Karel Hvížďala / Karol Sidon // Lež má krátké nohy

Karel Hvížďala / Karol Sidon // Lež má krátké nohy

Jednou z nejobtížnějších věcí v dnešním světě je z řady důvodů soustředit se. Poslední rozhovor českého novináře, spisovatele a dramatika Karla Hvížďaly s vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem, uzavírající setkávání, vzájemnou výměnu názorů a vzájemné poznávání i poznávání sama sebe, trvající několik desetiletí, je excelentním příkladem koncentrace a kontinuity, ale také, řekl bych, věrnosti (a opět, vzájemné i sobě samému).

Zatímco v létech, kdy český publicista psal rozhovory jako byly ty s Václavem Havlem, s Václavem Bělohradským či Karlem Schwarzenbergem, a postupně pak s Jiřím Suchým, Pavlem Landovským, Arnoštem Lustigem, Evou Jiřičnou, Adrienou Šimotovou, Václavem Ciglerem a desítkami dalších, představovalo jejich těžiště ve veřejném prostoru rozšíření světů o „vzpoury“, jak to v některých případech nazýval i autor sám, tedy o nové rozměry myšlení a životních postojů, zpřístupňované čtenáři, který žil v té době na sklonku nenormality, kdy byly základní struktury bytí „poškozené“ (vnímám již nyní to slovo právě i ve vztahu ke slovu „lež“), významy slov a vztahy zkreslené v sevření klece, v níž se ocitalo po celá desetiletí celé společenství právě „ve lži“, jak to i jako klíčový moment v kýženém obratu k normalitě viděl právě Václav Havel (druhá věc je, jak to dopadlo a dopadá), v  čtenáři nyní nově předložené knize Lež má krátké nohy Karel Hvížďala již v úvodu zdůrazňuje, že v řadě rozhovorů, které s vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem vedl v minulých desetiletích –  od poloviny devadesátých let to byly Když umřít, tak v Jeruzalémě (spoluautor Viktor Vondra), Červená kráva, pak Sedm slov a čtvrtá shrnující předchozí v jednom svazku s názvem 3 rozhovory, doplněném Hvížďalovou esejí Evangelion K. E. S a rozhovorem O šuplíku v nás – se v nejnovější knize zužuje na jednu jedinou otázku.

Hvížďala v Prologu knihy (a podobně na prezentacích knihy např. v Knihovně Václava Havla nebo na serveru Libri prohibiti) vysvětluje, jak oba dva, „zvědavec“ a zpovídaný rabín, hledali cestu, jak pokračovat v letitých rozhovorech, a zablesklo se v okamžiku, kdy si uvědomili, jak „nad informacemi převážila lež, fakenews, blábol či spiklenecké teorie“, a tak zatímco například předtím se soustředili na sedm základních slov, nyní zůstalo v hledáčku toto jediné – lež.

Samozřejmě takovéto zúžení nutí čtenáře, tušícího, že nové pojednání bude i náročnější, zbystřit a položit si rovněž řadu otázek. Nejspíš může porozumět tomu, že Hvížďala postupuje v těchto rozvrženích do řad u „svých“ osobností, které zpovídá (u Havla to bylo po Dálkovém výslechu ještě Prosím stručně, u Schwarzenberga po Knížecím životě Knížecí rozhovory již z doby jeho polistopadového politického působení, mohli bychom pokračovat u Jiřího Suchého knihou Jiří Suchý & tingltangl, shrnující předchozí tři rozhovory s přídavkem „1/2“ rozhovoru atd.), ale také pro knižní trh zpřehledňující tematická vymezení třeba zmíněných „vzpour“, které „mapují život“ oněch osobností ve svazcích Vzpoury [I], Vzpoury II, ale také ve shrnujících časových úsecích (České rozhovory ve světě, psané ještě v exilu, podobně Dialogy, či později Rozhovory na přelomu tisíciletí) a konečně v posledních letech monumentální řada „hledání“ s právním filozofem Jiřím Přibáněm orientovaná rovněž na klíčové hodnoty našeho světa (nejsou označeny jako „slova“, ale onen lingvistický a kulturní přístup nepřehlédneme).

Zároveň ale může ten, kdo se začte do víc než jedné Hvížďalovy knihy (což by neměl být problém, jsou mnohé momenty, kdy jej mohou strhnout už proto, že kladou otázky, které si klade i on sám), uvědomit, že proti tomuto širokému rozvrhu, v němž usiluje český publicista uchopit svět, stojí neustálé završování tohoto uchopování v nových vrstvách a ono „zúžení“ je zdánlivé, vyjadřuje jen výraznější koncentraci, jejíž úpornost je dána tíživosti oněch otázek, a samozřejmě i do „nejužší“ otázky se musí vracet „celý svět“, neboť ten ústřední smysl života je vždy celý svět zahrnující.

To nemění nic na obtížnosti tvůrců zůstat na této cestě v nových návratech tak, aby text neopakoval potřetí počtvrté to, co už bylo řečeno. K tomu v této knize ovšem ve zvýšené míře opravdu dochází, nicméně my si uvědomujeme, že je to součást právě oné neochvějnosti (nechci být, proboha patetický, ale nenapadá mě lepší slovo, hned to napravím, Karel Hvížďala v jedné knize naopak hovoří o „chvění“, tedy zranitelnosti atd.), mám tedy na mysli onoho setrvání u své podstaty. Ona urputnost totiž nevyznívá – a to je kouzlo té knihy – ani didakticky, jako poučující ty, kteří holt nedospěli k překročení prahu elementárních školských znalostí třeba o příběhu Abraháma, ani toporně či nabubřele.

Toporně nikoli proto, že máme pocit autenticity rozhovoru, která dosahuje nebývalé míry, ačkoli (jak prozrazuje například beseda na portále Libri prohibiti) nevznikal „u kafe“, nýbrž z jisté části korespondenčně (v tom má Karel Hvížďala nebývalé zkušenosti již od Dálkového výslechu), ale především v čase, který odmítá dnešní zrychlenou realitu (profesor Emil Skála říkával už v osmdesátých letech „turbokapitalismus“), ale stanovuje si svůj čas zasahující léta.

