Křížová cesta Vladimíra Komárka

Mezi dárky od semilských příbuzných (bratra mé ženy a jeho rodiny) jsme našli pod stromečkem knížku s titulem „Vladimír Komárek: Moje křížová cesta“. Potěšila mne, tak jako Vladimír Komárek vždycky. Tak, jak to o malíři říkala moje žena: Vladimír nikdy nezarmoutí. Útlý svazek je rozdělen na několik oddílů. Prvním je reprodukce jeho posledního, monumentálního díla, které je instalováno na nádherném místě, totiž v kostele Svatých Petra a Pavla, vsazeného pod vrcholkem hlavy konecchlumského hřbetu, táhnoucího se podél silnice z … do Ostroměře. Po další části „Slova přátel“, k nimž vedle jmen české kultury (J. Bohdalová, J. Dvořák, J. Vinklář, F. Dvořák, L. Kundera, V. Hudeček, J. Menzel, V. Preclík, J. Suchý, J. Žáček aj.) nalezneme i známé osobnosti kultury regionální (např. dr. Samšiňák, ostatně i výše jmenovaní mají nějaký vztah k našemu kraji) následují „Slova Mistra“, krátké texty či úryvky, v nichž se malíř vyjadřuje především ke své práci, k malování, k životu… V poslední části nalezneme výběr kritik, zřejmě z různých katalogů či novinových článků.

Vzhledem k tomu, že žiju v Jičíně a několik let jsem pracoval v Semilech, jsem s mnohými z nich byl v užším či vzdálenějším kontaktu či je vídal (ten minulý čas proto, že mnozí z nich jsou, stejně jako Vladimír Komárek, v kumštýřském nebi). A nejen to, zpovzdálí jsem se dozvídal o okolnostech vzniku Komárkova posledního díla, o pomoci jeho přátel, zvláště malíře Michaila Ščigola, železnického faráře Josefa Kordíka či Miloše Starého, který přispěl podstatnou měrou (přímo jsem ovšem na věci nijak neparticipoval, takže svědectví o dalších, kteří se zasloužili, musí vydat někdo jiný). Byl jsem se podívat v železnickém kostele, kde byla Křížová cesta vystavena před přesunem na místo definitivního určení, byl jsem na slavnostním večeru v jičínském muzeu, kde byly všechny obrazy  vystaveny před převozem do Konecchlumí, byli přítomni vysocí církevní hodnostáři a vystoupil Ensemble Martinů a Věra Galatíková, po čase jsem hrál s Michaelem Pospíšilem v konecchlumském kostele  při příležitosti zavěšení posledního obrazu k již instalovanému souboru.

Sám nemám zásluhy žádné. Nicméně knížka pod stromečkem mi znovu položila několik otázek. V obývacím pokoji mi visí Komárkova grafika, přestože celoživotně zapřisáhle odmítám být sběratelem čehokoli. Toto je však grafika podepsaná dvacítkou studentů semilského gymnázia, mezi nimiž je i jméno Komárkova mladšího syna Vladimíra, do jehož rukou jsem vkládal maturitní vysvědčení. Učil jsem je oba, i staršího Petra, na řečeném gymnáziu v Semilech. Tamtéž jsem se vídal  i s Vladimírem, dokonce jsme paralelně – v úterý pátou až osmou hodinu – učili, on v jedné třídě výtvarku, já hudební výchovu. Byly to jeho jediné hodiny na této škole, hlavní pedagogický úvazek měl ovšem na tamější LŠU (dnes ZUŠ).

