Laudatio pro Antonína Dvořáka / DF 2016

Laudatio pro Antonína Dvořáka

Poděbrady / Havířský kostelík
12. 6. 2016, 15:00  
Dvořákův festival 2016

Aleš Bárta – varhany
Václav Postránecký – umělecký přednes
Stanislav Kubín – režie a scénář

Přicházel se Stanislavem Kubínem, autorem literárního scénáře k projektu, po pěšince v parku za kostelíkem, a v tu chvíli jsem věděl, že popovídat si ještě s Alešem Bártou, který (podle zvědů, které každý publicista, jímž v tuto chvíli jsem, má) sedí s panem ředitelem Matějkou vzadu na lavičce, už nestihnu. Do koncertu byla zhruba čtvrthodinka, vnitřek jsem už měl, co mě napadlo, nafocený, tak jsem pana Postráneckého pozdravil, připomenul mu naši někdejší debatu o tom, „komu patří jeho tvář“ v refektáři kláštera v Hejnicích, která tenkrát nabrala takřka filozofických rozměrů, vyšla nicméně z mého prostého záměru ho vyfotografovat. Tož jsem se tady podobného úkolu chopil bez prodlení a on mi ochotně zapózoval u studně, jak jsem navrhl, a hned projevil svou veselou povahu v komentářích, které ale nebudu na tomto místě reprodukovat a alespoň prozatím si je nechám pro sebe.

Co naopak nevynechám, je svědectví o jeho roli Churchilla (inscenace hry Petera Morgana Audience u královny, režie Alice Nellis, premiéra v ND / Stavovském divadle 19. 3. 2015), na kterou se jej ptali další účastníci rozhovoru, ve který se posléze proměnil náš dialog, když jsme přišli před kostelík. I pro ty, kdo anglického státníka znali, působil český herec zřejmě věrohodně, když jej příslušníci rodu ocenili medailí. I z toho je zřejmé, že přípravě věnoval hodně času, na což se ptala místní novinářka doprovázející starostu města (dialog, který se stal rozhovorem několika lidí, se nyní plynule proměnil v interview, k čemuž jsem vlastně novinářku už předtím nepřímo vyzýval drzou poznámkou, zda-li si poznamenává tyhle zajímavé věci, téma Churchill už vlastně běželo), k tomu, co si dřív přečetl a co věděl, se pustil, když dostal roli, do čtení dalších materiálů, v nichž se dočetl to, co si už dřív přečetl, a ještě něco nového (jsem zvědav, zdali tuhle výslovnou radost z vyjadřování místní novinářka v článku zachová), v každém případě příprava na devět minut role, v níž exceloval, mu trvala několik hodin. A za roli dostal od rodiny Churchillových medaili.

Nu a pak ještě hercův vztah k poezii, to byl následující dotaz. Odpověď zajímavě formulovaná: básnický text rychle myslí (to je pozoruhodný způsob, jak pojmenovat metaforu), je to i pro něj jako herce zajímavé, protože ho zajímá, když i hra postupuje podobným způsobem dopředu (navíc to souvisí, zřejmě to musím doříci, když už jsem začal s „vysvětlováním“, s popřením vleklé deskriptivnosti, kterou právě ona metafora elegantně nahradí).

Miroslav Matějka mezitím vlastně spolu se starostou zahájil koncert, představil i Stanislava Kubína, který seděl v první řadě. A pořad mohl začít, Václav Postránecký, který jej otevíral, se povětšinou střídal s Bártovou hrou skladeb, které jsou k nahlédnutí v programu v odkazu, tj. největší části Dvořákových skladeb či jejich citací, rozšířených o dvě části Gotické suity Léona Boëllmanna a dvě skladby Leoše Janáčka, přičemž ta poslední je Postludium z Glagolské mše. V několika málo případech ale oba hlasy – varhan a hercův – zazněly současně, například v biblické písni „Hospodin jest můj pastýř“, kterou zahrály varhany a text nebyl zpíván, jak je běžné, ale recitován.

Text je vlastně sestavou několika textů, v jednotlivých tématech, se vztahující, jak lze tušit z titulu, k osobnosti Antonína Dvořáka. Jednotlivé části se vztahují k takovým klíčovým pojmům, jako je láska či pokora, u skladatele ta lidská i ona vůči hudbě, která zároveň představuje podporu i v těžkých životních chvílích. Laudatio se – pochopitelně – odlišně od běžného použití tohoto výrazu (byť užívaného v tom smyslu už od starověku) neváže k žádnému udílení čestného titulu (byť Dvořák držitelem čestného univerzitního titulu, tj. honoris causa, byl), ani jubileu, ostatně pořad je již poněkolikáté na Dvořákově festivalu uváděn bez ohledu na výročí.
Většinou nelze stihnout úplně všechno, a tak jsem Aleše Bártu zastihl na kůru už se sbalenými materiály a na odchodu. Coby „už staří známí“, jak jsem poznamenal vzhledem k četnosti koncertů, které jsem s tímto vynikajícím znalcem svého nástroje, což je předpokladem Bártovy dovednosti využít zvukových kvalit i u nástrojů se skromnou dispozicí, absolvoval v minulých letech coby posluchač se slabostí pro tuto hudbu, jsme se alespoň krátce pozdravili a varhaník okomentoval pestrost malých strojů (porovnáme-li například s tím v kapli zámku na Sychrově, na který jsem Bártu slyšel hrát před několika lety).

Vzhledem k tomu, že koncerty v Havířském kostelíku se konají od 15.00 hodin, odjížděl jsem z Poděbrad už před půl pátou, přesněji řečeno využil jsem nabídku a svezl jsem se (letos už podruhé) s tatínkem Miroslava Matějky a jeho partnerkou, ostatně mou spolužačkou ze základní školy, ovšemže rovněž Jičíňáky, což je při množství těch přejezdů příjemným způsobem v pestré paletě jiných možností (cesta „pražským“ autem, dojezd do Turnova, kde dnes pan ředitel bydlí, a cesta s ním, po vlastní ose). A vlastně jsem většinu tohoto komentáře napsal ještě večer. Což bývá nejlepší, protože další události mohou ještě čerstvé dojmy překrýt další vrstvou.

Tento příspěvek doplňuje předchozí informaci o koncertu, která je ve zkrácené podobě publikována v katalogu festivalu.
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/dechove-kvinteto-pkf-na-dvorakove-festivalu-2016/

jkč / Čtení o koncertech / Dvořákův festival 2016