Karel Hvížďala / Prostory a dialogy Evy Jiřičné

Dá se říci, že rozhovor Karla Hvížďaly s nejvýznamnější českou architektkou současnosti Evou Jiřičnou, která je ve veřejném prostoru u nás známá (vcelku pochopitelně) především významnými stavbami v naší zemi, jako je Kostel svaté Anny – Pražská křižovatka (2004) či komplex zlínských staveb (Univerzitní centrum, 2008, Kongresové centrum Zlín, 2011, Vzdělávací komplex Univerzity Tomáše Bati, 2017), ale i životní blízkostí k Janu Kaplickému, autorovi snad nejmedializovanější české, žel nerealizované stavby, Blobu na pražské Letné, je o svobodě.

Samozřejmě také o všem dalším, jak se pokusím shrnout dále, ale – bylo to snad na vlásku někde v podvědomí, když jsem četl v předchozím čase jiné Hvížďalovy knihy, ať již jsem nadšeně souhlasil či případně i nesouhlasil (tam hrál velkou úlohu právě moment svobody jako Hvížďalovy priority) – muselo mě to explicitně praštit do očí, abych si to uvědomil, když Prolog (častý začátek struktury těchto rozhovorů) předsunutý před dva centrální bloky (doplněné tentokrát kromě Epilogu, pojmenovaného jako O změně našeho myšlení, ještě dalším krátkým „epilogem“ v časovém odstupu P. S. Po sedmi letech) autor nazval O svobodě a riziku.

Říkám si, že takto zvolený formát, totiž teze citovaného filozofa Karla Poppera o svobodě jako nikoli stavu, ale činnosti, „které se říká pokus a omyl“ (s. 15), má – i vzhledem k tomu, že právě moderní architektura někdy bývá srovnávána se středověkými katedrálami (a u Evy Jiřičné vzhledem ke klíčovému motivu světla, které hrálo právě tam ústřední roli jako ztělesnění transcendentna) – návaznost na hlubokou tradici disputací, počínajících svá témata citací auctoritas. U činnosti, jakou Eva Jiřičná vykonávala, bylo rozhodování nejdůležitějším krokem, mělo-li dojít k realizaci, a dotazovaná říká, že se nesmí žádné řešení brát jako samozřejmost, a zdůrazňuje pak zároveň (na druhé straně), že „svoboda je jen rozšiřování určitých hranic“, nikoli bezbřehá anarchie, a také jsme v konkrétní situaci vždy něčím omezováni, ať to jsou naše vlastní znalosti či zkušenosti, či vnější limity.

A ovšem, když si promítám jednak některé další rozhovory, které jsem četl, ale i vlastní Hvížďalovy osudy, které shrnul do tetralogie Věta jako povolání, či konečně sérii knih o „hledání“ s právním filozofem Jiřím Přibáněm, kde defilují mimo jiné dějiny, odpovědnost či smysl, vždy je v těchto knihách silně přítomen, dá se říci jako jejich ústřední svorník, právě moment svobody, a čtenář může shledávat smysl některých pasáží právě pod tímto významovým úhlem.

U rozhovoru s Evou Jiřičnou (narozená 1939) jsem si, rovněž díky tomu, že se o tom v knize přímo hovoří, všiml, že Karel Hvížďala oslovuje jako partnery pro rozhovor často své vrstevníky (a spíše než mladší někdy naopak starší osobnosti, Jiří Přibáň, nar. 1967, partner u posledních čtyř knih je vlastně výjimkou): Karol Efraim Sidon se narodil v roce 1942, Jiří Gruša, s nímž Hvížďala „hlídkoval na Rýně“, 1938, Václav Havel, jehož uváděl v širší známost v Dálkovém výslechu, 1936, Karel Schwarzenberg v prosinci 1937, filozof Václav Bělohradský 1944, ale Arnošt Lustig, stejně jako  Adriena Šimotová, dokonce 1926, Jiří Suchý 1931 a Václav Cígler v roce 1929. Z osobnosti, jimž nevěnoval samostatné knihy rozhovorů, ale objevují se buď ve sbornících nebo ve vzpomínkách, třeba Antonín Brousek, narozený 1941 stejně jako básník Petr Král, Pavel Šrut pak 1940, Karel Kryl 1944 (hodně citovaný Milan Kundera či Josef Škvorecký jsou narozeni dříve).

A samozřejmě, není to kritérium jediné, určitě tím dalším je „exilový orloj“ rozhovorů „ve světě“, jak zní slova již jednoho z prvních souborů rozhovorů z osmdesátých let minulého století. Chtěl jsem ale ještě, v té obecnější rovině, poznamenat, že důležité je určité „nastavení“ rozhovoru, v němž vedle „obsahu“ je důležitá schopnost dialogu: V tomto případě je to rozhovor s osobností, u níž je rozhovor těsnou součástí samotného projektování stavby, jak to Eva Jiřičná v jedné pasáži ozřejmuje a jak to pak experimentálně předvedou v debatě o fiktivním domu, který by měla Eva Jiřičná pro Karla Hvížďalu postavit. 

Zajímavé je přitom zároveň, že – setkáváme se s tím i v dalších rozhovorech (vzpomenu třeba na právničku Brožovou v knize Vlčice, tam můžeme sledovat jiné důvody) – Karel Hvížďala vrací svou partnerku v rozhovoru k tématu, z něhož mu „uhýbá“. To je samozřejmě součástí vytváření určitého rámce a struktury rozhovoru, jeho členění, obratů k určitým tématům, které je možné rozvíjet tím či oním směrem (mě by zajímalo dostat se hlouběji právě pod povrch oné „přípravy“ či okamžitých reakcí, jak mně signalizují některé momenty, například když Jiřičná o něčem hovoří a Hvížďala říká, že už si určité věci dohledal a aktuálně je v rozhovoru předkládá).

