Karel Šiktanc / Královské pohádky

Knížku čtu v novějším vydání z roku 1994 (některé zdroje uvádějí první vydání v roce 1970, což nicméně nedokážu ověřit), tedy s ilustracemi Františka Skály, podobně jako předchozí svazek pohádek podobného formátu O dobré a o zlé moci. Devět pohádek uvádí ta O králi, který nikdy neplakal, zvláštním způsobem akcentující povahový rys krále Orlíka, jenž se dokonce pustil do křížku se „zubatou“, kterou dokonce dvakrát přemůže, poprvé jí vytrhne kosu, kterou když obrátí proti nepřátelům, tak padnou a nastane „náhle spoušť“, podruhé je to „svíčička“, která mu pomůže zdolat tři medvědy, potřetí ji dokonce vyhodí z okna. Královna, spanilá Hromnička nicméně zvedne bílý závoj, jenž tu zanechala smrtka, a to je jí osudné. Marně se král vydá hledat živou vodu, nic nepomůže. Onu moc však má slza, ta jediná, kterou muž uronil. A bude nová svatba, k níž pozvali i onu babičku, která se tu již dříve objevila.

Druhá pohádka, Král, kejklíř a hvězdář, je uvedena sice netradičně (žádné „Byl jednou jeden…“), nicméně formálně, když vyzývá čtenáře, který není bázlivý, aby šel s autorem, čeká je „čtvero lijavců“, a „čtvero sněžení“ a do třetice „čtvero bití krup“. Cesta vede do maličkého království ve středu světa, kde žijí „stateční muži“ (konstanta celé knihy od počátku, uvidíme, jak to bude pokračovat). Chrabrý král se jmenoval Jan, pro obveselení dcery Korunky přizval na dosud nepříliš veselý hrad kejklíře a hvězdáře. Kejklíř se však provinil střelbou, hvězdář, jenž v té chvíli zasáhne, získá královu oblibu, točí se ale kolem dívky, té se líbí. Kejklíř má být popraven, ale napotřetí oklame vojáka Hřímotu slibem moci. Hvězdář ukazuje Korunce loutku veskrze podobnou králi, která mu nakonec zachrání život, ačkoli se domníval, že měla být jemu na posměch. Kejklíř, jenž se vrátil, na loutku vystřelil v domnění, že je to král. Ten nyní konečně pochopí, kdo je na čí straně, a Korunku hvězdáři dál.

Královna jménem Magnolia. Vladař Držgrešlička měl čtyři dcery, Annu, Magdu, Libuši a Noru. Vlastně ani nebyl skoupý, jen nedal nikomu nic zadarmo. Sedmnáctiletého Jarolíma pošle král do světa, princezny si povídají, jakého by chtěly rytíře. A král otevře hrad a pozve nápadníky. Máme tu celou sérii paralelních řad, co vše přinesly, co vše měli za úkol atd. atd. Jedním z úkolů je vyjmenovat všechny dcery v pořadí, v jakém se narodily (to ostatně známe z jiného svazku Šiktancových pohádek). Ovšem všechno špatně. Další úkol je najít ve světě královnu Magnólii. Princezny byly skleslé. „Marně jim panovník nosil dar za darem. Marně je konejšil. A marně sliboval […].“ Pak se rozzlobil na jednu z nich, když nechtěla slavit svůj svátek, propustil starou sloužící. Bylo to nešťastné, protože vlastně chtěl pro své dcery dobro.

