoval termínem ergonomie. Zkrátka moc příjemně se v těch boxech nesedí. Nicméně alespoň jsem pochopil úsilí o jednotící moment, laminát je použit i u stěn sociálního zařízení i v objektech v blízkém prostoru zámeckého parku.

V každém případě jsem teď na jednom příkladu pouze vytrhl segment rozsáhlých architektonických aktivit, které dávají Rostislavu Šváchovi oprávnění nazývat Litomyšl „hlavním městem moderní architektury“, což potvrzují i čtyři zdejší projekty nominované na Českou cenu za architekturu 2016. To říká internetová stránka Česká cena za architekturu v Litomyšli, na níž se hovoří i o propagaci architektury událostí nazvanou ArchiMyšl, pořádané již pátým rokem k příležitosti Světového dne architektury a v roce 2016 zaměřenou na umění ve veřejném prostoru. Projekt doprovázela (od pátku 30. září do pondělí 3. října 2016) celá řada výstav, besed, přednášek a procházek. V roce 2017 se ArchiMyšl bude konat v termínu 29. září 2017 - 2. říjen 2017.

A samozřejmě jsme porůznu chodili kolem. Už při první cestě mě upoutala přestavba původního zámeckého pivovaru podle projektu podle projektu architekta Josefa Pleskota a AP Atelieru Praha (1. etapa 2001, 3. etapa 2005 – 2006), kde je dnes Evropské školicí centrum, ale je možné se zde i ubytovat a v současnosti je zde nainstalována výstava Generece ONE, o níž byla řeč. Chodili jsme kolem prostoru využívaného Knihovnou restaurátorské fakulty Univerzity Pardubice a propojení všech těch prvků na návrší od opravených sakrálních objektů (zmíněného kostela Povýšení sv. Kříže, který je jednou z dominant, naznačující rozpětí k Piaristickému chrámu a zámku), sekvencí zahrad až k zámku, ale i budov pod zámkem, někdejšího gymnázia, dnes Fakulty restaurování. Neviděl jsem nový multifunkční sál v bývalé jízdárně a možná, či zcela jistě mnohé jiné, především nových sportovních zařízení, které mě ale (snad kromě plaveckého bazénu) ale nezajímají a vlastně jsem byl rád, že tyto dvě domény aktivit jsou od sebe dostatečně odděleny.

Architektura, ať historická či nová, je samozřejmě prvotním předpokladem toho, jestliže chcete cokoli pořádat (a nemusí to být jen kulturní pořady, ale i např. odborná setkání), ale je i výraznou součástí estetického vnímání prostředí a tedy i něčím, co je zcela určující pro rozvíjení turismu. Příkladem toho, že je výtvarné umění návštěvníky Litomyšle intenzívně vnímáno, byl rozhovor dvou studentek, jehož útržek jsem zachytil (aniž bych chtěl poslouchat). Hovořily o Židli Magdaleny Jetelové, možná neznaly jméno autorky (možná vlastně ano?), ale zmiňovaly někdejší pražské povodně, spojené s pozoruhodným příběhem Židle (Židlí), který je zřejmě v obecném povědomí.

(pokračování)