A pak mě připadá pozoruhodné, jak plasticky se z rozhovoru vylupuje osobnost Evy Jiřičné, jak by ji nejspíš nedokázal (i pro rozsah) zachytit běžný novinářský rozhovor (samozřejmě také orientovaný na jistou méněvrstevnou výpověď i s ohledem na zájem nesoustředěného čtenáře aktualit, které v médiích tu či onde vyskakují a dožadují se pozornosti). Shodou okolností mám zároveň rozečtené Hvížďalovy rozhovory s Jiřím Suchým, a tak mě nemohou nepraštit do očí některé názorové rozdíly u obou, zatímco některé povahové rysy (pracovitost, zaujetí, odevzdanost tvorbě a až umanutost) jsou podobné. Když architektka zdůrazňuje nutnost originality, jít samostatnou cestou, odlišnou od všeho ostatního (napadá mě teď ještě komentář k odlišnosti Masarykova konceptu politiky od tehdejší politiky české v Hledání dějin s Jiřím Přibáněm), kdy jsou nacházeny nové kontexty a možnosti, zatímco Suchý připouští naopak navazování na předchozí vzory (v jeho případě se to týká Voskovce a Wericha), přihlašování se k nim a dokonce jejich kopírování (to je jedním z velkých témat Hvížďalova rozhovoru s ním se zajímavými souvislostmi). 

Samozřejmě oba mají pravdu, jen to je osobní úhel pohledu. Stejně tak, jakkoli Suchý hovoří o tom, dokonce to vyzdvihuje, že „nic neuměl“, dvakrát na opakovanou otázku, zda by dokázal charakterizovat chyby, které v životě udělal, odpovídá v úhybném manévru, de facto odmítá jakoukoli chybu připustit, zatímco Jiřičná naopak zdůrazňuje právě skutečnost, jak chyby posunují tvorbu dál a dává několik příkladů, tedy v shora uvedených intencích Karla Poppera.

Když jsem ještě u těch obecnějších momentů, rád bych si všiml vizuální stránky knihy, jejíž součástí je množství fotografií, které ale většinou nemají dokumentární charakter (záběrů realizací E. J., které by čtenář možná očekával, je poskrovnu), ale spíš poetický. Většinou jsou to černobílé fotografie, často obsahující nějaké zrcadlení či odraz, přítomnost světla či naopak zakrývání, pokud jsou barevné, jsou to jemné pastelové barvy, jako je titulní dvojstrana kapitoly Prostor, klient a dialog. Dokumentární je například fotografie malé holčičky, která se drží oběma rukama rodičů, ve Zlíně v roce 1942, či záběr s Václavem Havlem vzhlížejícím do prostoru interiéru kostela sv. Anny – Pražské křižovatky, pak také dvoustránková sestava fotografií z významných událostí za Biografií. 

Symboliku vizuality architektury, stejně jako významu dialogu, potvrzuje předposlední fotografie s průhledem do místnosti s postavou odcházející architektky v černém (navazuje, jsme-li trochu pozornější, na jednu z prvních fotek ještě před textem) či dvojobraz její postavy v černém a bílém oblečení se světlem překrytou tváří. A zároveň, jak si uvědomuji, také sdělují tyto záběry otevřenost výzev a stále přítomné tajemství tvorby i života.

„Riziko je nedílnou součástí plně prožitého života,“ (s. 16) uzavírá Jiřičná úvodní odpověď v Prologu, vztažení k sobě samému, potvrzení, že život je „cesta k sobě samému“ (s. 25) uvádí první odpověď Evy Jiřičné v prvním ze dvou bloků, které představují spíš než oddílné perspektivy či témata jakýsi předěl, dvojení, i jinak významově přítomné v celé knize (např. již zmíněné zrcadlení, moment projektu jakožto zadání a realizace, moment proměny vznikající stavby, dva subjekty rozhovoru etc.). U prvního tématu, „kdo je Eva Jiřičná,“ k níž se Karel Hvížďala nejrůznějším způsobem vrací (a kterou bychom mohli chápat ale také jako obsah celé knihy), se dozvídáme o rodině Evy Jiřičné, bratrovi v zahraničí, sestře, o oblíbených výrocích či rčeních její maminky, které i ona převzala – „Čert dělá vždycky na velkou hromadu,“ s. 28, to jsem neznal, potěšilo mě, když jsem četl některé výrazy, které sám znám z domova a které jsem jinde za celý život neslyšel, jako „vyšašit“, a domnívám se, že je až přílišná skromnost, když Eva Jiřičná (později) říká, že se stydí, že za dobu emigrace je její čeština zchudlá. Neznám např. slovo „čamprčit se“ (s. 108), internet umí citovat význam slova podle této knihy: „Vymódili se, aby se od ostatních odlišili, a hráli si na to, co nebyli. To je slovo mé maminky.“ (s. 108), jiný význam, „čamprčí“, je jarní úklid starých větví atd., kdosi rovněž přiznává, že toto slovo nezná.

