Liou Čen-jün / Manžela jsem nezabila

Skutečnost, že kniha Liou Čen-jüna je v zahraničí překládána s obecnějším názvem než v čínském originálu, kde má název Já nejsem Lotos Pchanová, svědčí o tom, jak překladatelka do češtiny Zuzana Li v doslovu ozřejmuje, že poněkud groteskně působící příběh ženy, která si, navíc v mnohdy bizarních kontextech neustále stěžuje od nejnižších po nejvyšší úřady, není jen prvoplánovým až zábavným vyprávěním, jak může na českého čtenáře působit, nýbrž dílem, které čínská čtenářská veřejnost bude vnímat rovněž v hlubších kulturních kontextech. Zuzana Li píše o postavě „krásné, zlé, poživačné a hlavně zákeřné“ Lotos Pchanové a díle Slivoň ve zlaté váze či Příbězích od jezerního břehu, kde je podávána humorněji, přičemž první uvedená kniha „má mimo jiné také pověst největšího erotického díla všech dob“ (a u nás byla vydána v roce 1948 pod názvem Půvabné ženy a od roku 20112 na pokračování v překladu Oldřicha Krále pod názvem Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze v nakladatelství Maxima. Nebudu kopírovat všechny další zajímavé souvislosti z doslovu, zmíním jen překladatelčinu myšlenku o souvislosti korupce a frází, které „mají obrovskou moc, jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů manipulace“ (s. 325), jak je známo i evropskému (Orwellův newspeak) a českému (Havlovo ptydepe) čtenáři.

Veskrze „čínské“ je naopak uvedení osob románu s jejich stručnou charakteristikoku (setkali jsme se s ním už v některých jiných dílech čínské literatury komentovaných na těchto stránkách, v evropské, zvláště starší dobrodružné literatuře je spíš zvykem takto uvádět obsah jednotlivých kapitol), tentokrát v úvodu knihy a „podle pořadí, v němž se objevují na scéně“, to znamená, že čtenář má k dispozici jakýsi další „obsah“, kostru knížky, ovšem „bez děje“ (což je zase zajímavé vzhledem k tomu, že děj je vlastně „stále týž“). Navíc uvedená formulace sugeruje nějaký jevištní útvar nebo alespoň určitou iluzívnost příběhu, jakkoli tento má podobu prózy.

Paradoxní (českým/evropským čtenářem čtené i při veškerém pocitu pobavenosti jako absurdní) je východisko příběhu, jímž je stížnost Lotos Liové na platnost rozvodu, k němuž má žena platný doklad, načež se „s tím parchantem rozvedu doopravdy,“ což je řečeno hned v první kapitole. Pak už jsou takřka všechny další epizody svým způsobem opakováním oné první stížnosti, jakkoli se proměňují jednotlivé osoby, k nimž žena se stížností přichází, i osoby, na něž si stěžuje (zahrnuje všechny ty, u nichž s předchozími stížnostmi neuspěla, nakonec včetně sebe samé), různé varianty toho, jak chce svého cíle dosáhnout (vedle úředních činitelů to je její bratr, dalším je řezník atd.), i varianty toho, zda se rozhodne stížnost snad po dvacáté podat, či naopak se dalších stížností vzdát, aby si vzápětí usmyslela, že se s ní přece jen vydá na nejvyšší místo, totiž do Pekingu, v době konání nejvyšší politické události, Všečínského shromáždění lidových zástupců, odkud byla předtím nesčetněkrát zadržena a deportována. Takže tyto epizody jsou svým repetitivním a zároveň se proměňujícím obsahem řazeny volně za sebou.

Výstižný je v tomhle ohledu komentář čtenářky teite na Československé bibliografické databázi, i když na druhou stranu poněkud nešikovně formulovaný: „Tahle knížka je pro mě důkazem toho, že i když je tak trochu »o ničem«, dá se napsat tak, že ji člověk hltá a není schopen odložit. Možná lepší ukázka fungování totalitních režimů (a hlavně myšlení) než mnohá vědecká nebo historická pojednání. A kromě toho ještě místy vážně zábavná.“

