Kazuo Ishiguro / Pohřbený obr
28.06.2018 17:14Proč dnes, v druhém desetiletí dalšího tisíciletí psát o obrech, trpaslících a démonech? Nebylo toto téma už vyčerpáno ze všech stran a ve všech polohách (za všechny Tolkien)? A není už taky trochu pasé Artuš a všechny ty, samozřejmě úžasné příběhy (za všechny nedávno opakovaný skvělý anglický film Excalibur někdy z osmdesátých let, ale ty návraty se datují přinejmenším už Richardem Wagnerem)? A v souvislosti s řečeným si vzpomínám, jak jsme na konci toho tisíciletí minulého (které jsme ale v tomto kontextu četli jako konec dvacátého století) říkali, že se fin de siécle s wagnerianismem a dekadentními náladami, symboly a „mlhavostí“ po sto letech znovu opakuje. Ano, a pak to ještě po pár letech potvrdilo i výtvarné umění, u nás zaznamenáníhodnou výstavou Décadence now (2010–2011) a tenkrát největší prodávaností Damiena Hirsta.
Podtitul zmíněné výstavy v Rudolfinu „Za hranicí krajnosti“ docela dobře koresponduje, byť v trochu jiném naladění, už s úvodním líčením krajiny knihy Pohřbený obr japonsko-britského spisovatele Kazua Ishigura, když autor hned v jedné z prvních vět říká, „těžko odhadovat, jaké zoufalství ho přivedlo k tomu zabydlet se v tak ponurém kraji“. Také úvaha o rozpadu tradičního světa se v nejrůznějších verzích vlastně opakuje (a ovšemže i naplňuje) v pravidelných intervalech (namátkou Huxleyův román Konec civilizace z třicátých let minulého století, Konec dějin Francise Fukuyamy z roku 1992) a se společenskými událostmi posledních let se vrací v sérii knih, které jsem zmiňoval v malé glose o historikovi Martinu Kovářovi, cenami ověnčeném „tlustospisu“ Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Akademia, 2011) a řadou dalších.
Dobře, ale něco jako pohádka či fantasy o obrech? Je otázka – a přiznám se, že na prvních stránkách knihy jsem opravdu ten pocit měl (zvláště když její obal byl ještě přepásán aktuálním sdělením „Nobelova cena za literaturu 2017“, který mě coby čtenáře směroval do těch náročnějších pater literatury), a nakonec i Ladislav Nagy v doslovu uvádí: „Někdo ji bude číst jako dobrodružnou literaturu… a bude zklamán; jiný ji bude číst jako artušovský příběh…, a bude zklamán ještě víc.“ Nejdříve jsem si hledal nějakou obezličku pro potvrzení, že se bude jednat o knížku, kterou pro tuctovost neodložím, a prošel jsem si informace o spisovateli, jehož knihy se od sebe tematicky odlišují (a tedy nelze autora podezřívat ze stereotypů) – ať je to Malíř pomíjivého světa, Soumrak dne, Neopouštěj mě či Když jsme byli sirotci, všechno díla, která získala prestižní literární ceny, stejně jako autora vysoce hodnotí i kritici (na Wikipedii je uvedeno hodnocení Petra Matouška: „V případě Ishigura jde o nejvyšší patra britské literatury, je srovnatelný s takovými autory, jako je Ian McEwan nebo Julian Barnes, to je velká trojka. Mohl by k nim patřit ještě Martin Amis.“) Posléze jsem si četl poukazy na společenskou aktuálnost (svět zapomnění), s nímž je příběh ze starého světa propojen. Vrátím se k tomu ještě, v onom předstupni a před-porozumění na začátku čtení (to je vlastně souběžné s pronikáním ke smyslu věcí, o jaké usilují i hrdinové románu) pro mne vnější souvislosti byly sice důležité, ale nikoli fundamentální argument – tím musí být vždy nakonec opravdu text a jeho čtení.
A vlastně jsem to (nešlo to asi jinak) řekl, a zvrátil onen výchozí pocit, který se stal naopak součástí onoho rozpomínání (kdo by nepomyslel na Platónovu anamnesis?), jehož metonymií je samotný příběh putování stařičkého páru Axla a Beatrice za svým synem, o němž si nejsou jisti, zda ho vůbec měli, zda se nerozešli ve zlém a kde se vůbec nachází. Cesta je oním základním tématem v příběhu celé knihy, z cesty se rodí poznání (ovšemže bychom opět mohli říci, to je už otřepané, to známe z už zmíněného Tolkiena, v jehož jedné knize je to dokonce v podtitulu – Cesta tam a zase zpátky, či z Komenského, chcete-li), a – v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že se mění můj náhled na knihu, nezbývá, než se po této cestě znovu vydat s pomocí poznámek, které jsem si tužkou na okraje stránek a vložené papírky přičinil.
