Kateřina Englichová & hosté

Kateřina Englichová & hosté
Kateřina Englichová – harfa, Jitka Hosprová – viola, Barbora Polášková – mezzosoprán,
Jan Riedlbauch a Miroslav Matějka – flétna
Kostel sv. Jakuba Jičín, 26. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Svůj komentář začnu jakousi parabolou. Bývaly doby, kdy se na závěr koncertu sešli všichni umělci na jevišti a zahráli a zazpívali společnou skladbu. Každé přirovnání samozřejmě kulhá, nicméně ve čtvrtek 26. června se v Jičíně na jednom místě, tedy v kostele sv. Jakuba, sešlo na koncertě Kateřina Englichová a hosté pět umělců, které dobře známe z letošního Dvořákova festivalu, případně z Mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby, i z jejich minulých ročníků: vedle harfenistky v titulu koncertu violistka Jitka Hosprová, mezzosopranistka Barbora Polášková, flétnisté Jan Riedlbauch a Miroslav Matějka. Všichni patří ke špičkám našeho interpretačního umění a domnívám se, že bylo poctou pro jičínské publikum, že mohlo být přítomno v kostele sv. Jakuba, a zároveň jsme si mohli být vědomi toho, že tak jako se v prostoru zamýšlené katedrály Albrechta z Valdštejna protínají základní osy barokní krajinné kompozice, jejíž je kostel dominantou, tak se protíná okamžik takového setkání v životě umělců.

I v dlouhodobější perspektivě dramaturgie řady ročníků festivalu je patrné –, že jednotlivé projekty, s nimiž se posluchač na různých festivalových místech setkává, jsou vždy ojedinělým setkáním interpretů, kteří spolu vystupují v různých formacích a s různorodým programem, takže si je můžeme s léty poskládat do událostí/zážitků, vytvářející pestrou kulturní mozaiku.

Jitka Hosprová byla letos v lednu v pražské Smetanově síni hvězdou časově rozměrného a obsahově pozoruhodného závěrečného koncertu České doteky hudby, jehož pořadatelem je tatáž organizace jako Dvořákova festivalu, Jan Riedlbauch zahrál spolu s kytaristou Miloslavem Klausem jako Gran Duetto Concertante na letošním Dvořákově festivalu v pořadu Písně slunné Itálie v Kosmonosech se Sašou Rašilovem (12. června) a ve Frýdlantu s Valérií Zawadskou (13. června) a v pořadu „Jako zázrakem…“ anebo Zpěvy sladké Francie s Taťjanou Medveckou v České Lípě (22. června), Miroslav Matějka hrál o loňském Dvořákově festivalu na zahajovacím koncertu Romeo a Julie na zámku Sychrov s Jitkou Hosprovou a dalšími umělci, Jitka Hosprová zase v synagoze v Hořicích s Denisou Schneebaumovou, abych uvedl jen několik z daleko četnějších příkladů – daleko četnějších proto, že se vesměs jedná o rezidenční umělce společnosti České doteky hudby, kteří na těchto koncertech prostě vystupují pravidelně/každoročně. Jsou tu ještě další souvislosti spolupráce, které jsou zmíněny už v anotaci koncertu v katalogu Dvořákova festivalu: Harfenistka Kateřina Englichová je společně s Jitkou Hosprovou (a ještě s flétnistou Carlem Jansem) členkou souboru Bohemia Luxemburg Trio a spolupracovala s ní na dvou albech (Chanson dans la nuit, Ja ra laj), podobně jako s Wihanovým kvartetem, které je po několik let každoročním interpretem na Dvořákově festivalu (album Dance of Fire). Stejně tak mezzosopranistka Barbora Polášková vystoupila například v loňském ročníku festivalu s Kateřinou Englichovou a Jitkou Hosprovou v Lidových sadech v Liberci atd..

První věcí, která byla zřejmě nejen pro mě nápadná v dramaturgii koncertu, byla výrazná odlišnost jednotlivých skladeb, určená nejen tím, že první polovina byla věnována starší hudbě a druhá převážně současníkům či takřka našim současníkům (to nebyl tak výrazný protiklad a navíc byl setřen tím, že byla zrušena původně zamýšlená přestávka), ale i charakterem vlastních skladeb a jejich rozdílným nástrojovým obsazením. Proud zhruba půldruhé hodiny hudby tak získal dynamiku členění, navíc viditelně ohraničenou střídáním jednotlivých interpretů v prostoru hudebního dění.

V první skladbě to byly dvě dámy, Jitka Hosprová a Kateřina Englichová, které zahrály Pět starých francouzských tanců pro violu a klavír Marina Maraise. Skladby „violisty krále“ (Ludvíka XIV.), hrané ve své době ovšem na jinou violu, totiž na violu da gambu, pro niž napsal barokní autor několik set skladeb (první z pěti knih vyšla v roce 1686), upravily Jitka Hosprová a Kateřina Englichová kongeniálně pro dnešní nástroje (byť moderní pedálová harfa má v sobě – už svým vzhledem – něco jakoby právě z doby „krále Slunce“, přestože byla vynalezena více než o století později. První dva tance ze suity jsou melodické skoro „písničky“, jakoby nezávazné, u třetího jsem nicméně zpozorněl, je monotónně melancholický a jako bych zaslechl až cosi „irského“, další je výrazně energický s charakteristickými barokními ozvěnami, stejně jako poslední, navíc se stejnou silou svižný.

