Krkonoše 2015

Krkonoše 2015
fragmenty cesty

Je možné se aspoň v mysli vrátit na totéž místo? Až tak po letech?

I

Návraty na stejné místo po delší době si nutně vynucují srovnávání, takřka není možné se ubránit snaze o promítání (obrazu) dnešní podoby do vzpomínky, myšleného obrazu podoby někdejší, a v případě tak radikální proměny, jaká se udála třeba s Pecí pod Sněžkou, až takřka marných pokusů o faktickou identifikaci jednotlivých detailů a lokalizace (nalezení) toho, co zde bylo kdysi důvěrně a samozřejmě známé.

Místo toho, aby se člověk soustředil na prostou přítomnost událostí (cesty, pobytu), málem si vytváří projekt, který by sledoval především proměnu věcí, i když to nejsou tytéž trasy, fotografické záběry týchž míst z někdejších cest – přitom zde ale ani srovnání mít nemohu, snímky z tehdejší doby jsem tenkrát, na začátku osmdesátých let, pořizoval v nejkoncentrovanější podobě jakožto virtuální (myšlené fotografie, vtištěné do mysli a pojmenované textem), mohu tedy srovnávat dnešní realitu právě s oněmi obrazy v mysli. Ostatně těch vazeb ke „starým Krkonoším“ je podstatně více, kromě cest z června 1984, které mám na mysli nejvíce (existují z nich, jak řečeno, textové záznamy), jsou to například i některé velmi živé obrazy z dětství, byť jsou z lokalit, kam jsem se bezprostředně tentokrát většinou nedostal.

Nu a samozřejmě mě zajímá i nová podoba jednotlivých lokalit, byť i tento pohled opět rozptyluje už tak rozptýlenou koncentraci a odvádí od toho nejpodstatnějšího, k čemu možná vůbec nebudu schopen proniknout.  To by ale člověk musel zůstat znovu v Úpské jámě v magické době večerního stmívání, obklopen amfiteátrem okolních skalisek, nad hlavou první hvězdy a pocit vanu vesmíru a propadání se do zářivé tmy celého už jen tušeného prostoru. Musel by být zbaven veškerých rušivých souvislostí či limitů, které jsem tenkrát neměl nebo je prostě nepociťoval.

Aby se dostal k samotným horám, musí dnes člověk výrazněji než dříve projít přes určité vstupní dějiště podle manuálu, obsahujícího formální instrukce, neboť je součástí globalizované civilizace,  jsou to všechny ty úkony od průjezdu k parkovišti, domluvu s recepcí a zaparkování do garáže až po odvoz zavazadel skibusem, vozidlem, kterým v zimě personál vozí lyžaře, na místo ubytování, byť jsme vlastně všechno měli už rezervováno a zařízeno, takže jsme se nemuseli o nic starat. Úvaha ovšem není o komfortu, ale o onom vzorci, civilizačním filtru, kdy člověk vnímá jiné věci, než když musí dojít pěšky se zavazadly až kamsi takřka mimo civilizaci (na horolezecké chatě Yettici v Obřím dole například nebyla elektřina, na Jančikárně u hřebenu Javora podobně). Už to mění, a velmi výrazně si to uvědomuju, naše nastavení mysli.

O to větší překvapení pak byl onen filmový střih, když jsem se po těchto úvodních ceremoniích,  prostupech přes foyer celého toho divadla, nakonec – naopak náhle, během pár minut jízdy lanovkou, jejíž dolní stanice se nacházela navíc pár kroků od našeho hotelu, vystoupiv z kabinky na vrcholu Sněžky a – ocitl v atmosféře mlhy a mírného mrholení, odříznut od ostatního světa dole, přestože vlastně v centru pozornosti všech těch, kteří sem rovněž směřovali.

Promítám si ještě jednou v mysli ty dva světy, které se od sebe nacházely těch několik minut – jeden, technický a materiální (a tedy počitatelný, nebo mě napadá, řídící se určitými algoritmy, sledy kroků) svět dole o sedm set metrů níže, a druhý, svět přírody (a tedy nepočitatelný,  ovšem, jak se vzápětí ukázalo, byla to jen falešná iluze – či je to jen akademická konstrukce, a to nemyslím na pojem kulturní krajina, kde se pochopitelně obojí, činnost člověka a přírody, propojuje), a můžeme pokračovat v paralelách oběma obrazy, vzdálenými od sebe třicet let (když řeknu symbolicky za všechny ostatní onen rok 1983 a dnešek, 2015), vnímání reality orientované na věci (což je ovšem trochu tautologie, v obou slovech je základem „res“, věc, ale mám na mysli onen svět, který jsem v úsilí nějak tyhle věci vůbec pojmenovat, nazval počitatelným) a reality směřující k autenticitě bytování v místě a čase. 

