Líbáš jako Bůh

Líbáš jako Bůh
Poznámky k českým polistopadovým filmům

Někdy se stává, že se hodnocení odborné kritiky a divácké veřejnosti rozchází, mnohdy i ostře rozchází. V případě filmu Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh (2009, v databázi CFSd označený jako Komedie/Romantický) se obojí vzácně shoduje. Kritika vytýká filmu, shrnuto do jednoho slova, pokleslost, vypůjčenost, vykrádání jiných vzorů, trapné vtipkování atd., komentáře uživatelů CSFd opakují takřka svorně – „odpad“ (pro věci neznalého je to nejnižší ohodnocení na příčce, kdy se jinak přidělují hvězdičky kvality).  
Co říci o práci režisérky a scénáristky, která laskavé a humorné příběhy z rodinného prostředí točí již od sedmdesátých let (Pavel Ždárek v Cinema, podobné formulace i v jiných recenzích jsou odrazem k posteknutí si nad ztrátou kvality) a nyní natočila film, který je divácky úspěšný (co do tržeb, svědčí o tom i záměr pokračovat „dvojkou“ Líbáš jako ďábel, to ovšem samozřejmě není záruka kvality)? Nechci hájit za každou cenu autorku, jejíž dnes už legendární televizní filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) s Janou Preissovou a Františkem Němcem coby rodiči geniálního dětského herce Tomáše Holého vytrhly tehdejšího televizního diváka z normalizační letargie právě svým přívětivým humorem, lehkostí, ne-ideologičností (prvoplánovou) atd. Nedíval jsem se na komentáře k těmto filmům na CSFd (možná bych měl, pomohlo by mi to formulovat, to co mám v záměru), když půjdu podle toho, jak jsem si film pustil do detailu, mohu jej samozřejmě komentovat všelijak. I mě vytáčí Martha Issová, která ještě před pár minutami (v příběhu měsíci) hysterčila při cestě do porodního ústavu, je opět tak dokonale nesnesitelná, když komentuje práci doktora, který údajně málem uškrtil jejich potomka, a nejen ona v některých řemeslně odehraných scénách, řada klišé ve všech plánech filmu (nechci je tady opakovat po všech těch komentářích). Nemyslím si, že kvalitu filmu pozvednou nejrůznější fórky jako když se v ranním stresu kdy Roman Vojtek se pokouší telefonovat namazaným rohlíkem nebo Nela Boudová praví zhruba Co miluju na týhle rodině, je ta rozmanitost. Každej den mě nasere někdo jinej. Nepopírám ovšem, že se jim, stejně jako třeba opakované hlášce s Bílým tesákem také zasměju, stejně tak mi připadá, že sekvence jízdy do porodnice by se nemusela stydět za srovnání s podobnými automobilovými honičkami v éře němých filmů.
Tady jsem si nahromadil příklady k tomu, čím bych přispěl do diskuse já. Nebudu hodnotit kvalitu filmu, ale podívám se na kontext, který vede k těmto negativním postojům. V širším pohledu na český film se objevuje výtka, že kvalita filmů klesá v souvislosti se snahou za každou cenu, křečovitě, pobavit diváka („komerčně“, se záměrem naplnit kasu kina, což se dává do protikladu s vážnou filmovou tvorbou), a vše, co se na plátně odehrává, se smrskne na „hlášky“. Na hláškách stojí celý film, takto ho vnímají diváci, to je to, co je citováno (na webu na tomto základu jsou celé stránky s názvem www.meteleskublesku.cz). Snad nejproslulejšími filmy, které opravdu stojí na citaci mnohdy dost otřepaných anekdot, jsou filmy Zdeňka Trošky Kameňák a jeho dvě pokračování (právě Troška je považován za jednoho z těch režisérů, u nichž podbízivost přerostla jisté hranice). Ty jsou hodnoceny v diskusích hodnoceny podobně (jako odpad).