„Dlouho byste hledali ty vinoucí se stezky či poklidná luka, jimiž Anglie později proslula. Našli byste jen míle a míle pusté, neobdělané země, nahrubo proklestěné pěšiny přes rozeklané kopce či holá rašeliniště. Silnice, které tady zbyly po Římanech, se dávno rozpadly či zarostly, nezřídka zcela splynuly s divočinou. Nad řekami a blat visely cáry ledových mlh, jež prokazovaly znamenitou službu lidožravým obrům, kteří tehdy byli v této zemi dosud domovem.“ (s. 11, absolutní počátek počátek textu)
To jsou první věty knihy, na něž v další větě navazuje shora uvedený citát o zoufalství lidí, kteří v této krajině pobývají. Už v nich je nápadný jazyk a styl, jaký se může vztahovat ke starým příběhům, mýtům, s oněmi charakteristickými prvky jako jsou dvojice výrazů („vinoucí se stezky či poklidná luka“, „míle a míle“, „nahrubo proklestěné pěšiny přes rozeklané kopce či holá rašeliniště“, „se dávno rozpadly či zarostly“), široce rozvinuté přívlastky či přechodníky přítomné (zde přesněji přídavné jméno od něj odvozené, „vinoucí se“), a rovněž stylově příznakové zabarvení slov směrem ke knižnímu/archaickému vyjadřování. Uvedu později ještě několik dalších příkladů –s komentářem, že jsme bývali zvyklí hodnotit použití této slohové vrstvy (zvl. u starších autorů) jako zastaralé. V dnešním jazykovém kontextu (který je očesaný na minimum) ovšem zazáří kouzlo jazyka (pomýšlím také na knihu Noční vlak do Lisabonu, kterou čtu paralelně s Pohřbeným obrem, a která má mnohé společné s to Ishigurovou, mj. motiv cesty, a jejíž hrdina, klasický filolog, obdivuje krásu klenutých vět ve starých jazycích).
Všimla si toho i rencenze Biancy Bellové v Právu 7. dubna 2015, jejíž pisatelka říká: A nutno říct, že je to román tak bravurně promyšlený a vycizelovaný, jako kdyby si autor opravdu celou tu dobu střádal slova a pak je jako ozubená kolečka postupně vkládal do svého dokonalého hodinového strojku, promazával závity a ladil rytmus i zvuk. Autorka recenze si mimo jiné všímá i žánrového zasazení knihy: Ishigurův román se odehrává těsně po konci vlády krále Artuše, v Anglii, kterou kromě Britů a Sasů obývají i draci, skřítci a lidožraví obři. Ovšem říct o Pohřbeném obrovi, že se jedná o fantasy nebo historickou prózu, je vypovídající stejným způsobem, jako mluvit o jeho předchozím románu Neopouštěj mě (česky 2007) jako o sci-fi – pojmenujete jenom žánrový kabátek. Ishiguro si pro své příběhy vybírá historické epochy a žánry, které nejlépe slouží jeho sdělení, a Pohřbený obr je spíše než artušovským eposem podobenstvím o paměti a vzpomínkách, o tom, do jaké míry formují naši identitu a činy.
Dva odstíny, které můžeme řadit k těm žánrovým, ale zároveň ještě vnímat v souvislosti s hlubším sdělením, které prostřednictvím těchto žánrů vyzařují, je mýtus a horor, které jsou v Pohřbeném obrovi výrazné a které můžeme vnímat například v této pasáži (jednom úplném a části dalšího odstavce, reprodukovaných v internetové ukázce z první kapitoly, celá kapitola viz odkaz):
„Každopádně, obři nebyli zase tak hrozní, pokud je člověk nedráždil. Bylo třeba smířit se s tím, že se netvor čas od času, dost možná po nějaké skryté rozepři mezi svými, za strašlivého ryku a běsnění připotácí do vsi, a ať místní sebevíc křičí a máchají zbraněmi, valí se osadou a zraní každého, kdo mu dost rychle nejde z cesty. Nebo taky s tím, že obr občas odnese s sebou do mlh nějaké dítě. Tehdejší člověk musel k takovým ukrutnostem zaujímat filosofický postoj.
