Karel Hvížďala v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka

Bylo to na můj popud, chtěl jsem si s tvůrcem rozsáhlého díla, spisovatelem, publicistou, autorem několika desítek knižních rozhovorů a dalších formátů, více popovídat a ujasnit si některé momenty, jimž jsem se ve vícero komentářích k Hvížďalovým knihám blíže věnoval, a tak jsem od loňského festivalu Svět knihy, kam jsem se vydal na křest jeho tenkrát poslední knihy Hledání smyslu, pokoušel najít nějakou cestu, jak se osobněji setkat. Některé možnosti se nenaplnily, některé zatím nenaplnily (jsou tedy otevřené, i když trochu vybočují z běžných podob Hvížďalových veřejných vystoupení), u Knihovny Václava Čtvrtka, jejíž budova je v rekonstrukci, přes prázdniny byla uzavřená, se nicméně ukázalo, že v sále protější budovy se osvědčuje další knihovní provoz vedle půjčování knih, tedy přednášky a besedy. Pracovnici knihovny Lence Dědečkové se podařilo s Karlem Hvížďalou domluvit besedu v takřečeno standardním formátu, to znamená ve dvojici s moderátorem Zdenkem Pavelkou, zakladatelem nakladatelství Novela Bohemica, v němž Karel Hvížďala vydal několik svých posledních knih, a jenž také spisovatele z Prahy do Jičína přivezl.

Právě o místě konání besedy, stavu přestavby budovy knihovny a dalších místech v okolí, které si za krátkého protáhnutí po cestě hosté všimli, jsme si, ještě za krátkého přivítání paní ředitelky Benešové, chvíli povídali. Na tomto místě, v původní budově hotelu Hušek, podle hostinského Rudolfa Huška, jenž zadal ve dvacátých letech k vypracování projekt ikoně jičínské architektury Čeňkovi Musilovi, autorovi nejen celé řady budov v bezprostřední blízkosti, tedy i rekonstruované knihovny, původního Studentského domu a v jeden čas také sídla K-klubu, ale třeba i nedaleké Hospodyňské školy, se nacházel v polistopadové době prostor označovaný jako Tančící dům či – dle dobového štítu – Tančák club (nad vchodem nápisy Kavárna, Galerie, Klub), kde se konaly různé rockové koncerty, ale (pro mě zajímavé) především diskotéky BP Show (Bédi Plecháče), kde se vzpomínkově scházela naše generace. Budovu jsme ovšem znali jako „Slávii“ (hotel Slávie, kavárna Slávie, vchod byl ovšem z oblého nároží lichoběžníkového půdorysu, vchod do Tančáku, dnes Denisky coby provizorního prostoru Knihovny Václava Čtvrtky, z Denisovy ulice). Provozovatel či majitel klubu František Gabriel se pak zasloužil především o záchranu ve své době (po polistopadové privatizaci, jak jinak) chátrajícího výstavního secesního Grand Hotelu Praha na rohu Husovy a Fügnerovy ulice (směrem dolů se pak sbíhající právě s Denisovou ulicí), dílo Antonína Holečka, které uvedl do původního historického lesku.

