Juan Marsé / Kaligrafie snů

První, co mě napadlo při četbě knihy katalánského spisovatele Juana Marsé, je neuvěřitelná autorova schopnost postihnout realitu, ať už je to lapidární vystižení určitého fenoménu, jako je hned na první straně uvedení dějiště příběhu Kaligrafie snů slovy „Toto vše se stalo před mnoha lety, kdy bylo město méně věrohodné než teď, ale krásnější.“ (s. 7) nebo nějakého detailu, který jako by čtenáři takřka vyvstal před očima ve své plastičnosti (to slovo je trochu fráze, nedokážu jej nicméně odmítnout, opakovaně se mně vnucuje), jako je kdesi obrat postavy, která v baru Rosales upíjí ze sklenice s cigaretou v ruce (ani není důležité, která to je, ale jako bych ji přímo viděl…). V některých případech tohoto čtenářského pocitu, že hovoří o něčem, co je čtenáři důvěrně známé, dosahuje tím, že se k určitému rysu či dokonce jakéhosi atributu, například  ???, neustále v určitých obměnách vrací    -- jinde tím jakoby sděloval, že určitá postava je čímsi okouzlena, jako například Ringo nesouladem částí těla dívky Violety (od pasu nahoru útlá a ve tváři nepříliš hezká, zatímco nohy, stehna má svůdná). Ostatně vizualita je tematizována i skutečností, že hlavní hrdina je stále dění, třeba rozhovorům ve zmíněném baru, přítomen, a pozoruje to, co se děje, zatímco se v určitých případech skrývá, aby sám nebyl vidět (v tu chvíli si vybavuju vzorec obvyklý u staršího malířství, kde z rohu plátna vzhlíží postava sledující děj v jeho středu).

Pěkným příkladem vystižení postojů, chování či povahy jsou reakce kněze na provokace Ringova otce – „ve výrazu jeho tváře nelze zahlédnout ani nejmenší nevoli nebo křivdu, jenom usměvavou a prohnanou shovívavost, netečnost, která v chlapci vyvolá jisto sympatii“ (s. 31). To je dokonalé, jako bychom měli toho muže (s celou tou frapantní situací a ideovým kontextem) před sebou.

S tím ovšem souvisí další rys autorského stylu Juana Marsé, kritizovaná v některých případech nejen čtenáři, ale i kritiky, který by byl možný v mezním případě označit jako rozvleklost. Tak hned první dramatická scéna, kdy si hysterická paní Mirová lehne na tramvajové koleje, se stane motivem, který se vlastně v určitých ozvěnách vrací v příběhu po celou dobu. To je pochopitelné jako vytváření onoho uzavřeného „světa“, v němž se celý příběh odehrává – a také je to můj argument, proč způsob, jakým je úvodní epizoda pojednána, akceptuju právě i jako možnost, jak přiblížit atmosféru místa, kde se vlastně toho jinak příliš mnoho neděje, a proto se, když už se něco udá, tím všichni budou zabývat, je to vlastně deskripce maloměsta, i když tento termín, jak je poměrně zřejmě vymezen ve světové i české literatuře (H. Mann, K. Poláček), není užit (také to není primárně téma kritického pohledu jako u zmíněných autorů).

