Karel Hvížďala / Interviewer

Tři motta, citace Maxe Webera o individualismu, Ernesta Gellnera o rovnosti všech tázajících se a myšlenek, které spolu soutěží, a Jonathana Sackse, který říká, že dialog je modlitbou, protože se v něm člověk otevírá jinému člověku a tvoří tak provázaný významový kontext a zároveň rámec toho, co budeme číst v knize (uvědomuju si teprve, co jsem řekl: rámec má dva významy, jednak synonymum k vymezení, jednak „nadpis“, který uvádí vše, co je „uvnitř“ prostoru knihy, zkrátka ten Hvížďala mě pořád, už od začátku, nutí přemýšlet).

V každém případě už ona motta naznačují, že budeme číst knihu na jedné straně sevřenou jedním ústředním tématem, jímž je v základu obrácená situace novináře, esejisty, dramatika a spisovatele, jenž je autorem ojedinělého souboru rozhovorů s významnými osobnostmi (asi jen polovina, možná třetina je počtem v metaforické zkratce k vidění na karikatuře Václava Teichmanna na frontispisu, kde na stohu knih má spisovatel položený notebook, na němž píše další knihu), a jenž se nyní ocitá na opačné straně, totiž jako dotazovaný, na druhé straně rozbíhající se, aby bylo možno postihnout všechny facety fenoménu (chtěl jsem to škrtnout pro tu ekvilibristiku slov, ale neudělal jsem to „schválně“, a aspoň se ukazuje, že si taky umím hrát), který zahrnuje životní souvislosti a názory Karla Hvížďaly ve vzájemnosti, která mě zajímá (měl bych vstát a jít psát něco jiného? co to se mnou je?, nejspíš je to radost z té knížky).

Je třeba říci, že M. M. Marešová se táže skvěle, je to opravdu dialog, nikoliv předem nalajnovanej interview, odbočky ale nevedou někam mimo, to dotazování je kontextuální, souznějící, naslouchající a samozřejmě přitom svižný a zároveň hutný tok myšlenek a informací, který nutí čtenáře, pokud není povrchně pohodlný (ostatně v tom případě by asi tuhle knihu nejspíš nečetl, nebo aspoň nedočetl), přemýšlet. 

Celkem deset kapitol uváděných vždy názvem a podtitulem (v Obsahu v závorce, na stránce za lomítkem a nikoli tučně jako první název) je zarámováno úvodní textem Václava Bělohradského Můj nejlepší interviewer a závěrečným Zdeňky Kalnické (což je o sobě zajímavé tím, že oba tito autoři jsou filozofové, nikoli novináři či literární vědci). U Václava Bělohradskému tomu dobře rozumím, neboť ve Hvížďalově literárním životopise má významnou úlohu jakožto první dotazovaný v knize Myslet zeleň světa, a ostatně i v této knize Karel Hvížďala hovoří o pařezu kdesi v Německu (pro Hvížďalu to není „kdesi“, ale naopak bytostně prožité a vzpomínané místo), kde projekt, který se pak v dalších větvích rozrostl na několik tuctů knih.

Bělohradský hovoří o tom, jak jej setkání s Karlem Hvížďalou ovlivnilo v jeho životní dráze, když se z činnosti, která byla zprvu vedlejší, stala posléze podstatnou a nakonec klíčovou, kdy totiž po setkání s ním v roce 1981 ve Frankenu „začal […] hledat slova pro vyjádření toho, co neumím říci jinak než česky […]. Díky Karlu Hvížďalovi se mi toto hledání výrazu pro českou zkušenost přestalo zdát jen jakousi exulantskou slabostí“ (s. 10). V textu se mihne jméno Milana Kundery a jeho zápas proti zkreslujícímu klišé ve formuli „východní Evropa“, u „nejlepšího interviewera“ vyzdvihuje to, co nazývá „uměním setkávání“, v němž jsou velmi důležité „podmínky setkávání“, které jsou spojeny s nákladnou námahou, jakési „transakční náklady“. Díky tomu vznikla kolem Hvížďaly „exilová komunita“, odlišná od tradičních „aparátů“, jaké byly v RFE, exilových časopisech a nakladatelstvích. 

„Prostor setkávání“, který Hvížďala vytvořil, byl unikátní. Bělohradský uvažuje o „neextatickém protipólu všedního dne“, lišícím se od onoho „taking off“ či „lyrickým tancem nad realitou“, „jehož strašné propasti probádal“ (s. 13) právě Kundera, stejně tak jako od akademické filozofie, a poté, co se rozbíhá k interpretacím smyslu, jak jsou obsaženy v rozhovoru, komentuje onen „Urgešpréch“, který vznikl „na pařezu v bonnském lese“ (jenž prý tam stále je na svém místě). V závěru hovoří o „pojetí veřejného prostoru, které Karel Hvížďala vytrvale a vynalézavě hájí“ (s. 16) a zároveň vyjadřuje svou skepsi („pesimistické přesvědčení“), že lze ještě dospět k nějaké změní „zevnitř západní civilizace“, a o „totálním promarnění příležitosti ke změně priorit, jíž byl konec bipolárního světa“ (s. 17), což je ovšem téma, jehož závažnost – v tomto případě – s V. Bělohradským, jenž jej vnímá jako nadmíru naléhavé, rovněž sdílím.

V první kapitole Esej? Je to práce pro chlapa… / Esejistika (druhá část titulu není vytištěna, jak již řečeno, tučně, tedy podobně jako otázky M. M. Marešové, což činí text přehledný) zdůvodňuje tento titul volba maskulina pro slovo esej (pro mě poněkud překvapivě, mám „nacvičeno“ mužský rod jako jediný správný, dle francouzského essai, za Šaldových dob „essay“, jakkoli slovo svádělo k rodu ženskému, ověřuji ve Slovníku cizích slov L. Rejmana z r. 1966, kde se připouští ještě jen rod mužský, nu, zřejmě úzus zvítězil, dle dnešních pravidel (internetová příručka ÚJČ) je možné obojí. Hvížďala se k tomuto motivu později (s. 27) ještě znovu vrací.

K. H. se doznává k obdivu k žánru eseje u Nietzscheho, Canettiho, Krzysztofa Pomiana, Sebastiana Haffnera „až po Pierra Lepapea“, a poznamenává, že měl „před tímto žánrem velikou úctu“ (s. 19), že k jeho psaní může autor dospět až po čtyřicítce či padesátce, zmiňuje svůj esej Český román 1970–1985 – jako otázka a její jazyk, přednesený na kolokviu ve Frankenu, a dodává, že hlavním předpokladem pro psaní esejů je „vnitřní svoboda autora“ (s. 20), jenž by měl být „odvážný a otevřený“, a estét jen do té míry, „aby mu estetika nepřistřihla krovky“. 

Marešová pak v dalších otázkách navazuje na Hvížďalovu knihu Restaurování slov (Portál, 2008). Z odpovědí si pak vypisuji: „[…] je to umění nechat čas, aby žil mě“, dále „proces zaznamenávání sebe sama a vzpomínání na sebe samého“. V eseji je slovo spojeno s myšlenkou, v příběhu se jmény. Může mít blízko k filozofovi, ale nikoli k filozofii, jejíž forma a struktura je uzavřená, zatímco v eseji nikoli, liší se od komentátora, jenž je analytik, zatímco „esejista je šaman“, rozum potlačuje, protože ví, že je „nebezpečný“ (s. 22). Citace T. W. Adorna o překrytí událostí informacemi a komentáři: „Zvěcnělý, ztuhlý odlitek události takřka nahrazuje události samy.“ Zmínka o univerzální znakové podstatě slova v souvislosti s Golemem (Emet – pravda, ubereme-li první písmenko, pak Met – mrtvý v hebrejštině, k námětu se K. H. vrací v pátém fejetonu či eseji Golem aneb Emet a met v knize Osmý den týdne, Novela bohemica, 2015).