Při kávě v kanceláři knihovny jsme s Karlem Hvížďalou alespoň naťukli některá témata, která mě zajímala, některá také docela osobní, jako jsou určité naše „společné“ momenty (některé z nich mě vedly k výraznějšímu zájmu o jeho knihy, především naše, byť v mnohém odlišná, nicméně k pobytu v Německu se vztahující zahraniční zkušenost), pamatoval si naše první setkání na jičínském gymnáziu v devadesátých letech, iniciované kolegyní Soňou Machovou (zatímco jiná gymnázia pořádala besedy s politiky, já jsem měl možnost sledovat v knihovně toho jičínského třeba právě rozhovor Karla Hvížďaly a Jiřího Černého u jednoho stolu, úžasné setkání). Ta další beseda se konala v Knihovně Václava Čtvrtka, dohledával jsem, kdy to bylo, paní ředitelka Benešová si to nemohla pamatovat, protože tenkrát ještě nebyla ředitelkou knihovny. Tak tedy to bylo v souvislosti s uvedením knihy Osmý den týdne, tenkrát (v březnu 2017) přijel Karel Hvížďala právě se Zdenko Pavelkou, jenž tuto knihu, stejně jako další tři díly této tetralogie „nezapomínek“ vydal (souhrnně, pod názvem Věta jako povolání, soubor vyšel v roce 2020, roce jeho osmdesátin, v nakladatelství Universum). Magickou shodou okolností pak bylo, když jsem, zatímco jsem si začal po Vánocích číst tuto knihu coby novinku na knižním trhu, otevřel svoji mejlovou adresu a četl slova jejího autora, jenž si mě na mých stránkách objevil.

To jsou takové náhody, shody či „dvojení“, jak tomu říkám v souvislosti s úvahami, kterým se v poslední době věnuji v rámci „vrstev vědomí“, v němž se pokouším najít souvislosti naší existence, které mně, ačkoli jsem je měl před očima, po desetiletí unikaly a v době vyprázdněné pandemie se mně v mysli, fascinované tím zjištěním, spojily. Ať je to jakkoli, k těm posledním momentům, které jsem před chvílí označil jako společné, je skutečnost, že Karel Hvížďala nevidí, jak o tom v jedné ze svých knížek píše, a jak mně nyní upřesnil, na levé oko, zatímco u mě doktoři řeší (právě před necelým měsícem jsem byl na jednom z oněch zákroků) problém s makulou pravého oka (dělal jsem si legraci, když jsem v Hradci panu docentovi, Rusovi národností, říkal, že jsem asi neměl číst toho Dostojevského a ty další „dvojníky“).

A stejně tak jsem byl až zaskočen, když jsem druhý den po besedě v jičínské knihovně spatři na televizní obrazovce tvář Karla Hvížďaly, který – k tématu vulgarizace komunikace v parlamentu, které se vzedmulo ve veřejném prostoru – opakoval prakticky stejná slova, jimiž v jičínské knihovně komentoval McLuhanovu teorii, z níž já jsem (coby strukturalista školením, jak jsem také zmínil) vnímal onen moment vývoje médií, v němž to každé další zahrnuje do své struktury ono předchozí (tisk mluvené slovo, obraz fotografie tisk, film divadlo, televize film, nová média opět film a ovšem druhou linii, tedy verbální i obrazovou telekomunikaci, jak můžeme k tezi staré více než půl století dnes doplnit), zatímco novinář (svým původním východiskem) sledoval (i v některých knihách, a nyní v našem rozhovoru) vztah médií a politiky, tedy jak jednotlivá média ovlivňovala výsledky politického boje (například televize vyhrála v 60. letech volby Johnu F. Kennedymu v souboji s Richardem Nixonem).

Dostali jsme se k tomu mým připomenutím mého zaujetí Hvížďalovým tématem „poškození“ jazyka (kultury, společnosti) v jeho knihách, které jsem sledoval už od těch jako bylo Restaurování slov a dalších (Jak myslet média, Mardata – vzpoury v žurnalistice), probírajících právě média, a která napsal, jak někde říká (a platí to vlastně pro celou řadu dalších knih), protože takové texty u nás doposud chyběly. Vlastně některé ty věci, jako třeba nutnost ověřovat informace ze dvou zdrojů, mají-li být novinářsky seriózní, členění novin právě na ty seriózní a bulvární (a mezi tím někde pop-noviny, tedy main stream), s tím související minimum obrazového materiálu v seriózních novinách jako byla FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, také jsem si je kupoval), což už dnes stále méně platí atd. A – jeden ten titul to má přímo v názvu – souvisí to s momentem „vzpoury“, která se pak vztahuje k celému komplexu rozhovorů (které mají být zároveň oním „Skladištěm věčnosti“, tedy přesahujícím denní dosah jako běžná novinařina, což byl také důvod, proč se od ní Karel Hvížďala odklonil). A tento moment vzpoury pociťuji silně také ve svém životě, byť není, alespoň v jeho každodennosti (vcelku běžná profese, vcelku běžná rodina atd.) navenek tak radikální. Nevím, zda se mi tohle vše podařilo nějak souvisleji předložit, přece jen jsme neměli tolik času a doba besedy se blížila.