Kořeny rodiny její maminky v Roztokách u Jilemnice, vynález tryskového stavu jejím strýcem Vladimírem Svatým (vzpomínám na komentáře, jak jsme jako ignoranti tento geniální vynález neuvěřitelně prodali Japoncům). Jako klíčovou větu pro její charakteristiku si vypisuji větu: „Narodila jsem se jako osoba, která nese na svých bedrech odpovědnost za celý svět, a toho se už asi nezbavím.“ (s 31). Otcovy nerealizované plány (spolu s dalšími architekty) na obnovu Baťova Zlína, potíže po převzetí moci komunisty, výslechy StB, o nichž nikdy nehovořil, nepovedené manželství E. J. s Martinem Holubem a návštěva psychologa, aby se zbavila svého pocitu viny, otcova nedůvěra k tomuto muži (rozhovor se pak vrací), bydlení na Letné a základní škola v Korunovační, poměry tam, učitelé, gymnázium, z něhož se stala 17. jedenáctiletka s rozšířeným vyučováním v jazyce ruském (rok byli s K. H. dokonce spolužáci), maturita v roce 1958.

Přijímací zkoušky na architekturu, profesor Jiří Štursa, komunista, ale „hodný člověk“, E. J. odpovídá na Stalinův pomník (jeho autor O. Švec byl žákem Štursova strýce Jana), Hvížďalův komentář k této „rozporuplné figuře“, autorovi první české funkcionalistické stavby, Volmanovy vily, jenž se pak „vrhl na socialistický realismus“ (s. 55), s Karlem Janů a Jiřím Voženílkem byl spoluautorem knihy Architektura a společnost, napsal mj. knihu Rekonstrukce a renovace památek – zapomněl jsem v úvodu uvést, že dalším „styčným bodem“ K. H. a E. J. je skutečnost, že první Hvížďalova žena byla architektka, jak zde autor připomíná. Jeho zajímavá poznámka ještě, že Švec je autorem futuristických soch či dvojportrétu Voskovce a Wericha a že v jeho ateliéru po jeho smrti pobýval nějaký čas Mikuláš Medek. Po ČVUT studium architektury u Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění (komentáře i k dalším architektům, „buřičům“, jim vděčí na něco zásadního, totiž mj. „odpovědnost za detail a schopnost zjednodušovat“, přičemž „dotáhnout každý detail až do té poslední škvírky“ (s. 57) je podle ní i věc její povahy, dále umění stále se tázat, což jí pomohlo v Anglii.

Dalším tématem rozhovoru je pobyt E. J. v Anglii. Začíná otázkou, zda se cítí „po třiačtyřiceti letech života v Londýně“ (s. 59) víc Angličanka, nebo jako Češka (sny mívá anglicky, jen s tatínkem nebo maminkou české), pak sledujeme jednotlivé kroky její kariéry – setkání s náměstkem hlavního architekta Greater London Council Jackem Whittle (zde pracoval též Ernö Goldfinger, maďarský Žid, E. J. mu byla přidělená jako průvodce na kongresu v Praze). Doba dostavování prvních poválečných sídlišť v Londýně, jejich problematika, souvislosti s politikou etc., rekonstrukce či nahrazení novostavbami. Řeč je o životaschopnosti Zlína, jeho koncepce, „kostky“ versus „kolektivní domy“, jaké by byl chtěl stavět Le Corbusier a které Baťa odmítl, protože chtěl podporovat rodiny (poznámka o kol. domech u nás, ve Zlíně J. Voženílek, Litvínov E. Linhart a V. Hilský, otec překladatele M. Hilského). Tomáš Baťa, jeho rodina, proč si zvolili Zlín jako místo podnikání, vše docela podrobně.

Rozhovor pokračuje návratem do Prahy, kde E. J. poznala Jana Kaplického, který patřil „do známé pražské trojky Kapla, Kuča a Bob“ (s. 77), přičemž poslední z nich byl známý zpěvák Pavel Bobek, řeč je také o Kučerově mamince Haně, rozené Záveské, architektce. „Johan“, jak jej E. J. nazývá, byl synem profesora Josefa Kaplického, na nějž vzpomíná ráda Adriena Šimotová, která po absolutoriu UMPRUM u něj dělala „snad jako první absolventka kandidaturu věd“ (s. 78), padne zmínka o silvestrovské oslavě 1960/1961 ve vile u Kaplických ve Střešovicích.  Do Londýna přijel Kaplický po E. J., po okupaci, s kamarádem Jaroslavem Vokounem, jenž pracuje v Praze u památkářů, po rozchodu s Martinem se potkali, když pracoval u Denyse Lasduna, jenž postavil v Londýně Národní divadlo, měli blízko kanceláře.

Později J. K. pracoval pro Richarda Rogerse, potom u Normana Fostera, a pak u E. J. v kanceláři, kde byl i David Nixon. V rozhovoru pak E. J. charakterizuje Kaplického tvorbu (vila s heliportem, obrovský talent, nepraktičnost, nesmlouvavý charakter, jenž se projevil i v životě s E. J., byli spolu deset let, pak se rozešli, E. J. nedokázala zvládat jeho velmi těžké deprese, které nastaly kdykoli, když nebylo po jeho, příběh s meruňkovými knedlíky, s. 81). „[…] pro něj architektura byla všechno: vrchol. V ní sídlí – podle něj – andělé.“ (s. 82). Moje poznámka: Nápadné je užívání dvojtečky v textu pro některé větné sekvence E. J. (mimochodem další „dvojení“), v nichž je charakteristická určitá stavba, tedy druhá část ozřejmující tu první (najdeme to i v jiných Hvížďalových rozhovorech). S jeho postoji souvisí, jak říká E. J., zřejmě i skutečnost, že neprosadil svůj projekt Blobu na Letné, je to problém „lidí, kteří vidí černobíle“. Zmíněna je scéna v dokumentu Elišky Fuchsové, budoucí ženy J. K. s názvem Oko nad Prahou, natočeném s Olgou Špátovou.