Schválně si porovnávám to, co se píše o eseji na běžných portálech a ve slovnících, a o to výrazněji mi před očima vyvstává hutnost Hvížďalova textu, který není pouhou deskripcí (ono to vlastně ani moc nejde), ale trsem odkazů, „metafor“ a ojedinělých formulací, propojující autorský subjekt s (vy)tvořeným, slovo/znak s významem, záznam s tvorbou, jednotlivé žánry (nejen literární), aktuální svět s tradicí, etiku s estetikou a politikou, ekonomiku a medialitu etc. 

A hned na dalších stránkách se setkáváme s kritikou aktuálních selhání ve veřejném prostoru, přičemž se Hvížďala drží pojmu Západu (jindy hovoří o „staré Evropě“ či „starých demokraciích“), jenž nezpochybňuje (v tom se možná poněkud lišíme, já jsem k západní civilizaci možná dokonce ostřeji kritický, i když ovšem žel rovněž nemám recept, „jak z toho ven“), jestliže mu je (alespoň byl v roce 2010, i v tomto případě ale vidí úskalí a není dogmaticky nekritický) pevným obrazem, od něhož se odlišila naše „plebejská demokracie“ s jejím „pokřiveným chováním“ (s. 23), hovoří o „současné vyprázdněné politiky v postkomunistických zemích“ s odkazem na poničení „chatrné vrstvy“ společnosti (nejen) v minulých desetiletích (nejspíš by K. H. souhlasil, když napíšu, že byla zlikvidovaná střední třída/vrstva společnosti, nahrazená v nových podmínkách zároveň rychlostní společností „růstu růstu“ v tradici neukotvenými rychlozbohatlíky, navíc za pochybném dodržování zákonů či zneužívání neukotvenosti právního prostředí, v jedné z další kapitol jsem si vypsal: „V Česku se dnes nevydělává na zvyšování výkonu, ale na překračování zákonů  a předpisů.“, s. 126, což musím říci, jakkoli si na druhou stranu nesmírně vážím všech pracovitých, nápaditých a obětavých lidí, budujících nejen „firmy“, ale cokoli hodnotného).

Pokud je esej trochu „elitářská“, podsouvali bychom tomuto slovu „záporné znaménko“, jenže elity představují naopak část společnosti, která něčím vyniká (srv. co jsem napsal v předchozím odstavci, úzce to spolu souvisí). Důležitá je práce s jazykem, která je „snahou o pochopení jeho významu“ (s. 26), dokonce pochopení významu každého slova „a nakonec i písmene“, přičemž v tu chvíli Hvížďala odkazuje na židovskou tradici, jako ostatně častěji, a odkazuje na svůj rozhovor s rabínem Sidonem. K dalším otázkám, pozitivně zodpovězeným, patří, zda je esej umělecké dílo či zda souvisí se životním stylem. Nu ano, ovšem, je to stejné jako lemtat pivo z plastové láhve nebo si koupit sedmičku kvalitního vína, třeba lahodné Pálavy či Chateau Bzenec.

Následující kapitola Společné Já je základem skutečného rozhovoru… / Interview onu základní odpověď obsahuje již v názvu, Hvížďala se vrací k důvodům, které jej vedly k tomuto žánru, když jej „původně dotlačila situace vládnoucí nenormality“ a on chtěl, aby po lidech odsouzených režimem k zapomnění „zbyla viditelnější stopa“ (s. 32). Rozhovorem se dá dle autora léčit, totiž „společnost, aby neztratila paměť“, ale také jednotlivce, jemuž rozhovor může dodávat sílu. Hvížďala udává příklady, jako první s fotografem Pavlem Štechou, další pak zřejmě neslavnější Dálkový výslech s Václavem Havlem, či rozhovor s dalším fotografem, Josefem Koudelkou, uvádí, že každý rozhovor je specifický tím, co chce tázající představit ze zpovídané osobnosti (dává opět příklad rabína Sidona, předtím V. Bělohradského), a dobou, v níž vzniká.

V souvislosti s proměnou médií od 60. a 70. let, kdy se vysílaly pořady s H. Arendtovou, Golo Mannem, R. Dahrendorfem či J. Habermasem, je situace jiná, Hvížďala cituje Rogera Willemsena, „výsostného intelektuála“, který vyzpovídal v televizi tisíce lidí, jenž říká: „Dnes už skoro v žádné televizi intelektuála nepotkáte, nebo zcela výjimečně, protože intelektualita znamená koncentraci na něco zvláštního. Dnešní bavič má opačný úkol: říci větu, na kterou většina zakřičí ANO.“ (s.37) To představuje velkou míru zjednodušení pohledu na svět, tázající se chce dostat také k bulvarizaci a komerčnosti (komercializaci) médií. Intelektuály zajímají subtilní problémy, „objevování zasutých významů slov“, zatímco „baviči naopak odvádějí pozornost od důležitých otázek: zamlžují veřejný prostor“ (s. 37). Problém je v tom, že jsme ztratili míru, že tento veřejný prostor okupují celý. A Hvížďala analyzuje dopad tohoto stavu.

Odtud se pozornost přesouvá k memoárům, publikované korespondenci, deníkům a otázkám zveřejňování „velké intimity“, Hvížďala dává příklady korespondence Voskovce a Wericha, Pavla Juráčka, ale i starších, historických případů, např. Hemingwaye či F. Peroutky, které kladou různé otázky, Karel Hvížďala sám si nepsal deník celý život, nýbrž „třikrát v životě“, důležité pro něj jsou exilové deníky. Deníky zpětně dávají určité odpovědi, protože jsou zrcadlem případné změny. Hvížďala komentuje Kunderův nesouhlas s tím, když Max Brod nesplnil Kafkovo přání, aby zničil jeho rukopisy, podobný problém je s korespondencí Boženy Němcové (jiný pohled na věc má V. Bělohradský). 

Kdo má pravdu, existuje nějaký kompromis? Kde je identita autora, co je její podstata? A jak se tato problematika promítá do úlohy tazatele v interview, kde jsou hranice a jaká je jeho odpovědnost? Složitý komplex otázek tady nejsem schopen prostě popsat, aniž bych nekopíroval značné množství samotného textu, jsou tu otázky, jakou roli přikládají tázaní sami sobě, zda je možné vést rozhovor s někým názorově nesouznělým, které otázky jsou nutkavé a opakují se, čím se liší časopisecký rozhovor od knižního atd..

Vše, co je jiné, a priori vylučujeme nebo z toho máme obavy… / Historické paralely je název další kapitoly, již otevírá otázka, jak se K. H. staví k pojmu „Česko“ (zprvu se mu příčilo, nyní se nebrání, je to přirozené a úsporné, a dodal bych také, věc zvyku). Po návratu z emigrace Hvížďalu nejvíce překvapila slabá vrstva radosti ze změny a pod ní „patologicky shrbené duše plné obav“, nebyli jsme „schopni hlubšího kritického odstupu od sebe a jen jsme kýč sebelitování nahradili kýčem sebedojetí“ (s. 56), nevyužili jsme mimořádnou šanci „si vybrat mezi Západem a Východem“ a „tuto šanci“ jsme „nejspíš zase zmeškali“. Opustil „většinově zmrzačenou, apatickou společnost, plnou ponuré, studené, temné a beznadějně nudné každodennosti, v níž jako pozitivní hodnota existovaly sice malé, ale spolehlivé a přátelské komunity, na které bylo skoro vždy spolehnutí“, „dnes jsme možná většími egoisty, solidaritou pohrdáme“ (s. 56) – s tím se K. H. ve „staré Evropě“, kde žil dvanáct let, nesetkal. Po dalších úvahách shrnuje: „Naše identita je poškozená,“ a poukazuje k románu Atemschaukel (doslovně Houpačka dechu, významově přesněji ale Popadání dechu, protože „in Schaukel bringen“ je uvést do nestability – dodávám, na internetu jsem našel Rozhoupaný dech) rumunské Němky Herty Müllerové, laureátky Nobelovy ceny za literaturu 2009.