II

Je zřejmé, že předchozí odstavce nejsou příliš snadno čitelné, sám jsem je ve snaze o postižení alespoň obrysů toho, co mi tane na mysli, třikrát přepisoval, teď už se budu orientovat na snadněji slovem postižitelnější skutečnosti. Jednou z proměn, jejíž motiv jsem použil v úvodu, doznala lanovka na Sněžku, pro mě novinka, protože byla uvedena do provozu teprve nedávno – poslední úsek k vrcholu Sněžky v provozu od 22. 2. 2014, zatímco původní sedačková lanovka, kterou jsme znali, byla v provozu od roku 1949, odstavena 2012, nová lanová dráha byla postavena v letech 2011 – 2013, první úsek na Růžovou horu spuštěn 20. 12. 2013 (podle webových stránek lanovky).

Také vrchol nejvyšší české hory doznal značné proměny, kromě té nejstarší stavby, kaple sv. Vavřince, je tu ve srovnání s podobou, jakou mám v paměti od dětství, všechno jinak.  Z tradiční dřevěné a kamenné architektury tu nezbylo nic, na místě staré Slezské boudy jsou nové tvary Polské boudy, podobné moderní architektuře některých švýcarských vrcholů, na místě České boudy vznikla Česká poštovna, český symbol nové podoby Sněžky, poté byla i původní dřevěná poštovna rozebrána a odvezena kamsi k Vlašimi, stejně tak stará dřevěná meteorologická stanice. Bylo by zajímavé si zaznamenat časovou posloupnost vzniku a zániku staveb, z nichž některé tu byly od poloviny 19. století a vytvářely jakýsi „klasický“ obraz, podobný duchu celých Krkonoš. Pro mě nicméně, vzhledem k tomu, že jsem nebyl příliš častým hostem tohoto kultovního, symbolického místa – v mém případě měly tuto vnitřní osobní vazbu jiné lokality – to jsou dva diametrálně odlišné obrazy.

A přece jen ještě jeden pokus o vyslovení čehosi, co se mi v mysli vrací (i když se budu trochu opakovat): Ona takřka okamžitá dostupnost obou obrazů, nové podoby přístupu na Sněžku z Pece, v ten první okamžik navíc v tropických vedrech, a vrchol hory v přízračné mlze, z níž se vynořovala její dnešní podoba, takřka najednou, představuje vzorovou vyhraněnou situaci; zároveň se totiž stala transsubstanciací vzpomínek a myšlených obrazů a po desetiletích proměněné reality. A oba obrazy reprezentují i dva přístupy k věcem, ten dnešní, okolím vynucovaný, zaměřený na „věci“, a ten někdejší, jdoucí kamsi hloub, rozpouštějící se kdesi v podstatě oné chvíle, v níž jsem pociťoval ztotožnění sama sebe s místem, v němž jsem se nacházel. Onu podvojnost návratu k jakési staré pohlednici v mysli.

Příznačný v tomto ohledu byl již příjezd do Pece. Mám kdesi ve vzpomínce zřetelnou představu prostranství s jedním horským hotelem po straně a odtud už cestu vedoucí do hor, po které jsem se s batohem vydal. Tuto nejstarší vrstvu pak překrývá novější, drasticky, protože jedním brutálním zásahem, za který jsem považoval novostavbu Horizontu, který podle mého názoru do této krajiny nepatří, proměněnou podobu horského střediska. Nu a pak tu je současnost, lanové centrum za přehradou po jedné straně silnice vedoucí ke stanici lanovky, samotné posunuté o několik desítek metrů níže (myslím nadmořské výšky), na druhé straně pak adrenalinový Relaxpark s Krkonošskou bobovou dráhou a deseti dalšími opičárnami (Lemurie pro děti, skluzavky, trampolíny atd., samozřejmě pěkný byznys, můžete koupit jen jednu jízdu za 80,- Kč, ale také all inklusive za „pouhých“ 690,- Kč na čtyři hodiny), vedle právě rozestavěné apartmány, v hrubé stavě z ještě neomítnutých cihel, ale už inzerované pro prodej atd., vlastně to také není nic velkolepého, je to jen pár metrů toho všeho, ale v oné hektičnosti páté přes deváté, vše se dožadující pozornosti je to jiný svět, neustále se inzerující, nabízející se, ani stopa po onom poklidu, takřka zdánlivé prázdnotě… Teprve navečer jsme se šli projít druhým směrem (silnice na Špindlerův Mlýn) a tady se ukázala i ta tradičnější tvář Pece, roubenky, typické kombinace sedlových a pultových vikýřů (teď jsem si ten druhý termín ještě znovu našel) v mansardových střechách, které vytvářejí onen charakteristický dojem přízemních budov, určitý způsob dřevěného zpracování jednotlivých částí atd.