Hvížďala přirovnává architekta k filmovému režisérovi, který má na starosti tým lidí, musí umět komunikovat atd., takže si Kaplický mohl sám za to, že neměl práci, protože toto zřejmě neuměl, to vše měla na starosti jeho žena Amanda (Amanda Levete, britská architektka, zakladatelka ateliéru Amanda Levete Architects). Dále se probírá jeho rodina a účastníci rozhovoru se vracejí i k projektu knihovny na Letné, podmínkám soutěže, u nichž byl problém v tom, že některé prostory neměly být podúrovňové, což by se ale v zahraničí dalo vyřešit, zatímco my jsme v mnohém ještě „nedorostli“, což je dle K. H. dáno „převážně nevzdělaností“, neboť umělecké dílo by mělo právě být inovativní, mělo by „bourat stará klišé“ a neopakovat to, co již bylo řečeno. 

Hovoří o „aroganci úředníků“ (s. 93), přičemž Kaplického návrh byl nejoriginálnější. Dozvídáme se i detaily sporu, K. H. poznamenává, že tehdejší prezident Klaus v Německu má přezdívku „Prezident Ne“ (zasmál jsem se, jakkoli to k smíchu není, protože tohle jsem nevěděl, když jsem jej tenkrát nazýval „Ne-ne-ne“). Žel nebyly realizovány ani další Kaplického stavby, klub Volavka pro Konopiště a budějovický hudební klub Rejnok. Ti, co pak v Praze nevyhráli, byli vyřazeni, protože jen kopírovali Normana Fostera, architektonickou ikonu.

Nyní Jiřičná vypráví o tom, že přišla do Londýna v době, kdy se formovala generace architektů z celého světa, kteří vytvořili instituce jako byl Archigram, v nichž komunikovali o nové podobě architektury. Patřili k nim Norman Foster, Richard Rogers (u něj E. J. dva a půl roku pracovala, proto říká na otázku K. H., že k němu má asi nejblíž), Richard Meier, jehož stavby také stojí v Praze, statici Frank Newby, Ove Arup, Ted Happold, Peter Rice, Tony Hunt, ad.. O některých z nich bude v rozhovoru ještě řeč, s některými E. J. spolupracovala. 

Na přetřes přijde např. také Zaha Hadid (z její ruky by mělo v letošním roce, 2023, vyrůst obchodní centrum Central Bussines District u Masarykova nádraží – nevím, v jakém to je aktuálně stavu, vím, že se, jako vždy ozvala velká vlna protestů proti stavbě; vždycky jsem chodil kolem a říkal si, zda tam někdy vznikne něco zajímavého, poznamenejme nicméně, že jedna z nejslavnějších světových architektek zemřela v roce 2016), pozoruhodná je charakteristika některých děl architektů jako „soch“, tj. zcela jiného přístupu k práci, než má E. J., která vychází vždy „zvnitřku“.

E. J. na rozdíl od Kaplického původně nechtěla emigrovat. „Kaplický odjel s jasným úmyslem emigrovat a do Čech se nechtěl nikdy vrátit, pokud budou komunisté u moci.“ (s. 105) Rozhovor pokračuje o dalších letech E. J. v Londýně, významu Josepha Ettedguiho (na Wikipedii je uváděn jako módní návrhář, E. J. vypráví celý jeho osud) pro začínající architektku. „Josephovi“ E. J. navrhla byt a on z něj udělal „centrum Londýna“, spolupráce pak pokračovala, navrhovala další a další obchody. V té souvislosti se architektka vyjadřuje ke svým oblíbeným materiálům, „sklu a oceli“, s nimiž je v Česku nejvíce spojovaná (zatímco její práci venku příliš lidí nezná“, nedokáže ale tuto svou lásku (jako malá si v Nové Pace či v Harrachově hrála s kousky skla), později, když se K. H. vyjadřuje o nutnosti dubového stolu ve svém bytě, naopak hovoří o problematičnosti dřeva (např. se kroutí).

Zaznamenávám výstavu A. Loose, „mimochodem“ uspořádanou Češkou Irenou Murray Žantovskou v Londýně v březnu 2011, kterou nicméně Češi asi neznají jako ředitelku architektonické knihovny RIBA, ale coby autorku (podle mne podivné hry, při vší mé svobodomyslnosti) Vagina monology z r. 2003. V proudu řeči mě zaujala Hvížďalova věta, která hovoří (trochu jinými slovy) o věrnosti identitě, která E. J. přinesla slávu. Zde a částečně i v druhém bloku rozhovoru s názvem Prostor, klient a dialog, hovoří E. J. o postupu práce při zakázce. Také pro mě zajímavé, protože jsem přesnější představu o tom procesu neměl. Padnou zde např. otázky, jak si architekt definuje prostor, čím začíná (prostorem a světlem, většina architektů ale uvažuje jinak, chce upoutat, jdou na to zvnějšku), jak prostor rozčlenit, které materiály použije, zda a jak pracuje s počítačem a jak se to snoubí s kreslením rukou, jaké má stavba při rekonstrukci např. historická omezení, jak může klient v průběhu debaty změnit názor (např. nechtěl původně skleněné schody, její specialitu), jaké jsou nové technologie, jak dopadly jednotlivé konkrétní zakázky a jaké měly kontexty atd.