Zmenšování si kontextu (řekl bych, jedno z klíčových Hvížďalových témat, na různých místech různých knih najdeme pasáže, jak jsme se zbavili nebo přišli o šlechtu, židy a další vrstvy společnosti) vidí Karel Hvížďala už v chápání národa, kdy jsme si vybrali herderovské pojetí, z něhož vycházel Josef Jungmann, kdy je národ postaven na jazyku – oproti jeho současníkovi Bernardu Bolzanovi, pro nějž má jazyk pouze referenční roli, „je záležitostí sémiotickou, znakovou“ a základ je zemský, „klade důraz na společnost rovnoprávných občanů (ve smyslu individuálním a liberálním)“ (s. 58). Poznamenejme v tuto chvíli, že toto je velké badatelské téma, jímž se před Petrem Demetzem, pražským rodákem a profesorem germanistiky na Yaleově univerzitě, o němž Hvížďala hovoří jako o „posledním“, zabývala celá řada českých intelektuálů, mj. Arnošt Kolman, Jan Patočka (o Husserlovu vztahu k Bolzanovi), Radim Palouš a další, již v tomto tisíciletí vyšel např. sborník Osamělý myslitel Bernard Bolzano atd.

Když se začne hovořit o české národní povaze, přiznám se, jsem vždy obezřetný – Češi jsou takoví a makoví, na jedné straně adorace málem nepřekonatelné jedinečnosti, na druhé zoufání nad nárůdkem, který nic nezmůže. Výraz „údolní mentalita“, o níž Hvížďala hovoří, nicméně sedí – dává příklad protikladu Karla Kovařovice a Leoše Janáčka (čirou náhodou jsem právě o Kovařovicových úpravách, např. závěru Janáčkovy opery, na niž moravský skladatel nakonec přistoupil, chtěl-li prorazit, nedávno četl). 

Hvížďala vzápětí říká: „Teprve až pochopíme Bolzana, staneme se Evropany, zahlédneme sami sebe jinak a bude možné, abychom žili bez napětí spolu s Romy, Ukrajinci, Vietnamci, Němci a Američany, kteří u nás pracují a žijí.“ (s. 59) Na tom je dost pravdy, i když i Američané mají ve své historii Ku-klux-klan a i Němci, jakkoli dobře vím, jak „je obtížné být Němcem“ po Osvětimi, jak argumentuje K. H., měli své spory s Turky v berlínských čtvrtích. Určité zápecnictví bychom ovšem určitě v české historii našli, „pivní kulturu“, jak se jí vysmívali Voskovec a Werich, „kondelíkovštinu“ atd., vzpomněl jsem si i na Nerudovu povídku Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, abych dodal jiné příklady než zpovídaný interviewer. A ovšem, Švanda dudák u Tyla je za hranicemi v nepřátelské zemi a dokonce i v Babičce Boženy Němcové je bezpečno jen na Starém bělidle, čteme-li jen trochu pozorněji.

Zpozorněl jsem, když přišla řeč na prezidenty a speciálně na Václava Klause, už vzhledem k tomu, že tohoto pána, který snad zpochybňoval, že existuje počasí, ještě dnes zvou do televizních studií a vyptávají na jeho názory. Na otázku M. M. M., zda „škodí Václav Klaus pověsti českého státu ve světě“, bych nejspíš odpověděl, že především uškodil zásadním způsobem tomuto státu, jakkoli vím, že jsem až předpojatý, že mi stačí, když slyším jen jeho jméno. O mimořádném postavení instituce prezidenta jsme už slyšeli hodně, zde je zajímavý faktografický komentář právního charakteru. Ostatně jsme si mohli o něm přečíst také v Hvížďalově knize Vlčice, v rozhovoru s právničkou Ivou Brožovou. 

Neodolám nicméně a vypisuji z komentáře ke kauze Lisabonská smlouva: „A nevychovanost v očích Evropy, kde je politika po staletí kultivována, a tudíž pracuje s rituály a symbolikou, je vnímána jako hrubý prohřešek; plebejství tam v žádném případě není ctností. A Václav Klaus se v podzimních dnech roku 2009 dopustil dvou hrubých prohřešků proti slušnému chování, které mu (a tudíž i nám, protože my jsme si ho zvolili a jsme za jeho chování zodpovědní!) evropské elity jistě neodpustí: Za první, sdělil připomínku k Lisabonské smlouvě, která vše komplikuje, předsedajícímu švédskému předsedovi vlády Fredriku Reinfeldtovi telefonicky a ne osobně, což se v tak důležité věci zásadně nedělá. A za druhé, o odmítání podpisu a ohrožení suverenity České republiky hovořil veřejně na tiskové konferenci spolu s ruským prezidentem Medvěděvem z jeho rezidence, tedy z cizího území, které nepatří k Evropské unii ani ke spojencům v NATO. A nakonec, smlouvu podepsal v soukromí, bez přítomnosti politiků a fotografa a vzápětí se objevil před novináři v černém obleku, s černou kravatou a smlouvu i Ústavní soud pomluvil. O dva dny později z úst jeho poradce Petra Hájka zaznělo, že prezident uvažuje o vystoupení z EU.“ Omlouvám se za tu dlouhou citaci, ale to nešlo pominout. Další argumenty o protiústavnosti atd. (formulace právníků Vojtěcha Cepla či Jiřího Přibáně), což by stálo za další citaci, nicméně nechám na čtenáři.

Podstatný je ale širší kontext „stále stejných chyb“, jejichž je Klaus jen jedním z příkladů střetu „racionalistů s romantickými nacionalisty“, a které Hvížďala uvádí v dalším textu, počínaje národním mýtem o Blaníku (popisuje jeho zpracování v kultuře) přes příklady z moderních dějin, např. průběh událostí v září 1938, v nichž nečteme příliš lichotivé hodnocení Edvarda Beneše (dle Milana Haunera, česko-amerického historika), i když bych (přestože nejsa historik, neumím uvést pregnantní argumenty, jako by to dokázal např. Robert Kvaček, jednou jsem jej o tom slyšel hovořit) asi Čechům nevytýkal, že nebojovali s desetinásobně silnou německou armádou (podobně jako o třicet let později proti ruským tankům) a nepovažoval bych to za zbabělost. To, že za nás ale naši svobodu vybojovali vždy jiní (byť i někteří našinci bojovali), se asi nedá oddiskutovat.

M. M. M. se táže, zda může K. H. uvést příklady hrdinství, nějaké pozitivní momenty ve vývoji, kdy pocítil hrdost na své češství a příslušnost k Evropě. U těch posledních jsou v odpovědi jména Emila Zátopka a Milana Kundery a euro, asi se jen pousmějeme, když si vzpomeneme na naše heslo, že to „Evropě osladíme“. Hvížďala to uvádí na pravou míru, když uvádí, jak to s tím cukrem v historii opravdu bylo. Přemýšlím a dospívám k jedinému, věcný a střízlivý pohled by ve větší míře neuškodil, byť „švejkovství“ se asi nikdy nezbavíme. O něm ale Karel Hvížďala kupodivu nehovoří. Co ale bezprostředně navazuje, je kapitola s názvem V Čechách chybí pozitivní hrdinové. Tedy mělo by navazovat podle titulu, který je ovšem poněkud zavádějící, neboť text je celý věnován „Kauze M. K.“, jak je sice uvedeno v méně výrazném podtitulu, a ještě podle mého zbytečně pouhými iniciálami.

