K Veliši

25.09.2010 11:01

V minulých dnech jsem chodil po úbočích Zebína, magického kopce nad Jičínem. Dnes jsem se vydal na opačnou stranu na ose, na níž kdysi komponoval architekturu krajiny a krajinu architektury Albrecht z Valdštejna. V jeho konceptu měl být na vrchu Veliši, který je dominantou v hřbetu, uzavírajícího Jičínskou kotlinu na jihu, jeden z církevních areálů, klášter teď neřeknu které denominace – vedle jezuitů v centru města a kartuziánů ve Valdicích. Zároveň se v tomto vymezení valdštejnská krajina překrývá se schlikovskou. Po cestě, na níž jsem si osvěžil i vzpomínky z dob, kdy jsem tudy chodil a později jezdil na kole křížem krážem, jsem narazil na znamení této skutečnosti. Musel bych ovšem chodit celý den a nejen několik hodin, nebo spíš týden, abych obešel všechny ty kapličky skrývající se v lese a dotvářející duchovní síly kulturní krajiny.

Má cesta se nicméně nepodřizovala souvislostem krajinných konceptů (i když je člověk tak či onak samozřejmě vnímá), ale upínala se především k masivu Veliše, který svou mohutností, přestože z někdejšího královského hradu, kdysi jednoho z nejmajestátnějších v zemi, zůstaly do dnešních dnů jen zbytky několika zdí, ovládá celý prostor nejen k Jičínu, ale i v rovině na odvrácené straně se stejnojmennou vesničkou a několika dalšími obcemi. Tam jsem se ovšem nedostal a dokonce jsem se nevyškrábal ani na vršek kopce. Zlákaly mě jiné motivy, které jsem nemohl „vynechat“, takže jsem si v závěru svého odpoledního putování mohl říci jen, že snad není poslední. I když má zítra pršet.

Nechal jsem auto na odbočce u silnice z Jičína na Březinu – první je k letišti, druhá vede do Vokšic – přímo proti siluetě kopce, který cestou stále výrazněji opanovává zorné pole. Silnička ústí do vesnice v místě, kde je firma na zpracování dřeva. Několik hal ještě z doby velkolepého budování socialismu, zchátralá monstra, vedle hromady kmenů. Mám sebou foťák, zachycuju struktury kmenů, konstelace rozházených větví, kompozice nesourodých prvků, vegetace a rezavějícího plechu. Hned naproti zámek, kdysi tady zkoušelo První hoře, obejdu ho celý, je ve stavu jako řada jiných památek, to je nic moc. Zahradní altán po straně u cesty už je jen ruina. Za ním se dá tušit někdejší zámecký park.

Naproti zámku podél silnice další hala „sběrných surovin“, kde má vystaveny své objekty pan Bucek. Nevím, zda jsou přímo inspirovány Michaelem Rittsteinem či Šmídry, Karlem Neprašem a Jaroslavem Vožniakem, ale je to tahle poloha, řekl bych trochu hrabalovská, věci, postavy a bytosti vytvořené z vyhozených věcí, arte povera. Humor. Zrovna tady jde po nádvoří, ptám se ho, co vystavuje ve své galerii J. B. Spektrum, unikátní tím, že se nachází ve vesnici o několika staveních. Říká, že Jitka Pírková, a otevírá mi z druhé strany.

Jitka Pírková je manželka Ivana Pírka, muže zajímavého z hlediska vlastního tématu tohoto textu, totiž chození. Ivan Pírko ovšemže nejen prochodil, ale i projezdil na kole celou Evropu, tuším dvakrát byl v Santiagu de Compostella, každý rok snad chodí a jezdí (v kombinacích) do Itálie, vlakem objel v nějaké šílené návaznosti naši republiku atd. Jitku Pírkovou znám z vernisáže jejích fotografií na jičínské bráně, na které jsem s několika přáteli hrál. V Galerii nyní vystavuje své fotografie odsud, s tématem formulovaným jako Mariánská zahrada. Nejsou to nicméně dokumentární snímky, spíš fotografické obrazy, vzpomněl jsem si na někdejší snahy fotografů v počátcích fotografie, kdy usilovali o to, aby fotka vypadala jako obraz, nikoli jako záznam skutečnosti. Estetično. Myslím, že tímto směrem jde i Jitka Pírková. Tentokrát ale jinými prostředky než piktoralisté. Pomocí počítače.