Není tedy nic neobvyklého, že jsem při různých příležitostech z Komárkových vlastních úst slyšel všechny ty příběhy, které známe z knížky „Pojednání o mé radostné cestě životem od kolébky ke krematoriu“, dokonce jsem viděl ono první, ještě brožované vydání. Měl jsem tenkrát nutkání napsat o Komárkově díle nějakou studii, naštěstí jsem mu ale nic neřekl, protože zůstalo u fragmentu pár stránek. Teď si vzpomínám, jak se bránil zařazení či i jakémukoli srovnávání s insitními malíři (např. Josef Hlinomaz byl v té době velmi populární, stejně jako třeba Celník Rousseau). Dnes tomu rozumím, vysvětlení je jednoduché – a ostatně i v knížce je o tom zmínka – nedělním malířem nemůže být někdo, kdo malířství vystudoval a má je jako profesi. „Nemůžu malovat primitivně, když jsem malování studoval. To by byla lež, dělat něco, co není pravda. „ (71) Měl jsem ovšem na mysli ono andělské vznášení věcí a určité „zastavení“ postav, cosi, co mi připomínalo tehdy rovněž populárního Jana Zrzavého, k němuž se Komárek ovšem hlásí jako k jednomu z jemu blízkých – byť za pro sebe klíčového autora považuje Otokara Coubina. Můj tehdejší názor by nicméně potvrzovala i jedna pasáž z Křížové cesty: „Já jsem nejdéle studovaný samouk, protože jsem vždycky dbal, abych se nic nenaučil a zůstal svůj.“ (81)

Dnes bych nejspíš žádnou takovou studii, jakou jsem tenkrát zamýšlel, z řady důvodů nepsal. Většinu otázek mám ostatně zodpovězených. Například jasno o tom, že Komárkovy obrazy jsou ve své podstatě opravdu „malířské“, si člověk udělá, třeba když by je porovnal s obrazy Mariana Pally, které jsou přece jen o něčem jiném. Jedinou otázkou, kterou snad není možné přehlédnout, je rozdílný charakter Komárkovy malby a jeho verbálního vyjádření. Vždy jsem si říkal, jak souvisejí dotyky štětce prozrazující vysokou sensibilitu, tahy, za nimiž se rozkrývají nepatrné rozdíly v odstínech téže barvy a z prostoru obrazu se zjevující nevtíravě, někdy takřka neznatelně, dokonce jen jakoby ontologické potvrzení jejich existence takřka, osoby a předměty, s pyknickou postavou, k níž „se hodí“ spíš až rozverné vystupování. I na tuto otázku jsem našel odpověď v Mé křížové cestě: „Svými obrazy si spíš stěžuju na život, který mi nepřipadá zrovna veselý. Svým vyprávěním se snažím ho udělat snesitelnější.“ (67)

Na co však odpověď nevím, a asi nikdy vědět nebudu, je mystérium našeho setkávání. Já jsem pro Vladimíra Komárka nemohl mnoho znamenat, nepřispěl jsem nijak k čemukoli, co souvisí s jeho tvorbou, a nedá se ani říci, že bych sám vyvíjel nějak výraznou iniciativu v našem setkávání. Přitom kdykoli mě viděl, ať na nějaké vernisáži či při jiné příležitosti, halasně mě vítal, se svými typicky rozmáchlými gesty a neopakovatelnou intonací. Vzpomínám třeba na vernisáž drobných tisků v galerii ing. arch. Šindlara u jičínské brány, kde jsem se prodral houfem lidí, abych Vladimíra pozdravil: „Nazdar, profesore!!!“

To však není vše. Vladimír Komárek byl vlastně první živý, v tu dobu již uznávaný malíř (nikoli umělec vůbec, tím byl myslím klavírista Miloš Grepl), kterého jsem viděl. Dokonce už nevím, která výstava to byla –  dalo by se to jistě dohledat – v jičínském muzeu,  byl tam také, ve svém charakteristickém dlouhém ošuntělém kabátě, fotograf Josef Sudek. Vzpomínám si ale, o čem Vladimír Komárek hovořil. Vykládal o svébytném vidění každého výtvarného umělce a vykládal jej jakožto různé deformace skutečnosti. Rozhodně jsem s tím názorem nesouhlasil, byl jsem přesvědčený, že to je jinak. Nebral jsem ovšem v úvahu ani to, že malíř chtěl publiku vysvětlit to, co je tak obtížné pojmenovat, prostě a srozumitelně, nebral jsem v úvahu jeho nadsázky, styl a humor. Co je ale nepochybné, že zatímco jsem později o mnohé usiloval, Vladimír Komárek mi byl jaksi vysílán vstříc, setkávání s ním se, mnohdy neočekávaně a neplánovaně, přiházelo, a přiházívá – vlastně po celý život. Letos prostřednictvím oné knížky – Moje křížová cesta.

Vladimír Komárek, Moje křížová cesta, Nakladatelství Erika, Praha 2005