K plastičnosti vnímání přispívají posuny toho, co z reality je zabíráno. Nejdříve můžete být vyděšeni  v tu chvíli, kdy čtete o samotném poprasku – zde třeba formulace výše zmíněného druhu, „směsice ohromení a soucitu“ (u přihlížejících), vzápětí označení jako „strašlivá scéna“ (obojí s. 9) –  teprve poté dochází k významové proměně, když se uvádí, že koleje jsou vlastně slepé, zbytek, pár metrů z někdejší linky, která tudy dnes již nevede, tedy po nich nemůže žádná tramvaj přijet a celá situace dostává groteskní nádech (a tímto postupem je docíleno, že onen původní efekt opravdovosti tu nějakým záhadným způsobem přetrvává), poté (poodstoupíme) následuje panorama postav, které se k ležící ženě nejrůznějším způsobem vyjadřují (stařena hovoří o smrtelném hříchu sebevraždy, „potměšilý mužský hlas“ (s. 12) říká, nechte toho divadla etc.), a nakonec se na dějišti objeví „chlapec“ (ještě nevíme, že je to Ringo, ústřední postava účastníka) „s ohmatanou knihou pod paží, v bílé košili lehce vonící tymiánem“ (s. 13), coby zmíněný pozorovatel (je „dostatečně blízko, a mohl by přísahat, že to slyšel“). A to už můžeme mít pocit, že by to celé mohlo být uzavřeno, nicméně epizoda se dále rozvíjí na ploše osmi stran (po úvodním vhledu do prostředí města s. 8–15), než omámená a netečná žena vstane a v baru „si dá u pultu brandy a sklenici sodovky, z níž ochutná sotva doušek“ (s. 15). (A ovšemže netušíme, do jakých souvislostí se celá tato kapitola, kterou bychom – vzhledem k následujícímu pokračování mohli v tuto chvíli chápat jako pouhou okrajovou událost – , dospěje v dalších peripetiích, když se vlastně dostane do středu fabule celého příběhu, korunovaného zásadním zvratem a zcela nečekaným překvapením na posledních stránkách knihy.)

Takových pasáží s odklady, průtahy, neočekávanými zvraty a jiným než čekaným závěrem je celá řada, třeba ke konci knihy, kdy tato žena, paní Mirová, doprovází svou dceru  na taneční zábavu, a zastaví se v baru, aby si tam dala „jednu“ sklenku, zatímco dcera čeká venku na mrazu, samozřejmě to není sklenka jedna. Můžeme na tomto místě připomenout termín z teorie literatury, retardace, tedy zpomalení, zbrzdění, v knize Teorie prózy ruského autora Viktora Šklovského (1925), které u čtenáře vyvolává určité napětí, odkládané očekávání tak paradoxně líčení v knize přibližuje skutečnému životu. S touto nejistotou souvisí i postupné odhalování skutečnosti (jak jsem naznačil již u první epizody knihy), což zřejmě patří k základům autorského stylu spisovatele.

Jsou toho i další doklady. Hlavní hrdina, dospívající chlapec, který vystupuje povětšinou jako Ringo, je ve skutečnosti Mingo (tak mu říká babička), což je zkráceně Domingo, žena, která se na začátku knihy válí na kolejích, se jmenuje Victoria Lópezová Ayalová, „pocházející z jedné vesnice u Segovie, provdaná za jakéhosi Ramóna Mira“ (s. 81), na vizitkách nicméně uvádí „Victoria Mirová / Kinezioložka s chiromasérka, specialistka na bederní a dorsální bolesti. Léčba svalových, nervových a emocionálních neurastenií. Pracovní doba dohodou.“ (s. 82). Vedle těchto zřejmě nejvýraznějších postav je tu celá řada postav dalších, Ringův otec, „Travič krys“, který ovšem neustále není doma a – podobně jako v ostatních případech to není jednoznačně řečeno a autor balancuje na hraně různých pohledů v perspektivě ostatních postav – je otázka, zda není pašerákem či zda tato nelegální činnost naopak není maskou ilegální činnosti politické, a s nímž je Ringo v kontroverzním vztahu. Jednou z podob přenášení (a možná zkreslování informací) představuje „drbna“ paní Paquita, sestra majitele baru Agustina, vždy jen okrajově zmiňovaného (a kamarádka paní Mirové, „Vicky“), která se jí svěřuje se svými milostnými problémy. A onen muž, jehož se řečené problémy týkají, je stárnoucí fotbalista a trenér Abel Alonso, do něhož je paní Mirová beznadějně zamilovaná.

