Lázeňské příběhy

Vždycky je dobré v určitý okamžik alespoň na chvíli změnit denní zaběhnutou rutinu, prostředí, místo… Také proto se jezdí na dovolenou, někteří spisovatelé vytvářejí projekty „školy života“, které jsou jim zdrojem/inspirací pro jejich tvorbu. Je to zase něco jiného, podobně jako se chodí do hospody, kde se člověk dozví něco nového (to je ovšem bez té změny místa, naopak je to rituál opakovaný, takřečeno konvergentní). Také v lázních potkáte nejrůznější lidi, a tady je to dáno tím prostředím, že se dozvíte o pohnutých osudech, které vás dojmou, nad nimiž vás může zamrazit, zkrátka které jsou tak či onak emotivní. A můžete porovnávat, nejen osudy, ale i prostá fakta, běh věcí, někdy drobnosti, které by vás nenapadly.

Několikrát jsem nadskočil, jak jsem kriticky naostřen v pohledu na zdravotnictví vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a podílu doktorů na něm, když jsem se dozvěděl některé neuvěřitelné věci, ale o tom bych se měl zmínit v nějakém jiném článku, byť to i s těmi osudy lidí souvisí. Tak jako například, že paní s dekompenzovanou cukrovkou (tzn. „nesrovnanou“), kdy jí cukr lítá během dne děsivým, tzn. postupně zabíjejícím rozkyvem od prudké hypoglykémie až kamsi ke „dvacítce“, nemá to základní, co musí každý diabetik mít u sebe – kromě cukru –, kdyby se někde motal a kácel či byl dokonce v kómatu, aby si lidi nemysleli, že je opilý (to si mnozí budou myslet stejně), a případně mu mohli zachránit život, totiž diabetický průkaz. Paní ho prostě její ošetřující lékař nedal a ona ani neví, že něco takového existuje.

Tady mne ale spíš zajímají osudy lidí. Na pokoji jsem bydlel s chlapíkem zhruba stejně starým jako já, celý život pracoval na směny, to znamená, že na ranní vstává někdy ve čtyři, aby na pracoviště, vzdálené osm kilometrů dojel na kole, a s noční se střídají po čtrnácti dnech. Nejhorší je onen časový šev, kdy prostě po noční směně pokračuje průběžně dalších osm hodin ranní. To, že je to proti zákonu a že by měl mít naopak já-už-nevím-kolik-hodin času volno, zaměstnavatele nezajímá, jak by to prý asi udělal, když má jen ty dva lidi, který střídá. Na delší čas, třeba na měsíc, dva, to zase nechce ten druhý, takže není řešení. Není ani divu, že Milan, hodný člověk, na kterého, jak to někdy bývá, jeho vlastní děti moc času nemají, měl vloni infarkt, se kterým byl drahný čas doma. Zdravotní stav nezáviděníhodný, když se k tomu připočte, že do lázní musí pravidelně jezdit s dušností. Trochu jsem měl legraci z toho, když tento dobrácký obr (zvlášť v zimní bundě a neodmyslitelném kulichu) vláčel domů snad dvacet láhví Vincentky, protože jeho žena je taky nemocná a Vincentku inhaluje. Prochodili jsme spolu pár lázeňských stezek a zašli na městské koupaliště a vypravoval mi o své vášni, totiž cyklistice. Jak může na tom kole s těmi plícemi jezdit, dost dobře nechápu. Hovořil o Polsku či Jizerských horách, má to tady proježděné křížem krážem, dokonce jezdí na jakési cyklistické srazy. V létě prý má nachystanou trasu do Vídně.

Parta chlapíků, kteří mají náběh na diabetes, ale včas jim to bylo zjištěno, vysedávali pravidelně v hotelové hale u karbanu, v kavárně na Moravě před přednáškami u piva, byli i ve vinárně, kam jsem rovněž vyrazil na kafíčko a „do společnosti“. Pohodáři, samá sranda, jeden z nich jezdí v Kolíně autobusem, ostatní vypadali rovněž, že budou pracovat kdesi ve fabrice v různých pozicích. Když jsme prošli celodenním průběžným měřením glykémie (glykemický profil), vyskočila jednomu z těch věčných vtipálků večerní hodnota cukru na „17“ (nad „9“ je to už neuspokojivé), takže aspoň vím, jaký efekt má dát si během odpoledne tři piva.

Dáša a Vlastička, dvě starší dámy, které – skoro jako jediné – měly v sobě něco z toho „starého světa“, jak je patrný na někdejších obrazech, kde se procházejí lázeňští hosté, našňořené dámy a pánové v oblecích a cylindrech, po kolonádě. Jedna upovídaná, druhá spíš mlčenlivější, obě vždy vkusně upravené, znalé etikety a především nejspíš nerozlučné přítelkyně – i když každá z nich bydlela na samostatném pokoji. Jak řekla Dáša, někdejší průvodkyně na Kuksu, později vedoucí onoho týmu, znalá tedy kultury a kulturních památek, prostě si „padly do oka“. Pro cukrovku, sama astmatička, měla pochopení, její muž, který už umřel, měl rovněž diabetes, takže komentovala diabetickou dietu, přípravu nejrůznějších jídel atd. Protože při svém neduhu jezdí do Luhačovic opakovaně, všechny už, personál i pacienty, zná – a sleduje, co se kde vrtne. Až kamarádka odjede, přijede její přítel.