K oné plynulosti textu (nebo takového pocitu) pak přispívají právě návraty k jednotlivým pojmům, příběhům, aspektům tématu nejen v nových souvislostech, také třeba zdánlivé neporozumění té či oné otázce, její jiné chápání či uchopení, vzájemné opravy, upřesňování, rektifikace či přátelské „pošťuchování“, kdy při rozvolněném vyjadřování zároveň vnímáme zvláštní kompaktnost. A nabubřele text působit vůbec nemůže už vzhledem k pokoře vůči tomu, co oba vnímají (a opakovaně tematizují v otázkách) jako svá selhání, tedy otevřenosti, ke které je možné dospět opravdu po letech a pocitu dostatečně velké blízkosti – a k ní (začíná to komentářem k tomu, že se „přiznávají“ k tykání, zatímco pro vykání se Hvížďala jindy rozhodoval především pro vytvoření patřičného odstupu) opravdu dospěli, jak dokládají slova, která bych podtrhl co nejvýrazněji „nahlédnout do těch nejspodnějších šuplíčků naší duše, kam si člověk uschovává to, za co se stydí, co by nejraději zapomněl.“ (100) Tam totiž padají ony hranice mezi radikálně odlišnými pohledy na svět u rabína i publicisty (o nichž ještě bude řeč, nicméně už zde bych upozornil právě na již zmíněný komentář na videu v Libri prohibiti, kdy je s úsměvem řečeno, že naopak mají mnoho společného).

Jakkoli je pak ona domluva ve „dvou diametrálně odlišných světech“ (to mě bytostně zajímá, to jsou ty otázky „nezprostředkovatelnosti“ některých obsahů) složitá, „vybral“ si Karel Hvížďala možná Karola Sidona proto, že ten věnoval v okamžiku, kdy si uvědomoval význam svého snažení, veškerou sílu jedinému cíli, „určit se, zpřesnit sám sebe, přiblížit si svůj životní smysl“, „nalézt sebe“, či – ještě naléhavějšími slovy – činit toto „úpěnlivým hledáním sebe sama“, jak to Hvížďala shrnuje v Epilogu a naplňuje obsahem celé knihy. Zdůrazňuje to, že „jeho výjimečnost je v krajní důslednosti, vytrvalosti a důkladnosti, se kterou se rozhodl tomuto věčnému lidskému problému věnovat svůj život,“ (170) a hovoří dokonce o „urputné vytrvalosti“.

Hned na začátku je řečeno, že onen dohovor nebude jednoduchý, proto je třeba už pro základní vymezení a porozumění tématu „postavit alespoň provizorní lávku“ (s. 12) a Karel Hvížďala Karola Sidona žádá o hakafot, o „obchůzku“, která by měla zpřehlednit i rozdíly mezi „lží, nepravdou, klamem a podvodem“, přičemž tato obchůzka je cestou po jazyce, v hebrejštině, a také v češtině (už zde se nacházejí vedle sebe, střetávají a protínají dva světy). „Proč si hebrejština nakreslila kolem tohoto slova tak dlouhou obchůzku?“, „volíme mezi lhát, klamat nebo podvádět či zatajovat“, přitom nejde o synonyma, jak se oba shodují, ale o významový komplex, významové odlišnosti (s. 16).  Hvížďala uvádí podobnou problematiku německých slov „Böhme“ nebo „Schuld“, tady v prvním případě jde o kulturní kontext (chápání jazykového a zemského principu obyvatele území), v druhém – v překladu „vina“ a/nebo „dluh“ – ji lingvisté označují jako mnohoznačnost, a mohou být i jiné souvislosti, různý význam v příbuzných jazycích, uvedený „vrag“ v ruštině jako nepřítel).

U uvedených českých variant se Hvížďala táže na ekvivalenty v hebrejštině, rabín hovoří o výrazech „zlý jazyk“, což souvisí s překladem výrazu „živá duše“, oduševnění života („vdechnuté“ Bohem), nešama, v některých překladech (Onkelos, do aramejštiny) jako „mluvící duše“ (to je téma, která mě léta zajímá, pes „nemluví“, podle tohoto principu, převzatého do Bible nebo alespoň takto církví interpretovaného, pak tedy nemá duši?; s tím totiž souvisí další věci, princip vykoupení atd.), zůstaneme-li ale v rámci rabínova výkladu, pak půjde o podstatu lidské bytosti, v níž – prostřednictvím tohoto vdechnutého – jsou přítomné dva „sklony“ – jecer tov (dobrý jecer) a jecer hara (jecer zla). Jecer, sklon, pak je chápán v souvisí s „vytvořením, zformováním, vyrobením“, je možné jej uchopit jako tvořivost. A je tu lašon hara – „zneužívání schopnosti mluvit v lidském společenství“ (Hvížďala připomíná, že o malomocenství jako trest za „drby“ v Tóře hovořil Bohumil Hrabal, což je jako citát uvedeno na začátku knihy v mottu).

Na otázku „Kolik výrazů pro lhaní má jidiš?“ rabín říká, na řadu věcí nezná odpověď, já to čtu v kontextu s řečenou upřímností a otevřeností. Ano, v komentáři k dialogu čteme, že „lidé si melou svoje“ a neposlouchají druhého (s. 22), jiná, ale související poloha, je zajímavý výklad „ideologie“ jako nikoli zkreslení reality, ale jako pouhé upozornění na sebe toho, kdo nemá o čem podstatném mluvit. Eo ipso komplex méněcennosti (to vysvětluje v souvislosti s názorem satmarských chasidů na hebrejštinu jako nečistý jazyk, v souvislosti s odmítáním židovského státu) atd.

Diskutéři odlišují zlý jazyk a zlé vyjádření, a podobně, jako se pan rabín vrací ke svému světu Tóry, Talmudu a kabaly, míří Karel Hvížďala k současné české politice, když hovoří o „diagnóze lidí, kteří vstupují do politiky s nekalými úmysly a nectí rozdíly mezi lží a tušenou pravdou…“ (23) a rozvádí úvahu o mechanismu parlamentních vyjádření, která nejsou určena protivníkovi, ale voliči jako doklad „odhodlání“ k boji a stávají se prostředkem manipulace „vaření lidských mozků“. Jen si nejsem jistý, zda to platí pouze pro politickou reprezentaci, kterou uvádí i Karol Sidon, dokonce bych řekl, že si jsem jistý, že to neplatí právě jen pro ni.