Čas, v němž se příběh odehrává, je kladen v jednotlivých kapitolách (čtrnáct číslovaných s názvy plus Epilog s citací Ph. Rotha, jemuž nicméně (opět již toto je překvapení, neřku-li její samotný obsah) ještě následuje 15. kapitola s názvem Poslovy bludné kroky, situovaná do roku 1958) do určitého roku, tak v kapitole 6 Vrabec v hrsti do roku 1943, v několika jiných do jiného roku obvykle čtyřicátých let, zatímco u jiných žádné vročení není, je to tak trochu napřeskáčku, nikoli ale retrospektiva v klasické kauzální podobě, spíš „vedle sebe“ (či jako „labyrint paměti“, podle autorky Doslovu Marie Jungmannové „řečeno s autorem“). Jakkoli pak pokračuje vyprávění v událostech v jedné barcelonské čtvrti či se vrací o nějaký čas zpět, vlastně je celý ten příběh v podstatě sevřený a nemá příliš mnoho dalších vrstev, i když i ony zde jsou – jako je zjevení dívky houslistky, jíž je Ringo okouzlen, a která mu umožní vstup do budovy konzervatoře, do níž mu osud, totiž uříznutý prst, překazí řádný vstup v kariéře hudebníka, po níž chlapec toužil.

I při této sevřenosti (a rafinované promyšlenosti v řadě případů, které by bylo možné uvést) je nicméně pocit čtenáře, že události nějak pokračují, navozený nejspíš tím, že každá následující kapitola začíná jakoby od začátku, totiž s novým impulsem či na novém dějišti (ta ústřední osa je zmíněný bar Rosales, pak tu jsou ale i byty rodiny Ringa či paní Mirové). Ve druhé kapitole Pohroma modrých krys je tématem činnost deratizátora, Ringova otce, který pracuje v četě hygieniků, hubících tuto nebezpečnou havěť rozšířenou v místních kinech či jiných veřejných prostorech, respektive Ringově touze se na práce svého otce podílet. Podle doslovu (Marie Jungmannová) je modrá barva narážkou na politické uspořádání země, které příliš neumím popsat (ony související ideologie a dějinné zvraty mně nejsou příliš jasné), zřejmé jsou nicméně obavy obyvatel, kteří musejí skrývat své přesvědčení a pálí knihy, které by mohly zavdat podnět k nepříjemnostem v zemi, kde zatýkání z politických důvodů bylo v tu dobu běžné (po roce 1939 byla, jak se dočítám ve Wikipedii, zakázána výuka katalánštiny na školách a zrušena autonomie města).

Takže přinejmenším pro starší čtenáře, kteří zažili předlistopadovou dobu, to může být souznějící moment (mladší to budou vnímat jinak, možná exoticky či dobrodružně, přinejmenším v kontextu i dnes turisticky atraktivní Barcelony, což v samotné knize ovšem není nijak akcentováno). Zřejmé jsou také vyhraněné provokativní postoje Ringova otce, ostře namířené proti církvi („otcovo komediantské a svévolné chování vůči knězi“, s. 31) – jeho žena, Ringova matka (Alberta, Berta), se „přátelí s velebníčky“, ale podle přesvědčení otce, který rozlišuje víru a církev, je její náboženské přesvědčení upřímné.

Apači cválající po arizonských plážích (kap. 3) nás přemisťuje do světa dětských her a také příslušných knih a filmů, autor (jak zmiňuje P. Jungmannová) měl rovněž v dětství v oblibě dobrodružné filmy, takže toto je jedna z paralel vypravěče a jeho postavy (také Marsé se učil, stejně jako Ringo, zlatníkem, stejně jako on byl adoptován, což je v románu tematizováno jako napětí ve vztahu k adoptivním rodičům, jak shora již zmíněno, P. Jungmannová říká, že autor o Kaligrafii snů hovoří jako o svém nejautobiografičtějším románu, ostatně v poslední kapitole se zmiňuje, že Ringovi vycházejí první dvě povídky, takže další potvrzení). V kapitole jsou také zmínky o parku Güell, známým jako místo realizací proslulého architekta A. Gaudího (tento moment se v knize, jak před chvílí uvedeno, netematizuje) či Lysé hoře, svahu hory Turó del Carmel nad řečeným parkem, který takto chlapci označovali. Sem chodí bylinkářka pro bylinky, sem také směřuje žádost paní Mirové, totiž aby Ringo nezjistil, zda sem nechodí muž, po kterém ona touží.