Ano, právě ten moment, že se vlastně celá situace Lotos Liové opakuje, a přesto se zdaleka nenudíme (jak říká celá řada dalších komentářů) díky všem dalším aspektům literárního sdělení, je na této knize jednou z věcí, která je fascinující. Přitom onen prvotní důvod v oné první kapitole čtenáři sdělen není, a je to důvod velice vážný. Lotos Liovou do oné prekérní situace, z níž se po celou knihu pak nemohla dostat, v prvopočátku způsobila politika jednoho dítěte v Číně, tedy ono pověstné rozhodnutí, které mělo zbrzdit populační explozi, pro jednotlivce nicméně představovalo byrokratický zásah do života. A byrokratická mašinérie komunistického režimu je to, co je – ukázáno na zcela konkrétních příkladech – předmětem satirického pohledu Liou Čen-jüna. Jakožto příběh o onom prvopočátku všech problému v knize autor vypráví ve druhé polovině 2. kapitoly – Lotos byla se svým manželem, traktoristou Čchin Jü-che, osm let, po roce manželství se jim narodil syn, loni na jaře Lotos zjistila, že je znovu těhotná, druhé dítě mít ale nesměli, to je protizákonné, kdyby byl manžel rolník, dostanou pokutu, ale coby zaměstnance státní chemičky by ho vyhodili z práce, o všechno by přišli; Lotos chce tedy jít na potrat, nakonec ale z nemocnice uteče, protože se dítě už pohnulo a nemůže si ho nechat vzít, podle známých Čaových pak vymyslí fingovaný rozvod se záměrem se pak znovu vzít, ale zatímco jsou rozvedení manželé odloučeni, najde si Čchin Jü-che jinou ženu; a to je onen moment, kdy chce manžela zabít a chodí si stěžovat (zestručnil jsem obsah textu na s. 28–29 s použitím jeho fragmentů).

Jsou tedy vlastně dvě cesty, jak se s tím vším vyrovnat. A ukazuje je hned první a začátek druhé kapitoly. Jednou z možností bylo obrátit se na úředníky, v konkrétním případě jako prvního na soudce Wanga, jemuž přinese Lotos jako úplatek slepici a dovolává se příbuzenského vztahu s ním, druhou – k níž se vztahuje název celé knihy – zabít manžela, k čemuž jí má dopomoci nejdříve bratr Li Jing-jung a poté řezník Chu. Všichni nicméně zklamávají, soudce (a po něm další úředníci) žádost zamítají, bratr se vypaří, jen řezník, jenž má za odměnu získat sladké „tamto“, by byl ochoten, ale také manžel kamsi zmizí.

To vše se čtenář dozví před vysvětlením příčiny, jak jsem ji zestručněle popsal, v dalších částech pak pokračují další pokusy nějak situaci vyřešit. Jejich líčení je rozděleno na tři „kapitoly“ (do uvozovek dávám slovo proto, že se jedná spíše o části, dále pak členěné na kapitoly už bez názvů, pouze číslované), z nichž první dvě, v titulu určené časem („toho roku“, „po dvaceti letech“) mají kromě toho v názvu ještě překvapivě slovo „prolog“ (takže úplný titul zní Toho roku – prolog či Po dvaceti letech – prolog), a třetí, s názvem Hra je hra, kratšího rozsahu, začíná jakoby „odjinud“, zároveň podtrhující onen pravdivostní moment iluzívnosti, vyznačený již řečeným výrazem „objevování na scéně“ u Osob.

Lotos se na vše řádně připravila sedmi způsoby, seřazenými ve 4. kapitole, tedy koupání, kadeřnictví, nové šaty, nové tenisky, prodala všechny prasata, protože bude potřebovat peníze na případ, obstarala hlídání své dcery u své kamarádky Lily Mengové (jedna z čtenářek se pozastavuje nad tím, že to je až šestý úkol) a za poslední, „pobít čelem před bódhisattvou“. Byla připravena, že se „soudní pře potáhne dva měsíce“, pak ale (v 5. kapitole) „bylo za pouhých dvacet minut po všem“. Následují další instance, soudce Tung Sien-fa (6. kap.), předseda soudu Sün Čeng-i (7. kap.), okresní tajemník Š´Wej-min (8. kap.), prefekt Chaj Fu-pang (9. kap.), po neúspěších jde znovu za řezníkem se seznamem všech těchto osob (včetně soudce Wanga Kung-tao a „parchanta“ Čhin Jü-che, tedy exmanžela) s žádostí, aby je pozabíjel (10. kap.), v další kapitole (11. kap.) si to nicméně rozmyslí (pokusí se, neúspěšně, se dohodnout ještě s manželem).