Otázka, kterou jsem měl pro tuto příležitost připravenou (zajímá mě vlastně při čtení Hvížďalových knih delší dobu), směřovala ke genezi textů Hvížďalových rozhovorů s různými osobnostmi. Jednak jsem v textech narazil na pohotové Hvížďalovy odpovědi doslovných citací jiných autorů, které přece v aktuálním čase rozhovoru nemohl mít „při ruce“, jednak jsem z několika zdrojů (také v jednom videu, které jsem si pouštěl pár dní před besedou) narazil na jeho vyprávění o panu Ringesovi, s nímž se Karel Hvížďala setkal jako malý chlapec coby s pasákem koz, což se k jeho vysoké štíhlé postavě se vzezřením Jamese Joyce nehodilo, pán v krátkých kalhotách, se zlatými kulatými brýlemi a s golfovou čepicí na hlavě „se zeleným průsvitným nehtem“ (už ta formulace mě zaujala) ve skutečnosti byl bývalý zaměstnanec nakladatelství Melantrich a zprostředkoval mu svoje knižní poklady na půdě. Ve zmíněné knize Osmý den týdne, ale už předtím (kde měl trochu pozměněné jméno) v dětské knížce Fialoví ježci, kterou jsem objevil v antikvariátu Abnormalizace dr. Michala Trousila, ale také v knize Chvění je naděje, z níž jsem nyní citoval onu formulaci o „zeleném průsvitném nehtu“ (Zdenko Pavelka ji považuje za nejlepší Hvížďalovu knihu) se pak můžeme dočíst, jak se už tenkrát mladík Karel pokoušel zaznamenat ono kouzlo páně Ringesova vyprávění, přepisoval pak několikrát svůj zápis, aby se mu podařila kýžená transpozice do psaného textu zachovávající atmosféru prožitého.

A poté se něco podobného opakovalo v rozhovorech, Karel Hvížďala zmiňuje ten s hercem Landovským, jenž při odpovědích dělal všelijaké skopičiny a vlastně obsah nedořekl, nýbrž zahrál, a autor transformace pak, také proto, že Landovského dobře znal, jeho jazyk vlastně „znovu vymyslel“ a Lanďák mu pak vše při autorizaci odsouhlasil, že to prý takhle řekl. Stejně tak mně potvrdil, že si vlastně později ověřoval přesná znění myšlenek, která byla součástí rozhovorů. Já jsem si tohle, co jsem věděl, zformuloval jako dvě roviny téže věci, horizontální, tedy onu chronologii dlouhého času přetváření textu od jeho prvního záznamu přes různé myslitelné návraty až k definitivní podobě (ale právě včetně onoho dlouhého času „předtím“, Karel Hvížďala zmiňuje, že dělal vždy rozhovory s těmi, které dobře a většinou dlouhá desetiletí znal, ostatně se k nim v dalších pokračováních několikrát vrací), a vertikální, tedy onen moment vrstev přetvářeného textu. Zdenko Pavelka mne v tu chvíli pobídl, abych si tuhle otázku nechal přímo do besedy a Karel Hvížďala na ni tak zevrubně odpověděl přítomným posluchačům.

