Lidové noviny 2010

Prohrabávám hromádky/hromady starších novin v archivních krabicích, oživuju vzpomínky, zpřítomňuju tehdejší dobu, „třídím“, tedy vyřazuju to, k čemu se už nechci vracet, s motivací především „zeštíhlit“ materiál a alespoň trochu uspořádat neúnosně překypující prostor. Něco si asi přece jen nechám, jsou to úžasné věci. Vždy jsem vnímal hodnotu „obyčejných“ novin, v tomto případě kvalitu informací i v nejrůznějších přílohách, které Lidové noviny v té době, kdy už se tlačila na místo klasických papírových médií média nová. To nebyly jen „zprávy“ o denních událostech, ale i nejrůznější témata, otázky, sledování trendů, informace z vědy, kultury, ovšem, pro toho koho to zajímá třeba i sportu (to se ale člověk dočetl i v bulváru, jak jsem věděl od Karla Hvížďaly, to byla jeho funkce vedle „právní poradny“, pro kterou není třeba bulvár zatracovat, nicméně pro mě to nebyla záležitost povyšování se, odsudku či etických postojů, i když v případě vlezlosti a obtěžování jistě také, ale především mně prostě nepřinášel potěšení, nezajímá mě, s kterým fotbalistou ta či ona modelka právě spí). Trochu jsem odbočil, takže pojďme raději k heslovitým výpiskům, abych něco z těch chvil aktuálního probírání něco zachoval.

Ale ještě poznamenám: Vnímám kontinuitu tehdejších Lidových novin a dnešního Týdeníku Echo prostřednictvím Jiřího Peňáse, který ve dvou obdobích v LN působil a nyní čtu jeho příspěvky v Echu.

Lidové noviny
2. dubna 2020 – 17. Mezinárodní filmový festival Praha, „echo Febiofestu“, program Cinestar Hradec Králové, např. Fantastický pan Lišák, herečka Hanna Schygella, Olga Sommerová, „česká kultura má silné kořeny“

LN Akademie 30. března 2010 – téma šikany dětí, nesvěřují se rodičům

LN 3. dubna 2010 Víkend, „hledá se muž“ (už tenkrát to téma, které je dnes v Echu probíráno z různých stran), sčítání obézních lidí
turbulentní politika – Ivan Langer, Topolánek, také 25. 3. „Honba na Topolánka“

Zvláštní příloha 26. března 2010 Zdeněk Sklenář, retrospektivní výstava v domě U Kamenného zvonu

Věda & výzkum 24. listopadu 2009, „žena budoucnosti“, „Moderní komunikace vytlačuje pravopis“ (pěkná poznámka pod ilustrací kluka ve školní lavici – „Pravopis si hlídá jen blbec.“

LN 18. června 2010
ODS a TOP09, „škrtat, škrtat, škrtat“, turbulence
lékař šarlatán přichází se zázračnou léčbou, jde do vězení, Gaza vs. Izrael, blokáda (ano, je to letitý problém)

LN 11. dubna 2010, Klaus vetoval zákon proti hazardu (no ovšem, přece nebudeme bránit „podnikání“)
řešení penzijního zákona, chybí léky bez doplatku, nekonečný boj o Muchovu Slovanskou epopej, R. Fico

LN 1. července 2010 vláda Petra Nečase, tam také „veverky“, tedy Věci veřejné, tedy Vít Bárta, na prvních místech Kalousek, Schwarzenberg, také Radek John, Alexandr Vondra (atd., „Spor o vládu“)

LN 17. června 2010, Francie má důchody „až“ v 62 letech (dnes v 64) – a tady se diskutuje (tedy za Fialovy vlády) o 70 letech