Rozhovor se pohybuje v obecné rovině, ale také s konkrétními příklady, které mu dodávají plasticitu, jako byl případ muže, který chtěl v Londýně „jen propojit tři patra a žádný interiér“ (s. 131), který můžeme sledovat v jeho postupu a reálných souvislostech, ovlivňujících vždy svými omezeními nebo naopak výhodami jednotlivá řešení. To, že klient nechtěl řešení interiéru, neznamenalo, že by nechtěl vyřešit architektonické funkce domu, s čímž souvisely možnosti vytvořit schodiště, které by vytvořilo z domu vnitřní celek, promyslet vztahy mezi kuchyní, jídelnou, místem, kde bude spát atd. Padla celá řada otázek také ohledně materiálu atd..

Jednou ze součástí světa architektury jsou pochopitelně i vynaložené finanční prostředky, související i se společenským a majetkovým postavením klientů, kteří mají k zakázce také různé přístupy. Někteří chtějí na všem především vydělat (zmínka o interiérech milionářských jachet, o nichž se hodně píše, jejichž majitelé „žádnou estetickou citlivostí většinou neoplývají, trumfují se jen v přepychu, v délce lodí a v nákladech“, s. 136, zvláště jestliže ruští oligarchové soutěží s arabskými šejky), čteme i o příkladech, kdy se klienti nezachovali právě eticky, což může být u takových architektů, jako je Eva Jiřičná, která se soustředí především na vlastní výsledek, respektive pro niž je právě výsledek hlavní priorita, jistá past. Tuto stránku ovšem nelze obejít. Na několika místech textu se pak dozvídáme překvapivé souvislosti právě o tom, jak ovlivňuje zadávání zakázek či jejich průběh, jsou i odlišnosti mezi zakázkami veřejnými a soukromými atd. Zkrátka ocitneme se uvnitř tohoto světa, nabudeme konkrétnější představy o jeho fungování.

Z veřejných zakázek se dozvídáme o autobusovém terminále v Londýně, tam mě zaujalo, jak je důležitá komunikace s veřejností, v tomto případě (a ostatně to platí obecně) aby vzali místní obyvatelé prostor za svůj a i se o něj starají (zde uvádí E. J. důležitost dojednání spojení s blízkým komerčním centrem, které rozhodlo), a zase jsou tu všechny ty náležitosti, lavičky, zeleň a možnost, aby si děti někde mohly hrát atd. Nahlížím do seznamu zahraničních realizací na konci knihy (výběr, zhruba dva tucty, mělo by se jednat, jestli dobře čtu, o autobusové nádraží Canada Water z roku 1998), přehlížím další, je tu řada obchodů (např. Kenzo či Joan & David v Londýně, asi devadesát obchodů, řada dalších zde či v New Yorku), které architektku vlastně proslavily, klenotnictví, muzea a galerie, několik výstav, administrativní centrum, mosty, ale také například noční kluby či výstavy, ano, ovšem, i to může být architektonická záležitost – a velice pozoruhodná výzva (už vzhledem k ohlasu, ale také lukrativnosti v některých případech, jak vím). A ovšem, domy a byty (také jejich přestavby) či budovy společností.

Rozhovor se posouvá k realizacím E. J. u nás, její první stavba v Čechách byla oranžerie na Hradě (v letech 1995 až 1999), zase se dozvídáme konkrétní souvislosti, tedy o původním historickém východisku, zahrnujícím dispozici, ale třeba i blízký kostelík, o třech verzích stavby, jejích funkcích, a v tomto případě také s tím, že nebylo jednoduché v tu dobu u nás sehnat někoho, kdo by byl schopný splnit zadání, dále pak postupu, a také přístupu památkářů. Dále je řeč o hotelu Josef v Rybné ulici (a zase je to pozoruhodný příběh, včetně toho, že nakonec zakázku dostali, protože nebyl nikdo jiný, kdo by ji realizoval tak levně). 

To je i ono téma, proč se třeba u nás lidé neobracejí na architekty, což se v rozhovoru rovněž probírá. Ale to už jsme u Zlína, dozvídáme se řadu dalších podrobností, např. to, že „největší strach“ měla E. J. při stavbě koncertního sálu, kvalita akustiky je vždycky tak trochu sázka do loterie, jakkoli nejnovější technologie dokážou již spočítat mnohé, co bylo před pár desetiletími nemyslitelné (něco z toho architektka prozrazuje). Obavy měla E. J. tím spíš, že se zde „víc než šedesát let žádný nový koncertní sál v České republice nepostavil“ (s. 150), jak jsem si – skoro se vztekem na poměry u nás – velmi dobře vědom (ne že by nebyly peníze, na sportovní haly jich je asi až nadbytek).

Trochu se pokouším pojmenovat si vzorec celého toho rozhovoru, dospívám k tomu, že jej lze přirovnat k jakýmsi dvěma vektorům, které spoluurčují výsledný tvar. První je chronologie, postup v čase od rodiny, dětství, stěhování ze Zlína do Prahy, studia, práce v ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury), odjezdu do Londýna na stáž, jednotlivých stupíncích kariéry a realizacích, manželství, deseti let s Janem Kaplickým až po návrat do veřejného prostoru u nás a zdejší realizace, druhým jsou návraty k určitým tématům, jakési kroužení kolem nich směrem k jejich neustálém upřesňování, o což se stará Karel Hvížďala jednak doslovnými otázkami typu „ještě bych se vrátil“ či zmíněným návratům od „uhýbání od otázek“, a samozřejmě i záchytnými body ve větvení rozhovoru v možných pokračováních.

