Kerkelingova Svatojakubská cesta

Kerkelingova knížka o Svatojakubské cestě

Ústředním jičínským církevním stánkem, Valdštejnskou katedrálou v krajině, je chrám svatého Jakuba Většího. Je to tentýž patron poutníků, jemuž je zasvěceno i poutní místo ve Španělsku, Santiago de Compostela. Santiago je španělsky Jakub. Podle knížky, kterou jsem si právě pro téma spřízněné s Jičínem přečetl, je Svatojakubská cesta třetí nejdůležitější křesťanskou poutní cestou po putování do Jeruzaléma a p Via Francigena, vedoucí z Canterbury do Říma.

V letošním roce byla vzhledem k tématu jičínského pohádkového festivalu, jímž byla krajina, do programu zařazena beseda s cestovatelem Ivanem Pírkem. Který absolvoval trasu pochopitelně o několik set kilometrů delší ve srovnání s Hansem Peterem Kerkelingem, autorem řečené knížky. Je to pozoruhodné, stejně tak jako celá řada Pírkových projektů, nicméně v tomto textu se budu věnovat Kerkelingově knize.

Vzhledem k jičínským souvislostem, kdy se prokázalo, že valdštejnská krajinná kompozice je nejen v souladu s tvarem krajiny a jeho historií, ale i s kosmickými souvislostmi (drahami Měsíce a Slunce, které se v mezních polohách slunovratu a rovnodennosti protínají s hlavními osami v krajině – viz objevy J. Gottlieba), mne zaujalo podobné konstatování hned v úvodních partiích knihy: „Podle legendy sloužila už předkřesťanským Keltům jako iniciační stezka. Údajně se celou trasou – paralelně k Mléčné dráze – táhnout zemská silová pole a energetické dráhy (takzvané leylinie) nejen do Santiaga, ale dokonce ještě dál, až na mys Fisterra, nejzazší výspu španělského pobřeží Atlantiku a konec tehdejšího známého světa – Finis terrae. … Compostela mimochodem znamená Hvězdné pole.“ (s. 12). Paralel zde lze ovšem vidět celou řadu, třeba tu o konci světa a Valdštejnově hrobce na konci jeho barokního projektu jako konce pozemské pouti.

Pozoruhodné je, že knihu – „Tak já tedu jdu anebo Moje Svatojakubská pouť“ – česky v nakladatelství Ikar 2009 v překladu R. Kraslové – není ani kunsthistorik, ani religionista či historik, nýbrž známý televizní bavič, moderátor a kabaretiér, 38letý „zapřísáhlý gaučový povaleč“ z Düsseldorfu, tedy někdo, kdo přistupuje k zadání zcela nepředpojatě, bez předchozího zatížení, který pouť nepokládá za naplnění předem daného, nýbrž mu naopak pouť sama klade výzvu, otevírá určitý prostor, v němž může nalézt své odpovědi. Tak by bylo možné shrnout smysl knihy už do úvodního motta: „Tato pouť klade každému jedinou otázku: Kdo jsi?“  A vlastně s tím bychom mohli vystačit a knihu už nemuseli číst.

Ovšemže to není tak jednoduché. Stojí za to číst. Mimo jiné právě proto, že můžeme dostat – možná i my – určité odpovědi. Samozřejmě se dozvíme mnohé o pouti, o tom, jak probíhá ona osm set kilometrů dlouhá trasa Camino Francés, vedoucí přes Pyreneje, Navarru, Léon a Galicii až ke katedrále Santiago de Compostela, kterou „Hape“ Kerkeling absolvoval (ušel ve skutečnosti něco kolem šesti set kilometrů), o organizaci, tj. poutních pasech, ubytovnách v klášterech (refugia), pravidlech i zvyklostech. Zajímavá jsou ovšem i porovnání krajiny, kterou poutník prochází, s jinými krajinami, tak jak o nich hovoří jiní putující, s nimiž se Hape dává cestou řeči, i s jeho rodnou zemí. Je zde třeba pochválit překladatelku, která si vyhrála i s místopisnými názvy (např. citlivé použití variant názvů města Vratislav, Wroclaw a Breslau) a odpustit jí drobné prohřešky (řeka Ahre je i v češtině ženského rodu, nikoli mužského, německé město Passau má český ekvivalent Pasov), stejně tak jako s mezinárodním jazykovým prostorem, do kterého se poutníci dostávají.

