Kabáti

Nemám nějakou obzvláštní touhu komentovat českou hudební pop-scénu. Mám samozřejmě své oblíbence, jako asi každý, to je ovšem jiná věc. Pak je tady pár špičkových věcí, které by za to komentovat určitě stály. Nebudu teď jmenovat, téma je trochu jiné. Je tady kapela, u které se vrtím, už když slyším její jméno. Vrtím nikoli v tom smyslu, že by mi bylo do tance. Je to Kabát.

Ať si každý poslouchá, co chce. Třeba Daniela Landu. Nebo Daniela Hůlku (ví ještě někdo, kdo to je?). Nebo třeba Lunetic. Mně je to srdečně jedno, navíc má každý určitě svaté právo se bavit, jak chce, když zrovna nevypichuje kočkám oči nebo nekontaminuje vodu umělými hnojivy (zprávy v TV minulý týden). Je to samozřejmě taky doklad o tom, jakou kulturu to či ono společenství vyznává. Ale tak to prostě je, je to stejné jako skutečnost, že prodej Blesku je jánevím pětkrát (či desetkrát, dalo by se to dohledat) větší než prodej třeba Hospodářských novin. Je to tak dokonce stejné všude, v Německu je taky vyšší prodej Bildu vyšší než FAZ.

Ale ve chvíli, kdy je na titulní straně seriózního časopisu, kterým je Týden, nápis KABÁTONOMIKA a podtitulek Tajemství nejúspěšnější kapely v Česku, bych měl říci alespoň dvě věty.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že tahle kapela existuje, formou refrénu písničky, který zněl „Má ji motorovou“, říkal jsem si dobrá, uvolnily se stavidla normalizační muziky a konečně je možný dělat i v Čechách hardrockovou muziku. Deep Purple či Led Zeppelin byly pro nás ve dvaceti letech ikony a upřímně si myslím, že jsou v určitém směru nepřekonané. Excesy, který mají přitáhnout publikum, třeba za chvíli pominou, a pojedeme dál. Říkal jsem tenkrát svýmu synovi, kterej některý ty tvrdší věci poslouchal, ale podívej se, oni tady něco napodobujou, tohle je převzatý třeba právě z Purplů, ten kytarový rif ti najdu, ale oni to nezahrajou, a na ty vejšky prostě nemaj, tak to zpívaj o oktávu níž, když už to nedaj. No a pak jsem vždycky slyšel od ženy, ty děti na základce nechtěj poslouchat nic jinýho než Kabát. A zase Kabát. No a dneska jsem se dozvěděl, kolik kamionů přepravujou a kolik techniků s nimi jezdí. Jsou to zhruba stejný cifry jako Pink Floydi, když jezdili s The Wall, Kabáti mají třináct kamiónů, Pink Floydi jich měli v tom roce 1970 sedmnáct. No a článek v Týdnu je o tom, kolik čeho prodali a za kolik. A kolik miliónu stál dům jednoho a kolik miliónů další byt druhýho. Nic proti tomu. Ale tajemství v tom je pramálo. Je to jasný. Je to průměr. Znova jsem si pustil písničky, se kterými jedou na nové turné. A věřím tomu, že hrají rádi. Ale je to všechno na jedno brdo. Jedna písnička jako druhá. Hm ca ca, hm ca ca. A je jedno, že je to bigbít. Urazil bych dechovku (jako že to není můj šálek čaje), kdybych řekl, že tohleto je dechovka. Hospodská muzika. Ale radši si poslechnu amatéra, vobyčejnýho harmonikáře, kterej moc ani neumí hrát, ale je to muzika. Kabáti se už naučili řemeslo, ale stejně je to šmíra. Dvacet let to samý a pořád kolem dokola. Je to prostě vo ničem. Banditi di Praga.