Mládenec propuštěné stařence přinese aspoň hůl. Ta, zabodnutá do země, se začala větvit, vyrostla z ní jabloň. Pak se přihlásí, že je zdaleka a slyšel, že král vdává dcery. Kouzlo s holí pak před králem znovu zopakuje. Jak dopadne zkouška? Byli tu bohatší, chytřejší, pohlednější. Ale mládenec řekne správně i jména čtyř dcer, a splní i další úkol, totiž Magnolii nemusí hledat, neboť je to složenina zkrácených jmen všech čtyř „divukrásných dětí“ – Mag-No-Li-A (vlastně se zpětně ukazuje, že právě proto je správně řekl za sebou), slovní hříčka/figura. Když se nicméně král ptá, kterou z dcer si vybral, říká, že žádnou, a když král namítá, že uráží jeho dům, říká, že nemůže, je přece jeho jediný syn Jarolím. A král mu předá svůj meč.

Také v další pohádce Král a tři čaroději zazní i humorný a laskavý tón, již ve jménech třech muzikantů – Břinkal, Spinkal a Cinkal. Bubeník, trumpetista a houslista, „vespolek přesvatá trojice“. A veselá, jako celá pohádka. A opět tu je smutná princezna, jménem Světluška, která „pláče už takřka rok“ a „není k utišení“. Z nešťastné lásky, měla ráda lesního. Ale pan král z toho měl „skoro smrt“. A řešení nikde žádné, pokusů bylo. Nyní se tedy hudebníci představí králi jako „čaroději z dolíkových hor“, a přišli „vrátit smích ctihodné vaší dceři“. Nu a dějí se pěkná kouzla, zatím pro dceru, která prostě chce Petra, ale žádná pomoc – přes veškeré veselí. Hudebníci mají hrách, po jehož požití jsou neviditelní, a nyní sepíší smlouvu s králem Řehořem, která nakonec vede k úspěšnému konci, přestože se je král pokoušel nejdříve ošálit.  Místo Vlídný je tedy nyní zván Osvícený.

O králi jasnozřivém a slepci převozníku se dívá na chrabrost a vítězství v boji tak trochu z druhé strany – řekl bych, nejen v posledních letech ovšem velice aktuální. Oslavovaný král se táže starce, který mu jediný neprovolává slávu, ten říká, že je slepý, ale to není ten důvod. Ani mu není lhostejný osud jeho země, kde žije sedmdesát let a převáží lidi přes řeku, ale odmítá potřebnost boje, když máme velkou zemi, „snad větší, než nám třeba“ a je důležitější o ni pečovat, „zvelebit ji celou, aby jen nerostla do dálky, do šířky – ale i do krásy, jak učili nás otci.“ Říká, že by u vody měla stát hráz, protože je nebezpečná. Král ale tohle nechce slyšet, směje se, z té „vodičky“ by měl mít strach?

Vzápětí se však voda zvedne, řeka nabírá na síle a marně stařec vyzývá ostatní, aby pomohli ji zastavit, marně prosí: „Královno dešťů! Matko řek! Zastav se, slyšíš?“, marně poklekla i žena a dvanáct dětí, slyší nyní slova: „Nepros! Tvůj pán mě urazil… A ten, kdo pokoří staletou vodu ješitnou svou pýchou, musí i pykat. Není pomoci! Voda si žádá odplaty dle práva.“ Posílá synka „ke královským branám“, ať král „vzbouří celé spící město“ a prosí podruhé, není tu jen král, oni se ničím neprovinili. Řeka ale opakuje, co říkala předtím a dodává: „Chci jeho syna! Jen tak mi splatí, kdo se nepokořil…“. A král se dál, nyní „prostřed hodokvasu“, směje „vodičce“ a nechá snášet chlapci „ovoce a maso“. Stařec prosí potřetí, nadarmo. A řeka vzala synka, jenž jí vběhl branou přímo do jejího proudu, v mýlce, že vzala královského syna. Ráno král najde spoušť ve městě a před zničeným domkem a s mrtvým synem starce, který krále proklíná. A ten marně prosí o odpuštění, stařec trvá na trestu. „Tvá planá pýcha zabila mi syna.“ Král má nyní postavit hráz – sám. A nyní se stane zázrak. Když král shodil roucho „a vzal první kámen a bosý vstoupil do mělčiny řeky“, ve starcově náručí ožije chlapec a skočí „do zmáčené trávy“.