Veskrze rozumím postoji Karla Hvížďaly, který explicitně říká, že chce „znovu připomenout, že Milana Kunderu znám, stýkám se s ním, vážím si ho“ (s. 86), jak ostatně může Hvížďalův čtenář vědět i z jiných jeho vyjádření (třeba v pozdějším souboru Věta jako povolání, ale třeba i v přímých mediálních reakcích v době, kdy se Kunderova „kauza“ nejvíce propírala), když činí vše pro obhajobu slavného spisovatele, tj. prochází postupně validitu zdrojů, které přišly v kauze údajného podílení se či účasti na zatčení agenta chodce, jenž byl poté odsouzen k dlouholetému vězení (nebudu reprodukovat, je toho plný internet k dohledání), které nejsou dvakrát ověřeny, mohou být podvrženy či udání mohlo proběhnout pod falešnou identitou, uvádí všechny možné varianty, jak vše mohlo proběhnout i dle komentářů historiků (P. Kosatík) a dalších svědectví i dle vlastních úvah, krok po kroku, a poté odsuzuje „způsob zacházení s informacemi“ v článcích v médiích (zvl. další posuny v Reflexu, padnou znovu jména Adam Hradilek, Petr Třešňák, Martin Tichý) atd.. Říká, co vše by bylo třeba uvést a zdokumentovat, co v chování jednotlivých osob lze zpochybnit, a především odmítá přistoupit na jakoukoli míru Kunderova provinění. Nejsilněji jsem v Hvížďalově komentáři vnímal poukaz na lidskou stránku v onom odsudku.

V Hvížďalově textu se pak dočteme určitých zobecnění, totiž současné poškozené mediální praxe, otázek vztahu mezi životem a dílem, jenž je, z mého hlediska jednou z nejpodstatnějších stránek tohoto tématu obecně. Už jsem se pokoušel jinde některé momenty věci formulovat, tj. zrekapituluji-li alespoň stručně, nemyslím si, že lze tento vztah zcela pominout, ale je relevantní případ od konkrétního případu („neodpustím“ provinění Nohavicovi, v jehož „žánru“ je, a v normalizační době to patřilo k posilování víry proti tehdejšímu marasmu, etická rovina tvorby klíčová), přičemž z teoretického hlediska zastávám (možná až urputně, dnes je to opět v nových literárněvědných teoriích zpochybňováno) názor, že obojí, život a dílo je třeba striktně oddělit (Dostojevskij byl gambler, a jaký to byl romanopisec!), tedy jsem (i školením) strukturalista (což vycházelo u mě z odporu proti biografické metodě, vykládající dílo ze života, „nejedlovsky“). A ovšem, Kunderovo dílo je druhá věc, s tím se pokouším vyrovnávat, tj. popřít či opravit např. svůj někdejší názor, že zvláště pozdější Kunderovy knihy jsou formou romány á la these (čím se tedy liší od „budovatelských románů“, které jimi byly par excellence?), jakkoli Diderota (Jakub a jeho pán, jehož M. K. parafrázuje) coby četbu miluji (ale to je pro onen zvrat vztahu subjektu vypravěče a příběhu, který je „odobjektivizován“). 

Zde na to ovšem není místo, uvidím, zda k něčemu smysluplnému dojdu, nyní jen řeknu, že aktuálně jsem si přinesl z knihovny hromadu Kunderových děl s řečeným záměrem, a den poté, co jsem otevřel první z knih, hlásili v médiích Kunderův konec pozemského života. Šok. Přinejmenším to působí magicky. A ovšem, právě nyní je tedy čas na to, přijít možná s nějakým novým či uspokojivějším výkladem díla spisovatele, který moji generaci kdysi oslovil radikálně jiným pohledem Směšných lásek či Žertu.

Lež a blbost jsou dnes stejně upřímné a nedefinovatelné… / Akcionářská demokracie – zase již titul je už zřejmá perspektiva a jasný názor, stále se musím držet zpátky, abych neplýtval časem a nekomentoval některé výkony našich politiků, jakkoli mě to často stojí mnoho úsilí. Souhlasím s Hvížďalou, když cituje Patrika Ouředníka, že za mnohé může naše školství, které jsem dost dlouhou dobu viděl hodně zblízka a vím, co mě mnohdy stálo sil, když jsem proti „systému“ (ať již před- či polistopadovém) a chtěl přistupovat k věcem „jinak“. Evropané českého původu dle K. H.: Kundera, J. Rupnik, P. Tigrid, J. Mucha, J. Gruša, J. Přibáň. Přidal bych právě i Karla Hvížďalu. A našel bych i pár dalších, mezi českými hudebníky či výtvarnými umělci. Zajímavé poznámky Johannesa Urzidila (Uřídila, jak se psal ještě jeho tatínek, celá ta německá židovská kultura u nás byla pozoruhodná, mj. Karl Kraus, původem z Jičína) o uzavřenosti a izolovanosti naší literatury, která „se vyvíjela samostatně“, dle Urzidila také proto, že byla „lidová“. Hovoří o proměně, když spisovatele navázali „na cizí, západu srozumitelné tradice: Kundera na karteziánský román, Škvorecký a Hrabal na americkou narativní prózu, Lustig na svědectví o holocaustu, Havel na absurdní drama atd.“ (s. 103).

Škoda, že zapomněli na Čapka – před pár dny jsem dostal knihu Jana Bílka o světové premiéře RUR v Hradci Králové, o sobě kuriózní události, dle dalších pramenů tato dystopie, která má (ještě doplním) vedle „cizích“ tradic (fantastická literatura) také zdejší zdroje (Golem), proletěla světem úplně bleskově: Nejprve byla hra představena v Cáchách (1921), poté v Krakově (1922), v Bělehradu (1922), New Yorku (1922), v Londýně (1923), Vídni (1923) a Curychu (1923), uvádím jen první dva roky, v dalších to byly desítky zemí. Přes dnešní možný pohled na proklamativnost Čapkova dramatu je to téma, které, spolu se zpracováním druhého našeho v ústředním principu podobného zmíněného tématu Golema u V+W v jeho divadelní hře a dvojfilmu, jenž má rovněž rysy ideologicky dobové utopie, nejen rezonuje i později ve světové literární či filmové kultuře (např. android v sérii Vetřelců či postava Terminátorů), ale je jednou z klíčových vrstev proměny dnešního světa v řadě variací, které s tématem rezonují. Kybernetika, jejíž název tu byl již v 19. stol. [Ampére], je ale spojen s N. Wienerem, řízení procesů a komunikace, počítače, transplantace umělých tkání, všemožné „kopie reality“ v záznamech a reprodukcích, geneticky upravené potraviny a mnohé další až po dnešní obavy z umělé inteligence. To vše překlápí živé a neživé do nových vztahů, ale také ztráta osobitosti a individuality, což je něco, čím se právě Hvížďala do hloubky zabývá.

