Krzysztof Penderecki / Koncert pro klavír a orchestr „Vzkříšení“

Klavírní koncert Krzysztofa Pendereckého, označovaný jako „Vzkříšení“ z let 2001–02, revidovaný pak ještě v roce 2007 patří, vedle například Druhého houslového koncertu „Proměny“, violového či violoncellového či flétnového koncertu k pozoruhodným dílům předního žijícího polského avantgardního skladatele pro sólový nástroj. Na YouTube jsem našel nahrávku s klavíristou Barry Douglasem a Národním polským symfonickým orchestrem řízeným samotným skladatelem, poznámky, z nichž čerpám, pocházejí ale z jiné nahrávky, totiž alba nahraného jako hänssler CLASSIC 98.018  Florianem Uhligem, Polským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Lukasze Borowicze v roce 2013. Skladbu a její osudy charakterizuje recenzent Christoph Schlüren.

Autorská úprava koncertu zahrnuje nový závěr skladby. Skladba má „nejčistší“ formu toho, co se nazývá eklekticismus. Takový osud platí pro řadu avantgardních skladatelů, nedávno jsem sledoval například Henryka Mikolaje Goreckého, jehož některé skladby z osmdesátých let jsou zcela tradiční. V této míře se to Pendereckého klavírního koncertu přece jen snad netýká. Nicméně Schlüren zmiňuje (spolu s Constanze Müllerovou v doprovodném textu alba), jak byl v Polsku strážci modernismu v době svého vzniku odkopnut coby „shit“. Nyní ovšem sedí klasik do té míry pevně v sedle, že mu nemohou ublížit fejetonisté všeho druhu, závist a nepřízeň. Mohou si myslet, co chtějí, a skladatel má zase právo skládat, co chce on.

Co kritiky uvádělo v zuřivost, byla skutečnost, že Penderecki koncert věnoval památce obětí teroristických útoků z 11. září 2001, což vyjádřil transcendentně výrazem „Resurrection“ (Vzkříšení). Přitom s prací na skladbě započal ještě před touto tragickou událostí a koncertantní dílo chtěl nazval stejně jako dvě předchozí „Capriccio“. A skutečně se prvky původního capriccia nacházejí v takřka pochodovém rytmu hlavního tématu, stejně jako v další epizodě označené výslovně jako Allegretto capriccioso. Tyto momenty se několikrát vracejí, stejně jako hymničtější a na druhé straně naopak lyričtější pasáže.

Hlavním protikladem k dynamickým myšlenkám představuje část s charakterem chorálové věty v čisté tradiční harmonizaci, sen v okolním nehostinném prostředí. Jakožto celek v osmatřiceti minutách jediné věty skladba představuje tradici ruského klavírního koncertu, do níž patří Prokofjev či Chačaturjan, a i vzhledem k velkému rozsahu a extrémním protikladům je pozoruhodné, že zanechává kompaktní dojem.

Recenzent pak ještě hovoří o charakteru nahrávání a nahrávky a zmiňuje skutečnost, že album obsahuje ještě flétnový koncert, což nás v našem kontextu až tak nezajímá.

info
https://www.klassik-heute.com/4daction/www_medien_einzeln?id=20857

muzika
https://www.youtube.com/watch?v=fj8GJ0LsTL8