Proměněná je ale i krajina na samotných hřebenech. Ne snad množstvím nových budov, jejich stavba i přestavby samozřejmě podléhají omezením jednotlivých zón národního parku, takže nějaké radikální proměny nepřicházejí v úvahu (polská chata na hřebeni Vysokého kola má jinou barvu), poněkud problematické mi připadají stavby už z předlistopadové doby, například chata Výrovka, kolem které jsme šli, podivná pseudomodernistická záležitost, kde sice do roku 1947 stál roubený hotel, ten ale padl za oběť jednomu ze série tehdejších požárů a byl nahrazen v letech 1988-1990 podle mého názoru hnusnou, necitlivou stavbou byť prominentního architekta Vokatého (rovněž právě hotel Horizont, nebo O2 Aréna), naštěstí to jsou ale spíše výjimky.

Proměna je v něčem jiném, zásadně se změnila podoba velké části nejfrekventovanějších chodníků. Zase jedna stará pohlednice v mysli: louka s kuželem Sněžky na horizontu a pěšina vyšlapaná v ní, takřka bez jakýchkoli úprav, snad někde pár hatí nad mokřadem. V tomto desetiletí, tj. od roku 2010, proběhla rozsáhlá přestavba celé řady hřebenových chodníků, které se nyní podobají těm tatranským, to znamená, že jsou položené z kvádrů v šíři několika metrů. Po stranách v pravidelných odstupech dřevěné informační tabule, které hovoří o nákladech, přesahujících 11 milionů korun, podílela se na nich polská strana (dokonce si kdosi na jednom místě, kde se setkávají dvě podoby technologií, české a polské, tedy zároveň na místě „česko-polského přátelství“, kdosi nevkusně rejpnul, že se uvidí, která podoba vydrží lépe). Dohledávám (vedle náhledů na místě)  ještě na internetu (na stránkách KRNAPu) a uvědomuju si přesný název projektu, jenž zní „Rekonstrukce turistických chodníků ve východních Krkonoších“, výrazný podíl financí z OP Životní prostředí Evropské unie zařídili právě Poláci (Češi, jak známo s tím mají neustále problémy).

Ani já nijak neprotestuju, přestože se tímto způsobem mění vnímání celku krajiny, 11 chodníků v  celkové délce 7,637 km přináší lepší zpřístupnění turistické destinace (byť v posledních letech návštěvnost naopak mírně klesá). Pouze konstatuju, že to, po čem jdeme, tzn. způsob našeho faktického spojení s krajinou, tedy naší nohy a povrchu hory, zásadním způsobem ovlivňuje naše prožívání, vytváří se další „vrstva“, která propojení „těla krajiny“ a nás samých, oddaluje. To, co říkám, není spekulativní intelektuálština, naopak nejhlubší zkušenost, dá ještě příklad z jiného místa, na němž to je nápadně patrné: Předláždění historického centra Kutné Hory (tuším za devadesát miliónů korun, to by se dalo dohledat) v minulém desetiletí doslova rozsvítilo původní ráz města (pro něj byly charakteristické právě oblé kameny dláždění už od středověku), což si uvědomujeme při srovnání se všudypřítomnou zámkovou dlažbou, která zruší onu delikátní, „neuniverzální“, „neglobalizovanou“ jedinečnost povrchu ulic, zároveň propojující celé město, vytrhne ji z kontextu a roztříští celek ve vjemu na jednotlivé oddělené stavby.

