Krajina a média

Chtěl jsem napsat krajina versus média, ale to by nebylo výstižné, neboť u oněch „mých“ dvou  témat nejde o „konkurenci“, tedy krajina nebo média, nýbrž o ontologický či fenomenologický protiklad dvou věcí, které mají právě v oné protikladnosti mnoho společného. Obojí patří snad k těm nejaktuálnějším tématům dneška – netušil jsem to, když jsem se, vlastně z jakéhosi okraje či nepřímo začal obojím zabývat. Netušil jsem, jak podstatného významu dnes, v době, kdy jsou ohroženy ty základní věci planety, budou úvahy o krajině mít. Stejně tak jsem netušil, byť mnohé napovídalo, jakých proměn dozná technologie komunikace a především, jakým způsobem média promění během vlastně velice krátké doby povahu našeho života.

Takže obojí – krajina i média – jsou témata, která do sebe vlastně jakýmsi způsobem zapadají, jsou významově – právě v tom protikladu – kompatibilní. Na jedné straně něco, co lze přiřadit k „hrubému“ (nechci říkat k materiálnímu, protože to by bylo zásadní zkreslení) světu, ve kterém se od dětství pohybujeme, co je naším domovem a vytváří horizont naší zkušenosti, tedy v přeneseném, ale i prvotním smyslu, protože krajina je „rozprostraněna“ v prostoru a má právě onen rozměr středu, jímž je místo našeho pobytu a zároveň naše tělo, a dosažitelného a někdy viditelného či smysly uchopitelného horizontu, jakkoli se tato dimenze může nejrůznějším způsobem proměňovat. A na straně druhé prostředek („médium“ je přece střední, třeba i biftek), především prostředek informací a dorozumívání, ať jím myslím „stroj“, přístroj či technologii, která mi dorozumívání umožňuje či informace zprostředkuje, tedy televize, rozhlas, telefon či internet, nebo sám obsah dorozumívání, jazyk, znak, tedy vztah mezi „pojmenujícím“ a „pojmenovaným“ (označujícím a označovaným, signifié, podle klasiků), tedy „text“ napsaný tužkou, načmáraný na zdi či poslaný jakožto textová zpráva mobilem či pověšená na Facebooku.

První – krajina – je v mnohém primární, druhé – média – sekundární („zprostředkované“). První je jaksi tradicionalistické, druhé „moderní“ – to je totiž třeba zachovávat a chránit, ono naopak rozvíjet. Pragmatický příklad – dříve jsem se s někým, kdo bydlel ve vedlejší vesnici, setkal tak, že jsem musel někam dojít, tedy překonat vzdálenost v krajině, dnes smáčknu „call“ na mobilním telefonu. A hned tady by bylo možné rozvíjet ony mezistupně, jako např. mohl jsem na ono místo dojet v bryčce, na druhé straně obojí „setkání“ mají v mnohém rozdílnou povahu. A v obojím případě tu hraje důležitou úlohu prostor i čas, jen jsou jinak strukturované. Jakoby se obě témata vzájemně přelévala, v konkrétech doplňovala, z porovnání u jednotlivých případů vycházejí nějaké vzájemně související významy, v obou případech se dobíráme něčeho podstatného z lidské existence.

Můj oblíbený příklad – povídka K. V. Raise „Pro číslo“. Vypovídá o tehdejším způsobu života na venkově, obsahuje obě témata, krajinu i média. „Číslem“ je totiž míněný exemplář nového vydání novin, pro který si venkovan jde do města, aby se dozvěděl něco nového o svém milovaném Havlíčkovi. Kouzlo povídky spočívá v napětí, podpořeném vypravěčskou retardací (Rais je v užití některých vypravěčských prostředků mistr), totiž v oddalování „naplnění“ příběhu, hrdina si totiž musí ráno přivstat, aby se stihl včas vrátit a zastat svou práci v hospodářství, samozřejmě se tedy nemůže pustit do čtení novin a celý den se těší na večer. I tehdy jeho žena hudruje, že nedělá nic pořádného, užitečného. Vyznění pro dnešek, kdy ranní čtení novin dostupných u nejbližšího stánku cestou do práce je jedním z rituálů, pokud jej nenahradilo „přímé“ spojení v internetovém zpravodajství, je nabíledni.

Jiným příkladem souvislosti „médií“ a „krajiny“, tentokrát kontroverzním, na který si vzpomínám, bylo vyjádření zástupce mobilního operátora na jedné z konferencí Tvář naší země (Praha a Průhonice, první ročník 2001), který při diskusi o tom, jak „peršinky“, postavené pro přenos signálu mobilních telefonů, hyzdí krajinu, argumentoval tím, že firma má ve smlouvě a slíbila svým klientům maximální pokrytí, a tedy je odpovědná jim. Tak to je právě ten „výklad“ práva, který je postaven na absolutizaci „soukromého vlastnictví“ a „podnikání“, kdy tedy dotyčný odmítá vidět všechny ostatní souvislosti – tedy v podstatě týž problém jako je „vlastnictví“ Svatovítské katedrály, které má řadu dalších přesahů než je majetek, ale i všechny další příklady, kdy jsou využívány přírodní zdroje. Intuitivně je to samozřejmě jasné, nicméně přesto je třeba hledat racionální argumenty. Nejpřesnější v tomto smyslu bylo vyjádření Václava Cílka, který upozornil na skutečnost, že v antickém právu bylo jasné rozlišení mezi tím, co je možné vnímat jako soukromé vlastnictví a tedy je možné s tím obchodovat, a tím, co takto chápat možné není. Horizont krajiny patří právě k tomu druhému případu. Jestliže se tedy rozhodnu, že si postavím na nějakém místě u své usedlosti svou osobní rozhlednu, vysokou sto metrů, měl bych respektovat, že to může představovat veřejnou újmu, že z vlastnictví pozemku nevyplývá automaticky můj nárok dělat na něm cokoli, jak to leckdo interpretuje. Jak říkám, intuitivně je to jasné, musí to vidět každý blbec, přesto se mnohý takový případ může stát sofistikovanou právní kauzou.

Především mi šlo v tuto chvíli nicméně o to, jak spolu souvisejí dvě věci, které na první pohled patří do dvou různých světů.

jan k. čeliš / listopad 2009