Zde se uvádějí další kontexty/paralely příběhu, zmíněná Lotos Pchanová či Tou E, „postava z divadelní hry dramatika Kuan Chan-šchinga (1241-1320) Letní sníh, v níž je neprávem odsouzena k trestu smrti ze vraždu, před popravou prorokuje sníh uprostřed léta, který doloží její nevinu“ (z úvodu Osob), v jedné z dalších kapitol pak ještě Zelíčka, „historická postava, oběť zvůli císařských úředníků dynastie Čching, jejíž případ se stal jedním ze čtyř velkých a slavných případů soudních křivd, neboť odhaloval rozsáhlou korupci sahající až do císařského paláce.“ (tamtéž, k této postavě ji přirovná člen ústředního výboru) Obzvláště Lotos Liovou ovšem rozlítí právě nařčení z proradnosti označením Lotos Phanové z úst manžela, navíc před svědky, což bude zdrojem pomluvy šířené po celém okolí. Přitom se až umanutá Lotos snažila všemi způsoby, aby svou situaci vyřešila (jakkoli ji mnozí i říkají, zda by nebylo jednodušší, kdyby vše nechala být), chodí za jednotlivými úředními osobami, soudci, představiteli města i vyšších celků, politiky, po neúspěších demonstruje před úřední budovou s nápisem „křivda“, což pak použije i na místě nejvyšším, v Pekingu, kde se posadí před budovou, kde probíhá sjezd Všečínského shromáždění lidových zástupců.

Prostřednictvím jednotlivých epizod, v nichž se setkáváme s dalšími mocenskými kádry (náměstkem městského prefekta, guvernérem provincie či „blíže nejmenovaným nejvyšším představitelem Strany a státu“, nahlížíme nicméně právě do politického prostředí země, byrokratické mašinérie, v níž se pohybují všechny ty osoby, které jsou do sítí těchto struktur vpleteny svými mocenskými zájmy, možným ohrožením postupů či touhou získat výhodnější postavení. Všichni vědí, že nejlépe je vyhnout se zodpovědnosti, a tedy zamítají jeden po druhém žádost, kterou jsou kromě toho nekompetentní vyřešit. Charakteristika všech těch zbabělých, ale prohnaných soudců, stranických úředníků a vládních činitelů je v protikladu s oním zmíněným politickým žargonem, podobným v základních principech ve všech totalitních režimech, totiž v upnutí ke „světlým zítřkům“, a všechny způsoby prosté ženy, jak se jim postavit, ať jsou to již pokusy je zastihnout večer či ráno, aby nemoha být odmítnuta, a po opakovaném neúspěchu pak demonstrace vsedě s nápisem „křivda“, která nakonec všechny zpětně dožene v okamžiku, kdy tato její aktivita přeroste v politický skandál (12. kap.) Za pomoci dávného přítele Hlavouna, jenž je v Pekingu kuchařem, se Lotos dostane na ono místo, kde se politicky rozhoduje o všem zásadním v zemi.

Když se guvernér celý příběh dozví, nechá řadu funkcionářů sesadit či je potrestá důtkami, ti se pak bojí a ve druhé části knihy se situace obrátí: na jejím začátku soudce Wang buší na vrata Lotosina domku, aby svou „příbuznou“ umluvil, aby si – po dvaceti letech – nešla znovu stěžovat do Pekingu. Nebudu zacházet do podrobností dalších Lotosiných dobrodružství, nejrůznějších kotrmelců a zvratů v ději (líčených na 150 stranách), z recenze na iLiteratuře ocituju necelý odstavec textu Magdaleny Rytinové:
„Druhá kapitola Po dvaceti letech začíná zcela opačnou situací, než jakou román začal. Tentokrát přichází soudce Wang, doprovázený dalšími úředníky okresního soudu, za Lotos, aby ji přesvědčil, ať už konečně přestane jezdit do Pekingu s udáním. Liou v této části románu ukazuje, co v lidech způsobuje nedůvěra. Lotos totiž byla opravdu rozhodnutá na všechno zapomenout, ale to, jak s ní různí funkcionáři jednali, jak se ji snažili – ve svůj prospěch a pro svůj klid – uchlácholit a uplatit, ji znovu vyburcovalo. Zklamali ji i někteří její blízcí, jimž důvěřovala. Rozuzlení příběhu jen zintenzivňuje pocit marnosti, který při četbě postupně narůstá.“

