Joseph Heller / Hlava XXII

Joseph Heller / Hlava XXII
přípravná studie k fenoménu ostrovů v literatuře

Vzpomínám si na onu děsivou scénu z filmu, kdy se voják v kombinéze soukal z letadla, a když mu ji ten druhý rozepnul, vyhřezly mu z těla ven vnitřnosti. To je hodně dávno, nic dalšího si z dnes kultovního snímku Mika Nicholse z roku 1970 už dnes nepamatuju, a právě s touto závěrečnou sekvencí jsem měl dost dlouho především spojenu i představu o románu Hlava XXII amerického spisovatele Josepha Hellera. Později to byl ukázka, zachycující absurditu vojenského předpisu, který dal knize název, známá v jednodušší podobě i u nás ve vojenské anekdotě, která říká, že platí dvě základní pravidla: Pravidlo číslo jedna, velitel má vždycky pravdu. Pravidlo číslo dvě, pokud pravdu nemá, platí pravidlo číslo jedna. Hlava XXII mimo jiné říká, že letecké povinnosti může být zbaven ten, kdo je uznán za psychicky narušeného, a zároveň požádá o uvolnění. Ovšem to, že o uvolnění požádá, svědčí o jeho psychickém zdraví, takže být uvolněn nemůže (formulace z Wikipedie).

Skutečnost, že smrt Snowdena (tak se jmenoval ten voják v letadle) a vojenského předpisu úzce souvisí jak ve filmu, tak v románu, podle něhož byl film natočen (byť se zřejmě jinak v mnohém liší), jsem si naplno uvědomil teprve nedávno, kdy jsem se ke knize vrátil ze zcela jiného, vzhledem k jejímu obsahu zdánlivě podružnému důvodu. V příběhu, který sleduje osudy kapitána exotického jména Johna Yossariana, pilota amerického bombardéru B-25, je důležitá jedna okolnost, totiž že se odehrává na ostrově. Na ostrově Pianosa ve Středozemním moři. Zajímá mě, zda absurdnost prezentovaná v Hellerově satirickém románu, podle kritiků i čtenářů v mnohém podobná Haškovu Švejkovi (dokonce si vzpomínám na jednoho německého kamaráda, který četl obě knihy a připadaly mu svým smyslem velmi blízké), nějak souvisí právě s touto okolností.

Ostrov Pianosa je, na rozdíl od řady utopických či dobrodružných románů, skutečný ostrov nedaleko většího ostrova Elba (rozloha Elby je 224 km², Pianosy 10,25 km²), patří k Toskánským ostrovům (Arcipelago Toscano) poblíž Toskánského pobřeží, nazývaným rovněž Tyrrhénské ostrovy, zahrnující dále ostrovy Montecristo, Giglio, Gianutri, Capraia a Gorgona. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří Toskánské ostrovy k nejvýznamnějším přírodním divům světa. Národní park Toskánské ostrovy (Parco Nazionale dell’Arcipelago Toscano) je svou rozlohou 60.000 ha mořské plochy a zhruba 18.000 ha pevniny nejrozsáhlejší chráněná mořská oblast Evropy.

Podle legendy ztratila Venuše tyrhénská svůj šperk z perel, když vystoupila z moře, ten se rozbil, rozprskl  na všechny strany, a tak vznikly jednotlivé ostrovy. Ostrovy byly pod vlivem Etrusků, které zajímal zdejší výskyt železa, byli zde Řekové a Římané, kolem roku 800 se staly součástí Římské říše. V 19. století se stal ostrov Elba součástí francouzských dějin, událostí kolem Napoleona, jeden z ostrovů (Montecristo) je dějištěm známého Dumasova románu. Vídeňský kongres určil ostrov Elba Toskánskému vévodství, a tak se dostal i 1860 k Itálii. Dnes jsou ostrovy turistickou lokalitou, na ostrově Gorgóna je nicméně vězení a přístup je tedy pouze na zvláštní povolení.

Na samotném ostrově Pianosa, kam kdysi zapudila římská císařovna Agrippina svého bratra Agrippu, jsou proslulé katakomby (i dnes k vidění), a po 140 let zde byla trestanecká kolonie, založená za dob Toskánského velkovévodství, z níž v roce 1968 vzniklo vězení nejvyšší ochrany, zrušené až v roce 1998.