Orientace 19. června 2010, Ladislav Žák, „Obytná krajina“, několik obytných domů na sídlišti Baba v Praze, patří k vrcholům mezinárodní avantgardy v oblasti architektury, „Na knižním trhu: mladí, nazí, nešťastní“ – jak jsem seznal na Šrámkově Sobotce, „trauma“ je pro básníka takřka povinná záležitost (jedna básnířka, katolička, navíc levicová, měla klíčovou věc ne poetiku svého psaní, ale to, že byla znásilněná, někde jsem to už napsal). Autor uvádí příklady, „akné, pudr a únava v očích“ a dále „tolik nešťastných mladých lidí jsem pohromadě ještě neviděl“, a uzavírá (s uznáním pokyvuji hlavou), že stejně je nejdůležitější knížka „an sich“ (v jiném vydání Orientace je další podobný článek (Petr Kamberský) „Krásné. Mladé. Osamělé“ – „Nároky dovednosti žen a mužů se přestaly potkávat. Přibývá nešťastných dam i zmatených mužů. Ubývá dětí.“ Tak už si toho LN všimly v roce 2010!!! Jen jeden charakteristický postřeh: „Dáma, jež o sebe nedbá, nemá šanci sehnat dobrý džob ani dobrého partnera. Zato tlustých, směšných mužů s otravnými manýry potkáte stovky.“)

22. června 2010 – zdražení vody až o 50 %, na útržku (nemám datum) – zdraží i knihy vzhledem k DPH

Byznys, 11. června 2010, „mladí lidé nemají zájem o úvěry“, problém Řecko, řeč je také o „záchraně Eura“ (v tomto kontextu), energetická inspekce přibržďuje ČEZ (takže už tenkrát se utrhlo ze řetězu, pak byly diskuse o kompletní zestátnění atd.)

Domov, 29. června 2010, „Injekce do zdravotnictví nebude“, „Vláda neschválila navýšení plateb státu za zdravotní péči o 3 miliardy na příští rok.“ (Pro mě celý komplex problémů, jednak stárnutí populace, pokrok v lécích a specializovaných přístrojích, které jsou ovšem dražší, pak předražená léčiva, a ovšem to, na co upozorňuje článek:) Podnikatelé platí 1300 korun měsíčně, zaměstnanci – co mají dělat, stát jim to vyměří – 2770 korun. Samozřejmé je, že osoby bez zdanitelných příjmů 1080 korun. To je celý ten komplex zvýhodnění podnikatelů – jakkoli na druhou stranu chápu, že nadávají na šílenou byrokracii (ovšem, přinejmenším její začátky byly proto, aby se zabrzdilo to množství podvodů, jak si vzpomínám v „devadesátkách“, podnikatel spolužák „vykázal“ 70 000 za soukromý bazén jako požární nádrž.

Kultura 28. června 2010 – „Kováři nebo éra? Aerosmith! Praha čeká americké Aerosmith a koncert skupiny Gossip jako velká pohoda.“ O té první skupině, kterou jsem také rád poslouchal, a o které média psala jako o klonu Rolling Stones, má všechno, co k rocku patří, „živočišnost a dravost stejně jako hluboké emoce a velká gesta, drzost a velkohubost“, ale nezáleží jim na „kontíčkách“ jako Stounům. Také mám před očima Tylerovu dceru, která hrála v Pánu prstenů. Tu druhou skupinu jsem neznal, hovoří se o linii Arethy Franklin, Janis Joplin aj..