V kapitole Růžová obálka tematicky navazující na onen milostný vztah motivem dopisů (který pak je spleten do několika vláken v dalším příběhu jako zásadní ve dvou odlišných peripetiích, které ovšem čtenář nemůže tušit) se děj nicméně přesouvá do baru, kde se odehrává coby rozhovor Paquity a Vicky (klíčová, což ovšem v tuto chvíli čtenář ještě nemůže tušit, a je to doklad rafinovanosti autora, jehož vyprávění se tváří tak nevinně, je věta, kdy paní Mirová zapřísahá Paquitu „Hlavně, Paqui, pro všechno, co je ti nejdražší, jestli dopis [od Alonsa pro ni] přijde, ať tě nenapadne dát ho Violetě.“ s. 59). Ringo sní o kariéře devítiprstého klavíristy, procvičuje si fiktivní prstoklady. Jak se později ukáže, fiktivní je v příběhu i mnohé další.

Název kap. 5 Prst osudu, vročené do léta 1948, je, jak už začínáme pronikat do světa Juana Marsé, mnohoznačný. Vypráví, jak se ta nepříjemná nehoda vlastně stala, zároveň poukazuje k momentu dvojení „osudu“, který v Ringově případě představuje nezájem o řemeslo a touhu po hudební kariéře, která je nicméně právě úrazem při práci zmařená, dvojí směřování života se ovšem, když jen trochu poodstoupíme, týká i Alonsa a osudů dalších postav, a nakonec i samotného jádra celého příběhu – ale nebuďme netrpěliví. Zde můžeme ještě říci, že to je také ono „snění“ („Ten kluk je pořád duchem někde jinde. Probuď se, chlapče!“, říká Ringovi „někdo za jeho zády“, s. 63), které je u Ringa v přímém protikladu ke „sledování“ věcí kolem, o němž je shora zmínka, a které představuje naopak jakousi nepřítomnost na vlastním místě, ať již v podobě touhy (všech těch postav, které chodí na Lysou horu hledat většinou právě Abela Alonsa), ale také třeba onoho dětského (a vlastně nejen dětského, Marsé byl dokonce nějaký čas zaměstnán ve filmovém časopise) upínání ke světu filmových hrdinů, na druhé straně politické (?) emigrace (tedy nepřítomnosti doma) – ty zmíněné významy jsou propojeny, tematizován je v této kapitole právě i „nepřítomný“ prst, který, jak známo ze skutečných případů, „bolí“, zde to říká Ringo matce.

Vrabec v dešti je epizoda z dřívější doby (jak řečeno, uveden je rok 1943), kdy desetiletý chlapec střílí na ptáky. Opět můžeme uvést jistou paralelu, totiž „bývalý starosta Mir“, jenž použije zbraň a výstřel mu zraní hlavu (jak líčeno ještě jednou později, až ve 13. kapitole slovy Agustina, majitele baru, je tento muž uváděn jako ten, kdo „předvádí zlozvyky nespravedlivého a autoritářského individua, která nás buzerovalo [… a proslulého frajeřinou], o níž si mnozí mysleli, že ji šťastně zlikvidoval výstřel z pistole na schodišti svatostánku svatého Josefa na Hoře“, s. 221). V této kapitole Ringova babička Tecla (od ní se dozvíme, že chlapec je Mingo) se snaží řešit problémy se zapsáním Ringa do školy, totiž rodiče ještě oficiálně podle zákona neprovedli adopci a chlapci chtějí skutečnost, že nejsou jeho biologičtí rodiče (vypráví se dramatický příběh výměny, jeho skutečná matka zemřela), říci až později, v tuto chvíli jsou nedostupní, a on ve škole musí být uveden pod pravým jménem.

Stejně jako v jiných případech je slovo „hranice“ v názvu následující kapitoly Hrdinové na hranici významově posunuto, hranicí se myslí oheň, který spálí knihy, které by mohly být pro jejich majitele nebezpečné. Pro českého čtenáře může být zajímavé, že se zde objevuje obrázek Pražského Jezulátka. Dobrodružství v jiné čtvrti, kapitola 8, je onen kouzelný příběh s dívkou houslistkou, která Ringa poprosí, aby s ní šel na konzervatoř (toužebně stojí před její budovou) a tam před učitelem řekl větu „Byl jsem to já“. Zajímavý je moment, když se chlapec dívce, která ho okouzlí, představí jako „E Moll“, tedy hudebním termínem označující stupnici, v knize, jak už tyto poznámky zaznamenaly, mají postavy často druhé jméno, ať už je to hypokoristikon, domácké jméno v podobě zkratky (Alberta – Berta, Domingo – Mingo ad.) nebo přezdívku (Ringo), což souvisí obecně s identitou (to je i otázka adopce a pokrevnosti rodičů, tedy věcí nejintimnější, ale také emigrace či skrývání, tedy záležitosti politické/společenské).