Následně vystřídala Jitku Hosprovou Barbora Polášková ve výběru z Biblických písní Antonína Dvořáka, op. 99. Ve čtyřech číslech nemohla chybět například čtvrtá píseň Hospodin jest můj pastýř s textem Žalmu 23 (stejně jako u ostatních čísel ze starozákonní Knihy žalmů).
Hospodin jest můj pastýř,
nebudu míti nedostatku.
Na pastvách zelených pase mne,
k vodám tichým mne přivodí.
Duši mou občerstvuje,
vodí mne po stezkách
spravedlnosti pro jméno své.
atd.
Jímavostí a hlubokou intimitou Biblických písní vynikl neobyčejně zajímavý témbr hlasu umělkyně, v jejímž repertoáru je pozoruhodný rozpon mezi Carmen a vystoupení s Anetou Langerovou i spojení půvabu a umění vystihnout emotivní polohu interpretované skladby, o působivosti silného hlasu v účinu s řečeným nemluvě. Zpívat Dvořáka je totiž o to těžší, že se nejedná o žádnou výslovně technicky náročnou záležitost, o to více vynikne osobitost podání. Navíc skladba, kterou známe s varhanami, získala na zajímavosti nejen akcentem na niternost obsahu.

V Sonátě pro flétnu, violu a harfu francouzského impresionisty Claude Debussyho se s Kateřinou Englichovou vrátila Jitka Hosprová a Miroslav Matějka. Skladba je to pozoruhodná, vynikla především neuvěřitelná barevnost kombinací jednotlivých nástrojů, právě s jejich rozdílnými charakteristikami, která se proměňovala od atmosférické záhadnosti k okamžikům, kdy se hudba rozzářila, aniž by ale ztratila svou tajemnost. V jednu chvíli se v oknech kopule chrámu objevilo světlo, které se v příšeří nastávajícího večera přidalo k umělému osvětlení. Zřejmě si všichni všimli. Jenže nebylo to jen poselství z vyšších sfér, podporující krásu hudby. Naopak jsme za několik okamžiků zpozorovali, že se něco děje. Chvíli se Jitka Hosprová snažila s tím něco udělat přímo při hře, dokonce větu dohrála na jiných strunách, pak bylo nutno ovšem už udělat „technickou přestávku“ a nejnižší „céčko“, povolené vlivem vlhkosti prostoru, zprvu chladného a nyní prudce zahřátého dechem publika v plných kostelních lavicích a slunce, znovu naladit. Zasloužený potlesk.

Ve Dvou interludiích pro flétnu, violu a harfu rovněž francouzského skladatele Jacquese Iberta (Andante espressivo, Allegro vivo), napsaných v roce 1946 původně pro flétnu, klarinet a klavír přišel na pódium Jan Riedlbauch. Poslechl jsem si skladbu v původním obsazení s klarinetem a pro můj vkus barevně zněla zajímavěji s violou (jak už jsem při jiné příležitosti v jedné z recenzí letošního Dvořákova festivalu poznamenal, klarinet a viola jsou „zaměnitelné“ svou barvou a rozsahem), s vědomím, že právě Ibert si hrál s nejrůznějšími kombinacemi nástrojů. A vlastně – i když to samozřejmě už není impresionismus – je jeho hudba zajímavá mimo jiné i neobvyklými nástrojovými sestavami (ostatně jeden z jeho opusů má název Divertissement, což lze interpretovat tímto způsobem i vzhledem k tomu, že experimenty s nástroji byly charakteristické i pro meziválečnou avantgardu, v jejímž prostředí Ibert začínal komponovat).

Jan Riedlbauch pak zahrál Preludia pro flétnu, napsané pro sólovou flétnu českým skladatelem Pavlem Jeřábkem (1948 – 2001). V širší kulturní veřejnosti dnes méně známý autor, absolvent na konzervatoři u skladatele Zdeňka Hůly (známého svými publikacemi Nauka o harmonii a Nauka o kontrapunktu), pracoval později jako vedoucí redaktor vydavatelství ČHF Panton. Bylo zajímavé si poslechnout skladbu od autora, který se orientoval především na větší symfonické a vokálně symfonické skladby.

V stručném komentáři před následující skladbou, Vodní hry, trio pro dvě flétny a harfu, l Miroslav Matějka, který vystoupil již v úvodu večera v roli ředitele hudební společnosti České doteky hudby s Pavlem Nožičkou, ředitelem Kulturních zařízení města Jičína, a krátce ještě v jeho průběhu, charakterizoval tuto skladbu Václava Riedlbaucha jakožto echa/odpovědi dvou fléten (což vychází ze známé skutečnosti, že nad vodní hladinou se ozvěny nesou výrazněji), a zmínil i další souvislosti, totiž že Jan Riedlbauch, jehož je Matějka žákem a nyní kolegou a přítelem, a bratr Václava Riedlbaucha, mj. někdejšího ministra kultury, na koncertě vystupuje v dalších rolích, totiž jako interpret, ale také autor textu Písní o skryté kráse Miroslava Kubičky, poslední skladby programu. Zároveň se Matějka rozloučil s publikem, protože v Písních o skryté kráse zůstali na jevišti všichni interpreti kromě něho.

Tak jako jsem začal tento příspěvek parabolou, tak jej i ukončím. Název Písně o skryté kráse, jímavé skladby plné ztajených harmonií, jakoby znovu naznačoval onen pocit pomíjivého okamžiku a zároveň už nostalgie, onu ozvěnu, o níž byla právě řeč, ale už v duchovní rovině. Ne bouřlivý, teatrální závěr, ale ztišení, překvapivý úžas nad souvislostí poezie a hudby, souhry a jedinečnosti, okamžiku na pomezí tónů a ticha.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014