V jedné takové oblasti při kraji rozlehlého močálu ve stínu zubatých kopců žili staří manželé, Axl a Beatrice. Možná se nejmenovali přesně nebo úplně takhle, ale budeme jim tak pro zjednodušení říkat. […]“
Z již citované recenze Biancy můžeme převzít i další odstavec, charakterizující v nejjednodušší formě „obsah“, tedy půdorys fabule:
Dojemně se milující manželé se vydávají na cestu, kde se jejich souputníky stávají postavy vpravdě archetypální: převozník, vyšinutá stará žena, rytíř krále Artuše sir Gawain, saský válečník Wistan, dospívající chlapec Edwin, proradný opat i dračice Querig. Celá země je postižená kolektivní ztrátou paměti. Je možné kouzlo zlověstného oparu zlomit? A je to vůbec žádoucí? Kolik se toho chceme dozvědět o vlastní minulosti a o minulosti svých blízkých?
Dva staří manželé Axl a Beatrice, kteří bydlí v norovišti bez možnosti používat svíčku, jak rozhodlo širší společenství, „při kraji rozlehlého močálu ve stínu zubatých kopců“, tedy v krajině, uvedené výše v ukázce počátku celé knihy, se vydají hledat svého syna, který bydlí v některé vedlejší vesnici, neví se přesně kde, neboť nad celým krajem se vznáší jakási neurčitost ztracené paměti. „»Tak mě napadá, Axle, že na tom, co říkáš, něco snad i bude. Je zvláštní, jak svět zapomíná na lidi a to, co bylo ještě včera či předevčírem. Jako by nás všechny zachvátila nějaká nemoc.«“ To říká Beatrice svému muži (s. 24). Přesto, že nemají svolení, opouštějí své místo a vydávají se na cestu. Na lísteček jsem si poznamenal: přízračné, tísnivá atmosféra, před-sudek, upnutost k něčemu, nervózní prostředí jakýchsi ukřičených hádek, „neodbytný pocit, že něco není, jak má být“ (s. 18) – thriller. Orientace v krajině je obtížná, navíc na všem leží ona tíseň ztracených vzpomínek – „Je to zvláštní, že si ho vůbec nedokážu vybavit,“ říká Axl (s. 35), když už se vydali na cestu, a oba doufají, že si vzpomenou, neboť „nepamatovat si něco tak vzácného je kruté.“ (s. 35) Musejí si dát pozor na pahorek, kde je pohřbený obr. (s. 36)
V souvislosti s podivným příběhem, setkáním s převozníkem (kap. 2), který je noční můrou Beatrice, neboť rozhoduje o osudech dvojic, když se jich vyptává na jejich společné zážitky a odděluje od sebe ty, kteří se dostatečně silně nemilovali (je tu též přízračný motiv groteskního králíka, s nímž jedna z opuštěných žen zůstává stát v ruce na břehu, s. 43), si všimnu jazyka, který jako by se (v českém překladu) pohyboval v kódu 19. století (tedy klasických českých pohádek či historické prózy). „»Stihneme, pokud vyjdeme hned.« »Pak tedy nemeškejme. Nemáme proč moknout a uhnat si smrt. A tenhle stroj, když se tak naň dívám, má korunu tak děravou, že skrz ni vidím skoro celé nebe.«“ (s. 38) „»Vidím totiž, že jste dobří lidé, a snažně vás prosím, než se bouřka utiší, vyposlechněte si mé hoře. Jsem prostý převozník a vozím v loďce poutníky přes neklidné vody.«“ (s. 41) „»Prý se musíme vší silou snažit na společný život upamatovat, na dobré i zlé. A ten převozník nám na odchodu dal právě tu odpověď, kterou jsem očekávala a jíž jsem se obávala. Jaká naděje nám kyne tak, jak jsme teď? Kdyby se nás někdo jako on zeptal na naše nejvzácnější vzpomínky? Axle, moc se bojím.«“ (s. 49) [cizinka – žena, která zůstala na břehu] „Nejdříve mi to nepřipadlo tak hrozné – říkala jsem si, že s námi to nijak nesouvisí. Jenomže ona mluvila dál, o tom, jak naši zem stihlo prokletí v podobě mlhy zapomnění, kterou jsme i my sami nejednou postřehli.“ (s. 48)
Takhle normálně lidé nemluví. Jiná recenze od Kryštofa Edera (odkaz dole) si všímá vytříbeného jazyka a v té souvislosti chválí překlad:
Samostatnou kapitolou je potom jazyk prózy, jenž je záměrně archaický a uměřený tak, aby odpovídal fikčnímu světu. Na tomto místě se sluší pochválit práci překladatelky Lenky Sobotové, která si poradila s velmi složitým úkolem – probrat se archaickými vrstvami češtiny a zvolit jazykový styl, jenž vhodně vystihne vypravěčský styl Kazua Ishigura a zároveň bude snesitelný pro českého čtenáře. To se povedlo.