Jak řečeno, nechci obhajovat kvalitu či kritizovat ne-kvalitu filmu, ani mě vylitý kelímek při pohledu na hodinky (Bartoška) neuvádí do vytržení. Mám ale dva argumenty ke zvážení. V komentářích se objevuje výtka, že film kopíruje (vykrádá) Brigit Jonesovou a podobný „žánr“. To slovo žánr dávám do uvozovek, protože to je termín, který ve filmu má svoje důležité místo (trochu jiné než v literatuře), totiž „žánrový film“ je (zvláště v americkém filmu to dokonale funguje) film, který počítá s určitými pravidly, podle nichž se vytváří specifický filmový svět. Jdu-li na kovbojku, předpokládám třeba i kašírované městečko z Divokého západu, střelbu z pistolí atd., jdu-li na detektivku, předpokládám především vyřešení případu, byť, kdybychom se na to podívali „realisticky“, může jít o holý nesmysl. Ostatně proto se taky dělají na tyhle filmy nejrůznější parodie. A ještě - nejzřetelnějším příkladem toho, o čem mluvím, jsou snad bondovky – už snad nemusím nic dodávat. A teď máme český film, který příliš s tímto pohledem nepočítá. Udělá-li někdo takový film, nabídne se okamžitě kritika, že je to pouhé řemeslo, eo ipso macha a brak. Cituje-li se něco, je to vykrádání. Atd.
Druhý argument do diskuse mi přinesl kdysi jeden starý německý komik, který v nějakém rozhovoru poznamenal, že dnes mají jeho mladší kolegové velmi obtížnou situaci, kdyby přišli s tím, čím on tenkrát bavil celou zemi, byli by vypískáni. Bylo by zajímavé analyzovat příčiny té věci, větší kritičnost, zdokonalení záznamové techniky, která staví laťku výše, jakési další prvky vývoje či změny.
Podtrženo a sečteno – jednotlivé prvky se vzájemně umocňují – a není jednoduché vytvořit dílo, které by dostálo všem požadavkům. Nicméně bych chtěl připomenout slova jednoho z těch největších, Charlie Chaplina, který kdysi prohlásil (zhruba, neumím to citovat doslovně): „Nebojte se kýče!“ A vzpomenu si na to, jak jsme řvali smíchy u známé role Miroslava Donutila z renesanční komedie Carla Goldoniho Sluha dvou pánů (zde na YouTube). Film určitě není dokonalý, bylo by ostatně zajímavé sledovat ty převzaté (nebo chcete-li ukradené) prvky, určitě je někde něco skoro zbytečné, všechny ty pseudogagy a klopýtnutí, stržené vánoční stromečky a blbnutí s mobilním telefonem atd., ale třeba Kamila Magálová v roli zamilované profesorky francouzštiny (a opět kumulace: taky babička je zamilovaná), byť i tohle všechno může působit naivně, možná i dětinsky (a to zase podporuje, že si vedle šikoré palety hereckých hvězd zahráli i Arnošt Lustig (přítel babičky) a Karel Šíp (doktor), to jsou ty momenty, proč bych ten trochu zábavný, trochu klopýtavý film úplně do „odpadu“ neházel.
Tento typ filmů, jednou lepších, podruhé horších, má v Čechách tradici (předchozím hitem byli třeba Sněženky a machři), estetika (a etika, můžeme to vidět jako další problém) se holt posouvá (nastartoval to kdysi film Prci, prci, prcičky, který vytvořil nový formát). Tenhle film je jen další v řadě. Na jeho konci je to všechno tak jako tak ve zmiňovaných „uvozovkách“, když Bartoška sděluje, že právě dokončil román Líbáš jako Bůh.

Online na adrese:
https://www.czfilm.eu/2011/07/28/libas-jako-buh-2008/
Základní info v databázích:
https://www.csfd.cz/film/239458-libas-jako-buh/
Recenze, komentáře, další:
https://film.moviezone.cz/libas-jako-buh/recenze/ https://www.cinemamagazine.cz/recenze/27964/libas-jako-buh
https://www.bux.cz/knihy/68804-libas-jako-buh.html?utm_source=google&utm_medium=searchppc&utm_content=tituly&utm_campaign=2008&gclid=CNXfh_KT160CFcsKtAoddmw8lg
https://www.youtube.com/watch?v=tp9XzKjymmYhttps://www.film.tym.cz/recenze/libas-jako-buh-zdarma-ke-stazeni-%E2%80%93-rapidshare-a-torrenty/