Zmíněnou paralelu s naším Švejkem mi potvrzuje doslov překladatele románu Miroslava Jindry, který právě tuto afinitu rozvádí. Joseph Heller v době, kdy své nejslavnější dílo psal, hrdinu Jaroslava Haška, který se svou anabázi vydal ovšem již v krajině první světové války, neznal. Uvědomil si ji později v drobné fantaskní epizodě v pozdním nostalgickém pendantu k Hlavě XXII, v románu Zavíráme!, ve které autor poskytuje Yossarianovi příležitost se po válce se Švejkem (při čekání na transport domů do Ameriky) osobně setkat; a to jim při tom ještě asistuje i jistý Joseph Ká (Kafkův Josef K., samozřejmě). (s. 468) Román Zavíráme vyšel na podzim roku 1994, po třiatřiceti letech volně navazuje na Hlavu XXII. Kapitán Yossarian válku šťastně přežil, ale znovu se vyrovnává se strachem ze smrti, ovšem už z jiných důvodů (volně cituji M. J.).

Miroslav Jindra hovoří i o sympatii českého čtenáře k Hellerovu románu k Yossarionově boji s bezduchou krutostí a necitlivostí americké vojenské mašinerie a zároveň dílo charakterizuje jako  efektní, ba přímo geniální metafora vymknutosti současného světa z rozumem (pošetile) očekávané logiky věcí, která má univerzální záběr. (s. 468) Hellerova autobiografie Tehdy a teď (1998) pak dotvrzuje autenticitu knihy podloženou vlastní zkušeností (stejně jako Yossarian sloužil u letectva), která se mu zaryla hluboko pod kůži.

Joseph Heller napsal první kapitolu později proslulého románu už v roce 1953 a zveřejnil ji pod titulem „Catch-18“ v New World Writing #7. Aby nedošlo k záměně s jiným literárním dílem, románem „Mila 18“ amerického spisovatele (rovněž) židovského původu Leona Urise, který se rovněž věnoval válečnému tématu (vyšel v roce 1961), změnil číslo v názvu a přejmenoval knihu na „Catch-22“.

Děj románu se odehrává, jak řečeno, na ostrově Pianosa ve Středozemním moři v době 2. světové války v letech 1942- 1944 v prostoru fiktivní 256. letecké perutě a sleduje osudy kapitána Johna Yossariana.

Text románu má 42 číslovaných kapitol (pokud nepočítáme připojenou „ztracenou kapitolu“, uvedenou za vlastním textem), v jejichž názvech převážně defilují jména postav románu – Clevinger, Havermeyer, doktor Daneeka, náčelník Bílý Polozub, Hladový Joe, poručík Scheisskopf, Major Major Major Major, Wintergreen, major -.- Coverley, plukovník Cathcart, desátník Whitcomb, generál Dreedle, poručík a posléze generál Scheisskopf (pěkná ironie ve vojenském postupu muže tohoto jména, česky Sráč) a další. Text se přitom přelévá z kapitoly do kapitoly kontinuálně, pokračuje, jako by název kapitoly byl jen jakási značka či záložka. Na druhou stranu některé komentáře hovoří o řadě takřka samostatných epizod (to byl právě problém při převedení příběhu na filmové plátno, řada věcí se musela vynechat), je to tak ovšem pouze z určitého hlediska, některé motivy se ve vyprávění vracejí, dále rozvíjejí, navíc vyprávění neprobíhá chronologicky, neboť se autor vrací „napřeskáčku“ k některým událostem i v podobě Youssarianových vzpomínek a vtíravých, obsedantních myšlenek (ačkoli je příběh vyprávěn nikoli v ich-formě, nýbrž v er-formě, tedy ve formě zdánlivě objektivní autorské řeči), které vytvářejí z této mozaiky novou celistvost.

Román začíná v nemocnici. Kapitán Yossarian se rozhodl, že zde stráví zbytek války (12). Na práci má cenzuru dopisů pacientů a dělá to tak, že jednou začerňuje důsledně příslovce a přídavná jména, příští den přivlastňovací a ukazovací zájmena, pak zase oslovení a závěrečné formulace, posléze zaútočil na jména na obálkách, podle předpisu je musí podepsat, ale označuje je jiným jménem, například Washington Irving nebo Irving Washington. Ostatní vojáky považuje za cvoky, před cvoky na ostatních odděleních varuje i kaplana, který přišel s nabídkou pomoci.