Nu a pan rabín se pouští, v souvislosti s židovskou sebeironií, kterou připomíná Karel Hvížďala, ke komentářům reálií a praktik, jak jsou chápány v židovském světě. Vysvětluje logiku teologického pojmu šechina (Boží přítomnost, pro zjednodušení si nacházím latinský výraz spiritus sanctus, který má ovšem jiné kontexty) a Západní zdi, kterou všichni možná známe spíše pod názvem „Zeď nářků“. A sledujeme další motivy jako nošení jarmulky (kipy), nemožnost spatřit Boha či příběh zápasu Jákoba s andělem, jak to asi známe všichni alespoň zběžně ze známých zdrojů. Jak to ale všechno souvisí? To bych musel opakovat celý rabínův text, protože jeho konzistence spočívá ve vnitřní logice návaznosti na jednotlivé momenty židovské tradice tvořící svébytný celek. Přitom u jeho podání lze hovořit o ezoteričnosti, což dokládá například uvedení učení Díla vozu (Maase merkava), a dosvědčuje např. formulace „proniká až k podstatě naprosté oddělenosti Stvořitele od stvoření, a současně Jeho přítomnosti v něm“, u níž si (to souvisí právě s povahou ezoterismu s jeho nepřístupností „zvnějšku“) má obavy z jejího zneužití pocházejícího z nepochopení. Ano, i čtenář musí přistoupit na určitý způsob, aby porozuměl smyslu těchto rozvedení.

K výkladu „slov“ (dávám do uvozovek proto, že se nejedná pouze o lingvistické jednotky, ale i široký kulturní kontext) či pojmů (i s aspektem pravdy a lži) se pak vztahují i další rabínovy výklady biblických příběhů, které běžně známě právě jako „příběhy“, které se udály, tedy vyprávění jako to narození syna Adamově ženě, jména Noemových (zde Noachových) synů, potopě a arše (truhle, schránce, teva), příběhu o dvakrát zfalšovaném prvorozenství Jákoba a Ezaua, Mošeho výstupu na horu Sinaj atd. atd., přičemž jsou do intepretací vtahovány názory pražského Maharala, rabi Löwa, dílo rabína Jehuda Haleviho, z knihy „Kuzari, psanou formou dialogu chazarského chána s rabínem“ (33) a další zdroje. Povzdech Karla Hvížďaly „Bože, copak je naše současná civilizace, v níž se pravda a lež staly běžnou a těžko oddělitelnou součástí veřejného prostoru, a to dokonce i ve státních institucích, tak omámená?“ (s. 27) se naopak vrací do naší současnosti.

A v závěru první z osmi kapitol, na něž je kniha rozdělena (ještě vedle Prologu a Epilogu) se oba aktéři shodují ohledně transcendentálního zážitku, který mohou uvést přes svou v mnohém jinak zásadní odlišnost (ještě se na příslušném místě, kde o tom sami hovoří, zmíním) – u rabiho příhoda s klíči, kterou známe z prvního rozhovoru s Karolem Sidonem Když umřít, tak v Jeruzalémě, u Karla Hvížďaly jsou to výstupy na hory jako je Olymp, Tabor a zvláště Sinaj při východu slunce na vrcholu hory.     

V druhé kapitole se začíná Pinnochiem s jeho nosem prozrazujícím proces lži, a zrcadle, které tvoří rabínův svět a které reprezentuje příběh o malomocenství Miriam, Mošeho sestry v Tóře jakožto důsledku lži. Zlý jazyk, je zdůrazněno, začíná „nenápadně upovídaností“ (s. 37) – a končí výtvory jako je Mein Kampf.  Zastavím se u Sidonova výstižného komentáře: „Kdyby Hitlerův Mein Kampf a jeho projevy nebyly ve své době brány jako nezávazný blábol, ale vážně, jak byly míněny, každý jeho praktický krok k naplnění jeho slov by vzbudil oprávněný strach a svět by nebyl přistižen v nedbalkách své pohodlnosti.“ (s. 38) A dnes jsme svědky podobného zaslepení a zaspání, když jsme neposlouchali, co říkal po léta Putin, či to brali na lehkou váhu (a jako na jiných místech jsou i zde uváděny jako ideologizující výroky Andreje Babiše, vytvářející klamné iluze).

Podobně po válce, kdy se „udělala tečka“, lidem uniklo, že se ocitli ve spárech druhého dravce, dozvídáme se kontextuálně k celé historii, a já si vypisuji další formulaci: „Myšlení bylo zatlačeno do kouta a lživé přání se stalo v našich hlavách realitou“. To, co bylo považováno za propagandu, bylo myšleno zcela vážně, mělo onu logiku spojenou s představou totalitní společnosti. A oba aktéři – to je velmi důležité – se věnují právě chování lidí v této situaci (strach, namlouvání si něčeho, zbožštění určitých momentů, osob a idejí, vedle zmíněné představy o tom, že už je to za námi), protože to je klíčové pro možnost její existence.

Odhalení lživosti je doloženo na příkladu André Gida, který na rozdíl od S. K. Neumanna, jenž ho v knize Anti-Gide kritizoval, odhalil Stalinovy lži v knize Návrat ze Sovětského svazu, podobně již před sto lety Havlíček, jenž na rozdíl od obrozenců, adorujících Rusko, viděl realitu reálně, také proto, že tam skutečně byl a viděl vše na vlastní oči. Přestože je to nejspíš obecně známe, ocituji spolu s autory onu pasáž (s. 40): „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí… Rusové se k nám přibližují s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“

Nu a paradoxně právě demokratický systém se „postaral“ o to, že lež zvítězila, tedy „že se lež stala dominantní v celé naší civilizaci“ (40). Rabína ovšem „minula vlna euforie“ v osmdesátém devátém, kdy vnímal, že se Československo rodilo „s falešným, tedy lživým vědomím skvělé morální výše svých obyvatel“, a chybně jsme se cítili „hospodářskými tygry Evropy, učiteli mírumilovných revolucí a staviteli mostů mezi Východem a Západem“ (s. 41), měli jsme pak nepřiměřená očekávání (Václav Klaus jel poučovat do Davosu, jak se dělá transformace). A autoři podobným způsobem sledují mýty putinovského Ruska.

Zajímavá je poznámka ohledně strachu (přítomného v totalitních společnostech), který je ale v dnešním vnímání světa (jeho plánováním, sociální politikou atd.) eliminován, přičemž je ale – to je důležité – charakteristické, že určité riziko je v přirozeném světě vždy, zatímco my jsme naopak „zapomněli tak snadno na to, že riziko je součástí každého závazně žitého života“ (s. 43). Blahobyt totiž „požral“ riziko. A jsou analyzovány v těchto souvislostech i Putinovy cíle, jimiž je obnovení železné opony, izolace od ostatního světa, a to proti multipolárnímu světu, který vznikl již v době, kdy si Spojené státy „vybudovaly“ z Číny mocnost k oslabení Sovětského svazu. Nerad bych ale příliš kopíroval detaily. Přesto ještě znovu ocituji k tématu tohoto globálního kontextu i u nás – „zbožštění bezpečí, které vede k tomu, že se hodnota svobody vždy podřídí diktátu bezpečí? Vládne-li kultura strachu, hodnota svobody je vždy na druhém místě a s tím diktátoři počítají… Kdo má strach, bije kolem sebe a snadno se s ním manipuluje, rád uvěří i lži.“ To je vlastně závěr této (druhé) kapitoly.