Vlastně to propojil s ozřejmením cesty, po které se k rozhovorům dostal, s celou tou historií, do níž zakomponoval také i ony momenty popisu toho, jak dotvořil výstupy Pavla Landovského do podoby knižního textu či jak vznikal nejznámější rozhovor s Václavem Havlem, který z původní délky zkrátil takřka na polovinu, aby byl přijatelný pro čtenáře. Totéž udělal ostatně i se zmíněnou knihou Chvění je naděje, která je zvláštní také tím, že sestává z časově aktuálních záznamů k událostem, jak je Karel Hvížďala prožíval v jejich přítomnosti, také tam bylo třeba zkrátit na čtenářsky přijatelnou míru. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Karla Krause, o němž se Hvížďala zmiňuje v Ediční poznámce v knize Restaurování slov (ověřuju si to ještě ve svém někdejším komentáři), kde hovoří o jičínském rodákovi v souvislosti s podobnými důvody, proč dává svým rozhovorům knižní podobu a doslovně říká: „Těmito knihami se pokouším vzdáleně o něco podobného, co začal dělat Karl Kraus před sto lety ve Vídni ve svém časopise Die Fackel (Pochodeň): mapovat zdánlivě periferní myšlenkové proudy a v esejích reflektovat média a krizi demokracie.“ A ovšem, není to jediné Hvížďalovo vyjádření o jičínském rodákovi.

Pár dní po besedě jsem v mejlu Karlu Hvížďalovi napsal, že Jičín si dnes raději do svého erbu dává v dnešním kontextu zdánlivě aktuálnějšího Albrechta z Valdštejna nebo Rumcajse. Ani jsem netušil, jak aktuální jsem byl já, když jsem si shrnoval, jak – na rozdíl od výročí před dvaceti lety, kdy se v Jičína konala mezinárodní konference s hvězdnou účastí přednášejících – se při významnějším výročí, kdy Vídeňská knihovna přichází s velkolepou výstavou, další spolky pak oslavují společné výročí autora Posledních dnů lidstva a Arnolda Schönberga, převratného skladatele narozeného v témže roce, z jičínských institucí reaguje jedno soukromé muzeum v rámci svých omezených možností prohlídkou Krausova rodného domu (a možná čehosi ještě). V tyto dny pak byla v jičínských lípách instalována Rumcajsova lavička, rovněž soukromá iniciativa, podle mě a pár lidí kýč první kategorie, nad nímž nicméně plesá většina kolemjdoucích s dětmi, které si tady dělají selfíčka. Když pomyslím na rozpočet, o němž jsem se dozvěděl ze sociálních sítí, přestávám mít vůbec chuť kolem té hrůzy (na druhé straně stromořadí je celý úsek rozkopaný a rámusí zde stavební stroje) chodit.

Jsem nepřesný, to by mi pan Hvížďala dal. Vlastně to je už druhá lavička, ta první byla instalována naproti domku, kde žil dědeček Václava Cafourka, tedy Václava Čtvrtka, naproti jeho domu č.p. 139, při příležitosti padesátého výročí zrození pohádkové figurky, tedy v roce 2017. Tehdy ještě místní tisk zaregistroval diskusi nad pořizovací cenou (sto třicet tisíc, jedná se o dvě fošny na třech kamenných blocích s dřevěným domkem s naznačenými okny a dveřmi), nicméně dílo alespoň vykazovalo jakousi míru vkusu, své opodstatnění kromě toho měla lavička v tom, že radnice chtěla na dům instalovat pamětní desku, ale nedohodla se s majiteli. Dnešní výtvor, s názvem Lavička Rumcajsovy rodiny, instalovaná ke dni Pochodu Českým rájem – Putování za Rumcajsem 21. března 2024, se nachází pár metrů od té první, v tisku se objevují výzvu na finanční podporu.