LN 17. února 2010 („Nezávislý deník založený 1893“, titulní strana, „100 dnů do voleb), úvodní článek „Banky z nás vysály 47 miliard“, „Poplatky tuzemských bank jsou nejvyšší ve střední Evropě“, srovnání Češi zaplatili za rok 1656 korun, Slováci 1372 korun, Poláci 1302 korun, vedle informace v jiném čísle o srovnání odvodů podnikatelů a zaměstnanců (s důsledkem nedostatku peněz ve státním rozpočtu) jeden ze střípků nastavení české ekonomiky (a mentality), k níž patří onen jak se ukazuje po pětatřiceti letech problematický model neoliberalismu, onen nesmysl „tržního hospodářství bez přívlastku“ (srv. novější studie o „třetí cestě“, která v řadě evropských zemí funguje, v čas. Tvar 5/2022), zavedený Klausem (za nadšeného kývání těch, kteří „obohatili“ v 90. letech světový slovník termínem „tunelování“), (v době článku prezidentem, vyhlašujícím volby, o nichž se v LN píše) a v širším kontextu („Amerika first!“) vedou (a ostatně vedly už třeba ve 30. letech min. století, jsme zkrátka nepoučitelní) k těm průšvihům, ve kterých se nacházíme. O poplatcích se v té době už léta hovořilo, vzpomínám si na osobní zkušenost s Komerční bankou, kde jsem měl drobný účet se zbytkem peněz z práce v zahraničí a s úděsem jsem četl výpis, kde místo toho, aby mně banka platila za to, že jí poskytuju finanční zdroj, si vybírala za „vedení účtu“ peníze a mně se snižovala výše vkladu, jak píše tento článek, Komerční banka jej „vysávala“.

Další střípek, podrobněji v tomto čísle rozebíraný „Letitý spor Česko versus DIag Human spěje do finále“ (mj. tenkrát profláklé jméno Milan Kindl, nyní už bývalý děkan právnické fakulty v Plzni. Další aféra, o které se vede diskuse, je (už podruhé návrh) rozpuštění Dělnické strany (řeší se u soudu v Brně). Ale problémy mají i jinde, téma „francouzské“ identity …

„Zneužívání dětí kněžími je ohavné“ – papež Benedikt si pozval zástupce – tentokrát – irské církve… - jiný článek v Horizontu, LN 29. března 2010 – „Církev, která nezná zákon“, rovněž o zneužívání dětí

„Malý anarchista z Polomyšína“ – česky vyšel Dario Fo, spisovatel a autor desítek divadelních her, u nás se o něm „dosud psalo hlavně jako o jednom z poblázněných levičáků, kteří podezřele často dostávají Nobelovu cenu za literaturu“ (Fo ji dostal v roce 1997), podtitul Polomyšína, „neuvěřitelné“ horské obce v Lombardii je „Mých prvních sedm let (a nějaké navíc)“.

Zajímavý krátký článek (Kateřina Horváthová) „Čtení jako labyrint“ – Milorad Pavić, „Vnitřní strana větru“, MF 2010, není čtení pro každého, kompozice na principu klepsydry, nádoby na odměřování času, podobné přesýpacím hodinám, z jedné strany příběh odehrávající se v Praze, autor, spisovatel, překladatel a literární historik, užívá zajímavých forem i jinde, u nás vydaná Krajina malovaná čajem, koncipovaná jako křížovka.

LN 25. června 2010 – „Dříve se jí smáli, teď šéfuje vládě“, Julia Gillardová z Walesu, australská premiérka, další ženy v Německu (A. M.), na Islandu, v Bangladéši, Finsko aj.

Muzeum umění v Olomouci, ano, tu budovu na fotografii znám, měl jsem tam přednášku o české krajině.

LN 19. června 2010
Lennonovy boty na českém nebi (Jiří Peňás), výstava Beatlemanie v pražském Muzeu české hudby (vzpomínám, byl jsem tam a koupil jsem si tam motýlka s notami), Peňás, tenkrát tuším šéf kulturní rubriky vzpomíná na dobu, kdy ještě Rudé právo pomlouvalo skupinu, na hlad po plakátech a na své osobní dojmy, zvláštní článek je Podíl Beatles na srpnu 1968

Krátký článek o selhání Pavla Žáčka v ÚSTR, měl by odejít, protože jeho podřízení „vandalové“ poničili při skenování důležité dokumenty.