A když jsme u jazykových záležitostí (i čtenářské komentáře zmiňují přítomnost vulgarismů v knize), má trochu jiný charakter než třeba u černocha Jonese ve Spolčení hlupců, kde vulgarity stereotypně opakuje v každé větě, zde se občas znenadání u některých osob objeví skoro překvapivě v toku řeči jako jedna vrstva její barevnosti (např. „do prdele!“ jako zdůraznění něčeho, co postava říká a druhá se tváří rozpačitě, tedy se zřejmou funkcí), snad na jednu výjimku, totiž na výraz „řiť světa“, jímž Ringův otec vyjadřuje svůj vztah k Barceloně (a souvisí to i s těmi krysami, a ovšem, vlastně to není vulgarismus, nýbrž významově zatížený – až poetický výraz).

Výraz se objevuje (pro mé poznámky jako na zavolanou, tohle nebylo připravené) v názvu další kapitola, Řiť světa v roce 1945. Navazuje na jednu z předchozích kapitol, kde Ringo prosil otce, aby jej vzal sebou trávit krysy, kromě toho zde dostane poučení o sexuálních záležitostech (na přání matky), mimo jiné jej také varuje před prostitutkami a pohlavní nákazou. Kaligrafie snů je název kap. 10, identický s názvem knihy, přitom se, opět tak trochu neočekávaně, neděje nic zásadního, vlastně v podstatě pokračuje rozhovor Vicky a Pasquity o mužích, tedy o Alonsovi. Nepříliš čistý ani dobře osvětlený podnik pak vypráví o tom, jak Quique, Ringův kamarád, umluví chlapce k návštěvě Čínské čtvrti, kde se nacházejí nevěstince. Vlastně se ani tady nic moc neděje, Ringo se zde setkává s panem Alonsem, zajímavá je na tom všem ona rozpačitost v komunikaci (tedy nejen Ringo jde s kamarádem po dlouhém přemlouvání, i potom chce opět odejít), pan Alonso z nějakých důvodů nejde za paní Mirovou a vše se má odehrávat zprostředkovaně, vyprávění se neustále vrací k dopisům, jeden z nich, který pan Alonso svěří Ringovi, aby jej předal, Ringo nakonec v dešti upustí do kanálu a zpráva se k adresátovi vlastně nedostane, ale o dopisech se hovoří průběžně vlastně po celou dobu příběhu.

V kapitole 12 Turban Marie Montezové, odkazující v názvu na populární původem dominikánskou herečku, se Ringo dostává do masážní místnosti paní Mirové, s níž vyjedná zdravotní pomoc Ringova matka („Victoria se nezištně nabídla a ty bys jí měl být vděčný. Masáže ti nemůžou uškodit, naopak […].“ s. 170) Ringo si říká, že paní Mirová přece nemůže o tom všem (to, že Alonsa viděl, o ztracené obálce) vědět, samozřejmě onen vztah zase bude téma (jak pan Alonso přišel k onomu úrazu nohy, který byl důvodem, aby jej paní Mirová ošetřovala), důležitější nicméně v tuto chvíli je, že se v bytě paní Mirové setkává s její dcerou (její překvapivá reakce, když se Ringo vztah matky a pana Alonsa, o němž si ve čtvrti cvrlikají vrabci na střeše, vyptává: „Říkám hovno.“ A vzápětí „Soudím hovno.“). Kontextuální protiváhou ve vyprávění jsou alotria Ringových kamarádů, kteří si dělají z paní Mirové přisprostlé šoufky. Je zřejmé, že se Violeta s Ringem sbližují, i když reaguje místy odmítavě.