Tu ovšem Yossarian s díky odmítá s komentářem, že vlastně ani není nemocný, přestože zde leží, protože ho zlobí játra. Clevingerovi (kap. 2) vysvětluje, že se ho pokoušejí zabít. „Ty seš naprostej cvok!“ / „A ukaž mi tady někoho, kdo není, řekl mu na to tehdy unaveně Dunbar. (…) „Vždyť se mě pokoušejí zabít,“ řekl mu nevzrušeně Yossarian. / „Nikdo se tě nepokouší zabít!“ zařval na něj Clevinger. / „Tak proč po mně střílejí?“ zeptal se Yossarian. / „Střílejí přece na každýho,“ vysvětloval mu Clevinger. Chtěli by nás zabít všechny.“ / „A jaký je v tom rozdíl, prosím tě?“ V tomto absurdním duchu, směřujícím nicméně k jádru věci, ještě rozhovor dále pokračuje.

Postupně se seznamujeme s jednotlivými postavami, jak jsem některé z nich už uvedl v názvech kapitol, po několika dalších absurdních hovorech, a příhodách a tvrzeních o ostatních, že jsou blázni, dochází k oné pověstné pasáži o možnosti vyřazení z letové služby.

„Zbytečně ztrácíte čas,“ byl mu doktor Daneeka nucen sdělit.
„Cožpak vy nemůžete člověku, který se zbláznil, zakázat lítat?“
„Samozřejmě můžu. je to dokonce moje povinnost. Podle předpisu jsem povinen každého, kdo je stižen duševní poruchou, vyřadit z letové služby.“
„Tak proč z ní nevyřadíte mě? Já jsem blázen. Zeptejte se Clevingera.“‘
„Clevingera? A kde je pan Clevinger? Najděte mi Clevingera, a já se ho zeptám.“‘
„Tak se ptejte kohokoli jiného. Všichni vám rádi potvrdí, že jsem nesporně blázen.“
„Jsou to cvoci.“
„Tak proč je nevyřadíte z letové služby?“
„Proč mě o to nepožádají?“
„Protože jsou to blázni.“‘
„Jistě že jsou to blázni,“ souhlasil doktor Daneeka. „Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne,“
Yossarian se na něj chladně zahleděl a pak to zkusil z jiného konce.
„Je Orr blázen?“
„Jistě,“ přisvědčil doktor Daneeka.
„A můžete ho vyřadit z letové služby?“‘
„To můžu, samozřejmě. Ale musel by mě o to nejdřív požádat. To je součást předpisu.“
„A proč vás tedy o to nepožádá?“
„Protože je to blázen,“ řekl doktor Daneeka. „Musí to být cvok, když ještě popřád lítá na operační úkoly, ačkoli se už kolikrát ocitl v takových situacích, že to přežil jenom zázrakem. Jistě že ho můžu vyřadit z letové služby. Ale nejdříve mě o to musí požádat.“
„A to je všechno, co by musel udělat, kdyby se z toho chtěl dostat?“
„To je všechno. Ať mě o to požádá.“
„A vy ho pak můžete vyřadit z letového nasazení?“ ptal se Yossarian.
„Nikoli. Já ho pak nemůžu vyřadit z letového nasazení.“‘
„Chcete říct, že je v tom nějaký háček? Začíná mě z vás bolet hlava.“
„Hlava vás začíná bolet z Hlavy XXII, ne ze mě,“ řekl na to doktor Daneeka. „Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“ (s. 49)

Takovýchto rozhovorů je v knize celá řada. Přímo skvostný je rozhovor na kárné komisi, kde „plukovník s mohutným knírem“ všechny uráží a okřikuje, přičemž se zamotává do logických smyček (na podřízenou odpověď „rozkaz, pane majore“ reaguje, aby mu dotyčný neskákal do řeči, nenechá nikoho odpovědět, protože „otázky klade on“, takže se nemohou dobrat žádného závěru a rozhovor s Clevingerem, kterého se účastní i major Metcalf, nebere konce, dokonce je zcela jedno, z čeho budou dotyční obžalováni (s. 80-86).

