Karlheinz Stockhausen

Karlheinz Stockhausen
(Slavní zemřelí roku 2007)
někdejší seminárky studentů LG

Ve věku 79 let zemřel ve středu 5. 12. 2007 v německém Kürtenu jeden z nejvýznamnějších soudobých skladatelů Karlheinz Stockhausen.

Bytostný experimentátor se snažil spojit vědecké disciplíny (akustika, fonetika, matematika, psychologie) s uměleckou podstatou hudby ve snaze o rozšíření jejích dimenzí. Uvedl v praxi to, co dnes už víme nejen o hudbě. Znejistil chápání skladby jako struktury pevně dané jen notovým zápisem a melodií. Při uvádění děl počítal se zahrnutím prvku náhody – v tom ho ovlivnilo setkání s Johnem Cagem – i s „hmotou“ zvuku, tónů a proměnlivými parametry. Od 60. let měl značný vliv i na populární hudbu. K jeho odkazu se hlásí i čeští Plastici. Na obal beatlesovského alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band ho pozval jeden z jeho mnoha obdivovatelů – Paul McCartney. Na kontě má přibližně tři stovky skladeb, které mu přinesly mnoho příznivců a stejně tolik oponentů. Jedním z jeho prvních učitelů byl Theodor Adorno. Posléze se přestěhoval kvůli vyšším studiím do Paříže, kde se potkal kupříkladu s Olivierem Messiaenem a Pierrem Boulezem. Později sám začal učit a z jednoho jeho žáka vyrostl uznávaný radikální minimalista La Monte Young. Výukou „nové hudby“ se zabýval od roku 1963. Mezi lety 1971 a 1977 působil jako profesor skladby na Národní konzervatoři v Kolíně nad Rýnem. Od roku 1998 pořádal v Kürtenu, kde se usídlil, takzvané Stockhausenovy kurzy. Zabýval se průzkumem psychologických účinků hudby, tvorbou grafických partitur i experimenty s umisťováním zvukových zdrojů v prostoru. Podle mnoha názorů by bez Stockhausena nikdy nevzniklo techno. Známý je jeho cyklus sedmi oper, který tvořil plných 26 let, v letech 1977 – 2003. Přesto zůstávají nejobjevnějším obdobím skladatelovy tvorby padesátá a šedesátá léta 20. století. Z 50. let pochází skladba kupříkladu Gruppen pro tři orchestry, která prý navozovala prožitek podobný „pohnutí vesmíru“. O dekádu později ho proslavila elektronická hudba i skladby „pro perkuse, dva mikrofony a dva filtry s potenciometry“. Uměl být provokativní i mimo hudbu, když prohlásil, že útok na newyorská dvojčata byl největším uměleckým dílem své doby. Později dodal, že myslel ďáblovým dílem.

Martin Rozsypal
[text je součástí rozsáhlejší seminární práce, kterou jsem rozdělil na jednotlivé osobnosti; téma je viděno z tehdy aktuálního úhlu pohledu, neboť Martin se věnoval osobnostem, které v tomto roce – 2007 – zemřely]