Na tomto místě se Karel Hvížďala vrací k návodným otázkám, které architektka klade klientům, ta odpovídá, že „úplně univerzální sestava otázek neexistuje“ (s. 158), vzhledem jednak k rozdílným východiskům, jednak proto, že se mnohdy do projektu dostane něco, s čím nepočítala. V úhrnu pak bylo „celkem asi sedmačtyřicet projektů“ za dvacet let. Probírají se také vztahy E. J. s muži a nacházejí určité podobnosti, a také některé otázky komunikace vůbec, ochoty či neochoty přistoupit na některé požadavky a výzvy.

Nu a nyní, to jsme zhruba již v poslední třetině knihy (s. 161) vyzve Karel Hvížďala Evu Jiřičnou k tomu, aby spolu postavili fiktivní dům (toho si také všimly některé recenze knihy, ano vytváří to napínavý příběh). Mě na téhle části překvapila věc, o níž jsem podvědomě věděl, že jsem totiž snad pozorněji než samotný postup otázek směřujících k realizaci sledoval momenty, které vypovídaly o obou účastnících rozhovoru, o jejich sklonech, povahových vlastnostech, zálibách, o tom, čemu dávají přednost atd. Třeba už skromnost takto proslulé osobnosti (jak jsem si už na začátku vypsal obrat „tak chytrá nejsem“, s. 30, jaký jsem opravdu nečekal, a který zároveň, jak jsem si uvědomil, prozrazoval kromě toho něco i o jejím způsobu myšlení) se znovu na různých místech, často v jemných detailech, které čtenáři snadno mohou uniknout, probleskují, stejně jako určitá vlákna v životě, které u architektky vedou k zodpovědnosti, svědomitosti, pečlivosti a zároveň odvaze vykročit mimo ověřená území atd.

Ostatně mně tuto souvislost potvrzuje sama architektka, když na jednom místě říká, že „lidé si stavbou často řeší nějaký svůj osobní problém“, i když zároveň spíše myslí na konkrétní okolnosti, jako že potřebují více místa nebo také více stěn, jestliže chtějí pověsit své obrazy, které mají, až po potřebu se prostě předvádět, of course. Nebudu podrobně rozebírat sled otázek, odboček a návratů, již jsem zmínil Hvížďalův důraz na velký dubový (tedy fortelný) stůl (ostatně autor se na několika místech letmo zmiňuje, byť ne příliš konkrétně, jaký dům stavěl či v kterých bytech bydlel či bydlí), jak rozebírají stanoviště, důležitost výhledu, jednotlivé prostory, požadavky na určité typy místností a jejich charakter (samostatná toaleta u pokoje pro hosty, žádné skříně v obýváku, pro ty je šatna etc.), materiály, u nichž architektka zdůrazňuje také, že profesionál má větší přehled o nových možnostech, které tu ještě před několika roky nebyly (dozvídám se termín „rekonstituované sklo“), než může mít klient (mám podobnou zkušenost), a také o určitých limitech v té či oné době (opět mohu potvrdit, jestliže se už ohlédnu k sobě samému, že třeba podlahové topení či fotovoltaiku na střeše, což bych si byl přál, bylo v osmdesátých letech, kdy jsem si pořizoval své bydlení, v Čechách nedostupné, neřku-li oddělení systémů pitné a užitkové vody).

Zaznamenávám nejrůznější nápady, třeba přání „žlutého dřezu“ u jednoho klienta, důležitosti „komory“ (kam se ukládá čurbes, další slovíčko, které jsem po desetiletí neslyšel, to je kus domova), dvě umyvadla vedle sebe (to už je pak, jako u řady podobných věcí, záležitost, limitovanosti místa, já si vzpomínám, že jsem rozšířil o metr rozměr koupelny na úkor pokoje). Těhle pár osobních poznámek v závorkách tu je nejspíš náhražkou, samozřejmě nedostatečnou, za to, že se nejspíš nedostanu k nějaké eseji o bydlení a životních hodnotách, která mi straší v hlavě, a na niž nemám potřebou energii). Velké téma je sklo či kámen (to má člověk apriorní nedůvěru v případě podlahy, že by byla chladná, ale moji rodiče měli už v padesátých letech ve velkém prostoru spojené kuchyně a jídelny podlahu z umělého kamene, jenž se dobře udržoval, jen se musel zhruba po deseti patnácti letech zbrousit), k dalším patří vestavěné skříně, stejné či nestejné podlahy v několika místnostech, přičemž v koupelně musí být zaručeno, aby neklouzaly, otevřená či zavřená (zasklená) knihovna, také tvar střechy (někdy je omezen také okolními podmínkami, památkáři mohou při přestavbě požadovat dodržení sedlové střechy).

A je tu ještě řada věcí, které by bylo možné zaznamenat (ostatně téma architektury je přece tak široké, ale budu se držet komentáře ke knize), například nedostatky a chyby, k nimž může při návrhu dojít (dveře, které se chybně otevírají na opačnou stranu), otázka modelů a prezentace projektu klientovi, otázka, kolik je vlastně kvalitních, dobrých a skvělých architektů, jak si tedy vybrat dobrého architekta, a opět třeba nevkus bydlení některých bohatých lidí (uveden příklad Billa Gatese). Také skutečnost, že architekt si obvykle nepostaví dům pro sebe, protože na to nemá čas – v souvislosti s tím, kde bydlela Eva Jiřičná (a opět se potvrzuje její životní skromnost, jak slyšíme v komentáři K. H. k jednomu případu, kdy nastaly problémy s novou technologií skla, když říká „To říkáte tak, jako kdybyste na žádnou svou stavbu nebyla hrdá,“ s. 211, což E. J. potvrzuje s tím, že by každou stavbu začala znovu a lépe, či když na její odpověď, že svého času neměla dostatek peněz a v Praze má jen malý byt bez výhledu do přírody, s nímž je ale spokojená, reaguje slovy „Vy se dokážete opravdu radovat ze všeho…“, s. 193).

