Karol Bílek / 80

30. března 2019 se v 15.00 hodin v Šrámkově domě v Sobotce sešli všichni ti, kdo chtěli poblahopřát k významnému životnímu jubileu osobnosti, která je se Sobotkou úzce spjatá – archiváři a historikovi Karolu Bílkovi. Píšu na prvním místě „archiváři“, neboť to je můj zorný úhel, který, přestože oslavence znám po desetiletí a takřečeno „z různých stran“, je užší, než jaký prostor zaujímá Karolova výrazná stopa v kulturní historii nejen Sobotecka a Českého ráje.

Cestou z Jičína do Sobotky jsem si v mysli přehrával souvislosti toho, jak se s Karolem Bílkem známe a jak jsme se vídávali. Kdysi mě Jiří Žantovský, pracovník pražského Památníku národního písemnictví, (pro orientaci neznalých: tatínek Michaela Žantovského, překladatele, po převratu spolupracovníka Václava Havla na Pražském hradě, velvyslance ve Spojených státech a Izraeli, dnes ředitele Knihovny Václava Havla) na návštěvě při jednom rozhovoru u nás v pokoji upozornil, to už bylo krátce před časem, kdy jsem se po studiích z Prahy začal přemisťovat do Jičína, že ve Starých Hradech je depozitář Památníku, kde je dostupná řada materiálů, mimo jiné též pozůstalostí, které mne tenkrát zajímaly. Staré Hrady, léta předtím z velké části historická ruina, se v tu dobu dočkaly, z velké části i díky práci mnoha dobrovolníků, zásadní opravy a staly se výrazným centrem regionální kultury (vystoupila zde celá řada známých herců či jiných osobností, Alfréd Strejček, Josef Somr, Hana Kofránková, Leontýna Mašínová, atd. atd.), z Jičína to bylo autobusem (autem jsem tenkrát ještě nedisponoval) půl hodiny. Nasměrování Jiřím Žantovským jsem pak brzy naplnil, když jsem chtěl nahlédnout do materiálů Studeňanského mistra – a ve Starých Hradech mě přivítal právě Karol Bílek, o němž mně Žantovský rovněž řekl, na něj že se mám obrátit.

Byla to příjemná léta bádání, vše vždy pečlivě připraveno, poklidné prostředí a ochota, dostal jsem čaj či kávu, vzpomínám si, že jsme dokonce jednou debužírovali výbornou bábovku, nevím, zda ji upekla Karolova žena Eva, po zemi se batolila dvě děvčátka, Bílkovy děti. Občas jsem se tam setkal s dalšími badateli, z Jičína se mnou jezdil také Miloš Šejn, pro nějž Staré Hrady byly jedním z nejdůležitějších zdrojů materiálu pro zpracování jeho doktorské práce a s nímž jsem se pak podílel na některých projektech právě se Starými Hrady souvisejícími. A o pár let později, to už bylo všechno zase trochu jinak, tahle dvě tehdejší děvčátka, Eva i Jitka, byly studentky na jičínském Lepařově gymnáziu, kde jsem působil, a ještě později jsem se s nimi setkával i při příležitostech jejich skvělých odborných výstupů na přednáškách, konferencích, prezentacích knih atd. A ovšem nemohu v souvislosti s rodinou Bílkových zapomenout také na Jana Bílka, rovněž historika literatury, s nímž se v poslední době setkávám nejvíc, zvláště na Šrámkově Sobotce, a aktuálně naposledy na letošním Šrámkovském matiné, kde přednášel o jubilujícím Karlu Čapkovi.

V sále soboteckého Šrámkova domu měla vše pod taktovkou Alena Pospíšilová, svého času knihovnice a dnes organizátorka řady akcí místní a regionální kultury, kterou znám rovněž z řady příležitostí, ze Sobotky či z Malechovic, dlouhá léta, naposledy z letošního Jivínského Štefana, setkání lidí, kteří jsou přínosem pro kulturu v našem kraji, konaného tento rok rovněž v Sobotce. Sošku Jivínského Štefana si, což i mě opravdu potěšilo, odnesla ze sálu sobotecké Sokolovny právě Alena Pospíšilová. Bylo to připraveno grandiózně. Příchozí vítaly ženy ze sobotecké Obce baráčncké v krojích, které nám hned při příchodu do místnosti podávali chléb a sůl. Oslavenec byl oděn do královského pláště s hermelínem a byla mu nasazena královská koruna, místo dalších královských insignií držel v jedné ruce obrovskou tužku, byl prohlášen za krále Karola Prvního a zapěna óda, píseň složená k této příležitosti, přesněji text, který přítomní zpívali na melodii oné lidové (a rovněž „šrámkovské“) písně „Znám já jeden krásný zámek“.

Poté Karolovi plášť sundali (muselo mu v něm být horko, ale po celou dobu se usmíval svým charakteristickým širokým úsměvem) a přistoupili gratulanti. Vystoupil režisér a herec Josef Kettner (na začátku roku recitoval na zmíněném letošním Šrámkovském matiné), starosta Sobotky Ing. Lubor Jenček, ředitelka Základní školy v Sobotce Mgr. Jana Knapová, MgA Lada Blažejová ze Studia Šrámkova domu, kde pracuje jako dramaturg a stará se o výchovu mladých recitátorů, kastelánka Humprechtu PhDr. Dagmar Faměrová, Jan Samšiňák, majitel Šolcova statku, pracovnice Knihovny Fráni Šrámka, Informačního střediska či Muzea Fráni Šrámka a další, které vídám přinejmenším na nejrůznějších „šrámkovských“ akcích, a přítomny ovšem byly Marie Sekerová a Olga Bičišťová, učitelky sobotecké základní školy, obě kulturní pracovnice, první po léta organizátorka kultury, též základny EXODu v Sobotce, druhá recitátorka, bylo by možné pokračovat…

Řekl jsem, že znám Karola Bílka z mého zorného úhlu. Mnohé další bylo řečeno při laudatiu na začátku oslavy, leccos, co jsem vlastně ani nevěděl, mi tak bylo doplněno. K úplnějšímu pohledu mohu odkázat na v odkaze uvedený životopis. Ale ani v něm se nic nepíše o Karolově ochotě a vstřícnosti, s níž jsem se setkal nejen já, ale i mnozí další, když hovořili například o jeho besedách pro školní mládež, práci na „Malých dějinách Sobotecka“ (už jen rozsahem zdaleka nikoli „malých“)  či dalších aktivitách, které čerstvý osmdesátník i nadále plný plánů vyvíjí. Nechť mu tedy slouží zdraví a jasná mysl.  

Odkazy
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/karol-bilek-38213

https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicinsko-bilek-karol-narozeniny20090324.html
https://nasetelevize.cz/view.php?nazevclanku=sobotka-%96-male-dejiny-sobotecka-iii-dil&cisloclanku=2015120011 (v záznamu je řeč i o některých osobnostech, zmíněným v mé glose)

https://biblio.hiu.cas.cz/documents/363308?locale=cs

https://www.libosovice.cz/kdo-je-kdo-v-dejinach-sobotecka-a-dolnobousovska

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/sramkovske-matine-2019-nas-karel-capek/