Věda & Výzkum, 30. března 2010, „První pes žil v oblasti Středního východu“, „Nejnovější genetické analýzy ukázaly, že před více než 31 tisíci roky se stal pes domácím zvířetem“. Výsledky zkoumání Roberta Wayna z Kalifornské univerzity na velkém množství vzorků DNA po celém světě mapuje nové poznání o domestikovaném zvířeti, „největším příteli člověka“, pro mě dvě zásadní informace (či připomenutí), pes je bezkonkurenčně nejrůznorodější domácí zvíře, nejrůznější plemena vznikla šlechtěním v posledních dvou staletích, ale jsou také velmi stará, počítají se na tisíciletí, např. sibiřský husky, australský dingo, africký basenži, čínský šarpej nebo čau-čau. Pes zdomácněl na Blízkém východě ve stejné době a oblasti jako některé druhy skotu, ovce či kozy, nebo některé zemědělské plodiny. Jsou různá hlediska klasifikace plemen, nejčastější dle funkcí, např. pastevečtí psi, chriti, pinčové, teriéři, na stránce je pěkná mapka základního členění, jakou jsem v příručkách (někdejší OKO, Pes pro mě) nenašel. A v článku jsou další zajímavé informace o genetice (co způsobuje např. výšku těla atd.)

Orientace / Zkušebna, 10. dubna 2010 „Hudební hvězdou za trest?“ Danger Mouse, dvaatřicetiletý talentovaný Brian Burton. Článek Pavla Klusáka říká, že začal hudební kariéru rovnou zločinem, vzal písně z Bílého dvojalba Beatles a remixoval je s nahrávkami z desky The Black album Jay-Z, které vybízelo k remixům, zatímco nahrávky Beatles byly „posvátné“, vzniklo Šedé album. Klusák sleduje další linii příběhu, v níž hrají roli Damon Albarn (Blur) a „kreslené kapely“ Gorillaz (poslouchal jsem svého času), obal jejich alba Demon Days je parafrází na beatlovské Let It Be (čtyři tváře protagonistů, zde tedy kreslené), a uvádí i další souvislosti (už nekopíruju).

Orientace / Studovna, 3. dubna 2010
„Gnóze: hledání jiného křesťanství“, „Výsledek polemik v druhém a třetím století určil, jak dnes chápeme křesťanskou tradici“, komentář k několika nově vyšlým knihám, Kurt Rudolf, Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky, Ian Hazlett (ed.), Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600, Wolf B. Gerter a Zuzana Vítková (ed.), Rukopisy z Nag Hammádí II, a pak ještě Jidášovo evangelium (čl. Matyáše Havrdy). Přečetl jsem pozorně, vzhledem k tomu, že k podrobnějším příručkám (některé mám ještě v knihovně) na tohle téma jsem se dostal až po převratu, zde řada zajímavých podrobností – hledal jsem na internetu, článek kompletně (pod týmž názvem) na stránkách www.lidovky.cz.

Orientace, 20. března 2010. „Krásné. Mladé. Osamělé“ (už jsem komentoval výše, ale nebudu už „upravovat“, zde jen zmínka proto, že následuje čl. O mužích zatím píší jen ženské časopisy“ (psychoterapeut Martin Jára). Ludvík Vaculík, „Podporuji sílu, která se opře větším silám. S Ludvíkem Vaculíkem o jaru, o pěstování nihilistické nálady a nevyhnutelné srážce s oranžovým trpaslíkem.“ V sekci Orientace / Okno článek „Tři, ke kterým se nehlásíme“, „Arthur Payr, Rudolf Weiser a Leo Mayer: německy mluvící tvůrci na něž se zapomnělo“. Na obrázku „jediný zachovaný skvost., vila Auerbach na pražsém Barrandově“ (Leo Mayer), opravdu funkcionalistická nádhera. „Nejsem jenom Kašpar“ – teatroložka Helena Albertová napsala knihu o Pavlu Landovském.

