Karel Hvížďala / Osmý den týdne

Když se v Čechách řekne „osmý den týdne“, znamená to několik věcí, také písničku Olympicu, kde nám onen osmý den „schází“, což je na druhé straně trochu paradox, protože možná spíš přebývá. Kdoví, v každém případě červená barva „vykřičníku“ na vyznačení osmého dne na kresbě Miroslava Bartáka na tričku, které nese jakási múza připomínající mně trochu Semafor (ostatně s jeho poetikou, tedy oním vznášením nad realitou, v níž jsme na druhé straně bytostně, možná někdy až bolestně zakotveni do té míry, že se z ní onou lehkostí potřebujeme vysvobodit, má toto Hvížďalovo psaní cosi společného) má sice podobou jakéhosi záznamu piv na tácku (první čtyři čárky pátou přeškrtnuty) naléhavost a lehkost varování (aby to nebyla přemíra), stejně jako je jeden fejeton navíc k předchozím dvaapadesáti (jak zmiňuje druhý titul či podtitul knížky) přemírou v kalendářním roce či možná něčím, co vám kdysi slušný prodavač přisypal do pytlíku, aby byla míra zboží pro zákazníka nejen dostatečná, ale tak trochu pozornost firmy.

Když hovořím o „psaní“, říkám to záměrně, s ohledem na vznik knihy, popisovaný na přední záložce a v anotacích na internetu jako fejetony, „které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života.“ Já spíš než abych hovořil o obsahu této knihy, ke kterému jsem přičinil poznámky již v souvislosti s jejím začleněním do souboru Věta jako povolání, kde je první částí tetralogie těchto Nezapomínek, bych chtěl vyjádřit dojem ze srovnání obou publikací, které mám v tuhle chvíli vedle sebe a první, co mě až bije do očí, je formát té samostatné knížky. Vypadá užší než kompletní soubor, přestože je na výšku jen asi o půl centimetru delší a v souvislosti s tím, že je opravdu na šířku naopak trochu užší a celkově útlá, zatímco titul Osmý den týdne jako by se málem do formátu svou velikostí a překrýváním všech tří slov nevešel, čímž působí tak trochu jako jakási básnická sbírka.

Jednotlivé fejetony jsou jaksi volnější, výrazněji vyniká jejich stylová odlišnost a přitom ukotvenost do oněch nejhlubších vrstev vědomí, kterými dětství pojednávané od prvních z nich a vracené v řadě dalších vždycky je. Možná si tu pestrost danou také rozlohou celoživotní uvědomuju také proto, že knihu čtu podruhé a také trochu v jiných kontextech (jedním z nich je návaznost ve čtení k předchozí Hvížďalově knize Interviewer, s níž má některé společné motivy, a která ostatně není tak časově vzdálená ani ve Hvížďalově díle). To, co jsem si i při prvním čtení uvědomoval, totiž že ony fejetony nejsou jen vzpomínkami a sny, tj. už tím něčím osobnějším než diskurs v rozhovorech se zpovídanými osobnostmi, ale reflexí vědomí, k čemuž poukazuje právě ono později užité slovo „nezapomínky“, ale co je samozřejmě obsaženo již v těchto textech, vnímám dnes ostřeji, například explicitně v oné pasáži o fragmentárnosti a obraznosti dětských vzpomínek (Paměťový horizont), ale také hned v úvodním odstavci, kde K. H. říká: „Paměť je záludná, protože je citová a kouzelná a protahuje se k nám jen skulinou v mozku. Je náchylná ke všem přenosům, zastíráním, škrtům či naopak se vzedme, pučí, bobtná a různě se projektuje. Proto i tyto texty jsou z olam haba, z osmého dne týdne, který není z tohoto světa.“ A na protější straně je Bartákova kresba mozku, na níž můžeme úzké černé plochy číst jako skuliny v něm, ale také jakési plochy computeru, podobně jako na předchozí straně sedí spisovatel u computeru na „nekonečnu“ (známému symbolu nekonečné smyčky) místo židle.

A ovšem, do tohoto prostoru se „vejdou“ i nejrůznější úvahy, příběhy, někdy až takřka anekdoty (Jak jsme v exilu prodávali obrazy, Šťastné stáří), paradoxy a poetické motivy (Tma zelení), reflexe totality (8. květen a ukradená svoboda), v komentářích ke knize zmiňovaná setkání se známými osobnostmi (s Karlem Krylem, Milanem Kunderou, Bohumilem Hrabalem), reflektované uzlové životní okamžiky (tři „setkání se strachem“), a mohli bychom pokračovat, sny, předměty reprezentující cosi důležitého (Babiččiny sloupkové hodiny), tradice (O barvách Vánoc), a ovšem – všichni nejbližší, babička a dědeček, syn Ondřej, jímž celá série začíná (Táto, povídej). A pochybnosti o přenositelnosti zkušenosti, někdejší touhy, pocity, obavy, určitě dávka smutku. Ještě jednou: sny, pohádky, topografie, reflexe. Vyprávění. Také já si uvědomuju, jak je důležité a opisuji na závěr dvě věty z fejetonu Babiččiny sloupkové hodiny (přetištěno i na zadní obálce): „Píši o tom jen proto, abych si připomněli, že naše rodová paměť a vzpomínky sahají jen až tam, co nám předali předci. Z televize se o rodině naši vnuci nic nedozví a hodinový hrací strojek je už nedokáže nikam přenést: minulost nebudou moci z čeho rekonstruovat, ztratí symbolický kapitál. Sloupkové hodiny budou pro ně mluvit nesrozumitelným cizím jazykem.“

Ano, mám pocit, že je řečeno něco důležitého, a přitom to má ohromnou lehkost.

Karel Hvížďala, Osmý den týdne / 52 + 1 fejeton, Novela bohemica 2015