Bohouš (Bohumil – říkal jsem mu, jestli ví, že Mozart byl vlastně Bohumil), další spolustolovník a lázeňský kolega, fajnovej chlap z Přerova, měl zjištěnou zvýšenou glykémii (6,8) a už ho hnali do lázní (porovnal jsem si to se svým případem, to napíšu někde jinde). Další případ chlapa, který by dříve už byl v důchodu stejně jako Milan nebo já – jestli to snad nebylo opodstatněné, jít do důchodu, ve zdejších post-komunistických podmínkách, bez ohledu na ty řeči, že se kdovíco všechno změnilo, počínaje životními podmínkami a konče tím, čemu se dříve říkalo průměrný věk a dnes docela děsivě očekávané dožití (podle evropských zvyklostí, německy Lebenserwartung). A je tady, přestože celý život intenzívně sportoval, lyžoval, staral se o děti coby pedagog i o svou vlastní rodinu (právě v tyto dny byl tak trochu jako na trní, protože očekával další dědečkovský přírůstek do rodiny), zkrátka prožil život starostí o jiné. Stres v práci při řízení týmu a – prý – nějaká ta nadváha v posledních letech. Přijel o týden později než já, ale hned jsme se dali dohromady, pár míst jsme obešli, poklábosili, a nakonec i ty vinárny zašli. A dokonce se mnou šel i autobusu, halt ta slapská moravská bodrost, jak ji člověk málokde pohledá.

Iveta, vlastně nevím, jestli to píšu správně (Yvetta?, kdoví, i když spíš ne). Děvče kolem čtyřicítky, trochu třeštidlo, pořád v pohybu, pořád nějaký impulsy, ale nemá to jednoduchý. Každý rok měsíc v lázních, přes léto jen sípe, roušku přes pusu, jestliže vůbec chce vylézt před barák, tady ji dají trochu dohromady, když každý den dvě hodiny sedí na kyslíku. Stejně je to na hlase slyšet, občas popadá dech, do kopce by prý jít nemohla, nevyšla by to. Jak k tomu přišla? Blbě se nachladila. Když už to přecházela několikátý den a šla k doktorovi, bylo pozdě. Poškozené plíce pracují na čtyřicet procent a je na tom tak, jak na tom je. Prý se to už nespraví. Holka, která bruslila a dělala já nevím jaké sporty snad i závodně. Oněch pár kilo navíc, které dnes má, nabrala při jakémsi kolapsu, kdy jí zachránili život umělou výživou. A aby toho nebylo málo, její syn má epilepsii. Tož jsme ji jednou vytáhli do bazénu, i když nejdřív nechtěla, že se nachladí (ale spíš proto, že se jí budeme smát).

Vinárenské postavy. Děda, podle normálních kritérií osmdesát, ale to neodhadnete, tancuje na parketu naprosto individuálně a bezhlavě, jaksi napříč, pohyby neuvěřitelný, jako když mele mlýnkem, a trochu se zpožděným rytmem (nedoslýchavost či zpomalené reakce?), užíval si to úžasně. Žena, první drobné vrásky, zřejmě jemná bytost, alespoň z ní cosi takového vyzařovalo, evidentně muzikální, protože zpívala všechny písničky s performerem, ale nešťastná, protože nemůže tancovat. Prý má rozříznutou nohu přes celou délku stehna a snad i lýtko. Zvládl to jen červený šaman, jak jsem si ho nazval, nevím, jak jinak bych ho postihl, který evidentně uměl i country tance, které s ní předvedl. Přestože takřka nemohla chodit, v tu chvíli (tancuje se to v zaklesnutí paží) by se snad nic nepoznalo. Zmíněný chlapík, rovněž už v dost pokročilém věku, v neustálém úsměvu mezi bílými vousy, uměl bavit celou společnost nejrůznějšími vstupy, mezi něž patřila recitace Shakespearových sonetů, aktualizované anekdoty, východní životní moudrosti a já nevím, co ještě. Průběžně odcházel do jiných lokálů, ale vracel se, že prý se tam kouří a pak kamsi zmizel.

Shrnu-li to, je to jakýsi jiný svět, nekompatibilní s tím běžným. V jistém smyslu karnevalový, nakašírovaný, tak jako to bylo u Toulouse-Lautreca, s jiným „nasvícením“, jakobyste prošli nějakou branou a ocitli se v něm náhle, tak jako to je třeba v Letopisech Narnie. Nakašírovaný, přesto, tak jako u toho francouzského malíře, v mnohém krutě pravdivý. Člověk si řekne, dobře, tak takovýhle problém mám, a mám ho napořád, ale jsou jiní a ti mají problémy s těmi mými nesrovnatelné. Je zřejmé, ať se v tu chvíli děje, co se děje, že si ti lidé uvědomují podstatu života hlouběji než ti, kterým nic neschází. Na některé oči nezapomenete.