V té následující se Hvížďala obrací ke shora zmíněné osobní rovině, zkoumání našich vlastních lží – (také o nich přemýšlím), začíná u dětských lží, které dává do souvislosti se studem, jak mu to říkal v příhodě, která mu utkvěla v paměti, jeho dědeček. Je tu také řeč hodně o lásce k ženám a o nedokonalostech, které jsou původcem toho, že si později, po rozchodu, člověk klade vinu či se stydí, jak to i Sidon rozebírá. Hvížďalu zajímá, proč se bojíme „elementární slušnosti“, proč předstíráme atd. A Sidon se ve výkladu opět vrací k představě stvoření člověka Bohem z prachu jeruzalémského chrámu, jeho utváření zvnitřku, o němž je řeč na více místech rozhovoru, znovu hovoří o „vdechnutí života“ a prvního nádechu dítěte, jak to nalézáme ve zdrojích (Talmud, Tóra), „vítr života“, jeho esenci.

Jestli to správně čtu, pak rabínův výklad smlouvy Boha s Izraelem spočívá ve svobodné vůli člověka, který tak „stojí Bohu výše než andělé“ (63) a ostatní bytosti (zvířata). Hrozbě destrukce od stvoření není zabráněno, ale člověk se může (pro ni i proti ní) svobodně rozhodnout. Zajímavá je Hvížďalova úvaha, totiž pokus porovnat tento moment s moderní interpretací lidského vědomí jako konfrontace Já s Nejá. Rabín pak opakuje názory proselyty Onkela, který přeložil Tóru do aramejštiny a slovo živá duše (nefeš) přeložil jako „mluvící duše“. Zatímco „živá duše“ náleží všem živočichům, „mluvící“ jen člověku (viz i výše, mohl bych ta témata shrnout, ale snažím se držet v komentáři podle pokračování textu knihy). Docela veselé mi připadá rabínova „aktualizace“, připodobňující lidské vědomí k vývoji počítače. Karel Hvížďala se pak táže na jazyk „pohádky, snu a ideologie“, které slovo „rozvolňují“, rabín odpovídá, že pohádky a mýty jsou „starší vrstvy artikulace lidského poznání a sebepoznání, sebeobrazu, který skládáme celý život“. A v odlišujících se vláknech se oba přátelé vesele dohadují o různých souvislostech tématu, od identity českého národa prostřednictvím Babičky Boženy Němcové, střední Evropě jako „uneseném Západu“ (to je Kundera, že?), Hvížďalou ovšem rozvržené jeho oblíbenými daty o rozdílech zrušení nevolnictví či cenzury, vzniku novin aj.

Jako vroubek na osobním účtu rabín hovoří o tom, že emigroval a nesplnil tak, co slíbil, že totiž pomůže synovi, Karel Hvížďala pak o svém podpisu Anticharty, který vnímá jako zásadní selhání, které jej dovedlo k emigraci. A přiznává se, že neumí se vypořádat „se svými minulými lžemi, klamy či podvody“ (s. 67) a dožaduje se na rabínovi, aby nebyl k němu „shovívavý“, ten ale vyjadřuje pochopení pro tehdejší danou situaci. A dodává, že toto je vždy „osobní“. Nechci to příliš komentovat, ale musím vyjádřit úctu k Hvížďalovu postoji, když jej porovnám se všemi možnými výmluvami některých našich populárních osobností, jakkoli je nemohu soudit, protože nevím, co bych sám udělal při tehdejších praktikách nátlaku (vlastně i tak se držím také onoho myslím i obecně v kultuře tradovaného, byť původně z Janova evangelia, mně řečeného mou babičkou, „kdo je bez viny, ať hodí kamenem“). Nemohu je soudit, ale některé jejich dnešní postoje se mi opravdu příčí.

Čtvrtá kapitola vynáší téma „boj pravdy se lží“, a Karel Hvížďala se táže, zda téma lži není jen otázka jedné miliardy obyvatel euroatlantické části světa, zatímco ostatní mají „jiné starosti“, jsou zvyklí na vůdce a na lži budou rádi vydělávat. Rabín namítá, že ve své pýše odmítáme vidět i „zásadní vady demokracie“ (s. 72), západní civilizaci „uniká á hlubší znalost kultur vyrostlých z jiných pravidel, co je dobré a co špatné, co pravdivé a co lživé, a které hodnoty posilují život a které smrt“ (s. 72). Demokratický systém je „hodnotový systém založený na právech jednotlivce, ačkoliv princip lidských práv by měl být vnímán i šířeji“. Hvížďala pak poukazuje na miliardu hladovějících či trpících podvýživou, dvě miliardy negramotných, země, kde jsou i násilím nuceni delegovat odpovědnost na nějakého vůdce atd. Ale rabín, kromě toho, že s tímto dělením, které považuje za zjednodušené, opakuje znovu svou výtku západní civilizaci, když říká: „Evropský humanismus nastavil hodnotový systém, založený na lidských právech, ale myslí tím především právo jednotlivce konzumovat život v dosažitelné míře, která nepoškodí druhého člověka. [… To ale v realitě] funguje ke zkáze, a nikoliv k dobru člověka jako Božího stvoření na zemi.“ (s. 74)

Hvížďala to ovšem interpretuje rozdílnými východisky obou, totiž rabínův „biblický svět“, v němž se pohybuje, a Hvížďalův „ten současný“, z něhož neumí vystoupit. To si ovšem v tuto chvíli nemyslím, přestože se Sidon stále vrací k biblickým příběhům a intepretacím stvoření, a domnívám se, že ohled k širším zájmům než těm jednotlivce a pesimismus současného směřování světa je oprávněný. Samozřejmě o prolhanosti současné politiky se asi oba diskutéři shodují, byť Hvížďala rovněž docela sveřepě akcentuje onu protibabišovskou polohu, která může u něj být motivována nárokem na pravdu, ale také jeho novinářským hlediskem (zatímco Hvížďala po převratu budoval nově média na demokratických principech, Babiš je jakožto podnikatel využil ve svůj prospěch).