Eder zmiňuje i další tři klíčové postavy, s nimiž se manželská dvojice na cestě za synem setkává:
Během putování potkávají nezdolného saského bojovníka Wistana, posledního artušovského rytíře, zestárlého Gawaina, a do opatrovnictví je jim svěřen dvanáctiletý Edwin, jemuž hrozí nebezpečí ze strany vlastních příbuzných, jelikož byl v roztržce údajně poraněn obrem.
Nejsou to ovšem jediné postavy. Cestou mají (kap. 3) navštívit felčarku, která má pomoci Beatrici s nějakým zdravotním problémem – „Nezabloudili jsme, princezno? Nebo pořád míříme k našemu nocležišti?“ (s. 53), či s Ivorem (s. 60), znetvořeným mužem ale s autoritou, který jim v (opět) vyhrocené situaci místní hádky, pomůže s ubytováním (ubytuje i Wistana) a hovoří o dračici Querig, která sice už málokdy schází z hor a v níž „pramení mnohá temná síla a je hanba, že ji za ty roky ještě nikdo nesprovodil ze světa.“ (s. 65)
Už zde nás může napadnout, jak to souvisí – vypjaté hádky (nedorozumění), nedostatek lásky (a naopak věrnost Axla a Beatrice, jejíž jméno připomíná Danta, tedy Ráj, a vlastně rovněž putování, jímž Komedie italského renesančního básníka je), „temné síly“ a zapomnění. Bianca Bellová přidává ve své recenzi motivaci z úst samotného autora:
Ishiguro sám v jednom rozhovoru říká, že ho inspirovala občanská válka na Balkáně i konflikt ve Rwandě, ten opakující se vzorec dějin: Sousedé, kteří spolu po léta žijí v míru, se najednou postaví proti sobě. Kdy je lepší si věci pamatovat a kdy je lepší zapomenout? A jak je to na úrovni komunity, společnosti? Jak funguje kolektivní paměť? Kdo ji chce a může ovlivňovat, a tím rozhodovat, kam se budeme všichni ubírat?
Je otázka, zda „temné síly“ nejsou záležitosti mysli těch, kteří je vytvářejí. Když Ivor skryje chlapce Edwina, jemuž hrozí nebezpečí (navrhne pak starým manželům, aby jej vzali sebou), probíhá tento rozhovor:
„»Ale proč to, Ivore?« zeptala se Beatrice. »Má snad i tohle na svědomí ta mlha, že všichni zapomněli na nedávné hrůzy, jimiž to dítě muselo projít?« »Kéž by tomu tak bylo, paní. Ale tentokrát si všechno pamatují až moc dobře. Pohani nedohlédnou za své pověry. Věří, že když chlapce uštknul ďas, on sám se zanedlouho v ďasa promění a bude páchat zlo v našich zdech. Mají z něj strach, a kdyby tu zůstal, čekal by ho osud snad ještě horší, než před kterým ho v noci uchránil pan Wistan.«“ (s. 75)
Také Axel s Beatricí hledají vysvětlení a rozvíjejí tuto myšlenku: „»Ale, jen jsem tak uvažovala. Že se třeba Bůh na nás hněvá pro něco, čeho jsme se dopustili. Nebo se nehněvá, ale stydí se za nás.«“ Nacházejí rozdílné vzpomínky na jakousi dávnou žárlivou hádku mezi Axlem a nějakým opilým mužem, který hovořil o Beatricině kráse.