Orientace / Rozhovor, 3. července 2010, „Medicína dnes lidem velmi často škodí“, rozhovor s pediatrem a zdravotním expertem Pavlem Vepřkem (P. Kamberský), text dostupný na www.umirani.cz, vypisuji – „Zvykneme si na nějaký komfort. Teď, když mzdy klesají a nezaměstnaný je každý desátý, peníze rychle docházejí. A když lidé nemají práci, poptávka po léčení stoupá.“ Různá systémová řešení, paliativní péče, dále např. „Proč má kuřák a pojídač knedlíků dotovat lidi, kteří se o své zdraví starají?“, na tuto otázku ale lékař odpovídá, že je nereálné to hlídat. Taky nevěří podfinancovanosti. (No, s mnohým nesouhlasím…, ale zajímavé názory).

Orientace / Studovna, „Praha – exotické město Orientu“, rovněž dostupné na internetu (tam v sekci Domov, https://www.lidovky.cz/domov/praha-exoticke-mesto-orientu.A100703_000075_ln_noviny_sko), připomíná se kniha Magická Praha (autor italský bohemista Angelo Maria Ripellino, 1923–1978), pamatuju, jak o ní hovořil Vladimír Binar. „O něco střízlivěji Prahu hodnotí Peter Demetz, germanista a emeritní profesor Yaleovy univerzity v New Havenu. Ten nedávno vydal knihu Praha ohrožená 1939–1945: politika, kultura, vzpomínky, v níž líčí, jak zanikla tradiční pražská mnohonárodní společnost, již přirovnává k etnické skladbě New Yorku. Demetz tak navázal na svoji starší publikaci Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města…“. Celá řada dalších autorů, kteří psali o Praze, také téma židovské kultury. Na internetu jen není krásný obrázek z doby asanace staré Prahy, fotografie z roku 1907.

Dále mě ještě zaujala poznámka o robotice, která se učí od psů (už v roce 2010), diskuse o tom, netočit velkofilm o Husovi.

A ještě z téhož data Orientace / Zkušebna – „Svišťouni Olgy Karlíkové“ (její tvorbu jsem svého času docela sledoval, tedy ty „výtvarné záznamy ptačího zpěvu“ ). O tématu je na internetu ještě jeden článek, rovněž od P. Klusáka „Svišťouni Olgy Karlíkové a deep listening s Pavlem Klusákem“ na stránkách Muzea Kampa („Jak zapadá Olga Karlíková do mezinárodního kontextu umělců, kteří dokázali “vidět zvuk” a propadnout hlubinnému naslouchání? Pavel Klusák a jeho lekce, v níž se do jediné sítě propojují skřivani, žáby, velryby, Olivier Messiaen, Pauline Oliveros, Rolf Julius a Björk.“ V Praze byly v této době hned dvě výstavy: Olga Karlíková: Prostor pro světlo a řeč přírody. Malby. Kurátor Jan Rous. Galerie Topičův salon, Praha. 29. června – 6. srpna. Olga Karlíková: Svišťouni, žáby a skřivani. Kresby, tisky, nahrávky. Kurátor Miloš Vojtěchovský. Galerie Školská 28, Praha, 6. července – 6. srpna. Vernisáž se koná v pondělí 5. 7. v 18 hodin, úvodní slovo Václav Cílek. https://www.lidovky.cz/domov/svistouni-olgy-karlikove.A100703_000080_ln_noviny_sko aa (a potěšila mě jména u té druhé výstavy, tedy M. Vojtěchovský a V. Cílek.

Na druhé stránce je pozvánka na výstavu Františka Skály a dalších výtvarníků pod názvem Saigon Team – „auta ze dřeva a odpadového materiálu“ v Galerii umění Karlovy Vary.

A dva články z exotického světa – „Splynout s přírodou a zešílet“ (Ondřej Štindl) a „Divokým Kyrgyzstánem (Co stojí za etnickým násilím v málo známe středoasijské postsovětské republice)“ (Slavomír Horák).