Rabín se také ohrazuje, že myslí „jen v rámci evropské kultury“ proto, že je „odjinud“ jakožto Žid. A zajímavé jsou doklady z jeho zkušenosti toho, jak se Západ snaží exportovat blahobyt, „hodnotový systém založený na liberálním přístupu ke konzumu“, který ale ohrožuje „morální, náboženské a zvykové fundamenty“ tohoto (jejich) světa (poznamenávám ovšem, že ke kritice konzumního života „Západ“ dospěl i ze svých intelektuálních zdrojů, byť v konfrontaci s jinými kulturami, jako byla válka ve Vietnamu a hnutí flower power, nejen z oněch pesimistických ražení židovského, které má oprávněné výhrady vůči západní společnosti plynoucí z jeho historie, jak ještě dále zazní), něco dalšího a jiného je ale neschopnost politiků a nevůle podnikatelů vyvodit důsledky.

A stejně tak kývu na souhlas s rabínovým viděním situace Izraele, prosazeném Západem po druhé světové válce, „aby se zbavil problému, který si sám navařil vyvražděním šesti milionů evropských Židů“, zatímco v okamžiku, kdy „svět islámu vidí existenci Izraele ve svém středu jako cosi cizorodého“ a Židé musí válčit, „dává ruce pryč“ v okamžiku, kdy Židé vítězí, protože chce mít od problému odstup (řekl bych to ještě ostřeji, ohnisko sporu v tomto místě Západu vyhovuje). A diskutéři nemohou vynechat zvláštnost české přízně Izraeli, která se datuje již někdy od roku 1949, kdy jsme „porušili embargo na dovoz zbraní“ a vyzbrojili Izrael. Rabín to vysvětluje osamoceností Československa ve střední Evropě, kterému Západ v době nouze odmítl pomoc (Mnichov), Pražské jaro pak navazovalo na téma Izraele otevřené Sjezdem československých spisovatelů (Eduard Goldstücker byl židovského původu), důležitý je „pocit sounáležitosti, postavený fakticky na osamocenosti malého a chytrého uprostřed velkých a blbých“, jenž přetrvává (s. 77). A Hvížďala připomíná „lež“, na níž je vytvořen „československý národ“ vytvořený Masarykem a Benešem, „aby součet Čechů a Slováků byl vyšší než asi tři a půl milionu Němců, kteří tu staletí žili“.

Domnívám se rovněž, že výstižná je Hvížďalova poznámka o dnešních krizích, které možná spočívají v tom, že člověk „chce pravdu znát okamžitě, tady a teď, v instantní podobě“ (83), zatímco v rychlostní společnosti bychom se měl naopak umět zastavit, jak říká Tereza Matějčková ve své knize esejů Bůh je mrtev. Nic není dovoleno (EchoMedia 2023, knihu považuju za svým způsobem pokračování Hvížďalova přemýšlení o světě), rabín si myslí, že pravdu prostě vidět nechceme, bez ohledu na dnešní ukvapenost. A člověk si „musí rozbít hubu“ o svoje omyly, věnuje se tomu ve své tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc.

5 argumenty z citací Václava Havla, jeho textu Moje story, či Anatola France (s. 89), a později ještě z eseje Člověk revoltující Alberta Camuse (s. 92) pokračují úvahy o lži vztažené k Babišovi, Trumpovi, Okamurovi, kteří se dívají na politiku jako na nacvičené divadlo, z něhož nic nemyslí vážně (jde jen o dramaturgii), přičemž sklízejí sympatii k vítězům pro jejich vitalitu. Padnou otázky, jaká je tedy role politiků, je tu zmínka o prezidentu Ukrajiny Zelenském, který se „ze dne na den dokázal proměnit z Charlie Chaplina ve Winstona Churchilla“ (91), důležitá je ale přitom „přesvědčivost“ ztotožnění role a herce. Na druhou stranu se opakuje kritika Západu pro jeho „snahu vystačit si s prázdnými slovy“ (což dělal již před světovou válkou a za studené války), Západ je ale přesto nucen probouzet se „z letargie a sebeuspokojení“. A rabín se opět vrací k biblickým příběhům, zatímco Hvížďala rozebírá politické souvislosti v postavení Spojených států vzhledem k Číně a Rusku a dalšími vazbami (třeba Tchajwan), opakuje, že se nedokáže „uchlácholit příběhy z Bible“, a obhajuje prestižní média, jakkoli mohou dle rabína měnit svoje stanoviska, tím, že se odvolávají na politology a průzkumy veřejného mínění.

Úvahy v tomto duchu pokračují, kdy je zmíněna postava Bazarova v románu ruského spisovatele Turgeněva Otcové a děti, jenž je vzorovým představitelem nihilismu, Hvížďala vtahuje do diskursu i další osobnosti evropské kultury, otázky Friedricha Nietzscheho, později Montaigna (s. 99). V té souvislosti si podtrhávám pěknou formulaci: „víra“ představuje „ztrátu odstupu“, který tazatel potřebuje k tomu, aby byl zvědavý a mohl přemýšlet. Samozřejmě tahle myšlenka je součástí dvou radikálně odlišných přístupů, k jejichž nejvýraznějšímu vyjádření se Hvížďala se Sidonem ještě dostanou (je zajímavé, jak se text vrací v určitých spirálách a u téhož tématu nalezneme třeba jen detail, nicméně dokreslující celý kontext). Přesto uvažuji, že je to možná pro mě nejzajímavější myšlenka celé knihy, jakkoli na druhé straně může být apriorní nedůvěřivost, která pak s přemýšlením nemá nic společného.   

Příkladem dalších opakování jsou opětovné vývody o darování Tóry (s. 97), o vyvedení z Egypta, které připomíná pesahový seder, obecně asi nejznámější maces a maror (hořké byliny), na tom je zajímavý ten významový přesah (srovnávám maně, že když se říká, že „chléb je boží dar“, je tam ta pokora a vědomí nám darovaného zázraku žití, ale o konkrétní vazbě k nějaké události nevím). Je tu rovněž zmínka o tetragramu, čtyřech písmenech představujících podobu jména Jahve (známe jej ale i z širšího kulturního kontextu, Tiskárna bratrská, tedy tiskárna Jednoty bratrské symbol užívala jako znak spojitosti Starého a Nového zákona, ale to odbočuji). Pan rabín kontextuálně (s pojmem nihil, nic) pokračuje, vlastně poněkolikáté, ústřední myšlenkou „stvoření něčeho z ničeho“ (s. 101), ješ me-ain, předtím „byl“ jen Bůh, Tóra hovoří jen o tom, co je, a ne o tom, co není. Nihilismus je nicméně, stejně jako jiná témata, uváděn v podvojnosti židovského světa a evropské nedávné současnosti (vytvořil jsem si schválně ten výraz), tedy v souvislosti se ztrátou iluzí (obě války, které přinesl Západ), „síla“ vlastního Já nestačí umlčet hlasy deziluze, důsledkem je, že „žijeme v prázdnotě“ (s. 102).