Ale pokračujme jmény, která Karel Hvížďala opakuje, jak říká, z minulé knihy (jak je čtu, mám co „dohánět“, čtenářsky znám jen některá, jiná dokonce slyším poprvé): Karl Popper, Isaiah Berlin, Raymond Aron, Norberto Bobbio, Theodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Theodor Eschenburg (zřejmě míněn, v tisku chybně Theodor Eschenrug), Jan Patočka, Ernest Gellner (v překladech vyšla v Praze či v Brně řada jeho děl). Hvížďala hovoří o „erasmiánech“, vzdělancích napadaných „zleva i zprava“, odmítá výrazy jako „postmoderna“, relativizaci a zjednodušování či zplošťování vidění světa, v každém případě ale je tu epocha, kdy mnohé věci „končí“, role národních států, bipolarita velkých stran a ostatně i světa, otázka je, zda kultura umí „překročit“ politiku, totiž zda „budeme schopni reflexe“, jak se budou měnit věci v době globalizace atd. „Jak moc nás zasáhne finanční krize, nebo jak moc nás ohrožuje duchovní prázdnota?“ (otázka kladena před více než deseti lety, aktuální je dnes možná ještě víc). A ovšem, k termínu akcionářská demokracie se kapitola dostává až na konci, po zmínce o F. Fukuyamovi či Joe J. Kohnovi u Franka A. Mayera, autora tohoto termínu.

A teď je otázka rozlišení – ona „ideologie peněz“ proměněná v „hospodářské náboženství“, absolutizující trh (tedy „marxismus naruby“) a „kapitalismus“, který podle Hvížďaly „nikdo nezpochybňuje“ jako takový, „ani západní levice; jen jedna jeho fáze se ukázala jako falešná“ a „je třeba se znovu naučit rozlišovat mezi manažerským kapitalismem a kapitalismem spekulantů“ (s. 116). Já sám bych byl opatrný s ultimativními prohlášeními, vidím ale momenty, které vedou naši civilizaci do pekel (není tady místo na to, abych je podle vzorců svého přemýšlení prezentoval, ale je to podle mě ve „zvěcnění“ a „instrumentálností“ ve všem „měřeného“ světa, tedy ve způsobu myšlení, umožňujícímu vnímat svět jako věc, tj. majetek a zboží – což třeba Indiáni neznají – , které vede až kamsi k Aristotelovi, jenž toto měření určoval ve svých Kategoriích, byť zcela jistě ještě nikoli ze „zištných“ důvodů, ty se naplno projevily až v renesanci), a je už věcí dohody, zda to budeme nazývat kapitalismus (v českých zákonech je „podnikání“ stanoveno jako činnost vedoucí k dosažení zisku – o vytváření hodnot tu myslím není řeč). V každém případě si opíšu předposlední větu čtené kapitoly: „[…] neotevřeme-li téma duchovní krize, budeme my či spíše naše děti a vnuci svědky postupného zániku naší civilizace.“ (s. 116).

Nemyslíme politicky, a když, tak v malém kontextu… / Osmičková výročí – téma se samozřejmě pravidelně vrací, Karel Hvížďala ovšem prochází raději příklady historických postojů Čechů v různých historických okamžicích (19. století, tzv. Pražské jaro atd., nebudu je s autorem podrobněji procházet), kdy jsme jednali nerealisticky, bez schopnosti analyzovat skutečnou situaci, s rozpačitostí a improvizacemi, kdy se politici nechovali jako politici, ale intelektuálové, na jejichž zradu poukazuje – místo deklarací jednat, to je opakování téže chyby, kdy vždy znovu „vyhřezne český problém v celé nahotě jako problém kulturního (lingvistického, jak o nás hovoří Poláci) národa bez politiků a vlastně bez skutečné politiky.“ (s. 122). Problém je také v tom, že nemáme na co navázat. A jak shrnout ona osmičková výročí, na která se M. M. Marešová ptala? Začít u analýzy chyb. Mám-li shrnovat já, aniž bych v komentáři příliš kopíroval, poukážu souhrnně symbolicky k jednomu motivu, „pomníku“, který uvádí K. Hvížďala: „Bitva u Lipan“, Maroldovo panoráma v Holešovicích, kterým se opájíme. (Možná bude někdo namítat, že máme v Praze viditelného Žižku, já bych raději viděl třeba odstraněného Radeckého.)

Dále – pokusím se být stručnější – je řeč o nebezpečí „posunu na Východ“ dnes (tak to snad už jsme, aspoň na pár desítek let, dostatečně poučeni událostmi posledního roku), o hroucení politického systému (probírá se podrobněji, K. H. ale poukazuje na „nebezpečí“ takových „začátků“, jako bylo ohlášení smrti Martina Šmída), pro mě je nejzajímavější myšlenka o našem evropském přesvědčení, že „dějiny směřovaly k naší stále větší a větší dokonalosti, pokrok se z pochodu dal do klusu a pak do cvalu“ (s. 135), vedle Hvížďalových argumentů přidám ještě již Nerudovo přesvědčení o „pokroku“ (Písně kosmické, i když tam je i myšlenka o nahoře zmíněné „údolní mentalitě“), ideovém výsledku věku elektřiny a páry či osvícenského myšlení, zahrnujícího tento konstrukt dějin. 

O úpadek nicméně nejde, je přesvědčen Karel Hvížďala s odkazem na „vzestup čínské, indické a jihoamerické civilizace“ (s. 139). Úpadek se může týkat ovšem „naší [evropské] civilizace“, totiž „při ztrátě schopnosti bránit evropské hodnoty“. Tím se vysvětluje zdánlivý rozpor s citací výše (s. 119), kde je „zánik civilizace“ rovněž myšlen takto, tedy v souvislosti s hodnotami. Nejsem si ovšem jist, zda vzestup oněch neevropských regionů (Čína etc.) není jen nešťastnou kopií té naší, s týmiž hamižnými cíli, vedoucími ke zničení celé planety. Těžko to ovšem dokážu posoudit, nebyl jsem ani v jedné z té části světa, mám jen některá osobní chytrá svědectví, která tento výsledek nevylučují (např. jednoho vnímavého cestovatele, který mi řekl, že Číňané opustili svá rýžová políčka a chtějí bydlet v evropských domech a mít evropská auta plus jezdit jako turisté po celém světě, tedy kopírují euroamerickou mentalitu).

Osobnější kapitola je V emigraci jsem získal druhé oči… / Prostor svobody, která patří k nejzásadnějším v knize (ovšem, každá je svým způsobem zásadní). Sledujeme Hvížďalův příběh, výpověď o tomto rozhodnutí, o komunitě v emigraci, rozlišení exilu a emigrace (vysvětlení najdeme ostatně už u Komenského), o otázkách „asimilace“, o které Hvížďala ale nikdy neuvažoval, a také o procesu návratu, troše stesku v poslední době po životě „venku“, o prvních znacích změny u nás v lednu 1989, a především sledujeme zajímavou úvahu o tom, co/kdo je novinář.

Tady se opravdu musím zastavit a citovat, protože bych si to nedokázal pamatovat přesně: „Straní-li novinář jazyku, z kterého tlumočí, je nesrozumitelný, je-li víc na straně jazyka, do kterého překládá, je nepřesný, zjednodušuje, je bulvární.“ „[…] novinář se tedy musí pohybovat na ostré hraně mezi lhostejností odstupu (hledisko nikoho) a neohrabaností ztotožnění (stranickosti). Jen tento úzký koridor mu umožňuje zachytit a zobrazit realitu v celé její neuchopitelné vrstevnatosti. Jan tato hrana mu dává možnost dívat se na věci zevnitř a zároveň zvenku, dokumentovat atmosféru kolem věcí a událostí a zároveň odhalovat to nepostižitelné a magické v životě.“ (s. 147) A pak je tu kritika masových sdělovacích prostředků, které „vystavěly svět pouhé přítomnosti, banálních napodobenin, zjednodušení, v němž rozdíl mezi obrazem a originálem, tedy složitou a těžko uchopitelnou skutečností, zanikl, neboť moderní novinář pracoval s aktualitou namísto s informací.“ (s. 147).