Král Kamenné srdce začíná rovněž srovnáním zemí hojnosti a chudoby a králů „se srdcem na dlani“ a těch, kteří mají srdce jako kámen, což navazuje na morálku předchozí pohádky. Také tento král má čtyři dcery. A posílá psy na staré žebráky, kteří prosí o kousek chleba. Ti jej a jeho dcery proklejí. „Ať lidská radost jim navždy cizí!“ A po letech, kdy jsou z nich nevěsty, jsou jako bez ducha, nesmějí se, nepřou se, celé dny „proleží na loži“, jako by „nebyly ani živé“. Král necita zakázal dívkám vdávat se a tancovat, „ach, lidská krutosti!“, jednou odvedli biřici Barborku, „nejhezčí panu v kraji“, musí sloužit jako komorná, přestože již měla ženicha Ondru, žije u dědy Plamínka. Vydá se na zámek, že princezny uzdraví, aby získal zpět svou nevěstu.

Král má čtyři dcery, každé musí splnit její největší přání. Dita si přeje tisíc krápníků, Ondřej si neví rady, jak v tom letním horku bude hledat „krápníkový led“. Cestou pomůže dědečkovi, ten se mu odvděčí, dá mu bič, kouzelnou hůl, sám se promění ve statného muže, je to Sever, „odvěký Vládce jedné čtvrti světa“, dovede jej k černé skále, a dokonce pomůže Ondrovi naložit krápníky, holí pak zaplatil za opravu rozbitého kola vozu. Druhá dcera Zita si přeje hvězdu, která nehasne. Vzorec pomoci se opakuje, pomůže starci, kterého chtěl na trhu nějaký hromotluk okrást, nyní to je Západ, „odvěký Vládce jedné čtvrti světa“, ten jej dovede po nebeském žebříku nahoru, kde si vybere hvězdu, konvici, tu dal na zpáteční cestě lapkům, aby jej nepřipravili o hvězdu. Třetí princezna – jména se rýmují – je Vita, chce vřetýnko z duhy (svět je přece tak šedivý), tentokrát Ondra spraví zrcátko, které mu rozbil pobuda, je to Vládce Východ, letí po nebi, Ondra se vrací se zapletenými stužkami („vřetýnkem“) duhy a zrcátkem, na které může dýchnout nebo jej otřít a začne pršet nebo vysvitne slunce. O zrcátko ovšem přijde v hospodě, vřetýnko nicméně dopraví. Vidí se s Barborkou, je pasován na rytíře, je tu ale ještě čtvrtá princezna, Rita. Chce krále slavíků. Ondřej, který již doufal, že nebude muset plnit další obtížný úkol, se nyní musí znovu vydat na cestu. Vysvobodí jelena, jenž se zaklesl parohy do větví, nyní je to Jih, Vládce, který mu dopomůže získat to, co Ondřej potřeboval. Ještě poslední kolize – převozník, jenž se chce vymanit ze svého osudu (viz opět jedna známá klasická pohádka) se pokouší Ondřeje se zbavit. Pomůže zázračná bílá plachetka, která způsobí (již se tak stalo při snášení slavíka z větví stromu), že vše ztichne a život se zastaví. Ondřeji se podaří vyváznout a spěchá k Ritě, a samozřejmě k Barborce, pro kterou všechno to nasazení vykonal.