Tento model se opakuje i v dalších dialozích, tak například mezi Yossarianem a Lucianou, se kterou se pomiloval v Římě a do níž se zamiloval, když zjistil, že jizvu na zádech má po americkém náletu v Neapoli, a říká jí, že si ji chce vzít: V italštině a angličtině (jen ta je v českém překladu) se kolem dokola opakuje sekvence, kdy Luciana Yossarianovi říká, že je blázen, protože si ji chce vzít, a následně, že si ho vzít nemůže, protože je blázen. Posléze se role otočí a totéž říká Yossarian Lucianě – že je blázen, protože si ho nechce vzít, a vzít si ho nemůže, protože není panna, jak tedy může Yossarian milovat děvče, které není panna atd. atd. Nakonec jí Yossarian řekne, že si ji nemůže vzít, ale ne jen proto, že není panna, ale protože je blázen (s. 166-167), absurdity pak pokračují ve stejném módu na téma lísteček se jménem a adresou, který si Yossarian od Luciany vyžádá, ale za prvním rohem stejně roztrhá a bude se naparovat, že se vyspal s krásnou holkou a nemusel jí zaplatit.

Výchozím principem komunikace tohoto druhu je repetitivnost, opakování jednoho obratu (z něhož se pak stává fráze, prázdná floskule) v nejrůznějších podobách (buď obrat opakuje táž osoba, nebo je po ní mechanicky opakuje osoba jiná).

U výslechu kaplana ve scéně s atmosférou kafkovského procesu mu na otázku, zda něco provedl, dva vyslýchající odsekávají, nejdříve plukovník: „Nechtěl byste radši držet hubu a nechat nás, abychom se ptali?“, a po majorově replice, že je zbytečné nasazovat takovýhle tón, navazuje „Tak mu řekněte vy sám, aby radši držel hubu a nechal nás, abychom se ptali“, načež říká major přátelsky „Otče, prosím vás, držte hubu a nechte nás, abychom se ptali, ano?“ (kap. 36, Sklep, s. 383)

Naopak komicky, až v duchu dada, vyznívá celá řada totožných replik v komunikaci vojáků s prostitutkami v kapitole „Natelyho děvka“, kdy zprvu dívku z názvu kapitoly, která pak sehraje dost podstatnou úlohu i v závěru románu, když po smrti Natelyho pronásleduje Yossariana, vojáci nutí říkat „strejdo“, a když to řekne (nerozumí tomu, co říká, je Italka), vytýkají jí, že nemá poslechnout (to se opakuje na půl stránky), potom opakují cizím přítomným vojákům „Máš špinavý nohy, lemoune,“ a konečně mezi dvěma skupinami vojáků probíhá dialog: (cizí oficír:) „Nechte toho, jo?“ / „Nechte toho, jo?“ odpověděl Dunbar. / „To jsem řekl já vám.“ / „To jsem řekl já vám,“ řekl Dunbar. / Muž ve dveřích popuzeně zadupal, ale očividně ztratil páru. „To po mně schválně všechno opakujete?“ / „To po mně schválně všechno opakujete?“ / „To po mně schválně všechno opakujete?“ / „Že ti dám přes držku.“ Muž zvedl pěst.  / „Abych nedal přes držku já tobě,“ varoval ho Dunbar chladně. „Jseš německej špión a dám tě zastřelit.“ (To, že se jedná o skupinu plukovníků a generálů, se nedá prokázat, protože vojáci z Pianosy vyházeli všechny uniformy a nábytek z okna.) (s. 356-357)

Po brilantních absurditách v rozhovoru generála Peckema s Scheisskopfem, v tu dobu ještě plukovníkem (později generálem, který se stal Peckemovým nadřízeným přesto, že není velitelem bojových jednotek, protože dalším nařízením byla změněna i struktura velení), týkajících se alogického odvolávání přehlídek a armádních estrádních skupin, následují repliky, jejichž doslovnost akcentuje Peckemovu poťouchlost: jestliže chce rozeštvat Scheisskopfa a plukovníka Cargilla a oběma říká, aby na toho druhého dohlédl, zatímco oni zase opakují – „pořád mi do všeho strká nos“ (s. 328)

