Konec knihy?

„Společně s kolem a některými druhy nářadí je kniha patrně nejdéle sloužícím lidským vynálezem,“ tak začíná pět stránek věnovaných proměnám knihy, především problematice digitalizace v technologických, právních a faktických souvislostech v článku, který má stejný titul jako tento text, v loňském čísle časopise Týden 37/2009. Že je to téma důležitější než rozhovor s „Klausovým přítelem na telefonu“ Miroslavem Mackem, který inzeruje titulní list, dává na vědomí šéfredaktor Týdne Daniel Málek, když se tématu věnuje ve svém pravidelném úvodníku. Nebývalá shoda názorů mne vedla k tomu, že jsem Málkův text přepsal a uveřejnil na těchto stránkách.

Jak o kole, tak o knize opravdu lze rozvíjet nejrůznější úvahy, z první formulace si uvědomuji, jak jsou – alespoň pro mne, oba náměty zásadní. Někdy v polovině 80. let jsem se dostal do společenství uměleckých knihařů, jejichž zásluhou bylo znovuvzkříšení starého řemesla, které, podobně jako řada jiných, hrozila zaniknout. Obrana knihařů spočívala v tom, že vyhlásila svou práci za uměleckou. Užití nejrůznějších aplikací, neobvyklých forem atd. řadilo jejich tvorbu například vedle šperku do výsostné úrovně uměleckého řemesla, které jsem vnímal rovněž jako podobný protest, jakým bylo kdysi hnutí „krásné knihy“ proti kulturnímu poklesu průmyslové produkce, na druhé straně se dostávala tato tvorba do blízkosti tehdejších nových uměleckých projevů, rozvíjených pod titulem „autorská kniha“. Také vzhledem k tomu, že jsem pociťoval určitý omezující moment konzervativismu těchto kumštýřů, snažil jsem se ve svých komentářích o deskripci vztahů mezi knižní vazbou a obsahem knihy, který někteří knihaři ze svého pohledu možná považovali za druhořadý, a pokoušel jsem se ve svých vystoupeních zamýšlet nad formou knihy v minulosti, ale i v budoucích podmínkách. Tenkrát bylo používání počítačů v počátcích, o internetu, tedy o jeho běžném praktickém využití, tak, jak je nám k dispozici dnes, jsme si mohli nechat jenom zdát, média přenosu jako CD-ROM ještě neměla ani ony první komerční podoby, jako byly třeba foto-disky na přenos fotografií. Nicméně zásadní otázka visela již ve vzduchu. Přežije klasická kodexová (vázaná) kniha nové digitální technologie?

Mou odpovědí bylo – ano. Kniha zůstane – v té či oné podobě, měl jsem především na mysli „papírovou“ – vždy oním intimním předmětem, který otevřeme a budeme moci v něm listovat. Listování knihou je souřadné vnímání textu v jeho časovém rozměru, tedy i rozměru lidské existence. Jakkoli bude užitečná elektronická podoba knihy, využijeme ji především v okamžiku, kdy budeme něco hledat, tedy jako encyklopedie, telefonní seznamy či jiné databáze. Po letech přijel do Prahy Umberto Ecco, autor knihy Jméno růže, a jinými slovy, kdoví, možná lépe než se podařilo mně, vyjádřit totéž. Kniha v klasické podobě bude mít smysl tak dlouho, pokud bude mít text a kontext, tedy svůj lineární základ. Moderní digitální podoba bude naopak výhodou kdykoli, kdy budou mít informace podobu sítě, tedy v podobě databáze, na síti / webu atd.

Článek v Týdnu se věnuje novinkám v oblasti technologie čtení klasických textů, tedy novinkám v oblasti e-books, „čteček“ na trhu, problematice digitalizace knih, tak jak se staly tématem projektu Googlu, a s ní souvisejícími autorskými právy atd. Vidíme z řady zpráv, jak internet „zatočil“ s dnes už „klasickým“ cédéčkem, respektive trhem s tímto médiem (z nichž ale vyplývá celá řada dalších souvislostí) v oblasti hudby. Myslím, že jsme, stejně jako v oblasti „nových informačních technologií“, teprve na začátku. Karty jsou pořádně zamíchány a je otázka, co se bude vlastně dít dál. Jaké budou nalezeny mechanismy, které umožní, aby spisovatelé, hudebníci a další tvůrci duchovních hodnot (byť je budeme označovat třeba „jen“ za zábavu) mohli tvořit. Už teď se všeobecně souvislosti daly do pohybu podobného, jako kdysi zemské kry při vzniku nových kontinentů.