Edwin (ve 4. kap.) vzpomíná na škrábnutí, způsobené podivnou „stvůrkou“, která „vypadala jako oškubaná slepice, až na to, že měla hadí hlavu“ (s. 89) Cestou do kopce potkávají vojáky (kap. 5), z nichž mají obavy, Wistan proto, aby neprovokoval, předstírá, že je němý a postižený. Beatrice si všímá, jak to dobře zahrál, vrací se ke svým bolestem a ptá se po jejich možných příčinách. „»Náš válečník není zase tak špatný herec. Tím svým divadlem by byl ošálil i mně, neprozradil se, ani když ho ten neotesanec krákal za vlasy.«“ (s. 98) „»Nebylo to od nich správné. Vzít nám svíčku.«»Co je nám dnes po tom, princezno? Když už přichází léto.« »Vzpomínala jsem na to, Axle, A došla jsem k tomu, že mi ta bolest možná začala proto, že jsme neměli svíčku.« »Ale kdeže, princezno. Jak by to tím mohlo být?« »Tak mě napadlo, jestli by to nemohlo být od té tmy.« […]»Vzpomínáš, Axle, jak se v zimě povídalo, že nedaleko naší vsi zahlédli bludičku? My jsme ji sice neviděli, ale bludičky mají rády tmu. Za těch dlouhých hodin, co jsme museli být potmě, říkám si, že u nás možná někdy byla, aniž bychom o tom věděli, přímo v naší světničce, a přivodila mi ty potíže.«“ (s. 99)
A putující skupinu rozšiřuje vedle Wistana další bojovník, byť sám sebe označuje jinak, než by příslušelo rytířovi velkého Artuše („jsem jen starý vousatý blázen“, s. 101), byť je to poslední z rytířů kulatého stolu, který „koňmo brázdí tyto končiny“, toulá se s koněm Horácem krajinou. „»Jsem vskutku Gawain, synovec velkého Artuše, který kdysi tak moudře a spravedlivě vládl těmto zemím.«“ (s. 104), „»Náš milovaný Artuš nastolil mezi Sasem a Britem trvalý mír […]«“ (s. 108)
K návratům a rozpomínáním patří jedno důležité místo, kdy si Axl uvědomuje, že vnímá vojákův manévr s koněm jako ten, který sám kdysi uměl. (s. 110) Otevírá se tu prostor dávného tajemství a klademe si otázku, zda bude odkryto. První část knihy se nicméně uzavírá dohady o úkolu zabít Querig, což byl někdejší, dosud nesplněný úkol Gawaina, jenž si ho ale nechce nechat odejmout. (s. 116)
Neklid provází Axlovo usínání v klášteře (6. kap.), kam vystoupali, když pohřbili padlého vojáka (Axl si matně vzpomíná na to jak „byl tenkrát v sedle a před ním cválal na koni jeho společník, muž jménem Harvey“ (s. 131), otec Brian upokojuje řeholníka Irasma, který trpí stihomamem (domnívá se, že hosté jsou špehové) a křičí, že ptáci, kteří jim přelétají nad hlavami jsou „démoni“ a „zmocněnci ďábla“ (s. 127) Axl si vzpomíná na surové chování Harveyovo vůči vesničanům, přicházejí někdejší vzpomínky na nějakou (magickou) květinu (s. 134), hrozba se vznáší i nad klášterem, který je zároveň pevností. „Ale ti lidé vědí, že nakonec i oni budou zmasakrováni. Vědí, že nemluvňátka, jež chovají v náročí, se zanedlouho změní v zkrvavené loutky poházené po dlažebních kamenech. Vědí to, protože to už jednou viděli tam, odkud prchli. Viděli, jak nepřátelé sekají a pálí, střídají se v znásilňování děvčátek, která přitom už leží na zemi a umírají na svá zranění.“ (s. 138) Apokalyptická atmosféra prostupuje vše kolem.
Také válečník se domnívá, že Axla z minulosti zná. (s. 139) „Měl jsem tě za člověka, na jehož tvář nedokážu zapomenout, ačkoli jsem ji naposledy viděl v útlém dětství.“ (s. 139) A Wistan vypráví svůj příběh, jak ho vojáci unesli a „od útlého věku“ ho cvičili, aby „se stal bojovníkem“ (s. 140) Byli to Britové. V klášteře mají podivnou klec, na mříži „ulpělo peří přilepené seschlou krví. Člověka tady připoutají a je předložen horskému ptactvu. S rukama v těch želízkách nemá jak odhánět hladové zobáky. A ta železná maska, třebaže vyhlíží děsivě, je ve skutečnosti milosrdenstvím, neboť ptáci si alespoň nepochutnají na jeho očích.“ (s. 143) Axl věří, že ta věc má „nějaký mírumilovnější účel“, sleduje je ale divný, rovněž nemluvící řeholník (dozvíme se, že se jmenuje Ninián) a ten je odvede chodbami k otci Jonášovi, za nímž se původně skupina vydala, aby prohlédl chlapce.
Rozhovor se promění ve spor „pohana“ a „křesťana“, když pastýř vznese domněnku, že mniši pobytem ve zmíněné kleci vystavují „své tělo divokému ptactvu v naději, že tím vykoupí dávné zločiny, které byly v této zemi spáchány a zůstaly nepotrestány“, zatímco otec Jonáš namítá, že milosrdenství Boha, které prý „je nezměrné“, je falešné, neboť „Tvůj křesťanský Bůh milosrdenství dává lidem svolení, aby ukájeli svou hamižnost, svůj chtíč po půdě a krvi, s vědomím, že pár modliteb a špetka pokání jim přinese odpuštění a požehnání.“ (s. 147) Ptáci, kteří přilétají nyní, „jsou větší, smělejší a v očích mají zběsilost. Klovají do nás v chladném hněvu, ať se sebevíc bráníme nebo kříčíme.“ (s. 148) Dřív ty černé vrány a krkavci nepřilétali, „jsou znamením Božího hněvu.“ (s. 148) Řeholníci jsou v názorech na věc rozděleni. Beatrice doufala, že mnich jí poví o původu oné „mlhy“ ve vědomí, on říká, že mlhu způsobuje dračice Querig.