Zpět ale k besedě v jičínské knihovně. V souvislosti s mou otázkou mně Karel Hvížďala zodpověděl několik věcí. Kromě toho, že pokaždé je ona transformace původního rozhovoru do výsledného textu pokaždé trochu jiným procesem, jsem si uvědomil také to, že se publicista a spisovatel neustále vrací ke svým formulacím (stejně tak, jako se vrací k sobě samému, což na řadě míst opakuje a hovoří o tom jako o vlastním důvodu, jak pochopit sama sebe), je toto navracení jednou z forem těchto návratů, jak to dokazují již jen u tohoto komentáře zaznamenaná dvě místa – vedle poznámky o McLuhanově teorii médií zmínky o panu Ringesovi na různých místech, tedy v knihách či na zaznamenaných přednáškách a besedách. A stejně tak ve Hvížďalově konceptu jeho díla, kdy se vrací k jednotlivým „zpovídaným“, Václavu Havlovi, Jiřímu Suchému, Karlu Schwarzenbergovi či rabínu Sidonovi.

U posledního jmenovaného, o němž byla řeč i na besedě i jsme se o něm bavili v souvislosti s mou otázkou, zda považuje, podobně jako sérii „hledání“ s Jiřím Přibáněm, tuto cestu za uzavřenou, tedy dovršenou, když vyprávěl, že s Karolem Sidonem uskutečnili několik rozhovorů, a vždy, když nevěděli, jak by měli pokračovat, našli nějakou další cestu. Po knize Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997, Mladá fronta) to byla Červená kráva (2002) a poté ještě Sedm slov (2004, Dokořán). V anotaci souhrnného vydání všech tří knih (Tři rozhovory s Karlem Hvížďalou, Galén, 2014) autor vysvětluje, že první vznikla, „aby lidé věděli, co je judaismus a jakého mají v Praze rabína“, druhá „aby Karel Hvížďala věděl, kým je“ a třetí „sedm rozhovorů o sedmi slovech, aby novináři viděli, co se dá všechno dělat s žánrem rozhovoru“. Nu a nyní má vyjít pátá kniha (čtvrtá bylo souhrnné vydání předchozích tří, nevím, do jaké míry doznalo oproti předchozím nějakých změn) s názvem Lež má krátké nohy. Zatímco u poslední z oněch třech knih se jednalo i sedm slov, nyní se ještě více úhel záběru zužuje (je to ovšem na druhou stranu trochu klamné, v jiném ohledu se naopak rozšiřuje či prohlubuje), jedná se totiž o jediné slovo, totiž „lež“. Karel Hvížďala mně poslal podobu knihy před korekturou, již má výchozí sazbu včetně fotografií, a na internetu si nyní ověřuju i dobu a místo vydání. V anotaci na Databáziknih.cz je uvedeno nakladatelství Vyšehrad, kniha má být v prodeji od 06.05.2024. A ještě cituji z tohoto zdroje: „A když si pánové uvědomili, že díky internetu, sociálním sítím a algoritmům ve veřejném prostoru nad informacemi převážila lež, fakenews, blábol či spiklenecké teorie, rozhodli se, že poslední knihu věnují celou jen jednomu slovu, a to je právě LEŽ.“

Říkal jsem Karlu Hvížďalovi, že je obdivuhodný jeho elan vital ve věku, kdy se dožívá stáří Johanna Wolfganga Goetha a vydává dvě až tři knihy ročně (vedle dalších aktivit, které kromě toho stíhá). Tedy v letech 2022 a 2023 vyšel Svět Václava Ciglera, Chvění je naděje, Hledání smyslu, nyní zmíněná poslední kniha s Karolem Sidonem, dále je domluven s Pavlem Rychetským, který skončil ve své funkci dlouhodobého předsedy Nejvyššího ústavního soudu, bude mít na rozhovor čas (v srpnu loňského roku na stránkách Českého rozhlasu uveřejnil Hvížďala příspěvek Pavel Rychetský, soudce a státník), chystá se na napsání divadelní hry (v exilu psal úspěšné hry rozhlasové, bude to tedy pro něj vlastně nová zkušenost). Ono vlastně psaní oněch rozhovorů má v sobě také něco z poetiky divadla, tedy jisté kompozice, případně akcentu na dramatičnost a dialog se čtenářem, nezbytný k pozitivnímu přijetí knihy.