Tady opravdu jásám, a nestydím se k tomu přiznat, protože tu jsou pregnantně vyjádřeny (ovšem, Hvížďala má autentickou zkušenost novináře, ale mnohé lze vztáhnout i na širší okruh vnímání světa) věci, ke kterým jsem se dobíral sám celoživotně přemýšlením, na jedné straně s oporou o fenomenologii (Merleau-Ponty, též Patočkův přirozený svět, tedy osobní perspektiva), na druhé přes sémiotiku a vědomí „médií“ jako zprostředkování světa, tedy nikoli „fotografie“ (ani ta totiž není kopií, všechno to vychází z té prokleté tzv. „objektivní reality“, kterou nám vnucovali ideologové, tedy jejího popření) např. u frankfurtské školy (Adorno, to je ten rozdíl mezi „obrazem“ a „realitou“). 

Došel jsem k tomu možná trochu jinak než Hvížďala, ale to, co mě tíží, je totéž. „Zbanalizovaná slova mezi těmito dvěma světy vymlela hluboké koryto, v němž už většinou předvádějí jen simulakrum,“ (s. 147), soudí K. H. o dnešní novinařině „po třiceti letech“ a já si promítám řadu situací, kdy jsem nadskakoval a nadskakuji v křesle u televizní obrazovky, kdy „novináři“ (jeden z těch prvních byl „sporťák“, asi hodný člověk) nechávali bez komentářů procházet do éteru proklamace o tom, jak volný trh všechno zachrání (přitom i „freie Makrwirtschaft“ je i v Německu jen právní termín, jakkoli vychází z někdejšího přesvědčení o „blahobytu“ u Adama Smithe, a fráze liberálních ideologů a svoboda podnikání je a musí být určitým způsobem korigována), o tom, jak dnes „intenzívně pracují“ na tom či na onom, přičemž půl roku či rok a déle v aktuálních věcech (v některých zásadních i desetiletí) unikají podstatná řešení, z obrazovky se šklebí tváře státních tajemníků, obchodních expertů, imagologů obchodu a „retailu“ všeho (často spíš „resell“), atd. raději nebudu pokračovat, to je jen výsek těch úniků do prázdna. A samozřejmě jsou tu i pozitivní stránky.

Jako „myslitele v novinách“, přesahujících výše řečené zploštění, uvádí Hvížďala V. Bělohradského, J. Přibáně či P. Fischera (s prvními dvěma pořídil Hvížďala rozhovory, s prvním z nich Myslet zeleň světa, tedy jednu z prvních knih svého druhu, s druhým naopak ty poslední čtyři knihy, jejichž úběžníkovým slovem je „hledání“, Fischer uváděl poslední z nich, Hledání smyslu, na letošním Světu knihy [2023]), dalšími jsou Václav Cílek, Stanislav Komárek, Ivan Wernisch. Hovoří o stavu společnosti po zvratu a reziduích předchozího, jsou tu další úvahy o nejistém pojmu „národ“, mám pocit, že nicméně to hlavní, k čemu směřuje sdělení, je hodnocení emigrace (dle K. H. je to „šance“), rozhodnutí o ní, případná úvaha, že by se nevrátil (kterou zamítá, živí se „jazykem“ této země, nu vida, domýšlím kontext celé knihy), vnímání „druhého domova“ (to pociťuji podle sebe velmi silně, byť můj pobyt v zahraničí se s Hvížďalovým nedá srovnávat ani délkou, ani povahou). Znova se objevuje motiv lesa, který Hvížďala prochodil „s Rio Preisnerem, Jiřím Grušou, Petrem Králem, Jindrou Tomanem, Karlem Steigerwaldem, Antonínem Brouskem, Janem Fleischerem, Jiřím Stachem, Jaroslavem Hutkou. Karlem Krylem či Sylvou Richterovou a samozřejmě Václavem Bělohradským a svým synem, ženou a bratrem Jiřím, který v Bonu žije dodnes, a řadou dalších kamarádů a kamarádek.“ (s. 153) Přiznám se, že slovo „Kottenforst“ jsem neznal, ačkoli umím rozlousknout i obtížnější německé texty.

Název Psaní je dobývání slov, která musíme milovat… / Novinařina jako vzdor je moc pěkný název, jednak odkazuje k různým formulacím o tom, co je to „slovo“ v celém Hvížďalově díle (to by byla hezká disertačka), jednak se mi líbí ta opozice lásky a vzdoru, obsažená v celé evropské kultuře, tady to ovšem není ona Hassliebe, o níž ovšem Hvížďala kdesi rovněž hovoří, tady to je ono přesvědčení, že slovo není pouhou jednotkou slovní zásoby s ustáleným významem, jak zhruba může znít lingvistická definice, tedy něco hotového, nýbrž něco, co je tvořeno, utvářeno, za čím je myšlenkové úsilí, práce, koncentrace, kontext, aktualita a historicita, trochu to teď chrlím, pokouším se to uchopit, ovšem Hvížďala je konkrétnější, přichází s příběhy a událostmi, vzpomínkami na různé osoby, hovoří o vzrušení nad každým objevem nejen „originálním tvarem“, M. M. Marešová jej ještě vyzývá, zda se může o některých etapách „zmínit podrobněji“, a tázaný hovoří o tom, jak nastoupil do Mladého světa, rozhodl se „pro print“ proti Mikrofóru v Čs. rozhlase (obojí výrazné pojmy dobové kultury, ji spoluutvářející – vedle divadel malých forem, filmové české nové vlny a nové podoby literatury), o studiu v Sovětském svazu, jemuž mělo následovat studium na opačné straně světa (k čemuž už nedošlo, kvůli okupaci), jsou to dlouhé odpovědi a padne řada jmen (každé pojem), dobových témat (zvl. s. 161–162). Otázky se ale rozeběhnou i do jiných směrů, tehdejší a dnešní četba básnických sbírek, důležité rodičovské zásady, hovoří se o Fialových ježcích a dalších beletristických prací, osobní knihovně, pak znovu dětské četbě, e-mailové korespondenci a konečně psaní jako vášni a posedlosti.

Některé věci by stálo za to určitě okomentovat podrobněji, některé vypsat, jako třeba odpověď na otázku, „co bylo v Česku za minulých dvacet let nejvíce zanedbáno“: „Možná umění klást nebezpečné otázky.“ (s. 173) O víře či nevíře v osudovost, národní hrdosti, blízkých filozofických a uměleckých směrech, poměřování díla hlediskem věčnosti a vztahu k trvalým, nezpochybnitelným hodnotám a osobním poměru k židovství (tu otázku jsem čekal a byl rovněž zvědavý na odpověď už proto, že se K. H. v onom světě ve svých komentářích často a s hlubší znalostí než je běžná pohybuje), nechám tyto poznámky odkázat na další, kdo vezmou tuto knihu do rukou, s jediným nevyhnutelným, totiž že jsou to vše inspirativní motivy, modelující Hvížďalovu osobnost, přesněji obraz jeho osobnosti zároveň s jeho pohledem na okolní svět, pohledem mnohdy poněkud skeptickým, vždy kritickým (o užitečnosti kritičnosti je přesvědčen), ale zároveň vztahem vstřícným.

Jednu poznámku, resp. citaci, přece jen přičiním. Dle Hvížďaly současní mladí lidé „málo – proti naší generaci – sní“ (s. 181) O oné zvláštní pragmatičnosti, ovšem nikoli v negativním slova smyslu, jsem rovněž mnohokrát uvažoval. A snad ještě, to myslím zde zazní v určité podobě několikrát, že „naše civilizace je za zenitem, protože už není ochotna bránit hodnoty, na kterých byla postavená“ (s. 182), jak četl K. H. i jinde o tom, že tato společnost přijímá „pozvolný úpadek“.