Některé pasáže (a právě tuto) autor prezentuje jako nedávnou vzpomínku (rafinovaný vypravěčský postup), s ní souvisí otázka, zda by bylo dobré onu mlhu rozeznat. „»Není lepší, zůstanou-li některé věci naší mysli skryty?« »Pro někoho to možná platí, otče, ale nikoli pro nás dva s Axlem. My bychom rádi získali nazpět ty šťastné okamžiky, které jsme spolu prožili. Teď když jsme o ně připraveni, je to stejné, jako by v noci přišel lupič a ukradl nám to nejcennější.«“ (s. 153)
Otec Brian (v kap. 7) vyvede v noci skupinu z kláštera, neboť jim hrozí nebezpečí od vojáků, kteří sem přišli. V podzemí slyší dech netvora, který zde přebývá, pohybují se v prostoru pohřebiště, „pod povrchem naší země leží pozůstatky starých masakrů.“ (s. 166) Gawain, který již dříve z kláštera odešel, se nyní vrátil, aby zachránil nevinného chlapce, o jehož život mniši usilovali, neboť „ten škrábanec, co má hoch na těle, není žádné kousnutí od obra. To mu udělal drak.“ (s. 169) a tato dračí rána způsobí, že „se mu začne v krvi vzmáhat touha obcovat s dračicí“ (tamtéž). Tenhle netvor není tak příšerný ve srovnání s tím, co Gawain už zažil? „Jednou, pane, na dumumských blatech jsem čelil vlkům s hlavami ohyzdných babic! A na culwichské hoře dvouhlavým obrům, co na člověka za burácení válečného pokřiku chrilili krev! Tohle je sotva horší než vzteklý pes.“ (s. 170)
Axlovo vědomí se postupně rozjasňuje: „»Mou minulost obestírá hustá mlha,« pokračoval Axl. »V posledním čase se ale rozpomínám na jakýsi úkol, důležitý úkol, který mi byl kdysi svěřen. Byl to zákon, významný zákon, jímž se všichni lidé přiblíží Bohu? Tvá přítomnost a tvé zmínky o Artušovi rozdmychávají dávno vybledlé myšlenky, sire Gawaine.«“ (s. 175) Magický příběh je také příběh dívky, kterou Edwin nalezne v lese svázanou (kap. 8), což je výraz čirého (bezdůvodného) násilí, stejně tak tajemná je stará opuštěná věž (s. 186), která působí jako komín a byla pravděpodobně součástí válečných lstí (imaginace je další rovina textu, projevila se přece už u motivu klece) a to vše je v narativním postupu dalším návratem.
Tyto návraty jakoby uvozovala kapitoly, kterou jsou jako jediné označeny textem (nikoli pořadovým číslem), a které jsou označeny jako snění – Gawainovo první snění uvozuje třetí část knihy. Tematizuje se v něm čas, jehož posuny jsme dosud ve vyprávění mohli zaznamenat, tímto motivem: „Nehledě k tomu, že ty zvětralé ženštiny v plandavých hadrech kdysi bývaly nevinnými dívkami, některé oplývaly spanilostí a půvabem, či se alespoň vyznačovaly svěžestí, jež mužovu zraku často postačuje.“ (s. 197) A vrací se i, prostřednictvím jejich hlasů téma převozníka a dračicí Querig oloupených nejvzácnějších vzpomínek (s. 201). Dračici „měl už dávno zabít!“ (s. 201), opakuje se tu. A z Gawainovy perspektivy se vracíme k onomu okamžiku, kdy mladý Axl, s nímž se Gawain setkává, cítí vinu nad tím, co se ve válečné vřavě přihodilo: „»O jakých zvěstech mluvíš, pane Axle?« »O jejich ženách dětech a starcích, které nechali bez ochrany poté, co jsme se svatosvatě zavázali, že jim neublížíme, a teď jsou všichni zmasakrováni naší rukou, i ta nejmladší neviňátka.«“ (s. 206) A o několik odstavců dále: „»Naše dnešní skutky ze mě dělají lháře a hrdlořeza a Artušovo vítězství mne nenaplňuji ani nejmenší radostí.«“ (s. 207)
Wistan dostal horečku z ran při souboji s netvorem, v Edwinovi shledává talent lovce, který pozná a kterému se, jakmile bude opět v pořádku, bude věnovat. „Poznal jsem to, jakmile jsem tě spatřil, pane Edwine. Už když jsem tě vysvobodil ze zajetí těch obrů u řeky.“ (kap. 10, s. 213). Na cestě je nyní nutnost plout po řece, je třeba jen pevně svázat koše, aby se Axl a Beatrice nerozloučili. Axl chce vysvobodit starou ženu, jejíž loďka uvízla u břehu v rákosí, odněkud vylézají desítky skřetů a hemží se nyní kolem Beatrice, která se nyní začíná vzdalovat. Skřeti vylézají ze břehů, odevšad, a snad se naplňuje varování Beatrice, aby stařena nebyl jen nějaký démon. Beatrice si vybaví vzpomínku na okamžik, kdy ji Axl opustil. „Té noci jsi mě opustil, Axle. A náš drahý syn také. I on před pár dny odešel, že nechce být doma, až se vrátíš. A tak jsem tam stála sama, v naší bývalé světnici, za hluboké noci.“ (kap. 11, s. 222) Napsal jsem si poznámku: podobenství/parabola O ztraceném synu.