III

Ale zpět ke Krkonošům, konečně se dostávám k vlastnímu popisu pobytu (vlastní cesty). Dva krátké výlety z Pece pod Sněžkou, kde jsme byli ubytováni, představovaly v jednom případě okruh ze Sněžky přes Luční boudu, Výrovku a kolem Richtrových bud zpět do Pece, v druhém pak cestu Obřím dolem směrem k vrcholu, takže Sněžka byla jedním z hlavních motivů. Vrchol Sněžky se nám představil v magické mlze, z níž vystupovaly brzy po ránu všechny stavby, nakupené zde na celkem malém prostoru. Mohli jsme mít čiré nebe předchozí večer, ovšem s tím, že by to byla jen cesta nahoru a zpět (do Pece jsme přijeli odpoledne), ale v úmorném vedru (které se právě druhý den změnilo), což se mi nechtělo, když jsem navíc viděl zchvácené turisty vracející se z výletu, podnikat.

Zatažený výhled, doprovázený chvílemi mrholením, se začal otevírat teprve, když jsme měli za sebou úsek od Slezského sedla kolem Slezské boudy a krátké zaváhání, kudy vlastně máme jít – původně plánovaný úsek po modré značce přes Úpské rašeliniště byl uzavřen, takže šli po chodníku, tj. Cestě česko-polského přátelství, vše v tomto úseku na značce souběžně modré a červené ale bylo značeno polsky a pokračování cesty vedlo do Karpacze (s označením Strzecha Akademicka), což jsme si uvědomili až v okamžiku, kdy se mraky na okamžik zvedly a červenou značku, kterou jsme předtím hledali, označující náš správný směr, pak našli po vrácení na kameni o pár metrů dál na cestě. Pak už to bylo kousek po žluté dolů, a zjistili jsme, že jsme byli jediní ukáznění turisté, všichni ostatní chodili přes zákaz tudy, kudy jsme chtěli jít původně i my.

Zhruba v místech, kde stojí Památník obětem hor, se vlevo od Studniční hory (za zády na druhé straně s Luční horou) začal pohádkově vynořovat kužel Obří hory, kdybych měl sebou stativ (a asi i dlouhé sklo), stálo by to za velkou sérii fotek s proměnami panoramatu. Luční bouda zůstala zachována ve staré podobě, opravovali střechu, dali jsme si v bufetu něco málo na zub. Kolem štětové a později asfaltové silničky, novým fenoménem jsou ovšem všudypřítomná auta – jen na úseku od Výrovky k místu, kde jsme odbočili do lesa k Richtrovým boudám, jich mohlo projet na dvacet. To je příšerné, není to jen horská služba, ale třeba i Masokombinátu Jičín. Chápu, že dnes nebude nosit věci nahoru v krosnách jako dřív a že je asi ekonomičtější odvézt prádlo a nechat si ho vyprat někde dole, a vzpomínám, jak už kdysi tenkrát pro mě byl šok, když jsem po půl dni došel na Zlaté návrší (1411 m n. m.) s pocitem, že tady jsem opravdu „v horách“ a tam se na mě zašklebil vyvěšený jízdní řád na autobusové stanici.

Snad ještě zmíním zajímavý výhled při sestupu k Výrovce, v protisvahu Černá hora s vysílačem, vpravo od ní pak panorama kraje – s Kumburkem a Bradlecem dominujícím horizontu (odtud jsme přijeli!). Cestou dolů k Výrovce vyhlídka na Špindlerův Mlýn a Medvědín nad ním (tam jsem před měsícem byl s německými důchodci, když jsem s nimi šel k prameni Labe, Labským dolem je krásná cesta dolů), vpravo můj oblíbený hřeben s Violíkem, Wavelem a Vysokým Kolem, pod ním Kozí hřbety.  U křižovatky vedle Výrovky historický rozcestní kámen, text takřka nečitelný (přečetl jsem „Dlouhý důl, Svatý Petr“). Před posledním úsekem pěšinou dolů k Peci znovu pěkné výhledy na Sněžku.