 A já si v tuto chvíli naopak uvědomuji, že jakkoli se některé momenty stále opakují (vzniká tak pocit určité uzavřenosti) a na druhé oba pánové stále někam odbočují (vzniká pocit naopak jisté uvolněnosti, přirozenosti), jistá osa vztahů k tématu, zde například motivu „nihil“ tu představuje výraznou konstrukci celého rozhovoru.

Z deziluzí a pocitu prázdnoty pak vyplývá další otázka: Jsme schopni se bránit dezinformacím, když „se na šíření lží, které vzbuzují největší emoce, dají vydělávat velké peníze, ke kterým se naše civilizace přiklonila jako k největší hodnotě?“ A rabín ji opět vztahuje k celé historii vzniku Izraele a jeho pozice z pohledu palestinských Arabů, Hamásu a Fatáhu, ale i Západu (s. 105 ad.).

Šestá kapitola uvádí téma z jiné stránky, která v předchozím rozhovoru probleskovala, nyní je probírána soustředěněji. Jaké že máme typy lží?  Řecký výraz pro pravdu je αληθεια (alétheia), pro lež ψευδος (pseudos). A rabín jako doklad, že ani „černá lež“ není špatně, opět vypráví příklad Abrahama, který svou krásnou ženu Sáru prohlásil před faraónem za sestru (což byla částečně pravda), tím si ušetřil život, ale faraón poté, co na něj Bůh seslal rány, Sáru vrátil a Abrahama vyhnal z Egypta. Stejně tak se opakují oba příběhy dvou bratrů dvojčat Jaakova (Jákoba) a Esáva  (Ezaua), u nichž vždy šlo o záměnu obou vůči otci Jicchachovi (prodej prvorozenství za misku čočky, podruhé se Jákob vydává za „chlupatého“ Ezaua s ulovenou zvěřinou a dostane tak požehnání), rabín doplňuje intepretace kabalistickým výkladem písmen, podrobně a s detaily vypráví celý příběh.

Karel Hvížďala se zmiňuje o Dante Alighierim, jenž ve 13. zpěvu Pekla píše o lži, padne tu známé jméno Putifarky, pak uvádí filozofa, fenomenologa Petra Rezka s jeho kritikou kýče u nás, a ovšem, jestliže obliba lži souvisí s kýčem?, nezbývá než citovat Milana Kunderu s jeho Nesnesitelnou lehkostí bytí, když cituje pasáž o dvojích slzách. Pasáž, kdy by mohl čtenář zbystřit, klade otázku oprávněnosti lži, například v koncentračních táborech, kdy si internovaní snažili zachránit život zkreslením údajů o sobě. Rabín Sidon uvádí opět řadu příkladů z Tóry, kdy bychom si mohli rovněž tuto otázku položit, text však o lži nikde výslovně nehovoří. A pan rabín se opět obrací ke kabalistickým principům, srovnává tvary písmen slov pravda a lež v hebrejštině, jak je analyzuje pražský Maharal (rabi Jehuda Leva ben Becalel). S návratem k Jaakovovi a Esávovi posuzují opět typy lží, „černé“, „růžové“ (pareto) a „bílé“, lišících se tím, komu přináší lež prospěch.   

Je otázka, zda si můžeme stanovit jakási obecně platná pravidla, jak o tom hovořil filozof Jiří Němec, Karel Hvížďala upozorňuje na slovo „hledání“, které si vetkli s Jiřím Přibáněm do série knih, v nichž usilovali o to dobrat se povahy základních lidských a historických či společenských hodnot. Padne zde ještě celá řada zmínek o událostech, různých osobách v minulosti i přítomnosti, vlastních zážitcích či historických souvislostech, od Bílé hory k Františku Kriegelovi, který odmítl podepsat jako jediný okupační dokumenty či Václavu Havlovi nebo Karlu Poláčkovi, který odmítl, aby místo něho poslali do transportu někoho jiného.

V sedmé kapitole se pozornost obrací k víře. To je fundamentální otázka, kterou by si vlastně měl položit každý, kdo se táže po pobytu člověka na zemi, ať již na ni odpoví tak či onak. A v kontextu knížky mě zajímá rovněž ve zcela zásadní rovině, totiž jak se vlastně domlouvají (a mohou domluvit) dva pánové, kteří – když to zjednodušíme, myslím, že jsem už upozornil, že je to složitější, že mají oba mnoho společného, přinejmenším onu nesmírnou touhu dobrat se pravdy – jsou názorově diametrálně odlišní, totiž na jedné straně „bezvěrec“ Karel Hvížďala (jenž na několika místech dokonce výslovně říká, že se nechce utěšovat biblickými příběhy), na straně druhé „člověk víry“, rabín Karol Sidon. Ještě jednou, tato otázka je konstrukt s vědomím, že i Hvížďala má židovské předky a táže se po zásadních věcech bytí, přitom – možná to komplikuju, ale jinak to neumím – na jedné straně se ona otázka týká řekněme samotných principů „víry“ a „rozumu“, na druhou pak samotné možnosti dorozumění, tedy „jazyka“ obou světů, jejich možné „kompatibility“ či „převodu“, překladu, tedy i srozumitelnosti nám čtenářům. Pojďme se tedy pokusit popsat, jak se oni sami k věci vyjadřují.

Karol Sidon zdůrazňuje, že víra nejsou především „emoce“, nýbrž „poznání“ a „věrnost“ (židovské emuna) spíš než „sounáležitost“. To je zajímavé už vzhledem k tomu, že v naší představě může být pojem víry spojen s vytržením, jak to možná známe třeba ze svatých obrázků v motivu vzpínajících se rukou, pokud je nebudeme interpretovat jako prosbu, ale i z historie, kdy v některých podobách je víra v historii křesťanství přímo pojmenována jako unio mystica, tedy jakožto „zrušení odstupu“, ke kterému nás nabádá „rozum“, ratio se svým objektivismem v krajní, nicméně podstatně rozšířené poloze (třeba už základního principu „vědy“ s jednou z jejích definic jako hypotézy, jejíž platnost ověřujeme, k čemuž totiž pak musíme mít přesně vymezeno, co ověřujeme, tedy to musíme objektivizovat). Ještě to za chviličku doplním, ještě jen je třeba říci, že i v obecně evropské či západní tradici je víra spojena s pojmem transcendentna, tedy toho, co nás přesahuje. Sidon svou názorovou pozici formuluje trochu jinak, řekl bych nějak zemitěji, s méně „nadpřirozenem“ či dokonce praktičtěji nebo se vztahem k „životu“.