„K čertu s vámi! Já vám ji nedám!“ vykřikne Axl v tahanici se skřety, kteří se jej snaží přesvědčit, že jí tím neprokazuje žádné dobrodiní, že naopak nebude trpět. (s. 227) Wistan a Edwin se vydávají za saní (kap. 12). A v jejich rozhovoru je zcela nově postavena historická otázka, když se dozvíme: „Jsou Britové, kteří nás svádějí k tomu, abychom je měli v úctě, ba dokonce v lásce, to vím až moc dobře. Ale dnes na nás naléhá něco většího než vzájemné cit. To Britové pod vládou Artušovou vraždili naše lidi. Britové tobě i mně vzali matku. Je naší povinností nenávidět každého muže, každou ženu a dítě jejich krve.“ (s. 236) To, co se stalo, byla „zrada na samotném Bohu“ (s. 268, to už je Část čtvrtá) a mlha zapomnění (psychoanalytici by řekli vytěsnění) byla dokonce přáním těch, kteří válečné hrůzy způsobili, přestože dnes už je mír. Axl a Beatrice mají obavy, zda svého syna opravdu najdou. „Opravdu na nás v té své vesnici čeká? Nebo budeme křižovat zemi po celý rok, a stejně ho nenajdeme?“ (s. 276)
Tato obava se táhne po celou část cesty, už předtím se Beatrice tázala: „Axle, pověz: pakliže saň skutečně zahyne a mlha se začne rozplývat. Axle, nebojíš se někdy, co nám bude potom vyjeveno?“ (s. 242) Axlova odpověď na to zní: „Pokud si na to nevzpomínáš, princezno, pak to ponechme v zapomnění.“ (s. 243) Několikrát se objeví motiv, který by napovídal, že se věci mají jinak, než se doposud jevilo, a v tomto světle se relativizuje i možná upřímnost či neupřímnost Axlových slov. „Přemýšlela jsem o jedné noci kdysi dávno, muži. Když jsi odešel a nechal mě na lůžku opuštěnou a nevědoucí, jestli se ke mně kdy vrátíš.“ (s. 243) Možná nevěra, vydal se „za nějakou mladší a shnilejší.“ (s. 244) A později: „Axle, nehádali jsme se předtím? Mám pocit, jako by se něco mezi nás vkradlo.“ (s. 245) Skutečnost, že Axl něco ví, napovídá jeho odpověď: „To nic nebylo a můžeme to prozatím odložit, princezno.“ (s. 246)
Nastoluje se tu rovněž otázka, kdo může zabít Querig. Mohou ji zabít nikoli „velcí rytíři a bojovníci“ (těm se to, jak víme, dosud nepodařilo), „nýbrž znavení staří manželé, kterým ve vlastní vesnici dokonce upírají i svíčku?“ (s. 242) Nebo to mohou být dokonce děti, které iniciují zabití dračice pomocí masa otrávené kozy (s. 248 ad.), a kteří tak, podle slov staré babice Bronwen, která našla toto řešení, věří, že se jim mohou vrátit rodiče, kteří na ně zapomněli. Paralelní vnořená epizoda připomíná Tolkiena, v jehož Pánu prstenů rovněž rozhodnou o budoucnosti nikoli rytířové a králové, nýbrž chlapec. Pro ty děti představují Axl a Beatrice jedinou naději. „Ohlédl se až u kozí ohrady a pak viděl, že děti tam stále stojí, všechny tři v řadě vedle sebe, a tiše hledí, za jejich zády vysoký sráz.“ (s. 249) Axl a Beatrice to nyní vnímají jako Boží řízení. (s. 250)
Axlovy pochyby se nyní skutečně vyjeví v pravém světle, když žádá Beatrici, že jestliže „Bůh dopustí, abychom uspěli, a my dračici skolíme,“ (s. 252 ) musí mu Beatrice slíbit, že mu odpustí, že ji zklamal a kterého provázejí „temné skutky“.
