Jubilejní koncert k 85. narozeninám Jaroslava Krčka

Jubilejní koncert k 85. narozeninám Jaroslava Krčka
Lomnice n. Pop., kostel sv. Mikuláše, 26. 7. 2024, 19:30

Letos jsem až do poslední chvíle z různých důvodů váhal, zda se vypravit či nevypravit na Lomnické kulturní léto, kam jsem pravidelně, snad až na ty poslední ročníky, hojně jezdil. Když jsem ale pak konečně nahlédl do programu na internetu, tak to bylo jasné. Musím. Jubilejní koncert k 85. narozeninám skladatele s jeho Musicou Bohemicou, kterou založil, která provádí jeho díla a kterou bude také dirigovat, to nemohu vynechat.

Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika lety, vždycky se mně ten čas špatně odhaduje, musel bych se podívat, ale bylo to ještě před oním zdravotním problémem, který ale skvěle překonal (srdce mně poskočilo radostí, když jsem ho pak viděl na lomnickém koupališti, sice bledého, ale v pořádku a vyrovnaného s tím, že se o něj „postarají“), a nezapomenu, když jsem se ho pak, to bylo myslím o rok později, ptal, jak se daří, odpověděl, „chodím, chutná mi, nestěžuju si“, tak – abych se vrátil k té myšlence – tedy jak jsem byl ohromen tím úžasným výkonem, který na jevišti Krček se svým souborem podal, tekl z něj pot, muzika to byla strhující, taky jsem za ním běžel a vyjádřil svůj údiv, jak tohle v tom už tenkrát vysokém věku dokáže.

Letošní koncert, který se konal v pátek 26. července v 19:30 v kostele sv. Mikuláše, tedy tom, vedle opraveného zámku, kde to zase má slavnostní atmosféru, nejpůsobivějším prostoru s duchovním přesahem, který má ostatně i Krčkovo dílo. Výběr toho, co Musica Bohemica hrála, nicméně nebyl tentokrát postaven na monumentalitě, i když v úvodní části po Úvodním intermezzu (trochu paradox, k zamyšlení s ohledem na běh života) Radujme se, zazněla Mše č. 12 ve výběru – Gloria, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei. Jinak byl celý koncert vlastně postaven na jedné části Krčkova díla, která tvoří jeho významnou část, lidových písních, rozčleněných dramaturgicky dalšími intermezzy (Intermezzo in G, Taneční intermezzo, Tanec od Zlaté Koruny) na jednotlivé tematické sety, jimiž byly Písně o vojně (Chodila matička, Stála má milá, Přeškoda nastokrát, Já husarka malá, Už do vojny jedeme), Písně třicetileté války v úpravě J. Krčka (Kam poděla se sláva, Ach Bože pohleď na tu zem, Náš generál, Upads hrozně milý Čechu, Já kardinál Ciesel, Ach Bože slyš ten nářek) a konečně dva bloky nazvané Písně na českou a moravskou poezii (Na tej naší návsi, Hdě ty jedeš, Tři písně, Šly panenky silnicí) a teskně lyrické, ale i rozmarné a veselé Lidové písně v úpravě Jaroslava Krčka (Věj větříčku, U našeho Bárty, Sokolíčku sivý, Okolo javora a Strejček Nimra).

Toto zaměření má několik významových vláken. Je to především skutečnost, že – jak to kdysi skladatel řekl na jednom koncertu, a jak to lze nahlédnout poslechem jeho skladeb – lidová píseň je jedním z tří inspiračních vrstev Krčkovy tvorby, vedle hudby barokní a současné, a ostatně se v komentáři k jeho jubilejním večeru v Čapkově síni Komunitního centra Unitaria v Anenské ulici v Praze na internetovém portále KlasikaPlus z pera Vojtěcha Mojžíše (Jaroslav Krček oslavil pětaosmdesáté narozeniny, 30. květen 2024) dočteme hned na prvních řádcích, vyzdvihujících v souladu s formátem článků KlasikyPlus hlavní myšlenky textu: „Ústředním bodem jeho tvůrčích a interpretačních aktivit se stala lidová hudba.“ Nu a vedle tohoto aspektu poetiky tvorby, který byl v řadě příležitostí shrnut kritiky i vyjádřeními samotného skladatele, dirigenta, zpěváka a multiinstrumentalisty, je zde onen moment času a časnosti, naznačený už oním slůvkem „intermezzo“, které napovídá i to, jak Jaroslav Krček své výročí narození vnímá.

