Karel Hvížďala / Pinhole Blues Jiřího Stacha

Karel Hvížďala / Pinhole Blues Jiřího Stacha

Tahle knížka, označená v posledním ze čtyř částí podtitulu jako Rozhovor s Karlem Hvížďalou, je dost odlišná od jiných rozhovorů s tímto českým publicistou, dramatikem a spisovatelem. Ona je každá jeho knížka „jiná“, nějak originální svým pojednáním, aspekty vyplývajícími z povahy osobnosti zpovídaného atd., vedle těch společných rysů, k nimž patří unikátní styl dialogu, tedy i obecněji řečeno fenoménu tak potřebného v dnešním tak konfliktním světě. V tomto případě je samotný rozhovor, uváděný ve zmíněném podtitulu jako poslední, podstatně útlejší než v jiných knihách, což ovšem neznamená, že by představoval méně významnou složku, v jeho úhlu pohledu se rozevírají významy těch složek ostatních. Charakter této skladby knihy naznačuje, když si podtitul přečteme celý: Fotografie / Koláže / Kresby / Rozhovor s Karlem Hvížďalou.

Kniha nevelká, nicméně reprezentativní, když jí listuju, čtu (obsahuje ještě jeden text Jana Fleischera z roku 1971 Souostroví HRUSTAFLA, ozřejmující životní kontexty tří výtvarných umělců, tedy básníka a výtvarníka Hrubého, Jiřího Stacha a samotného Jana Fleischera) a prohlížím, napadá mě jako první slovo přesah. Kniha je tak trochu katalog, ale nikoli systematický (to by se k surrealistickému duchu Stachovy tvorby ani nehodilo) ani příslušný nějaké výstavě, jsou tu různé úhly pohledu, tedy ten Fleischerův a rovněž Hvížďalův, jenž v Ediční poznámce v závěru knihy prozrazuje, že se Stachem jej seznámil právě Jan Fleischer a že vztah mezi nimi představuje více než čtyřicetileté přátelství (tak to ostatně bývá u většiny Hvížďalových rozhovorů, které nepředstavují běžná „novinářská“ interview odehrávající se v úzké aktuální rovině samotné příležitosti rozhovoru, nýbrž jsou záležitostí letitých kontaktů a dialogů), ostatně o celém „souostroví“ můžeme číst v Hvížďalových „nezapomínkách“ Věta jako povolání (Universum, 2020, ukázka s tématem viz i Divoké víno 112/2021 vyšlo 19. března 2021).

V knize přátelství dokumentují i dvě dobové fotografie za Fleischerovým textem. Josef Hrubý hrál také ve filmu Tím pádem (1979, režie Karel Kovář), poetické komedii natočené podle Fleischerova scénáře. „Protagonistou nenápadného snímku z roku 1979 je venkovský snílek – pošťák Amadeus Macků, který své sousedy neustále znepokojuje pokusy sestrojit létající stroj na vlastní pohon,“ tedy téma rovněž „surrealistické“, hlavní roli hraje právě Hrubý.

Rysy přesahu má i samotná surrealistická poetika, které propojuje různé vrstvy reality s imaginací, ostatně několik příkladů fotografií na prvních stranách knihy (třeba okurka napíchnutá na vidličku s pozadím městského prostředí a Sochou svobody nepoměrně menší než okurka, tedy s charakteristickou proměnou perspektivy) je označených pod „rámečkem“ jako camera obscura, což je (sám jsem si to musel vyhledat) právě ono první slovo – pinhole v názvu knihy, tedy dírková kamera, která ve svém návratu přináší jiné než to běžné („realistické“) vidění světa. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou Jiří Stach ostatně celou věc vysvětluje, když ozřejmuje tři základní kategorie své tvorby, které po něm, jak říká, „chtěl Richard Drury“, když psal úvodní text k jeho knize, a které jsou Z rodinného bestiáře (tam se řadí takové fotografie, kde jsou postavy), Natura Magica (kromě knihy též název nejspíš nejvýznamnější české výstavy v Galerii Nový Svět, Praha) a právě Pinhole Blues, slovo blues pak „vzhledem k náladě mých fotografií z této kamery“. A pod názvem Camera obscura zveřejňuje (druhá přihrádka jsou Kresby) Stach výběr svých fotografií i na své internetové prezentaci (tam je zveřejněn i text o umělci z pera Richarda F. Druryho).

