Karel Gott (14. července 1939 – 1. října 2019)

Je to pár týdnů, kdy jsem o českém populárním zpěvákovi, jedné z nejvýraznějších osobností svého oboru a v jistém smyslu i české kultury vůbec, psal drobný příspěvek. Bylo to při příležitosti jeho osmdesátých narozenin. A dnes, když jsem ráno šel na lékařské vyšetření, slyším z rozhlasu tu zprávu, že Karel Gott včera před půlnocí zemřel.

Čas od času odbíhám k televizi, která se na na kanále ČT 1 celý den věnuje té smutné, ale možná očekávatelné události (předcházely zprávy o odřeknutých koncertech a poslední, že – po předchozích závažných zdravotních problémech, s nimiž boj vybojoval, přišel další), obraz se vrací ke Gottově bydlišti, vile na Bertramce, před níž se vrší čím dál tím větší množství svíček a růží, a to, co televize vysílá, se prolíná s mými vzpomínkami. Tak hned na tu budovu si vzpomínám, když jsme ještě ve vojenské kapele (na základní vojenské službě se mi podařilo postavit úspěšný soubor, který odehrál stovky vystoupení) jezdili pro „naše“ zpěvačky na Černý vrch vlastně kolem (jestli si správně vzpomínám, na repertoáru jsme měli také určitě nějakou Gottovu píseň).

Asi před hodinou hovořil herec Pavel Trávníček o tom, jak Gottovi ukazoval zámek Moritzburg, na němž se točila proslulá filmová pohádka Tři oříšky pro popelku, k níž Karel Gott nazpíval píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, na filmovém natáčení nicméně nebyl. Je to jen několik málo dní, kdy jsem navštívil Drážďany a vzpomínal na někdejší svůj dlouhodobý pobyt v saské metropoli, kdy jeden z víkendových výletů směřoval právě na toto místo – tenkrát jsem vlastně o souvislosti s filmem vůbec nevěděl, přestože film byl dávno na světě (natočen 1973). Holt si některé věci dává dohromady někdy až později.

Gottovy desky neposlouchám, nejspíš v té řadě, co doma máme, bude nějaké jeho vánoční album. Přesto byl/a, jak už jsem ve zmíněném příspěvku už psal, jeho hlas a jeho osobnost nějak latentně přítomen/přítomna po celou dobu mého života. Pozitivně. Emotivně to řekla Lucie Bílá, když hovořila o tom, že je vděčná za to, že žila v době Karla Gotta. Přesto se našly okamžiky, které se mě v souvislosti se Zlatým slavíkem, Zlatým hlasem z Prahy, Sinatrou Východu a Božském Kájovi týkaly zcela bezprostředně. V glose ke zpěvákovým osmdesátinám jsem něco málo zmínil. A na posledním vystoupením s Kubou Kazdou na jičínském pohádkovém festivalu před několika týdny (září 2019) jsme do repertoáru zařadili několik skladeb podle přání členů skupiny. Tak se do pořadu dostal i Gottův duet s jeho dcerou Charlottou Srdce nehasnou, který jsem tak trochu vnímal jako „rozlučkový“. A skutečně to tak je.

Každý Čech má určitě „svého“ Karla Gotta, možná ho mají dokonce více Němci, jak už řečeno, možností je bezpočet. Ani já se v tuto chvíli neumím vyjádřit jinak než osobně, a večer se určitě na některý z těch televizních pořadů podívám.