Dostáváme se i k podstatným odpovědím na to, kdo je či jak sám sebe vnímá autor knihy. Měl jsem jednu chvíli obavy, že text bude záminkou jeho umělecké autobiografie, když se po prvních kapitolách rozpovídal na dvaceti stranách o tom, jak se dostal ke svému povolání, vzápětí však se rozptýlily, neboť i toto vyprávění je organickou součástí toho, k čemu směřuje jeho Svatojakubská pouť. Dozvídáme se nenásilnou, neproklamativní formou, že autor je gay, o tom, jak se potkal několikrát se smrtí, o jistých předpokladech v dětství k tomu, že by se někdy mohl na takovouto pouť vydat, ačkoli se to zdá neuvěřitelné, i o bezprostředních kolapsech a dezorientaci, které přispěly k rozhodnutí vydat se na cestu. Napadá mne, že by literárněvědně bylo možné použít termín „Bildungsroman“, právě v německé literatuře výrazný (Goethe, Wilhelm Meister), mohl bych zmínit i knihy „duchovního rozvoje“, které bývají programovou výzvou k pouti/životní cestě/prozření atd., tak jak je uvádí i autor – Paula Coelha (který je čten pravděpodobně právě proto, že „nabízí řešení“ v chaosu moderní doby, jakkoli možná až triviální) a jehož první kniha, byť ne jmenovitě zmiňovaná Kerkelingem, (a napsaná ještě před proslulým Alchymistou) totiž „Poutník – Mágův deník“ je právě zpracováním pouti do Santiaga de Compostely. Vedle Coelha uvádí autor jako impuls, který vedl k renesanci tohoto námětu a rozšíření poutnictví v dnešní době, ještě knihu „Jakubská cesta“ americké herečky Shirley McLainové. (O knihách, vydaných u nás, se můžeme blíže informovat na adrese https://www.ultreia.cz/svatojabuska_cesta/literatura-o-svatojakubske-ceste/, o dalších souvislostech na adrese https://www.ultreia.cz/ .)

Když čteme některé pasáže, v nichž autor dospívá k sebeuvědomění, nevyhneme se pocitu, že jsme se ocitli někde v Novalisově románu o „modré květině“ či do blízkosti některých textů Friedricha Nietscheho. Nicméně Kerkelingovo prozření je autentické, byť můžeme vystopovat řadu bezprostředních impulsů. „Všechno se slije v jedno: můj dech, moje kroky, vítr, zpěv ptáků, vlnění obilnch polí a chlad na kůži. Jdu docela potichu. Ani nevím, zda tisknu já svoje chodidla k cestě, nebo zda naopak tlačí cesta na ně. Bez myšlenek nemám žádný výraz a ani krajina, ani její zvuky, ani vítr ve mně nezanechávají sebemenší dojem. Neberou mě ani ošklivosti jako mrtvá kočka na cestě, ani krásy jako sněhem pokryté vrcholky Kantaberskýc hor. Tahle totální nepřítomnost všech vjemů je takový milosrdný stav: nepřináší žádné radosti, ale taky žádné smutky.“ (s. 191) Nebudu dále rozebírat jednotlivé souvislosti stavu blízkému jakési buddhistické nirváně (o buddhismu se zde hodně hovoří), o náhodném nápisu „Já a Ty“ a pocitu blízkosti Boha, ať si knížku každý přečte. Ostatně mám pocit, že i autor ono setkání vnímá jako privátní, intimní záležitost.

Co bych ale nerad vynechal, jsou Kerkelingova setkání s lidmi, jak k nim v průběhu pouti dochází. Před námi defiluje panorama nejrůznějších postaviček, blouznivého opilce, sexuálního dobrodruha, hádavé německé rodiny, lidí s nejrůznější motivací, která je přivedla na cestu. Zajímavé je, že mezi nimi se nesetkáváme většinou s ortodoxními katolíky, jak bychom možná čekali, ale s lidmi, u nichž důvod, proč se vydali na cestu je rozdílně „silný“ a v různých úhlech, s lidmi někdy houževnatými, jindy laskavými, rázovitými, a třeba i komickými či groteskními. Do středu příběhu se pak dostává několik osob, pro něž putování je zároveň postupným sbližováním a – třeba i přes počáteční nedůvěru – nalézání vzájemného porozumění. Skutečnost, že zcestovalé a jazykově dobře vybavené vědkyni Anne a mateřské Sheelag, s nimiž absolvoval Kerkeling poslední úsek pouti, je kniha dedikována, není jen formální záležitostí. Překvapivý závěr v Doslovu (který tady ovšem nebudu prozrazovat) dokládá, že jednou z těch nejvyšších met, vedle sebepřekonání a sebeidentifikace s vlastním bolavým tělem či setkání s transcendentnem, je lidské společenství, které na pouti vzniká, a které, stejně tak jako na životní cestě, buduje rozdílně silné vztahy.

A člověk, který vykoná ať už jakoukoli pouť, nemusí to být Svatojakubská cesta, dospěje k čemusi, co předtím neměl, k usouvztažnění souvislostí svého života, k hlubšímu poznání, nazvěte to, jak chcete. Kerkeling to na jednom místě postihl takto: „Tahle cesta je tvrdá a nádherná. Je to výzva i pozvání. Zničí tě a bezezbytku vyprázdní. A pak tě zase kus po kuse poskládá dohromady. Vezmi ti všechnu sílu, aby ti ji trojnásobně vrátila. Ale musíš tu pouť jít, jinak ti svá tajemství nesdělí.“

odkaz - deníky Ivana Pírka na internetu:

https://santiago.signaly.cz/200808

https://santiago.signaly.cz/200811