A se zmíněnými uměleckými prostředky, určující či transformující perspektivu je ovšemže souběžný i princip koláže, oblíbené výtvarné techniky, propojující neobvyklým způsobem prvky „předchozí vrstvy“ již jednou zobrazeného světa, který takto rekonstruuje, je souběžným s dalšími výtvarnými postupy charakteristickými pro dobovou tvorbu, v českém prostředí navíc obohacenou o některé specifické rysy (možná větší akcent na humor a recesi, i když happeningy jsou v té době záležitostí i ve světovém umění, a pak moment alternativní kultury, vymezující se proti svírajícímu režimu, před nímž se umělci zachraňují).

Některé dobové fenomény (i onoho českého podání humoru) připomínají, vlastně možná nechtěně staré fotografie (příslušné rámečky), i když na jedné dvoustránce si prohlížíme zase rodinné fotografie i s vyznačením osob, které představují. Celá knížka je tak vlastně tak trochu i labyrintem (kromě toho prvního plánu sestavy odlišných formátů). Takřka třicetistránkový rozhovor Karla Hvížďaly s fotografem (z února 2014) pojednává o mnohém, hned na začátku na otázku po jeho sebecharakteristice čtu pro mě zajímavý komentář o rozporuplnosti své povahy (mj. „společenský introvert“), který je příkladem tématu, jímž se zabývám (obecně ho označuju jako dvojení, jeho výchozí podobou jsou „dvojníci“ či „dvojčata“), jestliže hovoří o „opaku“ či o tom, že je „každou chvíli někdo jiný“, je to excelentní příklad tohoto fenoménu (shodou okolností čtu teď některé nově vydané texty Josefa Kocourka, podobně příkladné osobnosti, které jsem si přivezl z besedy s Jaromírem Typltem z Nové Paky, viz! [kraj „opaků“].

Karel Hvížďala vyzpovídá Stacha nejen, co se týče poetiky fotografií (zajímavý postup, jestliže si nejdříve fotografický záměr nakreslí), ale i ohledně jeho umělecké dráhy (grafická škola v Hellichově ulici, FAMU atd.), jména a původního rodového jména Stein (mimochodem další dvojení), různá místa působení (pozoruhodný příběh onoho zámku, který koupil se svými výše zmíněnými dvěma přáteli „Jendou Fleischerem“ a „Žluťákem Hrubým“ a kde „si užívali“ svou alternativní tvorbu, tedy divadelní festivaly a hudební události – zde se objevují proslulá jména z undergroundu jako „Nikolaj Stankovič“ (vlastním jménem Andrej), „Vráťa Brabenec“ či Paul Wilson, na hudební souvislosti poukazuje Stach i v genezi přátelství („Motali jsme se kolem Smetáčkovců. Honza hrál na bendžo […]“), zajímavá pasáž komentuje používání cizích jazyků (němčina, francouzština) coby atributu „střední Evropy“ (E. Canetti), Stach sám má rád Itálii a italsky se domluví. Pak je také řeč o „obživě“, tedy užité fotografii, pro jejíž realizace (zakázky) vytvořil Jiří Stach přátelské partnerství s „Vláďou Simerem“, zajímavý je popis náhražek při fotografování jídla a nápojů, dobré (slušně zaplacené) bylo fotografování brýlí pro jednu zahraniční firmu. Co se týče vzorů (to není přesné, Stachovy fotografie jsou jiné, tedy spíše obliby), je jím Ansel Adams a další klasici. On sám dělal věci, které se dnes dělají ve Photoshopu, tedy montáže, často je to „rozpad věcí“, katastrofické motivy, někdy to je několik expozic, ale také fotografie „na jedno cvaknutí“.

Nu a s principem koláže je paralelní, jak ostatně již výše naznačeno, i povaha této pozoruhodné knihy o nezaměnitelném tvůrci s pozoruhodným světem, který je nejen působivý, ale přiměje člověka si klást i otázky či uvědomit si některé souvislosti, třeba – zvláště z dnešního úhlu pohledu – surrealismu, který jsem vnímal především vždy jako vrchol imaginace, s alternativou (či nonkonformní kulturou, jak uvádějí některé anotace), kde je možná ten akcent na postoji ke společnosti a tvůrčí a životní svobodě.

Odkazy
Jiří Stach
https://www.jiristach.cz/cs/o-autorovi
Natura Magica
https://www.databazeknih.cz/knihy/natura-magica-277245
Karel Hvížďala o Stachovi (a dalších přátelích) v Divokém víně
https://www.divokevino.cz/11221/hvizdala.php
Pinhole Blues Jiřího Stacha
https://www.kosmas.cz/knihy/195126/pinhole-blues-jiriho-stacha/

Pinhole Blues Jiřího Stacha, Fotografie, Koláže, Kresby, Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Euroslavica 2014