To, co mě pak zajímá na druhou stranu, tedy ohledně „rozumu“, je to, k čemu se sám rovněž stavím kriticky,  totiž naší adorace racionality, vycházející z (přírodo)vědeckého konceptu, jenž měl uchopit totalitu světa, ale je schopen pouze o uchopení pouze dílčí, dané svými vlastními omezujícími východisky (viz poznámka výše), jak k tomu ostatně poukazuje i řada filozofů dvacátého a jednadvacátého století, také českých (Neubauer a další, přičemž je zajímavé, že u nás to ohnisko plane od „přírodovědců“, a samozřejmě registruji i nebezpečí chybné relativizace, s jakou přicházejí postmoderní filozofové podle mého – na to tu ale není čas – nepochopením toho problému s „postmoderní pravdou“). Rabín to svým jazykem to nazývá „V singularitě, jež je pro vědecky myslícího člověka absurdní, je skryta pravda, které se moderní vědecké myšlení zřeklo, aby samo sobě utajilo svou omezenost.“  (s. 138) Zajímavá formulace.

Klíčová je pak otázka Karla Hvížďaly, který ale nechce opustit „rozum“ ve prospěch „víry“, ale který ji chce alespoň pochopit a říká, že moderní člověk se jí možná i bojí. Pojďme ale dál.

Jak je to s uchopením Sidonova „světa“ pro nás – jak nás nazvat? Neznalce. Vnímáme (už pro to několikeré opakování a návraty) jeho uzavřenost, jakkoli to neznamená onu pověstnou slonovinovou věž, neboť se vyjadřuje prostřednictvím těchto příběhů k dnešnímu světu. Do samotného biblického světa nám dává nahlédnout, ony pojmy, bez komentáře nám nepochopitelné, se pokouší ozřejmit. Podle mého je to tak trochu ten samý problém, když chceme něco uchopit, musíme to učinit vlastními prostředky (ať je to hra na hudební nástroj, poezie nebo tajemství matematiky, prostor kosmu či šachová hra). A Sidon se původní jazyk nesnaží „transformovat“ do naší řeči, ozřejmuje vše „z“ věci samé, např. výkladu (vycházejícího z jazyka) u pojmu „jecer“ nikoli jako sklonu (náklonosti či náchylnosti), nýbrž kreativitě, tvořivému přístupu (v hebrejštině je tu kořen „jacar“) a souvislosti se „stromem“ („ec“), což nachází své vyjádření při kladení Tóry v synagoze na její místo, doprovázíme tento úkon slovy o „stromu života“. A my tak nahlížíme do značně jiného způsobu uvažování, než je to naše.

Tím je tak trochu zodpovězena i otázka, jak to v knížce „udělat“, aby to nebyly dva monology. Trochu jsem se toho dotkl již výše, když jsem zmiňoval ony „nejspodnější šuplíčky naší duše“ a ústřednímu cíli dozvědět se něco o své vlastní podstatě („zpřesnění se“, jak pak říká Hvížďala v Epilogu) také prostřednictvím odvahy uchopit sám sebe otevřením svých vlastních „selhání“, na začátku rozhovoru je to, právě ve vztahu k němu jako nástroji tohoto poznání přiznání, že si Hvížďala se Sidonem již léta tykají, ačkoli v předchozích rozhovorech byla ponechána forma vykání. To poukazuje ke schopnost hovořit spolu, pro mě zásadní demonstrace právě při řečené odlišnosti, schopnost, která nám dnes, ve zrychlené době, zjednodušení a zploštění pohledu na svět, bublinách sociálních sítí, mediálních intepretací „pro všechny“ (tedy aby tomu rozuměl opravdu každý, což je stejně iluze) strašlivě schází – a je stále hůř.

A ovšem, z onoho židovského pohledu je pak klíčovou oblastí rozhovoru s židovským rabínem (a tematicky nelásky a jinakosti) antisemitismus, nevraživost či předpojatost vůči jednomu národu, přestože těch semitských jazyků je vlastně celá řada, vedle aramejštiny především arabština, jazyk národů, které jsou s Židy naopak v zásadním sporu (jediná pravda je ta, že výraz „Semité“ je odvozen od jména Šéma, jednoho ze tří Noemových synů). A je vlastně logické, že od nenávisti se úvaha překlopí k „lásce“. A podobně jako jinde sahá ke kabalistické interpretaci pojmů ahava (láska, v hebrejštině čtyři písmena) a echad (jeden, součet písmen číselně 13, stejně jako u lásky), , přičemž pak Boží jméno je 13 plus 13, tedy 26 (také sjednocení dvou ze součtu jedna a jedna), a celé se to vztahuje ke dvanácti kmenům Izraele, čtyřem světovým stranám a umístění jednotlivých kmenů v tomto prostoru atd., rozsáhlá poznámka končí zmínkou o službě kněží, která spočívala ve zprostředkování lásky Boha i Izraeli. Nerad bych kopíroval ještě komplikovanější interpretaci známého výroku Miluj bližního svého jako sebe samého, jehož naše chápání považuje pan rabín s odkazem na hebrejskou gramatiku za chybné.

V příběhu stvoření pak figuruje jako podstatný moment komentovaný rovněž na několika místech, totiž odlišení stromu Života a stromu Poznání a člověka, který z něj jedl, ale pak naopak „tešuva“, návrat k Bohu. V kontextu s předchozími momenty, které jsem se pokusil komentovat, je zřetelný rabínův pesimismus (s. 151) ohledně zhoršujícího se stavu světa, nad nímž běduje Hvížďala, který ale rabín očekával. Řeč je také o Sidonově literární tvorbě a povaze jeho dnešním výkonu rabína (k judaismu konvertoval v roce 1978). A za zmínku stojí ještě diskuse o tom, jak se kniha bude jmenovat, byla tu varianta Sedmimílové boty, návrh Leo Pavláta, ale vzhledem k tomu, že zní „příliš pohádkově“ (151), padlo rozhodnutí Lež má krátké nohy.