Jistě bychom si měli ještě o lecčems povídat, rád bych se zeptal třeba na to, jestli jsou někde dostupné právě Hvížďalovy rozhlasové hry, nemluvili jsme třeba o jeho románech (četl jsem kdysi Raroh, ale přiznám se, že si už nepamatuju, o čem to je), zajímaly by mě jeho osobní pohledy na některé z jeho přátel (sám jsem se setkal osobněji jen s některými z nich, s Adrienou Šimotovou, Václavem Ciglerem, Jiřím Grušou…).

Pomyslel jsem si, že bych se měl na besedě také na něco zeptat Zdenka Pavelky, abych trochu „obrátil role“ (on mně věnoval hned jednu z prvních otázek, navazující na proměny názvů hotelů, o nichž jsme se předtím bavili, tedy o původním empírovým hostinci U města Hamburku [patřil Ervínu Schlickovi], jehož názvy se v průběhu dějin střídaly: ještě před válkou hotel Paříž, po válce Stalingrad, pak Astra, po listopadovém převratu opět Paříž; dlouho jsem nevěděl, že název Astra vznikl z písmen toho předchozího). Všiml jsem si Pavelkových ponožek s šachovnicovým vzorem a symboly figurek a zeptal se, zda hraje šachy. Po jeho odpovědi, že šach je jeho záliba, ale nehraje „podle knížek“, Karel Hvížďala pohotově zareagoval (uvědomil jsem si ten „balanc“ právě mezi jeho opakováním některých formulací a bezprostředními reakcemi), šachy prý hrával Václav Bělohradský, dokonce se v dobách italského pobytu, kdy měl zprvu na univerzitě méně finančně ohodnocené postavení, „živil“ po hospodách touto hrou.

Nu, tak mám zase nějaké impulsy, mohu pokračovat ve čtení.

Odkazy a poznámky

Knihovna Václava Čtvrtka
https://am.jicin.cz/objekt/61-studentsky-dum-knihovna-vaclava-ctvrtka

Tančící dům Jičín (Google maps), na zobrazení je možné najít i Studentský dům (Knihovnu Václava Čtvrtka před rekonstrukcí) či Hospodyňskou školu
https://www.google.cz/maps/@50.4342019,15.3587882,3a,73.1y,130.78h,102.95t/data=!3m6!1e1!3m4!1s3jl0MV3JgB5LVkutmT9_Qg!2e0!7i16384!8i8192?entry=ttu

Hotel Hušek na Jičínském architektonickém manuálu
https://am.jicin.cz/objekt/54-hotel-husek

Hotel Praha na Jičínském architektonickém manuálu
https://am.jicin.cz/objekt/2-hotel-praha

Karel Hvížďala v Knihovně Václava Čtvrtka
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/karel-hvizdala-v-knihovne-vaclava-ctvrtka/ ¨

Karel Hvížďala, můj komentář k Restaurování slov
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/karel-hvizdala-restaurovani-slov/