Padnou další otázky po bytech jiných architektů a koho si váží (prý hezky bydlí Richard Rogers), jestli také navrhuje šperky a zda nemá touhu pracovat v jiných oborech, např. udělat kolekci dámských šatů či navrhovat nábytek, čteme charakteristiku high-tech, v době začátku její kariéry módního stylu, který ona proměnila určitým způsobem, také o stylu, jímž je charakterizována ona sama, tedy poetickém minimalismu, také, zda se vrací k navrženým realizacím, jak vypadají po letech. 

Zajímavé je, že, jak říká, pro sebe nehledá nějaký „příběh“ či se neupíná k nějakým „myšlenkovým konstrukcím“ jako někteří jiní architekti (to je ta moje poznámka o jejím myšlení výše), např. Bořek Šípek hovoří o ovlivnění svým pěstounem profesorem Roubíčkem, podobně se vyjadřuje Vlado Milunić. V této rovině pak přichází K. H. s charakteristikou její tvorby jako „skloocelové intuitivní architektury“ (s. 205), ve srovnání třeba s Alenou Šrámkovou (návaznost „na českou tradici neofunkcionalismu a architekta Loose“, L. Lábusem či J. Pleskotem (filozofující „ekologická“ architektura). E. J. říká, že pro ni různé definice (tedy vztah k architektuře) jsou příliš intimní záležitost.

Dozvídáme se také mnohé o rozdílech ve školství u nás a v Anglii a o počtu dobrých architektů (jejich počet se nemění, i když studenti jsou dnes „chytřejší než my“, také „schopnější“, i proto, že mnohé je dostupnější. Nejpodstatnější je přesto, zda se dokážou pro svůj obor zapálit, kousek dál čteme: „Důležitá je jen jedna věc, aby člověk, který se na cestu architekta vydá, po té cestě šel rád.“ S. 207), s tím souvisí, co by „odpověděla rodičům dítěte, které chce studovat architekturu“ (s. 206), tedy jako jsou třeba předpoklady, také zda je třeba umět kreslit, předtím ale ještě padne (vlastně i v souvislosti s oním směrem rozhovoru, který se ubírá k určitým srovnáváním) otázka, jak se změní architektura budoucnosti („horizont každé doby a každého oboru je vymezen otázkami, které jsou podstatné“, s. 205), což je pak vlastně klíčové téma v závěrečné kapitole O změně našeho myšlení, které na tuto otázku navazuje (a to, že je vymezeno jako samostatné téma, navíc v závěru, povyšuje jeho důležitost).

Nyní E. J. říká, že prvotní věc je „nárůst lidí na naší planetě“, na což budeme muset odpovědět („a její záchrana“, s. 205), bude muset jít o industrializaci staveb (tedy i potlačení její individualizace), neboť zatím máme sice technologie, ale stavíme a bydlíme stále stejně. Po záplavách na Haiti se „spojilo dvacet architektů z celého světa“ a vymysleli bydlení pro postižené, již po válce se pokoušela Anglie vymyslet „racionální stavbu škol“, ale nebyly na to peníze. Budoucnost je vývoj (tedy investice do něj), podobně jako u aut a kosmických raket. Hovoří se o krizi veřejného prostoru, trvanlivost staveb (a vlastně všeho, doplňuji) se stále zkracuje, na škole se E. J. učila, že stavby se navrhují na sto let, na konci studia to už bylo jen padesát let, dnes už to je snad jen na dvacet či patnáct let (např. nároky na elektrické rozvody) – zatímco ceny nemovitostí rostou „jen kvůli inflaci a stále se zvyšujícímu tlaku ziskem posedlých developerů“, jimž „nejde o nic jiného než o výdělek“ (s. 206).

V závěrečné kapitole pak rozvíjí myšlenku, uváděnou již předtím, že totiž „krize je výzva“, že nutí k razantní změně. My v době krize škrtáme (a prosím pěkně, čtu to v době, kdy pan Fiala hovoří, byť to možná zjednodušuju, jen o škrtech, a tohle mi mluví z duše) a bude naopak třeba dát prostředky pro růst a na to, abychom se z té krize vyhrabali. Jako moudrost čtu slova o tom, že jsme dosud „vším strašně plýtvali. Chtěli jsme mít všeho stále víc a víc. Všichni se chtěli mít co nejlépe a vůbec nás nezajímalo, co to stojí a jak poškozujeme planetu. Lpění na růstu je zásadní chyba.“ (s. 219) Samozřejmě, že tohle není nic nového, o „umírání lesů“ (Waldsterben) se hovořilo v Německu již někdy v roce 1970 (na výstavě „Zeitwörter“, tuším), pro mě to byl životní šok, když jsem to zažil na vlastní kůži, ale za veřejnou zmínku o tom se u nás chodilo do kriminálu, neoliberalismus jsem vnímal jako totální šílenství (jakkoli jsem nebyl žádný ekologický aktivista) a „růst růstu“ jsem považoval za prokletí, ještě než se o tom tady (byla tu doba nadšeného budování kapitalismu) začalo hovořit.