Je to přítomnost, akcentovaná potěšením z toho, že může stále tvořit, jak zdůraznil několikrát, poznámkou o tom, že mše, která zazněla na pódiu, je novým dílem, podobně jako některé lidové písně či jiná díla, která ho napadají u klavíru na „chalupě“ na Rváčově, ale i ve vztahu k dnešní situaci ve světě, byť konkrétně či explicitně nevysloveně zařazením dvou bloků písní o vojně (některé z nich jsme hráli v našem souboru Fidle a ještě dnes vzpomínám, jak mně běhal mráz po zádech z toho, jak se lišily od všeho ostatního, co jsme hráli). Nu a pak onen horizont stárnutí a s ním související pokorou, kterou Krček vyjádřil, když zazpíval jednu z těch písní nikoli primárně publiku (samozřejmě tomu také), ale své ženě Gabriele, člence a manažerce souboru. A zároveň to byl obratný a promyšlený tah s vědomím, že jeho ještě před pár lety neuvěřitelně znělý hlas (nejen při zpěvu, ale i mluvě) tomu času nutně podléhá, a – jak řečeno – to potěšení, nyní z toho, že ještě může zpívat, chce přece jen vyjádřit. Ještě jen krátce doplním, na internetu jsem narazil na rozhovor Robina Čumpelíka, natočený letos v únoru v Lomnici nad Popelkou, přesněji v „Kůlně“, kostelíčku u zmíněné Krčkovy „chalupy“ institucí Inovace republiky (https://www.youtube.com/watch?v=bImq-6TQm0w) s názvem Život je neustálá přítomnost, interpretující Krčkovy názory v jeho duchovní perspektivě, zahrnující impulsy J. A. Komenského a Rudolfa Steinera (oběma věnoval některé skladby). Čas a přítomnost jsou zde „doloženy“ přímo v pohledu skladatele, v jehož díle se ostatně i výrazně tematizují.

Nu a s oním jubileem pak souvisela další věc, totiž sdělení kulturní veřejnosti, že festival, který Jaroslav Krček založil, a který také slaví svoje kulatiny, totiž třicet let svého trvání, po těch letech předává své dceři „Madle“, tedy Magdaleně, provdané Švecové, původně houslistce, dnes především operní režisérce, proslulé řadou prací nejen pro pražské Národní divadlo, ale i třeba pro Brno či Plzeň. Člověk si v tu chvíli také tak trochu shrnul vzpomínky na řadu koncertů a souvisejících událostí Lomnického kulturního léta, soustředěný divadelní divák nejsem, ale je třeba připomenout, že na organizaci celého festivalu má právě místní Divadelní spolek J. K. Tyl zásadní podíl, pak také i výstavy či besedy a další kulturní formáty, asi by to byl dlouhý seznam toho, co jsem za ta léta slyšel, viděl a vyfotografoval, s kým jsem se měl možnost setkat či seznámit.

Také v programové brožuře, kterou mají návštěvníci každého ročníku k dispozici, v úvodním slově Jaroslav Krček bilancuje slovy o čase, vedle jubilea festivalu také kontextu Roku české hudby. Je to úžasné, že se podařilo tento regionální kulturní fenomén udržet i v dobách tak nestabilních, jako jsou tato léta, a přinést řadu příležitostí k jedinečným zážitkům. Nebudu asi zmiňovat úplně všechno, ale aspoň populární divadelní hru Společenstvo vlastníků Jiřího Havelky, s nímž jsem si připomněl nedávno jeho tvorbu, když jsem vyhrabal starý Instinkt z 2. března 2019 či rozhovor s ním nedávno v Týdeníku Echo, kde hovoří o tom, že se ujme uměleckého vedení Dejvického divadla, hra festival zahajuje. Dále vystoupilo Graffovo kvarteto, beseda Ivo Šmoldase, Jana Brabence a Jaroslava Krčka, houslové Duo Lyrico, jehož členy jsou Magdalena Graffe a Štěpán Graffe (tedy členové kvarteta), s účastí Otakara Brouska ml. v roli uměleckého přednesu, Unique Quartet spolu s Bárou Kodetovou a Michalem Worekem v pořadu Na vlně šansonu či komorní soubor L´armonia Terrena, který vystoupil v pořadu Pocta Jakubu Janu Rybovi pod taktovkou dirigenta Zdeňka Klaudy. Na rozdíl od obvyklých nedělních koncertů v kostele na Táboře letošní ročník uzavřel v neděli 28. července v Tylově divadle koncert čtyř harf v podání Prah-a-harP kvartetu (pěkný palindrom!, tedy něco, co má také něco společného s časem a jeho smyčkami).