Koncerty Podkrkonošského symfonického orchestru

Koncerty Podkrkonošského symfonického orchestru
Zámek v Lomnici nad Popelkou, 9. června 2013
Společenský dům Jilm v Jilemnici, 15. června 2013
Podkrkonošský symfonický orchestr, Semily
Graziano Sanvito, Bedřich Kameník – dirigenti
Jakub Sedláček – housle
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

Bylo by nepřípustné a proti zdravému rozumu, aby recenzent psal o něčem, na čem se sám podílí, tedy v logice věci sám o sobě. Vzhledem k tomu, že tento text však není recenzí v pravém slova smyslu, spíše komentářem k oběma koncertům Dvořákova festivalu, snad nevadí, že jsem jedním z členů společenství amatérských a semiprofesionálních hudebníků Podkrkonošského symfonického orchestru, a mohu si proto dovolit alespoň několik poznámek.

Pokusím se začít odlehčeně. Kontrafagot je vcelku vzácný nástroj už svým použitím prakticky pouze v symfonických tělesech (sólové využití je výjimečné vzhledem tomu, že v nižších polohách je problém vůbec rozlišit mezi jednotlivými tóny, ani v komorní hudbě se s ním běžně nesetkáváme), kde se uplatňuje v monumentálních hudebních dílech jako podpora ostatních basových nástrojů a dodává zvuku orchestru naléhavé mohutnosti a kompaktní barvy.  Dvojnásobné délce trubice (o celkové délce tuším šest metrů) tohoto nástroje, znějícího o oktávu níže než běžný fagot, odpovídá i cenová dostupnost: Zatímco standardní fagot Amati lze koupit za zhruba šedesát tisíc korun, u kontrafagotu se pohybujeme kolem dvou set tisíc.

Na obou koncertech Podkrkonošského symfonického orchestru na Dvořákově festivalu jej mohli posluchači uslyšet, dokonce ve dvou dílech. Nejprve v Akademické předehře, op. 80, Johannese Brahmse, podruhé v Symfonii Ludwiga van Beethovena. V ní je to vlastně první samostatně rozepsaný part pro tento nástroj, zatímco v předchozí době baroka bylo běžnou praxí vytvořit jej prostě zdvojením partu fagotu. Byl to ovšem nástroj půjčený, nikoli v majetku orchestru jako jiné „velké“ nástroje, tympány a velký buben, ale už pořizování těchto nástrojů svým způsobem svědčí o vážném přístupu k tomu, co Podkrkonošský symfonický orchestr dělá.

V té souvislosti je na místě zmínka o lidech, kteří dávají do života orchestru zvláštní vklad. Jsou to hráči orchestru, kteří zároveň zajišťují vše možné v chodu tak velkého organismu, jakým orchestr je. Tvoří organizační tým občanského sdružení, v jehož formě orchestr pracuje. Na jeho webových stránkách se říká, že je to zhruba padesátičlenné těleso, skladatel Jaroslav Krček, který se přišel podívat na koncert v Lomnici n. Pop., mi ale říkal, že napočítal šedesát dva hráčů. Není to tak samozřejmě vždy a na všech zkouškách, na koncert přijelo i několik muzikantů, kteří jsou členy orchestru, ale zároveň žijí, např. coby studenti či absolventi vysokých hudebních škol, již svým profesním životem, který jim nedovoluje každý pátek přijet na zkoušku do Semil. V každém případě pro takové množství (bývaly doby, kdy se počítalo na kopy jako určitý mezní počet) zajišťovat cokoli, počínaje rozestavěním židlí a konče třeba občerstvením při koncertech či soustředěních, a už ani nehovořím o informačním servisu, notovém materiálu atd., to představuje opravdu hodně obětavé práce.

Druhou věcí, kterou bych rád zdůraznil především, je už zmíněné společenství lidí, které orchestr vytváří. Vždy jsem si myslel, že komunita lidí, kteří mají nějaký ušlechtilý cíl (a u kultury je ušlechtilost označena už v jejím názvu, kultura znamená, jednoduše řečeno, povznesení), patří k nejvyšším hodnotám. V tomto případě se muzikanti scházejí jednou týdně většinou v sále semilské radnice na zkoušku, před koncerty i mnohdy v sobotu a v létě pak každoročně na zhruba týdenním soustředění. Mnozí z nich hrají v řadě dalších hudebních souborů nejrůznějšího zaměření, od taneční po lidovou hudbu, ale mají i společného i mnoho dalšího, jak lze zaslechnout i v náhodném hovoru. Všichni se pak těší na koncert, a nejen oni. Už toto činí, stejně jako pak kulturní dění, na kterém se PSO významně podílí, z tohoto společenství cosi mimořádného.