V poslední, osmé kapitole začíná rozhovor aktuálním napadením Izrael Hamásem, kterému „se nemohou vyhnout“, pan rabín i zde se utíká k Tóře a já bych nerad pouze opakoval příběhy Amalekitů a všechny další historické či mýtické souvislosti, které se prostupují s detaily kolem dnešního střetu a jeho souvislostmi, ale také především všechny ty „lživé a účelové kombinace“, které zneužívají celý ten historický kontext. Jsou tu vedle sebe vlastně tři příběhy (mýtický, historický a současný) a vedle toho pro Hvížďalu i Sidona překvapivé postoje médií či veřejnosti k tomuto závažnému konfliktu (teď nedávno jsem četl o neuvěřitelných epizodách na amerických univerzitách, kde nejen propalestinské postoje, ale zároveň výpady proti Židům musela rovnat policie).

I faktickou znalost jednotlivých událostí, rozebíraných možná více než na deseti stránkách, je pro mě coby nezasvěceného obtížné komentovat, i kdybych chtěl, coby názorný příklad uvedu alespoň jednu krátkou citaci Hvížďalovy otázky, u níž vidím i nepředpojatost, charakteristickou pro časté komentáře, které z té či oné strany slýchám: „Ano, ale přesto je toto osídlování stálým zdrojem sváru a brání dialogu. Kvůli mírovým snahám byl Jicchak Rabin v roce 1995 zavražděn Židem a z podobných důvodů byl zavražděn Arabem již v roce 1981 prezident Egypta Anvar Sadat, který dostal Nobelovu cenu míru. Lze vůbec utlumit tak rozjitřenou a starou nenávist nejen k lidem, ale i k míru?“ (s. 162)

V závěru uvádí rabín Sidon po Hvížďalově otázce, zda nemá „lepší“, tedy nadějnější závěr celého rozhovoru, kdy v budoucnosti nevidí dosažení míru bez velkého utrpení, přichází s příběhem tvrdohlavého rabbiho Eliezera, na nějž byla pro odlišnost jeho názorů uvalena klatba a nemohl to, co měl v paměti, předat ostatním, přičemž v samotném kontroverzním rozhodnutí o „studni“, kdy měl velký rabín „pravdu“, doloženou nejen zázraky, ale dokonce Božím hlasem, potvrzujícím jeho stanovisko, na straně druhé stálo rozhodnutí sanhedrinu, soudního shromáždění, které ale odmítlo i hlas Nejvyššího s poukazem na to, že rozhodnutí ve věcech Tóry přísluší právě soudní většině (jinými slovy ani on do toho nemá co mluvit) a ten, jenž se nepodřídil, byl exkomunikován. Padnou tu znovu slova o iluzi, pošetilosti západního člověka, jenž se domnívá, že „se lidstvo objektivně zdárně vyvíjí k vyšším a vyšším intelektuálním a mravním cílům“, zatímco rabín si myslí něco jiného, když říká: „Když pomyslíme na to, oč jsme přišli rozptýlením v exilu a v důsledku pronásledování a pogromů, není divu, že si naši moudří odedávna uvědomovali zákonitost »jeridat ha-dorot«, postupného úpadku generací.“ (169)

Východisko tu rabín Sidon ale přece jen vidí (a když se rozhlédneme třeba ohledně řešení, či spíše neřešení či hodně pozdního a problematického řešení ekologie či migrace, které – z hlediska „lidstva“ vůbec nejde k těm nejpodstatnějším kořenům, ačkoli tu snad nejméně sto let jsou velmi silná výstražná varování, musíme souhlasit), totiž „až se člověk na téhle planetě dostane na rozcestí, kdy bude donucen se rozhodnout pro život, nebo zahyne, nezbude mu nic jiného než křičet o pomoc“ (s. 169). Ta doba není daleko, možná už nastala.

V Epilogu shrnuje Karel Hvížďala postoje obou dvou účastníků rozhovoru a děkuje Karlu Sidonovi za to, že účastí na něm mu pomohl k věcem v životě podstatným, když říká: „Díky němu jsem si uvědomil, že kdybych žil jen ze své existence a nepokoušel se o dobře artikulované pochybnosti o sobě, neučil bych se číst sám v sobě a nenapnul své síly k opravdové lásce, nechoval bych se svobodně, nebyl bych celý a ani tato kniha by nebyla »celá«.“ A já si uvědomuju tyto hodnoty, když čtu v posledním čísle 100+1 (12/2024) článek, kvůli kterému jsem si časopis koupil, když „mně přišel do cesty“, s názvem Jak odhalit lháře, kde se dočteme celou řadu zajímavostí ohledně závažnosti lži či podvodu, odlišení různých druhů lži, mýtům o tom, že se lháři vyhýbají očnímu kontaktu či působí nervózněji, o tom, že „většina z nás si v odhalování nepravd vede špatně“ či že „univerzální recept na usvědčení lháře neexistuje“ a cituje řadu odborných studií z poslední doby k tomuto tématu. Také Karel Hvížďala na začátku knihy uvádí, jak je ostatně jeho „novinářským“ zvykem, věcné údaje o definicích lži, například té, která pochází od Josepha Kupfera z americké univerzity v Iowě. Nicméně právě v konfrontaci s řečeným časopisem jsem si utvrdil to, co jsem právě řekl a co probleskuje na různých místech celou knihou, slova o „lidských“ hodnotách, která jsem citoval z Epilogu knihy Lež má krátké nohy.

Karel Hvížďala, Karol Efraim Sidon, Lež má krátké nohy, Vyšehrad Praha 2024
https://www.ivysehrad.cz/tituly/89402040/lez-ma-kratke-nohy/
https://oliva.op.cz/lez-ma-kratke-nohy/
https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/lez-ma-kratke-nohy-rozhovor-karla-hvizdaly-s-rabinem-karolem-sidonem-534198

Na stránkách Libri prohibiti https://www.libpro.cz/2024/06/06/prezentace-knihy-lez-ma-kratke-nohy-karel-hvizdala-a-karol-sidon-6-6-2024/ 13:20 zajímavá pasáž, v postmoderní době, kdy má „každý pravdu“, se prosadí to, co se dá „měřit“, a to jsou peníze a tím , že si to koupíse bourá hierarchie hodnot – to mě zajímá, tohle je ještě o krok dál než jsem si to zformuloval.
Knihovna Václava Havla,
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/2423/hvizdala-a-sidon-lez-ma-kratke-nohy
ve fotogalerii Josef Chuchma, Miroslav Petříček, Lenka Bradáčová, Petr Fischer či Jiří Stivín, velmi podobná sestava jako na loňském Světě knihy, kde byla uvedena poslední společná kniha Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně. Na letošním festivalu Svět knihy byla kniha představena v Sále Václava Havla 26. 5. ve 13 hod. (diskuse, debata) a 25. 5. ve 13:30 v KD 102 (autogramiáda).