Poslední, třetí část s už zmíněným názvem Hra je hra je vlastně anekdota. V prvním okamžiku si čtenář může myslet, že s předchozím příběhem vůbec nesouvisí. Jde tam o jakousi slavnost hry madžongu, na níž se podává skvělé „maso na kosti“, které obstarává jakýsi „starý Š´“, jemuž „bylo letos šedesát“. Když se ale vrací domů z pohřbu své tety, která náhle zemřela, reálně hrozí, že se mu z Pekingu nepodaří se včas vrátit, protože se všichni vrací na Svátky jara domů a nepodaří se mu koupit jízdenky na vlak. Vyřeší to ale způsobem, který přece jen s předchozím příběhem souvisí. „Vytáhl z tašky kus papíru a pero a velkými znaky na papír napsal:
Žádám prošetření křivdy!
Papír pak zvedl nad hlavu. Netrvalo ani minutu a přihnali se k němu čtyři policisté a jako domnělého kverulanta jej povalili na zem a zneškodnili.“
Zbývá dodat, že po šetření na policii jej dovezli domů, přestože se policejnímu doprovodu nelíbilo, že oklamal Stranu a vládu. Nedělají ale problémy, protože si jsou vědomi „habaďůry“, kterou muž na ně udělal, když žádal o „prošetření případu svýho odvolání z funkce okresního tajemníka.“ Starý Š´ je totiž Š´Wej-min, kterého čtenář zná právě coby jednu z osob, u které si před léty Lotos Liová stěžovala, když byl v řečené funkci.

V souvislosti s ptydepe a newspeakem, zmíněnými jazyky, o kterých můžeme uvažovat v evropském čtenářském kontextu, bychom mohli nyní přidat ještě druhou dvojici, Franze Kafku a Jaroslava Haška. I když Haškův Švejk není kompozičně tak promyšlený jako kniha Liou Čen-Jüna, jak jsem se pokusil alespoň naznačit, jsou zde shody v idiocii při demonstraci mašinerie, u Haška válečné, u Liou Čen-Jüna politické, navíc je zde možné vidět soumeznost významů, jak je z různé strany oba spisovatelé ukázali jakožto absurditu a humor, které můžeme vnímat i u knihy Manžela jsem nezabila. Autor v rozhovorech nicméně potvrzuje, že jde o reálný obraz jeho země, zahrnující i případnou absurditu.

Nemusíme si však všímat jen oněch „vysokých“ pater, tedy společenského dosahu knihy, ale i detailů v práci české překladatelky, která využila adekvátně i hovorový jazyk, ale třeba takových vtípků, srozumitelným ovšem jen Čechům, jako je dnes už zřejmě jinak zapomenutý reklamní slogan, podobný tomu z téže doby jako „Vanish, skvrn a špíny se zbavíš“ použitý zde v okamžiku, kdy si soudce Wang, když šel do sauny, nechal „vydrbat záda dočista do čista“ (s. 248).

Odkazy

https://www.iliteratura.cz/Clanek/36977/liou-cen-jun-manzela-jsem-nezabila
https://www.cbdb.cz/kniha-166808-manzela-jsem-nezabila
https://www.databazeknih.cz/knihy/manzela-jsem-nezabila-288367

ukázka, začátek textu
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65308880-cen-jun-liou-manzela-jsem-nezabila
komentář s jinou ukázkou textu
https://literarky.cz/kultura/cteni/22355-liou-en-juen-manela-jsem-nezabila
rozhovory s autorem
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/liou-cen-jun-rozhovor-manzela-jsem-nezabila.A170407_100846_literatura_kiz
https://reportermagazin.cz/a/icuBQ/liou-cen-jun-nehledejte-cinske-nesvary-nase-zeme-pujde-dal
https://vltava.rozhlas.cz/humor-je-cinanum-vlastni-rika-spisovatel-liou-cen-jun-5347145

Liou Čen-jün, Manžela jsem nezabila, Světová knihovna, Odeon, Praha 2012