Následující den jsem šel sám z Pece Obřím dolem směrem k vrcholu, myšleno právě jako jeden z návratů, konkrétně k výletu z horolezecké chaty Yetti, zvaná mezi spřízněnými lidmi Yettice (svým způsobem unikátní stavba, protože jediná s číslem popisným v této nejpřísněji chráněné lokalitě, patří Lezeckému klubu Prachov, takže o ní běžně prakticky nikdo o ní neví, a je dodnes nejen Jičíňáky používána), nahoru k vrcholu a tenkrát pak na Špindlerovku a kolem Vlčích hřbetů zpět, což bylo šílené, protože v rozsáhlém polomu zmizela značka a šli jsme jen podle krajiny… Jeden čas byl pak Obří důl uzavřen, dnes v každém případě patří k těm „předlážděným“ úsekům, cestou je otevřen historický důl Kovárna a v záhybu pod vrcholem pak vodárna, která zásobovala stavby na Sněžce vodou. Právě k tomuto místu jsem došel a poté se vrátil (z časových a také trochu zdravotních důvodů, byla to docela dramatická epizoda, když silnějšího starého muže, který evidentně přecenil své síly, polévala – na hranici kolapsu – jeho partnerka na kameni u cesty, kde seděl, vodou), především ale i proto, že jsem chtěl stihnout ještě odbočku k Úpské jámě. Trasa ovšem nebyla identická v celém rozsahu, respektive východisko někdejšího výletu byla zmíněná Yettice, dnes jsem šel z Pece (ovšem stejnou cestou, kterou jsem šel tenkrát na horolezeckou chatu). Odbočka od kapličky v Obřím dole je dnes uzavřena závorou, já sám jsem nedošel až na svah vlastní Úpské jámy, kde jsem za tehdejších pobytů zažíval nádherné chvíle večerního soumraku v naprosté odloučenosti od civilizace.

Zaznamenal i stav architektury v dolní přístupové části do Obřího dolu, na terásce Boudy pod Sněžkou bylo spousta lidí, zatímco Bouda v Obřím dole (oba názvy si pletu, obojí je tradiční architektura), byla jaksi mimo provoz. O kousek dál jsem u rozcestníku odbočil ještě krátce směrem do Modrého dolu, vyfotil zajímavý mokřad, přes nějž vedla konstrukce s hatěmi. Pak už zpět podél Úpy vlastně už k autu, neboť jsme místo ubytování opustili už dopoledne. V té souvislosti alespoň zmínka o něm: Boudu Máma, označovaná jako wellnes hotel (právem, v přístavbě k tradiční architektuře, v níž byla například „klasická“ jídelna s lavicemi, rozšířil pražský majitel služby právě tohoto typu a dá se říci, že právě tato část, na rozdíl od některých jiných problematických složek celého ubytování, byla opravdu super), jsem si ve svých myšlenkových souřadnicích umístil právě pro tuto změnu (inzerují všechny letošní novinky) coby symbol dnešní proměny Krkonoš.

Do závorky jsem uvedl, že inzerují všechny letošní novinky. Právě jedna z nich mi nahrává k závěrečné „anekdotě“, která vystihuje proměnu nejen služeb v našich nejvyšších horách, ale i přístupy, ke kterým se nás snaží přimět:  Je to trochu ironie – zatímco tenkrát, na vzpomínaných výletech jsem se před půlnocí díval v úžasném amfiteátru Úpské jámy za zvláštního hukotu vesmíru nade mnou na čisté černé nebe plné hvězd, nyní jsem – během hodinového pobytu ve wellnesu, který byl v ceně pobytu – spočinul na vyhřívaném lehátku, poslouchal neslyšný plamen krbového ohně na velkoformátové obrazovce a díval se na umělé nebe, v němž se proměňovaly barvy hvězd, instalovaných zde před několika měsíci. V komentáři ovšem nevylučuju ani sentimentalitu zašlých dní.

Sněžka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sn%C4%9B%C5%BEka
https://snezka.ceskehory.cz/
https://www.postovnasnezka.cz/
https://www.horasnezka.cz/
https://www.snezka.net/

Lanovka na Sněžku
https://www.snezkalanovka.cz/cs/historie

Chodníky v Krkonošíczh
https://www.krnap.cz/rekonstrukce-turistickych-chodniku-ve-vychodnich-krkonosich/
Luční bouda
https://www.lucnibouda.cz/historie.html
Obří důl / Úpská jáma
https://web.archive.org/web/20061208053912/https://karkonosze.ournet.pl/Foto/moje/2005/maj/upska_jama.jpg
https://www.region-krkonose.cz/zajimava-mista/obri-dul/
https://www.turistika.cz/mista/obri-dul
Horolezecká chata Yetti
https://www.lkp.cz/chata-yetti
Wellness hotel Bouda Máma
https://www.boudamama.cz/

Moje fotky na Rajčeti
Pec pod Sněžkou
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Krkonose_Pec_pod_Snezkou_2015/
První výlet
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Krkonose_Dva_vylety_2015_I/
Druhý výlet
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Krkonose_Dva_vylety_2015_II/