Také v pohádce Král ozvěny začíná text živly – „Byla země, byla samá voda.“ Jejími protagonisty jsou král Jindřich a jeho dcera Doubravka. A je tu nějaké tajemství, nějaký koníček, který nesl „do světa“, až k jezeru, Tomáše, sirotka po sousedním králi, a Doubravka ho doprovázela. Otec ale odmítal, aby se Tomáš stal králem, protože je dobrák, jako byl dobrák jeho otec. „A dobráci ať vládnou babkám na vsi!“ A tu se objeví nový host, představí se jako Artuš, kníže z Nebesníže, vysvětlí, že Nebesníže je „všude tam, kde nebe začíná a širá země končí“, a především ale umí zavolat tak, že mu ozvěna pravdivě odpoví – což vzápětí předvede. Král jej jmenuje svým prvním rádcem, měl by snad být i králem, Doubravce je ale protivný, tak jako už předtím o ním je mínění, že je to „umělec“, „čaroděj“ či „čertí kvítko“, i Doubravka nyní říká, že je „samé pukrlátko“, je „moc uctivý“, „moc sladký“.

Tu se ale vrátí Tomáš a říká, že svede totéž. Král říká, že ho má rád jako svého, ale Doubravky se má zříci. Nakonec k souboji hlasů dojde, Tomášovi ale žádná ozvěna neodpovídá a on s ostudou musí odejít. Dostane se na druhou stranu jezera ke stařečkovi, pomáhá mu s dřívím. Jednou ale vidí před domem koníka, ptá se stařečka, kdo to byl, u ukáže se, že kníže Artuš je kejklíř (jak si Doubravka myslela), který platí stařečkovi za to, že mu přes jezero odpovídá verše z nějakých starých knih. Vše je nyní jasné. A pro příští představení Tomáš přichystá ty správné ozvěny, podvodník je odhalen a Tomáš se může obejmout s Doubravkou.

Také v následující pohádce Království krasavic hrají verše (tištěné kapitálkami) svou úlohu, řekl bych, že zde se nejvíce v jazyce projevuje rozpustilé haštěření či pošťuchování, švec je nazývám malířem Dratvička, ten zas Čmárelem, a tato veselost je v kontrastu s nevraživostí, s jako se v království setkávají všichni, kdo jsou mladí, krásní a veselí. Malíř nicméně jde do zámku a ohlásí „divukrásné mladé ženě“, sedící na štíhlém trůnu, tedy královně Černé růže, že chce „vymalovat nejkrásnější ženu světa“. I mezi nimi probíhá komunikace ve verších či rytmizované próze, když malíř odpovídá na její otázky. Smí malovat „sedm jiter“, pak musí být práce hotová.

Na další štaci narazí malíř na rovněž pochmurné království, panovník se chvěje slabostí, žal ho vede „ke hrobu“, jak mu malíř říká, když mu ukazuje jeden z portrétů, které si vzal s sebou, o královně se vyjadřuje, že není zlá, jak jí předchází pověst, spíš „trochu ztřeštěná a podivínských zvyků“. Král na obraze poznává smaragdový kříž, který patřil jeho dceři Elišce, která se mu před časem náhle ztratila. Král mu nyní dává náramek, který prý patří ke kříži, a žádá na malíři, aby se vrátil a našel jeho dceru. Malíř se pokouší, vyžádá si za šperk týden pobytu s dobrým jídlem a pitím, což mu královna jako odměnu za náramek, po němž se „chtivě“ vrhla, ráda splní, výsledek ale, vypadá to, není žádný.

Malíř se ke králi vrací pouze z portréty třech kuchařek, nicméně král objevuje v jedné z nich svou dceru. Jak mu ale malíř má říci, že je hluchá a němá a dělá podřadnou práci? Král mu dává do třetice poslední šperk, tentokrát prsten, a týden u královny Černé růže se opakuje. Přitom si malíř potvrdí, že pro královnu je důležitější moc a zlato než cokoli jiného, když vyslechne její samomluvu o tom, že jí budou ženy sloužit. A ukáže se, že odstraňování stáří z dohledu není záležitosti estetiky či existenciální úzkosti, ale věcí moci – jediným východiskem z podmanění královně je, že by je něco vyděsilo. A malíř, jemuž je jeho umění prostředkem komunikace, se nyní nalíčí na „dědka“ – a je to. Dívky – princezny promluvily, a když pak vejde královna, vezmou ji za ruce a umyjí ji, a před nimi stane stará bledá žena.