A pokračuju přepisem toho, co mně, jak už jsem řekl, mluví do duše (vlastně se říká „z duše“): „Vlastně jde o to, umět žít rozumněji. Je třeba vědět, že řada věcí může sloužit více lidem a že toho tolik k životu nepotřebujeme. Člověk si musí uvědomit, že on sám není důležitý, důležitější je fakt, že je součástí celé společnosti: planety a vesmíru.“ (s. 219) Může to znít až banálně, ale důležité je ne to vědět, ale podle toho jednat – Global denken, lokal handeln, měli Němci už kdysi heslo, k nám to v té době nepřeložili a když jsem se o čemkoli „zvenku“ zmínil, byl jsem okřikován. Moje děti už třeba odpadky třídí se samozřejmostí a oblečení, někdy moc pěkné, dcera kupuje (také) přes internet v nějaké skupině, kterou spojuje stejné téma sdílejících maminek.

Kniha nicméně přece jen ještě zcela nekončí, pár stránek je věnováno době „Po sedmi letech“, jak zní podtitul kapitoly s názvem „P. S.“, která aktualizuje (ještě kromě aktualizace tématu Jan Kaplický u nás, s komentářem, že na projektu Blobu nyní pracuje Jakub Cigler, syn Václava Ciglera, s nímž o několik let později Karel Hvížďala rovněž napsal knihu, Svět Václava Ciglera, a také poznámkou, jak u nás neskutečně dlouho trvá stavební řízení, což je, i když prý v Británii to je také déle, tam nemyslitelné) především nové realizace Evy Jiřičné, kde uvádí řadu staveb, mj. přestavbu schodiště v Somerset House v Londýně (také na jedné z několika dokumentárních fotografií, též třeba Vzdělávací komplex Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně z roku 2017, o němž se rovněž hovoří a na dvou místech, z toho na jedné dvoustraně jsou dvě fotografie). Za smysluplnější, než vypisovat všechny další zmíněné realizace třeba u nás považuju přepsat jednu z posledních odpovědí v knize (fakta si přece můžeme najít třeba na Archiwebu či jinde):

„Jenom aby mi pánbů zdraví dal, abych ještě nějaký čas mohla pokračovat. Já si nikdy v životě cílevědomě neříkala: chci teď postavit knihovnu, výškovou budovu nebo výstavu. Vždycky, když se mi něco nabídlo, poděkovala jsem a pustila se do toho s radostí. Nikdy jsem nic nedělala jen tak. Pokus e mi ještě nějaká příležitost naskytne, doufám, že to bude stejné: úkol splním se stejnou energií a stejným nadšením. Jsem přesvědčena, že být architektem je práce, která člověka stále obohacuje, a proto na všechny projekty, i když byla těžké, ráda vzpomínám. Hlavně bych byla dnes jako vždy ráda, abych se mohla podílet na něčem, co se nakonec postaví.“ (s. 233)

Odkazy
Článek o knize na iDnes, Josef Chuchma, Architektka Eva Jiřičná postavila Karlu Hvížďalovi fiktivní dům, 16. 7. 2012, https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/kniha-rozhovoru-s-evou-jiricnou.A120713_124445_architektura_web
Další články na iDnes (téma Zlín)
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/pro-zlin-rada-navrhnu-i-nohu-od-stolu-rika-architektka-eva-jiricna.A120102_1709227_zlin-zpravy_sot?zdroj=vybava_idnes
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/radnice-odtajnila-jak-si-jiricna-predstavovala-prestavbu-zlina.A110719_1620697_zlin-zpravy_toi?zdroj=vybava_idnes
Jak se posléze ukázalo, podchod, na jehož rekonstrukci byla vypsaná soutěž a vyhrál ji někdo jiný, „má k ideálu daleko“, zatéká, špatné terénní úpravy etc., viz
https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/dalsi-problemy-podchodu-na-namesti-prace-ve-zline.A140718_2083018_zlin-zpravy_ras?zdroj=vybava_idnes

Další souvislosti
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/eva-jiricna-vytvorila-z-ohavne-pizzerie-v-lekarskem-dome-elegantni-kavarnu.A101018_204718_architektura_rez?zdroj=vybava_idnes

Novější
https://forbes.cz/eva-jiricna-o-londyne-za-koronaviru-zeny-chodi-do-restauraci-v-leginach/
https://www.designmag.cz/architektura/82257-eva-jiricna-postavi-v-praze-na-zizkove-obytny-komplex-se-tremi-zvlnenymi-vezemi.html
https://www.newstream.cz/leaders/eva-jiricna-steve-jobs-byl-narocny-klient
Zajímavý seriál na Českém rozhlase (2022, 5 dílů)
https://vltava.rozhlas.cz/osudy-architektky-evy-jiricne-od-navrhu-pokojicku-pro-panenky-ke-svetovemu-6672921

Stavby
https://www.aidesign.cz/
https://www.archiweb.cz/eva-jiricna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Ji%C5%99i%C4%8Dn%C3%A1
https://www.lp-life.cz/nejzajimavejsi-stavby-slavne-ceske-architektky-evy-jiricne
https://www.archspace.cz/eva-jiricna-realizace
soubor článků
https://www.prostor-ad.cz/evaj/ohlasy.htm

Karel Hvížďala, Prostory a dialogy Evy Jiřičné, Mladá fronta 2019