K. J. Erben / Kytice

K. J. Erben / Kytice
ČDH 2020/2021

Je pozoruhodné, že klasické dílo české literatury, vnímané jako „čítankové“, žije svůj druhý život jako snad žádné jiné, v řadě nových interpretací, ať již to je v parafrázi Jiřího Suchého v Semaforu (1972) či filmové adaptaci F. A. Brabce (2000). Nejspíš poslední zpracování v plzeňském Divadle J. K. Tyla, které bylo zařazeno do dramaturgie MHF České doteky hudby jako – z tradice festivalu už „povinné“ dětské představení (takovým je umělecký záměr režisérky Ireny Žantovské a Plzeňáků, na stránkách je uvedeno dokonce věkové zařazení od 6 let) – je v divadle oborově a stejně tak mediálně (včetně ČDH) uváděno jako „balet“.

Možná se dá říci, že baletní složka je „nejviditelnější“ (sólista baletu a choreograf Richard Ševčík je vedle Žantovské, která s divadlem dlouhodobě spolupracuje, druhým ústředním tvůrcem představení), zdaleka není ovšem jediná, jak se například uvádí v anotaci on-line uvedení v rámci letošního ročníku festivalu v Parlamentních listech 20. 12, „jedná se o originální spojení veršů, herectví, baletu, animovaných projekcí a hudby, jehož výsledkem je komplexní scénický zážitek“. Podrobnější postižení žánrové podoby se dočteme v článku Gabriely Špalkové na stránkách operapus.cz, recenzi premiéry inscenace na Malé scéně Nového divadla 7. září 2019 (9. 9. 2019), odkud bylo streamováno i aktuální představení pro ČDH; ta v úvodu zdůrazňuje, že „ačkoliv Kytici uvádí soubor baletu, o čistě baletní inscenaci v žádném případě nejde“, a následně popisuje skladbu jednotlivých složek, kterou snad nebudu reprodukovat (snad jen základní zmínka o tom, že recitace fragmentů originálního textu vypravěčem ve stylizaci obrozeneckého básníka, hudba Antonína Dvořáka či promítaný text jednotlivých balad, prezentující jejich knižní podobu včetně didaktického „listování“ knihou jako jednoho z prvků upozorňujícího malé diváky, že jde o výběr, vytváří k sobě vztažené základní vrstvy celého představení), a přináší i následný podrobnější kritický komentář. V té souvislosti řekněme, že představení z perspektivy festivalu je dalším příkladem naplnění jeho ústřední filozofie multižánrových přesahů (pro posluchače deklarovaných pojmem „crossover“), což není nijak v rozporu s tím, že se ČDH profilují jako festival vážné hudby.

Nebudu se pouštět do sáhodlouhých rozborů, důležitější je samotný dojem a zážitek z představení, přesto alespoň něco málo drobných poznámek. Je zajímavé, že výběr z klasického díla se při dnešních reinterpretacích pohybuje vždy podobným směrem, tak v Brabcově výběru se setkáme se sedmi čísly (Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Štědrý den), plzeňské „rodinné představení“ (tak jej označují stránky divadla) vychází ze symfonických básní Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a kantáty Svatební košile, to znamená už Antonín Dvořák před více než stotřiceti lety (např. řečená kantáta pochází z roku 1884 a premiéra byla v Plzni, sic!, v roce 1885) předjal svou volbou orientaci inscenace 2019/2020.

Můžeme tedy – zde jen v náznaku – odkázat na daleko hlubší předivo kulturní tradice (zatímco malí školáčci budou s očima na šťopkách sledovat hrůzné příběhy, „dospělák“ fajnšmekr si může utvářet v mysli konfrontaci s originální Dvořákovou hudbu, jak ji zná), kterou ovšem plzeňští tvůrci rozvíjejí v dalších řečených vrstvách, ať již to jsou významy „polarity“ (zla a dobra, světa a zásvětí, reality a hrůzného snu) třeba v překlápění světel, dalších aluzí ke kulturním zdrojům – ať již to je tradice k německému romantismu (třeba Svatební košile je paralela Lenory G. A. Bürgera, je tu kontinuita evropského hrůzostrašného románu atd.), nebo naopak v nových transformacích třeba motivů mrtvých (baletní podoba mi připomněla filmovou módu zombie někdy před třiceti lety, slovo „nemrtvý“, užívané dnes, použil Bram Stoker ve svém Drákulovi, který se dokonce The Un-Dead měl jmenovat, v roce 1897), takřka humorná byla i podoba smrťáka, jenž není vypodobněn s kosou a splývavým pláštěm, ale v v uniformě velice připomínající Michaela Jacksona (to si možná spojí třeba právě mladší posluchači). Tak – ovšem – to je jen pár zmínek naznačujících momenty, které možná stojí za další zamyšlení.

Jan K. Čeliš