Knihy léto 2021

Po intenzívních několika měsících, kdy jsem se věnoval tématům, jimž se v poslední době zabývám (od ledna jmenovitě studie Omámení reklamou, V říši hraček o hračkách a hrách, o zálibách text Zahrádkáři), jsem si zhruba na začátku prázdnin, v souvislosti s počátky letních veder a s pestřejším rodinným programem, který na druhou stranu poněkud ubíral koncentraci, vypůjčil v knihovně hromádku knížek „lehčího žánru“. Říkal jsem si, že pro mě budou představovat pár oddychových týdnů. Ne, že bych, když se dívám zpátky, vůbec papírové knihy nečetl. Vlastně i na začátku některých z uvedených studií byla kniha (ta o reklamě), když jsem se od „zahrádkářů“ vrátil k tomu, abych dokončil „hračky“ podložením určitými teoriemi, přišly mi z Vědecké knihovny v Olomouci Piagetovy, Huizingovy a Cailloisovy knihy. Tohle ale měl být odpočinek, takže jsem hrábl do regálu s detektivkami a thrillery, a při té příležitosti požádal, aby mi paní knihovnice sehnala Olbrachtovo Podivné přátelství herce Jesenia, které kupodivu v samotném jičínském fondu není, ačkoli by to snad měla být „povinná četba“ (jinak od Olbrachta mají řadu jiných děl).

Vlastně ještě musím doplnit, že onou inspirací půjčit si tuhle „lehkou“ literaturu byla „detektivka“ (takto vyznačeno na obálce) Helen Fieldsové Dokonalý zločin. Knížky, které jsem si odnesl v tašce, byly dva svazky Larse Keplera (osvědčená četba, kupoval jsem vícekrát jako dárky), Lazar a Playground, a pak knihy autorů, které jsem znal jen z doslechu či vůbec ne, Pokrevní pouta od Andrey Marsonsové, Dívka v ledu Roberta Bryndzy a Ztracený, thriller od Tima Weavera. A k tomu, vlastně bez zvláštních úvah sebráno, poslední ze tří svazků Herecká manželství (… i ta bez prstýnků) Michaely Remešové a Romana Schustera. A ejhle, po nějakých pár stránkách Dokonalého zločinu jsem zjistil, že jsem znovu v pasti. Spisovatelé a spisovatelky mě, byly to ještě některé další ze jmenovaných knih, vrátili k dvojnickému tématu. Nuž budu zase muset sednout k počítači a některé věci zpracovat. A i knížka, kterou jsem si zařadil k těm odpočinkovým (kromě tématu mě k tomu vedla i zřejmost tak trochu bulvárního tónu), o hereckých manželstvích, je vlastně rovněž o dvojicích. Takže bude toho třeba alespoň v pár odstavcích nějakého textu k tématu dvojic využít.

Výskyt knih určených právě ke čtení na mých „pracovních plochách“ není časově jakkoli lineární (ve smyslu nějaké lineární posloupnosti či co), i když mám určitou představu, totiž že ke zpracování jedné knihy (tím myslím nikoli pouhé čtení, ale případný textový komentář) mám vyhrazen jeden týden (tento limit není samozřejmě žádný nůž na krku, spíše časový rámec, ale většinou to takto funguje). Je ale doba, kdy se soustředím jiným směrem, a pak chvíle, jako ty minulé týdny, kdy čtu. Ale hromádkou knih z jičínské Knihovny Václava Čtvrtka to neskončilo.

Při pročítání mejlů jsem otevřel druhý či třetí od paní doktorky Bílkové se zprávou, následující předchozím verzím řešení věci, že si mám vyzvednout publikace Fenomén Loggie, který mi věnuje za údajné zásluhy v jičínské kultuře, v Rumcajsově ševcovně. Jsem rád, že jsem takto ke knize přišel, měl jsem si ji dávno pořídit už vzhledem k tomu, že autorka je mou někdejší studentkou na jičínském gymnáziu, v souvislosti s mým „pádem do Malströmu“ v minulém zhruba roce a půl, kdy jsem prakticky škrtl všechny další aktivity, abych se mohl věnovat „vrstvám vědomí“ (a s pandemií, kdy jsem v určitém období vlastně vůbec nechodil do města, kde bych si knihu mohl v knihkupectví koupit), vlastně k tomu nebyla příležitost.

Nu a kniha nikdy nechodí sama, mohlo by znít jakési přísloví. Ostatně je tu již zmíněná detektivka od Helen Fieldsové, takže to už jsou dvě knihy, které „nebudu vracet do knihovny“, přičemž, ale různou formou (narozeninový dárek, dárek Aleně či jiné varianty toho, jak kniha vstoupí přes práh domu), se na stole objevily knihy další. Hotýlek od Aleny Mornštajnové, spisovatelky, od níž jsem předtím už tuším dvě knihy přečetl, Šikmý kostel od Karin Lednické, pro mě pozoruhodná kniha vzhledem k tomu, že se zabývá historií mně blízkých míst, kde se mluví ponašymu, a konečně ještě jednou Alena Mornštajnová, její nejnovější román, dystopie Listopád. Úhrnem tedy pět knih. Všechno přečteno, celkem přes čtyři tisíce stran (jakkoli 2550 stran z toho jsou „jen“ detektivky, které se čtou prostě rychleji), ještě není polovina srpna. Ale bude ještě nějaká práce s psaním, ještě nevím, co jak pojmu. A ještě jedna poznámka, kromě Olbrachta to jsou všechno knihy vydáním ne starší než sedm let.

Sumář

Helen Fieldsová, Dokonalý zločin, cca 370 s.
Lars Kepler, Playground, Host Brno, 2016, cca 430 s.
Lars Kepler, Lazar, Host Brno, 2018, cca 510 s.
Andrea Marsonsová, Pokrevní pouta, Knižní klub 2018, cca 370
Robert Bryndza, Dívka v ledu, Cosmopolis 2016, cca 440 s.
Tim Weaver, Ztracený, Mystery Press 2018, cca 430 s.

Herecká manželství …i ta bez prstýnku, Fany 2017, cca 180 s.

Ivan Olbracht, Podivné přátelství herce Jesenia, Čs. spisovatel, 1953, cca 280 s.
Eva Chodějovská (ed.), Fenomén zvaný Loggie, Jičín, 2019, cca 230 s.
Alena Mornštajnová, Hotýlek, Host Brno 2015, cca. 320 s.
Alena Mornštajnová, Listopád, Brno 2021, cca 290 s.
Karin Lednická, Šikmý kostel, Bílá Vrána, 2020, cca 390 s.