Mariánská zahrada je termín, kterým pojmenoval Jaromír Gottlieb schlikovskou barokní komponovanou krajinu v protipólu k Valdštejnské zahradě (jak se o tom ostatně v úvodu zmiňuju) a zároveň také svazek obcí v tomto regionu. Od pana Bucka dostávám pěknou brožuru s jedním z Gottliebových textů a popisem projektu.

Přemýšlím, kudy se vydat dále, nejblíž to bude směrem k silnici, která vede od hlavního tahu na Poděbrady, a zahýbá nahoru k Podhradí. Svačinu, nektarinku a půl celozrnné housky sním u skupinky šípkových keřů, potom si pár šípků natrhám do sáčku, ve kterém jsem měl jídlo. Šípky jsou všude, na Zebíně jich jsou desítky keřů (^{viz fotky u článku Zebín}). Nahoru ale, jak jsem původně myslel, nedojdu, zdržel jsem se fotografováním, do jisté doby bych měl být zpět. V zatáčce pod vrcholem se tedy obracím a vracím zpět k autu. Pak mě ještě napadá, že jsem minul vlastně to nejvýznamnější na cestě, totiž barokní špejchar, dílo významného italského architekta Jana Baptisty Matheye.

To ale musím na druhou stranu vesnice. Dnes tady je sklad nějaké firmy, která prodává krmiva, ze západní strany je to docela šílený pohled, nicméně dnešní funkce nezapře, možná dokonce umocňuje mohutnou plochu fasády stereotypně členěnou několika patry malých oken. Obcházím budovu, vlastně jednu z nejrozměrnějších široko daleko, určitě je to větší monument než všechny kostely tady kolem, a najednou to vidím. Sala terrena, úžasný pocit, ještě se siluetou zříceniny hradu to je, no teda… Jako při těch velkých evropských stavbách, dóm v Bamberku. Moc nepřeháním. Ta strohost a do toho klasický tvar. Už jsem úplně zapomněl, jak to vypadá, nebyl jsem tu desetiletí.

Cestou zpátky autem ještě přibrzdím v Březině, tady je pěkná kaplička, cestou kolem ní jsem si vždycky zkracoval trasu do Ostružna. Tak co kdybych se tam opravdu vydal? Po polní cestě, posypané místy štěrkem, musím jet pomalu, abych si neprorazil pneumatiku, nicméně onen moment optického přibližování ostruženského kostela, důvěrně mi známého v poslední době z muziky s Michaelem Pospíšilem, i vyšší řád krajiny, jak se o něm zmiňuje Jaromír Gottlieb ve zmíněné brožuře a jak jej vnímám i já, propojování míst vyzařujících duchovní energii, tento zážitek vždy stojí za to.
No a to je dnes ten poslední úsek cesty. Zpět na hlavní silnici, po níž jedou proudy aut z Prahy do Jičína a nejspíš i někam dál.

Odkazy

Moje fotografie k cestě
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/K_Velisi/

Veliš
https://www.hrady.cz/index.php?OID=578
zde také link na zámek ve Vokšicích a Loretu
https://www.interregion.cz/turistika/hrady_zamky/velis/velis_hrad.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Veli%C5%A1
https://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazevclanku=velis-energeticky-silne-misto&cisloclanku=2008050015
https://www.fortifikace.net/pov_trhs_velis.html
odkazy najdete také u jednoho z předchozích článků na těchto stránkách
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/pod-loretou/