Psychiatr major Sanderson poté, co Yossarianovi vytýká, že má „morbidní averzi vůči smrti“ (307), opakuje, aby Yossariana „deprimoval“ toto slovo ve své replice: „Rozhořčuje vás pomyšlení, že by vás mohli o něco oloupit, že by vás mohli zneužít, pokořit, ponížit, podvést. Utrpení vás deprimuje. Pronásledování výás deprimuje. Násilí vás deprimuje, Deprimuje vás živoření chudých. Deprimuje vás lakota. Deprimuje vás zločinnost. Deprimuje vás korupce. Víte, že bych se nedivil, kdyby se z vás vyklubal depresivní maniak?“ (s. 308). Následuje obligátní dialog o tom, kdo je vlastně blázen, přičemž to doktor komentuje, že u Yossariana je to „typicky sadistická, mstivá paranoidní reakce“. Kromě repetitivnosti (tentokrát v podobě řady anafor, slovních figur opakujících shodného slova na začátku veršů, zde vět) je zde další figura, s níž se v textu Hellerova románu často setkáme, totiž převrácení smysluplného významu – jak může být averze vůči smrti morbidní?

Jiný příklad – opakování celých replik vzápětí dvěma osobami: plukovník Moodus opakuje takřka doslova to, co o své ošetřovatelce říká jeho tchán generál Dreedle: Měli byste ji vidět nahatou (…) v mém pokoji na velitelství má uniformu ušitou z fialového hedvábí, která ji obtahuje tak těsně, že jí z ní bradavky trčí jako dvě třešničky. (…) Ani se jí pod to nevejdou kalhotky a podprsenka. (Dreedle, s. 221) U něho na velitelství má ta děvka uniformu ušitou z fialového hedvábí, která ji obtahuje tak těsně, že jí z ní bradavky trčí jako dvě třešničky. Ani se jí pod to nevejdou kalhotky a podprsenka. (Moodus, s. 222) Jako by zeť a tchán byli dvojčata (rovněž komický princip, známý už od Gogola, Hellerem ovšem nepříliš často využívaný, výjimka je dvojice Piltchart a Wren).

Stařena, které se ve „věčném městě“, nedávno bombardovaném, Yossarian ptá, kde je starý pán a kde jsou všechna děvčata, zvláště malá sestra Natelyho přítelkyně, nejdříve odpoví, že je „vyhnali na ulici“, a pak stále úporně opakuje slovo „pryč“: „Jsou pryč,“ zahořekovala, když se k ní zase vrátil, než mohl cokoli říci. „Kdo mi teď poslouží?“ / Yossarian si té otázky nevšímal. „Ta Natelyho přítelkyně – neslyšela jste o ní něco?“ zeptal. / „Je pryč.“ / „To já vím, že je pryč. Ale nedala o sobě nějakou zprávu? Neví někdo, kde teď je?“ / „Pryč.“ „A její malá sestra. Co se stalo s ní?“ / „Pryč.“ Stará opakovala stále to jedno slovo. (atd. s. 411)

Naléhavosti toto opakování nabývá, když jde o nevyslyšené volání o pomoc, v mezních situacích, například v okamžiku, kdy je Yossarian v letadle zraněn a snaží se to sdělit druhému: Když já tě pořád neslyším, opakuje ale donekonečna Aalfy, přestože vidí, že Yossarian má problém (s. 294, autor se k textu vrací, podobně jako u jiných motivů, na několika jiných místech).  Je samozřejmé, že tohoto stylistického prostředku autor používá vědomě a s příslušnou rafinovaností. V jiné situaci (191) opakování komentuje ústy jedné postavy: Začíná asi blouznit. (…) Pořád opakuje jedno a to samý.

Když se zamyslíme nad tím, v čem spočívá základ opakování coby principu komunikace či modelu reality, můžeme odkázat na termín tautologie v prvotním významu tohoto slova (v řečtině, opakování právě řečeného).  Totožnost, identický prvek se opakováním „rozmnožuje“, dochází k multiplikaci (znásobení, jako v řadě protilehlých zrcadel), a v posledních důsledcích se zakládá možnost nekonečné řady, narůstající bez omezení (na druhé straně pak ovšem padá otázka, co je vlastně autentický originál, protože vše je totožné – takže pak otázka nabývá ontologického charakteru, po podstatě bytí vůbec).  V součinnosti s paradoxní logikou či s přesahem k ní, bez zakotvení se skutečnou realitou, která má své imanentní limity tvořící bariéry konečnosti, pak funguje tento princip nekonečného možného opakování i coby spouštěcí mechanismus událostí, který ruší hranice a otevírá tak cestu k bezbřehosti. Té je v celém románu přehršel, od „obchodních aktivit“ Mila, který neustále rozšiřuje komodity svého černého obchodu, až po počet přikázaných letů, kterých může být klidně ne padesát, ale šedesát, osmdesát, sto, šest tisíc, jak si to na jednom místě Cathcart opravdu představuje.