Orientace, 12. června 2010 – „Černý kůň, zlatý John“, tedy Radek John (v úvodu celého čísla na stylizovaných grafikách/fotografiích), známý do té doby z literatury a filmu (romány Džínový svět, Memento, scénáře Proč?, Bony a klid aj.) a novinařiny (časopisu Mladý svět, do kterého přispíval reportážemi o narkomanech, vekslácích, prostitutkách, vlajkonoších a o panice kolem nemoci AIDS), o straně Věci veřejné, jíž předsedal, později ministr (také pak Vít Bárta), z politiky také třeba Petr Nečas, pro mě zajímavý krátký článek „Někteří kandidáti mají spíš podporu médií než strany (na fotce mladý Martin Kuba, který, jak ukazuje dnešek, kdy po katastrofě Petra Fialy založil nové politické hnutí, byl už tenkrát osobností, nepodléhající ideologickým klišé. A soudci – samozřejmě už tenkrát – „svoje platy budou hájit“ (hlavně, že jsou „nezávislí“).  

„Nebourejte žižkovské nádraží“ (Zdeněk Lukeš), aby ho nepostihl osud podobný nádraží Těšnov (ještě ho pamatuju), téhle funkcionalistické budovy by bylo škoda, autor navrhuje možné funkce, mohly by tu být studia, byty, dílny. Další článek o ohrožených architektonických památkách v tomtéž čísle: „Památky se rozpadají před očima“ – „Stovky zámků a dalších pamětihodností po celém Česku bez oprav nepřežijí. Jenže chybí peníze.“ Problematika malých obcí, které nedosáhnou na to, aby mohly památku odkoupit, opravit a dát jí novou funkci, další problém, který souvisí s našimi zákony (proč se proboha nepodíváme k sousedům, jak v Německu, tak v Polsku, kde to prostě „umějí“ řešit, nebudu tady rozebírat, jak) – „Záchrana stavby je na vlastníkovi. Pokud nebude chtít zámek opravit, nikdo ho nedonutí.“ Zde obrázek jedné takové, Pravonína na Vlašimsku, mám dojem, že právě tam jsem nějakou takovou ruinu viděl, možná to bylo právě zde. V okolí Jičína máme štěstí, Loggii se podařilo zachránit (přes křik radních z ODS, že to nikdy nebylo dostavěno, k ničemu to nesloužilo atd., jméno toho radního, kterému všichni zbožně naslouchali, zde nebudu uvádět a zostouzet ho, i když váhám, docela jsem pak trpěl jako zastupitel netečností místních politiků), Jičíněves a Vokšice jsou v pořádku, zámek v Lomnici nad Popelkou se po opravě zaskvěl, krásný koncertní sál, podobně jsou v pořádku třeba Semily. Zde na mapce pár ukázek rozpadajících se staveb, Chcebuz, Dubenec, zachránit se podařilo Libouň nebo Svinaře. Bylo by zajímavé se zajímat, jak se ten stav změnil či nezměnil. Zde další krátké články k problematice.

Víkend – „Ladislav Smoljak snad promine“, Jiří Peňás píše o loučení „u Cimrmanů s Cimrmanem“, „…Pavel Landovský si udělal místo a sedl si ke stolku, odkud měl dobrý výhled. Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou právě odcházeli, Zdeněk Svěrák stál kolem svých, byl tam jeho syn Jan, přišel Jiří Menzel s dcerkou a ženou, Josef Abrhám, tomu zářila bílá kštice…“, Petr Šabach vtipkuje: Zimermann, tedy Bob Dylan, Břetislav Rychlík, Miloň Čepelka, Přemysl Rut, „Erik Tabery za Respekt, který Smoljak četl a doporučoval“. V čísle ještě další články k odchodu L. Smoljaka („Byl to prostě trhák, děkujeme za vše“, řada fotografií).