Média a politika
https://plus.rozhlas.cz/karel-hvizdala-debaty-v-televizi-precenujeme-7168787
https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/americke-prezidentske-volby-v-sedesatych-letech-aneb-o-moci-televize.A200923_172222_pozice-tema_lube
Vulgarity součástí politické kultury? ČT24, 90´, 13. března 2024
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11412378947-90-ct24/224411058130313/
od 8:04 Stručný přehled témat, od 9:03 Hrozí úpadek politické kultury?, od 54:04 Dostupnost léků a jejich ceny, hosté pořadu Karel Hvížďala, Martin Komárek, Jindřich Šídlo, moderuje Nikol Reindlová. Východiskem je Babišův mejl s komentářem k ministru Lipavského, který inicioval také mimořádnou schůzi Parlamentu. Téma je tedy pomlouvání politického protivníka, praxe „kompro“ složek, nejen samotná vulgarita slovníku, pořad probírá i další příklady v českém politickém prostoru (a také jinde, např. vstup L. Dolanského z Velké Británie). Když se zaměřím na K. H., tak v prvním vstupu: „posun v komunikaci ve veřejném prostoru znamenal i posun v politice“, když byl vynalezen knihtisk, ztratila moc církev, rádio ovlivnilo Hitlerovu moc, televize Nixonovu prohru proti Kennedymu, otevření internetu projevy „bez odpovědnosti“ ovlivnilo média, které „dohánějí média“ v emocích, a to převzali i politici, celá společnost se dostala do situace, kdy se zhroutila hierarchie hodnot, slova ztratila význam a nahrazují jej emoce. V dalších vstupech: na otázku, kde jsou hranice toho slovníku či přístupu K. H. odpovídá příklady z německého prostředí, kde to víc zná, že by to neměla být osobní či stranická, ale institucionální věc, k tomu jsou tajné služby, u nás demokracii ohrožuje osobní Babišův přístup, zneužívající soukromou, intimní oblast, což věc „deklasuje“ a překračuje zákony (zajímavě to relativizuje Lukáš Dolanský, když hovoří o britském parlamentu, z něhož jsme převzali třeba oslovování druhých prostřednictvím předsedajícího, či parlamentu nizozemského, kde, jak si vzpomíná, naopak „vytáhl“ jeden poslanec na jiného osobní údaje, přičemž onou hranicí by měla dle Dolanského být rodina, především dehonestace dětí). N. Reindlová: historický exkurz v souvislosti s otázkou po zhrubnutí: M. Sládek (v novinových článcích se hovoří hodně také o poslanci Volném a jeho „flákanci“, Komárek zmiňuje, zároveň také „vytečkovává“ Zemanovo k*** sem, k*** tam, dále je připomenut pohlavek M. Macka Rathovi, Babišovy výroky o „vožralovi Kalouskovi“ či zdvižené prostředníčky), K. Hvížďala upozorňuje na rozdíl mezi českým a britským parlamentem „asi tisíc let“, kultivace ale vzhledem k sociálním sítím a algoritmům „bude hodně poškozená“, není optimista, je třeba určit nějaká pravidla (otázka etického kodexu se dále také probírá), v dalším vstupu: vulgarity dehonestují samotnou profesi politika. Š. Martanová ve svém vstupu: nesmiřitelnost v dnešní politice, hrubnutí a větší agresivita také důsledkem toho, ze své práce sněmovního reportéra připomíná další „složky“, zvl. Víta Bártu, což akcentuje poté i J. Šídlo (M. Komárek nesouhlasí s hrubnutím, vrací se k výroku M. Zemana a říká, že situaci už nikdy nemůže být horší, i když připomíná, že již začátky naší svobody byly „takovéhle“ a připomíná Rumlovo tvrzení o Bartončíkovi a fámu, že byl zabit Martin Šmíd v Listopadu). Etický kodex nicméně K. Hvížďala vnímá jako „falešnou hru“, kterou politici provozují ve skutečnosti, zmiňuje, že on sám musel napsat pro A. Babiše etický kodex, když koupil Mladou frontu, realita pak byla jiná, byla to jen zástěrka. Sinusoida nicméně dle něj funguje, jak ukázala korektní mluva Petra Pavla, která se odrážela od mluvy Babišovy a výsledek voleb odpovídal tomu, že si to voliči uvědomili.

Lež má krátké nohy
https://www.databazeknih.cz/knihy/lez-ma-kratke-nohy-rozhovor-karla-hvizdaly-s-rabinem-karolem-sidonem-534198

Rumsajsova lavička v lipovém stromořadí v Jičíně, 2017
https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/polemika-nad-rumcajsovou-lavickou-20170926.html

Lavička Rumcajsovy rodiny v lipovém stromořadí v Jičíně, 2024
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-knihy-jicin-chysta-originalni-rumcajsovu-lavicku-40463954