Jeden z houslistů, středoškolský student, mi říkal, že se z jeho rodiny přišlo podívat třináct lidí. Jestliže na okraj poznamenám, že tatínka jsem kdysi učil v jednom městě, sestra chodila do školy v dalším městě, kde jsem rovněž působil a vídal ji na chodbě a maminka učila na škole, do které chodila moje dcera, chci tím jen metaforou naznačit, jak určitý energetický impuls přeskakuje v konkrétních událostech a z nich se postupně rodí kulturní identita místa a kraje. Z historie je možné uvést řadu příkladů v tomto regionu, který vždy právě na kultuře budoval svoji tvářnost, jedním z nich je třeba divadelní spolek ve Vysokém nad Jizerou, nejstarší v celých Čechách. 

Všichni hudebníci svorně oceňují práci dirigentů, která je v našem případě rovněž mimořádná. Bedřich Kameník, jehož nástrojem je fagot (byl jeho studijním oborem a uplatňuje jej v několika pražských orchestrech, v nichž působí) a pracuje jako ředitel pražské ZUŠ Taussigova, studoval soukromě dirigování u Jaroslava Vodňanského. Původní nápad, zahrát si v PSO na fagot, spojený s osobními vazbami ke kraji, byl zaměněn za dirigentský pult a Kameník, který uváděl již na předchozích koncertech zvláště repertoár Antonína Dvořáka, na tomto festivalu řídil druhou část koncertů, tedy Beethovenovu Osudovou. Graziano Sanvito studoval hudbu ve třech evropských zemích, klarinet v rodné Itálii, tubu ve Španělsku a dirigování v českých Teplicích. V Liberci, kde učí na tamější ZUŠ a hraje v divadelním orchestru, je spokojený také proto, že zdejší hornatá krajina je podobná té, kterou zná z dětství. Spolupráce s italským dirigentem italského původu vznikla ze společného projektu PSO a liberecké ZUŠ, v němž na jevišti vznikl takřka stočlenný orchestr (u každého pultu se sešli člen orchestru a žák ZUŠky), a dodnes Graziano vozí do Semil na zkoušky několik hudebníků, kteří posilují některé sekce. Na koncertech Dvořákova festivalu řídil jejich první část, tedy Brahmsovu Akademickou předehru a skladbu, podle níž byl koncert pojmenován, Dvořákův houslový koncert.

Sólista Jakub Sedláček, v současnosti koncertní mistr Karlovarského symfonického orchestru, zvládl technicky náročný part Dvořákova houslového koncertu, který poprvé veřejně provedl v roce 2009 se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, obdivuhodně bravurně, a dokázal se vypořádat i s řadou nepříznivých podmínek. Především sál skvostně opraveného lomnického zámku, dnešní dominanta města, je žel přece jen prostorově limitován a typově (coby sál společenský) by byl vhodný spíš pro vystoupení komorního orchestru, takže i když byly ubrány řady ze standardních sto osmdesáti míst, sólista stál – pochopitelně s absencí pódia – velmi blízko před první řadou zaplněného prostoru. Navíc i tentokrát, zdaleka ne poprvé během Dvořákova festivalu, si neblaze zahrálo počasí a za vytrvalého intenzivního deště bylo v sále za zavřenými okny brzy nesnesitelné teplo. Vydrželo ale i vděčné lomnické kulturní publikum, ocenilo nejen výkon sólisty a vytleskalo poněkolikáté i oba dirigenty.

Zaslouženě se odměnilo publikum potleskem orchestru i sólistovi i v takřka zaplněném velkém sále Společenského domu Jilm, který je sice stavbou postaršího data, nicméně prostorové limitující momenty má i on. Místní organizátoři říkali, že tak početný soubor zde ještě nevystupoval, bylo třeba vytvořit přístavbu jeviště, aby se všichni do prostoru vešli. Jakub Sedláček opět odvedl nejen brilantní výkon, ale i svébytnou promyšlenou interpretaci romantického koncertu, v němž jsou v jeho podání patrné osobité akcenty např. v některých rubatových pasážích, agogice, nápadném zvolnění v 79. taktu druhé věty či naopak strhujícím tempu posledních taktů celé skladby. A po Dvořákovi před přestávkou nechyběl přídavek, Paganiniho Capriccio č. 24, poslední z řady virtuózních etud, které by Sedláček dokázal zahrát všechna během jednoho večera (jako komplet je hrál v r. 2006 v Bolzanu). A tak už jen jako třešničku na dortu informace, že na koncertě hrál smyčcem, který kdysi, před dvanácti lety jako patnáctiletý, dostal darem za vynikající výkon na Letních houslových kurzech v Luhačovacích od Václava Hudečka (má ho dodnes) a na housle, které mu vyrobil jeho otec, mistr houslař.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013