Také poslední pohádka, Královna s vlčí tváří, je (mimo jiné) příběhem proměny (ovšem až nakonec). Jindřich, „první syn Vladaře Jižních moří“, žádá krále o jeho dceru Terezku, o níž slyšel vše nejlepší, dozví se ale, že Královna s vlčí tváří, Královna jeskyň, se pomstila a odvedla mu jeho dvě děti, zdatného rytíře, syna, a dcerku. K ní je může dovést jen kůň Stříbrňák, který žije někde v lescích, chovaný Vládcem hor a lesů. Jindřich se na svém Běláskovi vydá na cestu, najde místo, kde žije Vládce s obrovským stádem svých koní a podaří se mu mezi nimi nejen odhalit Stříbrňáka, ale i jej osedlat. Učiní tak trikem, když jakoby zaútočí na Vládce, a ten kůň, který jej nejdříve začne bránit, jej tedy nejvíce miluje, stejně jako Vládce jej (již otec Terezky Jindřichovi říká, že Vládce mu koně nepůjčí, protože je jeho nejbližším přítelem), a Vládce, když pochopí, že také Jindřich jen v úžasu jásá nad krásou koní, a tedy jim rozumí, mu Stříbrňáka půjčí.

Minuli sedm hor, sedm řek a dostali se do mramorové sluje, kde se na něj vrhly čtyři těla, svázaly ho a před ním se objevila žena se zrzavou vlčí hlavou a ptá se, co chce. Jindřich odpovídá, že si jde pro dívku, která zde je nedobrovolným vězněm. A nyní je to opět o rozpoznávání (starobylý umělecký prostředek, který známe v jeho různých aspektech již z antiky), Jindřich má nejen najít tu pravou dívku, ale i toho nejlepšího bojovníka, s nímž se má střetnout. V okamžiku, kdy se mu nad ním podaří zvítězit, si Jindřich uvědomí, že ho nesmí zabít, protože to je bratr Terezky, také ji okamžitě pozná (ačkoli ji nikdy neviděl), protože je v onom dramatickém okamžiku nejvíce neklidná, tedy se obává o život svého bratra.

Ale i ona „uhrančivá nenávist“, kterou Jindřich cítí z té ohyzdné ženy, se ukáže jako podmíněná. Terezčin bratr v okamžiku, kdy byl „ušetřen na životě“, „procitl náhle z předlouhého zakletí, ježto se po létech zas potkal s dobrým skutkem. A v tu chvíli prosí královská dcera, které kdysi vlčí král zabil rodiče „a krutě zpustošil náš hrad i celou zemi“, a když jej shodila ze skály, stačil ji ještě proklít, o odpuštění. A „nebe je bez konce“, „a zem je plná zpěvu“, šťastný Jindřich si odvádí Terezku a ani neslyší autora, který za ním šel a volal.

Jediné, co mě ruší, je představa vlka jako z podstaty zlého zvířete, ale s tím už se musím smířit. Celostránkové, dokonce dvoustránkové ilustrace (nikoli v „obrazových rámech“ jako v knize O dobré a o zlé moci, kde Skála užil i iluminované iniciály) se svébytností zvláštní perspektivy podporují příběhy, v nichž je akcentován řád a zásadní hodnoty, řekněme ty „vyšší“ hodnoty, což je propojeno s výběrem témat krále jako postavy, jenž je právě jejich nositelem (není to tedy tak, jak jsem četl v jedné diplomové práci, že postava krále pohádky řadí mezi „lidové“), a tedy tuto figuru povyšují jako bytost, jejíž podstatným rysem není jen to, že je „nejvyšší“ jako panovník, ale něčím více.

Karel Šiktanc, Královské pohádky, Albatros, 1994