S tím vnímám jako související název další kapitoly, Slova jsou opět zrazena… / Svět médií, jakkoli ona první věta je vztažena opět k médiím, jimž se znovu podrobněji věnuje, tentokrát svými „úkoly“ při proměně normalizačních titulů, tedy Mladé fronty (nyní Mladá fronta Dnes), vlastně sledujeme jakési shrnutí dějin tohoto titulu a rovněž Mladého světa, v němž Hvížďala začínal svou novinářskou dráhu, samozřejmě do doby vydání knihy Interviewer, a také časopisu Týden, jehož spoluzakladatelem Hvížďala byl po odchodu z Mladého světa, a také Literárních novin (také ony, stejně jako MF Dnes ovšem sdílely svou náležitostí k společnosti MAFRA její osud, tj. převzetí od původně francouzského vlastníka německým, jenž ještě Hvížďala zaznamenává, a v říjnu 2013 společností Agrofert, vlastněným Babišem – jak asi vnímá K. H. osudy vlastně svého díla, nevím, zda si to umím představit, jen tuším). Tato kapitola, kdyby byla ještě doplněná do současnosti, by byla báječným přehledem obrazu české žurnalistiky, nebo alespoň jejím stručným „vejcucem“, samozřejmě žurnalistiky především tištěné, jako stostránková knížka, kterou by si musel přečíst každý student žurnalistiky (což by ostatně měl i takto).

Ostatně téma nekončí, kapitola je nejrozsáhlejší z celé knihy rozlohou takřka sedmdesáti stran, ještě se ale vracím (už to nechci přepisovat, snad to nevytváří příliš velký chaos) k té předchozí (Psaní je dobývání slov… ), v níž hned na první otázku, zda novinařina byla Hvížďalova životní volba, zpovídaný odpovídá vyprávěním, vzpomínáním na ony časy (s některými motivy se setkáme v pozdějších „nezapomínkách“ Věta jako povolání, třeba postavou pana Ringese, jenž se jakožto „pan Rynkes“ objevil již ve Fialových ježcích). Tady si třikrát podtrhávám (samozřejmě jen v mysli, tuhle knihu musím vrátit nepoškozenou) větu, která mně cosi odkrývá a souzní s něčím, co je pro mě důležité, byť já sám v povaze nemám bojovnost a odvahu k ostrým střetům: „Novinářem jsem se tedy asi stal intuitivně, ze vzdoru, ze vzpoury, které se v aramejštině říká mardata, proti snahám všech režimů zjednodušovat svět, vymazávat minulost a začínat stále od nějaké nové nuly.“ (s. 156). Slovo mardata je spojeno s kladením „nebezpečných otázek“, ostatně Hvížďala jej vetknul do názvu hned následující knihy, která vyšla v témže nakladatelství Portál (Mardata – Vzpoury v žurnalistice, 2011).

Jako bychom ani nepřeskakovali ve čtení o padesát stran dále (doklad nelineárnosti textu, jenž se spíš zavrtává v jakési spirále, upřesňující předchozí řečené), když se rozhovor vrací k povaze kritického myšlení, nyní v kontextu pojmů neutrality, korektnosti, tolerance a stranickosti, přičemž v odpovědi zazní rezervovanost vůči nim (např. korektnost „příliš zavání slovníkem Gutha-Jarkovského […]“, s. 205) a hledání jiných kritérií, padnou další zajímavé otázky, mj. o požadavcích na kvalitního novináře, možnosti jej „vyškolit“, o fascinaci aktualitami, ještě výraznější než dřív (ovšemže to tak vždycky bylo, moje pzn.: viz kramářské písně o „mordech“ etc.) v „rychlostní společnosti“, K. H. rekapituluje svou odpověď o důležitosti „bulváru“ (říká, že o tom často přednáší, vzpomínám si, že jsem ji slyšel v devadesátých létech na besedě s ním na jičínském gymnáziu), přinášející analytický pohled lišící se od u veřejnosti běžného odsudku až opovržení (na druhou stranu hltají „zaručené“ zprávy o nejnovější milence toho či onoho herce).

Hvížďala je přesvědčen, že by stát měl kulturu dotovat (vzpomínám si na až nechutné proklamace pravicových vlád již v devadesátých letech, že si divadlo má na sebe vydělat, svědčící o jejich vnímání hodnot vůbec), na předchozí vlastně úzce navazuje komentář ke knize Petra Hájka, o níž K. H. napsal pro Kavárnu Josefa Chuchmy recenzi (shrnuje její obsah, text je dostupný na stránkách nakladatelství Dokořán jako Sluhova smrt v náručí Klause). V tuto chvíli si jen znovu „opakuji“ (a v pozdějším textu, popisující další selhání takto názorově orientovaných osob, doplňuji) řadu (je to stále stejné, jen má veřejnost žel krátkou paměť, je pohodlná se tím zabývat) osob: Václav Klaus – Petr Hájek – Marek Benda – [Pavel Blažek], poslední svou poslední kauzou samozřejmě mimo časový horizont Hvížďalovy knihy (ale obviňován z trestných činů byl již v roce 2012 v kauze Diag Human, následovala řada dalších kontroverzí).

Další problematické události pojednává Hvížďala v kontextu Sabiny Slonkové, Marka Bendy a „náhubkového zákona“, přičemž uvádí dvě velké mediální aféry v zahraničí, aféru Spiegel (1962) a Watergate (1872), zevrubně cituje paragraf 16 Ochrana zdroje a obsahu informací a poté analyzuje širší souvislosti včetně vyšetřování někdejšího tzv. tunelování. V dalším rozhovoru vyzdvihuje osobnost Josefa Klímy, podává jeho portrét a oceňuje jeho přínos české žurnalistice, devatenáct let dělal investigativní žurnalistiku. Zmiňuje jeho rodiště, „obec Dobřichovice u Prahy, kde se narodil a kde dodnes žije. Vesnické prostředí, kde jsou si všichni, které má rád, blízko, kde ho každý zná, kde hraje v hospodě Na schůdkách v místní kapele […]“ (s. 225). Uvádím to, cituji, jednak proto, že i Karel Hvížďala má blízký vztah k Dobřichovicím, jednak proto, že jsem se s Klímou setkal právě v roli muzikanta, byť ne v Dobřichovicích, ale v Jičíně, kde jsme se střídali na tomtéž pódiu, a s Honzou Hrubým, známým houslistou, který s Klímou také hraje, jsem v byť nepravidelném, ale přece jen kontaktu. Kromě toho mám „zprávy“ od Milana Faltuse, kamaráda od vysoké školy, Honzova bratrance, jenž nechal své piáno v Dobřichovicích na faře, když se definitivně stěhoval do Prahy. Jak je ten svět malý!

Dalším tématem je mediální gramotnost a od něj se přesouvá rozhovor k veřejnoprávním médiím. To je, alespoň pro mě, nejdůležitější analýza v oblasti médií v celé knize. Karel Hvížďala poukazuje na to, že vlastně u nás veřejnoprávní média neexistují, a vysvětluje porovnáním s některými jinými zeměmi, kde o jejich podobě rozhodují zástupci univerzit, politických stran, občanských sdružení, církví (tedy opravdu „veřejnost“), zatímco u nás např. členy Televizní rady ČT jmenuje a odvolává Poslanecká sněmovna (jakkoli je to dle zákona z r. 1991 a jakkoli „tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“, jak říká webová stránka České televize). „Ve staré Evropě se našim veřejnoprávním médiím přezdívá parlamentní média a je to přesný popis situace.“ 

A dovolím si pokračovat citací (již to tu někde v textu mám): „Za to však může zase sociální struktura obyvatelstva, chybí tu silná střední vrstva, která bývá hlavním příjemcem prestižních médií. Zároveň ve stejné době, kdy stav našich médií popisuji, můžeme i ve starých demokraciích pozorovat rozpad střední vrstvy, která se odvozovala od vzdělání a tradice […]. U nás ještě rychleji než ve staré Evropě budou nejspíš jen hodně bohatí lidé, nižší střední vrstva a chudí lidé. Bohatí potřebují většinou informace on-li a pak se chtějí jen bavit. Nižší střední třída bohužel už dnes řádné informace také moc nepotřebuje, protože společenská prestiž se čím dál méně odvíjí od znalostí a výchovy a je stále závislejší na příjmech.“ (s. 205).