Gawainovo druhé snění mapuje, jak k jednomu místu směřují všichni ti, kteří chtějí zabít dračici – Axl s kozou, pan Wistan, který rovněž unikl z kláštera i Gawain sám. Axl a Gawain si konkurují, Gawain se o to dokonce kdysi neúspěšně pokoušel, jak se právě zde odhaluje (ukazuje se, že „Už je to dobře několik let, co jsme v tomto hvozdu byli s Horácem naposledy.“, s. 254), a vzpomíná, jak padl jeho starý spolubojovník pan Buel, který v poslední chvíli touží napít se z moře, zemřel i pan Millus.
Čtvrtou část (a kap. 15) knihy Ishiguro začíná rafinovaným narativním obratem, totiž první věty můžeme číst i tak, že se obrací na čtenáře: „Někteří z vás budou míst pěkné pomníky, které živým připomenou zlo, jež na vás bylo spácháno. Jiným se dostane jen hrubě stesaných dřevěných křížů nebo natřených kamenů a další z vás budou muset zůstat skryti v příšeří dějin.“ Jakoby tím zobecnil tragickou stránku celých dějin lidstva. Opakuje se to, o čem snil Gawain, všichni se scházejí na jednom místě. Odkrývají se další detaily dávného příběhu, válečného střetu, u něhož se – v Melinově hvozdu – potkali Gawain a Axl. Válečník přichází s chlapcem přivázaným na provaze a falešně zpívajícím.
A dalším překvapivým obratem je, že sir Gawain (na žádost mnichů z kláštera) dračici chrání (mlha zapomnění jim vyhovuje), všichni tedy putují s různou motivací. A v okamžiku, kdy všichni stojí nad roklí, kde stárnoucí saň přebývá, se odhaluje další vrstva významu celého příběhu – Merlin začaroval na příkaz Artušův její dech, ale nekonal jen jeho vůli, „nýbrž i vůli Boží. Neboť kdyby nebylo jejího dechu, nastal by kdy mír? Podívej se, jak dnes žijeme, pane! Staří nepřátelé jsou sbratřeni, od vesnice k vesnici. Pane Wistane, tváří v tvář tomuto obrazu mlčíš.“ (s. 279). A Gawain se ptá, zda bojovník nenechá to nebohé stvoření v klidu dožít? Snažně jej prosí, ať dračici ušetří, aby se znovu neprobudilo vědomí starých křivd. „Dopřej naší zemi, aby mohla prodlévat v zapomnění.“ (s. 280) To nicméně Wistan odmítá.
Situace se vyostřuje, Axl má být diplomatem ve sporu Gawaina a Wistana, aby zůstali i nadále přátelé, ten je nicméně na straně Wistanově. V tomto okamžiku je zřejmé, že nestojí všichni tři proti Querig, nýbrž Gawain proti Wistanovi. Opravdu dojde k souboji, unavený starý rytíř si přeje bojovat s vytaseným mečem, posléze podlehne. A Wistan zabije i dračici, místo jásotu je ale skleslý v obavě, že mír již dlouho nepotrvá. Je tu vize, že obr se probouzí a s ním touha lidí po pomstě, zášť a nová hamižnost.
Závěr (kap. 17) čteme překvapivě z perspektivy osoby (tedy v ich-formě), která se ukáže převozníkem, ochotným dopravit Axla a Beatrici na ostrov, kde pobývá jejich syn, jak se Beatrice rozpomene. Zda je to ten mýtický převozník (z kap. 2), na to on odpověď nemá, nakonec se ale ukáže, že to bude on, protože bude klást otázky. I my se dozvíme poslední detaily příběhu, které dosud byly zahaleny. A přestože je kvůli vlnám chce převézt na ostrov jednotlivě, Beatrice mu důvěřuje. Dáme-li vyprávění z úhlu pohledu převozníka do souvislosti se zmíněným začátkem čtvrté části, můžeme to vnímat jako ono zobecnění, které dodává mýtům věčnou platnost.
https://www.literarni.cz/rubriky/recenze/proza/kazuo-ishiguro-pohrbeny-obr_11357.html#.WzNKV9SLTVQ
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65904870-kazuo-ishiguro-pohrbeny-obr
(ukázka)
Kazuo Ishiguro, Pohřbený obr, Argo, 2017
———
Zpět