Vůně pražení souvisí s novým Ringovým zaměstnáním, káva je zřejmě jedním z pašovaných produktů (kvalitní káva byla nedostatková), chlapec je pak po nočních šichtách ospalý, s pašováním souvisí také poslíčkovské služby, kterými je Ringo pověřován (další tajnosti, podrobnosti skrývání některých osob, další epizodní postavy atd. zde pominu), nebezpečí stvrzuje policejní domovní prohlídka v Ringově rodině, nicméně je rutinní a nemá následky. Ringo si prohlíží filmové plakáty, pokračují rozhovory Vicky s Paquitou, paní Mirová z ní tahá informace, zda nepřišel kýžený dopis (motiv se stále opakuje), postupně nastávají problémy ohledně jejího návratu domů (rovněž peripetie v různých variantách, postupně se zhoršujících), rozhovory o Alonsovi pokračují i mezi Violetou a Ringem, upřesňují se některé detaily, jejichž smysl se opravdu dozvíme až na konci (např. je tu otázka, proč Violeta nevyšla z domu, když její matka ležela na kolejích, zatímco ona tvrdila, že šla ke kamarádce, ona sama říká, že upadla s ručníkem na hlavě v koupelně a zranila se).

S těmito komplikacemi souvisí (alespoň atmosférou) tak trochu rostoucí Ringova zmatenost (souvisí to jistě také s noční prací v pražírně kávy), která má komické důsledky (hospodská jej upozorňuje, když má otevřený poklopec, „Panáčku, dávej si větší pozor, nebo ti vyletí ptáček.“ – „A do prdele!“ reaguje chlapec adekvátně, s. 244). V kapitole Zachráněná slova eskaluje situace, paní Mirová, které postupně také ubývají klienti, opilá končí čas od času v příkopě, když se pak nachladí, končí nakonec v nemocnici, kde se o ni stará její dcera, která studovala, aby mohla být ošetřovatelkou, a která k ní odbíhá poté, co se postará ve své práci o pacienty. Je zřejmé, a i zde to slovo zazní, že jde o vědomou sebedestrukci pani Mirové. Vybírám krátké postižení situace: „Od prvního útěku, kdy se léčitelka v noci uložila opilá na schodiště, se zdá, že má Violeta ve všem jasno. Souhrn okolností převrátil život její matky, zmocnil se její vůle […]“ (s. 250).

Možná, pokud k tomu nedošlo již dřív, si čtenář může v plné síle uvědomit, jak smutný je to vlastně osud. Nezbytně tomu tak bude, když si dcera paní Mirové uvědomí, že nemá smysl své matce předávat dopis, který jí Alonso napsal, nejspíš proto, že není schopná jej vnímat. Ona linka s pokusy doručit dopis, která vlastně prochází celou knihou (viz např. komentář u kap. Růžová obálka), tady odhaluje svůj další význam (to je ono postupné odhalování a zmíněná retardace, resp. odsouvání sdělení, v němž se teprve odhalí skutečné motivy) v okamžiku, kdy si Alonsův dopis můžeme přečíst v plném znění. Je zřejmé, že důvodem, proč se muž nevrátil, není jeho dosud uváděná lehkovážnost, nýbrž jeho aktivity v „městě plném modrých krys“, které pro něj představovaly životní nebezpečí a musel se skrývat ve Francii.

A po dvouřádkovém citátu Philipa Rotha, uváděném jako Epilog, přichází poslední kapitola, v níž se setkáváme, jak shora naznačeno, s pětadvacetiletým Ringem, a v níž zjišťujeme – jak to říci, prozrazovat to opravdu nebudu, řeknu jen, že se to týká onoho základního vztahu ústředních postav, kolem kterého se to celou dobu točilo – že všechno bylo jinak. A i když jsme to mohli podle určitých indicií také odhalit (jako to bývá v detektivkách, a úžasné je to, že právě tento příběh se jako detektivka, čili žánrový útvar, neprezentuje), vyrazí nám posledních pár stránek, kdy se zestárlý Alonso v plaveckém zařízení setkává s Ringem, řádků opravdu dech.

Juan Marsé, Kaligrafie snů, Odeon 2012