Argument pravicových vlád, že veřejnoprávní média vlastně nejsou potřeba (autor hovoří o pokusech je zrušit), protože ve Spojených státech rovněž neexistují, je falešný. Už předtím Hvížďala komentoval, že v Anglii díky postavení ředitele BBC dokázala tato televize „obhájit svou nezávislost, a to i proti premiérce Thatcherové, která na nezávislost BBC útočila nejsilněji za celou dobu existence tohoto média“ (s. 234), nyní popisuje strukturu sítě rozhlasových a televizních vysílačů National Public Radio a Public Broadcasting Service, účinnost a podrobnou náplň tohoto projektu, okolnosti jejího fungování atd. A ovšem, vedle tlaků politických jsou i ty ekonomické, které vedou „k orientaci na oddech a zábavu“, u předchozích zmíněných ovšem rovněž existují určitá pravidla, která zaručují právě plnění oné funkce veřejnoprávního média. Dále Hvížďala popisuje tzv. Marshallův plán na záchranu novin, tj. jednotlivá řešení (celkem je jich pět), jak udržet tisk v dosavadní kvalitě, jeden z těchto modelů existuje již od 90. let v Německu.

A na závěr tohoto tématu sledujeme popis historie těchto médií (zvl. ČT, ale i Novy) u nás, jinak řečeno, „jaká strategie měla být zvolena, aby zde po roce 1989 vzniklo standardní mediální prostředí západního typu“ (s. 244), a ovšem jaká zvolena tedy nebyla. Padají tu jména, z nichž nejznámější je nejspíš Vladimír Železný a Ronald Lauder a ony epizody paradoxního vývoje s prodeji a opětovnými návraty majetku u pana Laudera („ukradení“ Novy Železným a následná prohraná arbitráž deseti miliard etc.).

V poslední kapitole Penny za moji myšlenku… / Média v krizi, internet se čtenář dozvídá v první části detaily zeštíhlování jednotlivých mediálních institucí, škrty atd., aby mohly v době tehdejší krize vůbec přežít, v druhé pak Hvížďalovy názory na kvalitu prostředí internetu. Krize, o kterých hovoří (mediální, které nejsou totožné s hospodářskými, byť s nimi souvisí), proběhly v druhé půlce sedmdesátých let (reklama se přestěhovala z printu do televize), pak v letech 2001 až 2003, kdy došlo k přesunu inzerce na internet, třetí mediální krize pak v roce 2008, kdy se začalo šetřit na reklamě (souvisí s krizí hospodářskou). Příklady důsledků, které Hvížďala líčí, známe, změny z deníků na týdeník, vydávání pouze na internetu etc., o interních změnách se ovšem dozvídáme právě z této knihy (propad prodeje, zeštíhlování redakcí, propad příjmů – v Čechách za poslední krize již v řádu miliard, zastavení některých titulů). Prestižní noviny (K. H. rozlišuje prestižní noviny j. Hospodářské noviny, popnoviny, k nimž se většina titulů u nás dnes blíží, a bulvár).

Podrobněji Hvížďala hovoří o finském nakladatelství SANOMA, která (v době publikace) vydávala časopisy (některé jsme znali na stáncích od dětství) jako Vlasta, Květy, ale také Story či National Geographic, Hvížďala hovoří o tom, že začalo jednat s vydavatelstvím Ringier o spolupráci, anno 2023 dohledávám, že od vydavatelství Sanoma Media CZ, přejmenovaného později na Astrosat Media, přešly tyto časopisy akvizicí k společnosti Vltava Labe Media (pův. Vltava–Labe–Press), vydává řadu dalších titulů, s nimiž jsme se určitě již setkali jako Dům a zahrada, Story, TV magazín, Annonce, Deník extra aj. Ovšem, tímhle by se člověk začal zabývat, kdyby chtěl proniknout hlouběji do mediálního trhu,  – i obchodně – dochází k řadě změn. Zde se hovoří o miliardách, pochopitelně o Rupertu Murdochovi (2008 koupil Wall Street Journal), mexických multimilionářích, kuriózní praxi, když se šetří tak, že – v době internetu je to možné – novinář „sedí v Indii v Mubaji“ a píše o zasedání městské rady v kalifornské Pasadeně. Dozvíme se leccos i o mediálních událostech u nás, podrobně například o řadě přesunů novinářů na jiná místa. Co se týče výhledu do budoucnosti, nevidí Karel Hvížďala nejen situaci médií, ale civilizace vůbec, nijak růžově (vlastně v knize potřetí): „Pokud dojde po krizi k masovému přesunu bohatství ze Západu na Východ, bude naše civilizace v úpadku, prestižní média postupně nebudeme potřebovat a bude nám stačit, že se bavíme. Stav médií v roce 2009 jen odrážel hloubku naší krize a stvrzuje, že nejde jen o krizi hospodářskou, ale povýtce kulturní.“ (s. 273)

V otázce internetu vnímám Hvížďalovy komentáře jako zajímavé historické vzhledy do tehdejší reality, v této oblasti samozřejmě dochází k tak prudkým proměnám, že bych to obrazně přirovnal k době svých středo- a vysokoškolských studií, kdy jsem, v době popularity písniček Suchého a Šlitra vnímal Červenou sedmu a Eduarda Basse jako dávnou historii. Tehdejší rozdíl půl století je dnes jen pár let, jsou tady influenceři jako Kovy, který před pár lety zasáhl do veřejného prostoru a stal se jakýmsi názorovým kompasem teenagerů, podcasty, facebook a další sociální sítě, a s tím nejen jiný mediálně technologický svět (vzpomenu na myšlenky McLuhanovy Gutenbergovy galaxie, na to, jak každé nové médiu „zahrnuje“ ty předchozí), ale vyvstávají daleko ostřeji i otázky etické. Přiznám se, že ačkoli s internetem prakticky každodenně pracuji, ten můj „blízký“ svět, kde totiž, když něco nemůžu najít, mohu se vymlouvat jen na svou nedokonalou paměť, je kniha. Myslím, že důvody, proč se ke knize obracím, jsou v mnohém podobné jako ty, proč je Karel Hvížďala píše.

Nakonec bych chtěl poznamenat jednu věc. Přestože je Karel Hvížďala v této knize v roli zpovídaného, a tedy bychom předpokládali, že nejspíš bude hovořit hodně o něm (tj. o sobě), větší část odpovědí se vztahuje k podobným tématům jako ve svých rozhovorech s jinými osobnostmi (navíc s takovou hutností, že jsem se v těchto poznámkách musel stále krotit, abych nerozváděl to či ono do neúměrné šíře, nevím, zda se mi to podařilo), i když se přece jen dozvíme rovněž něco z jeho vlastního příběhu (většinou opět v souvislosti s tématem médií). Blíže k sobě samému, tedy svému životnímu osudu se pak dostal až ve své tetralogii „nezapomínek“ Věta jako povolání. Osobní účast, opřenou o vnitřní hodnotový svět, ovšem nezapře ani zde. Na každé stránce.

Karel Hvížďala, Interviewer Rozhovor s M. M. Marešovou, Portál 2010