Atavistické podoby nabude opakování replik v okamžiku, když Yossarian spatří ošetřovatelku generála Dreedla, která „stála v rohu vedle pódia s připitomělým pohledem na tváři a ve svém růžovozeleném  oblečení se po boku generála Dreedla  vyjímala jako úrodná oáza v poušti“ (225) začne kvílet. Ysarian šílí, když ho zasahují erotické představy – oblé, neokusené bohatství jejích panensky rozdychtěných ňader, ukrytých v růžové košili vojenského střihu (etc., vybírám jen zlomek celé pasáže). Úúúúúúú, vyje nedřív Yossarian, pak Dunbar, dále Nately a další – Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú. Do další absurdity se situace zvrátí, když znovu zanaříkal major Danby poté, co se mu nepodařilo seřídit čas jednotky a rozzuřený generál Dreedle ho chce nechat zastřelit.

Absurdnost tautologického opakování přerůstá v paranoidní, halucinativní obludnost v multiplikaci představy, která příkladně nastává, když se v představě plukovníka Cathcarta hromadí jméno bombometčíka Yossariana v souvislosti s jeho různými kauzami, ať už to bylo nastoupení k převzetí vojenského vyznamenání, záslužného leteckého kříže (jímž se paradoxně řešil jiný průšvih, protože na cíl musel nalétávat při útoku na Ferraru podruhé a přišel tak o letadlo – už nikoho ovšem příliš nezajímá, že zde zahynul Kraft a Combs), bez oblečení, či posunutí frontové linie na mapě před náletem na Boloňu potají, aby se nálet nemusel realizovat, protože už město bylo údajně v rukou Američanů. Před chvílí neexistoval v jeho životě žádný Yossarian, a teď tu kolem něho vyskakují Yossarioanové na všech stranách jako zlí skřítkové. (…) Třeba nemá co dělat se třemi Yossariany, jsou možná jenom dva, nebo nakonec existuje pouze jeden Yossarian – ale to přece na věci nic nemění! (s. 214-215)

Opakování je i výchozí pozicí pro možnost rozvíjení motivu do hyperboly. Příkladem absurdní přemrštěnosti budiž tato epizoda: Na jedné z eskapád, cest za holkama (a zároveň cest „obchodních“) vojákům vykutálený desetiletý pasák s doutníkem v puse (…) nabízel svoje dvě sestry, dvanáctileté panny (234), ve skutečnosti osmadvacetileté prostitutky. Motiv, který už předtím nabral neuvěřitelných podob, dále eskaluje, když jim o několik stran dále nabízí čtyřletý pasák, že pro ně zajistí dvě osmileté panny, poloviční Španělky (jimž je ve skutečnosti dvaatřicet, ta, kterou jsem vybral pro tebe, říká jeden druhému, byla jistou krátkou dobu vdaná za jednoho postaršího pana učitele, kterej s ní spával jenom v neděli, takže je vlastně docela zánovní (s. 238-239)

A ještě jeden příklad hned z první kapitoly, zase poněkud jiného charakteru, v satirickém duchu zaměřený na podobu zdravotnictví – tautologie spočívá v tom, že každý specialista uvádí svou vlastní diagnózu nemoci, která se tak v těchto představách rozpadá a vlastně ztrácí svoji podstatu.

Plukovníka pohltil vír specialistů, kteří si svou specializaci ještě více prohlubovali právě tím, že se pokoušeli zjistit, co ho vlastně souží. Svítili mu naplno do očí, aby zjistili, jestli vidí, vráželi mu jehly do nervů, aby si poslechli, jestli něco cítí. Urolog se staral o jeho moč, lymfolog o jeho lymfu, endokrinolog o jeho žlázy, psycholog o jeho psychiku, dermatolog o jeho pokožku. Patolog zkoumal jeho patologie, cystolog jeho cysty, a pak se tam vyskytoval ještě jeden plešatý pedant, odborník přes kytovce z katedry zoologie na Harvardu, kterého mezi vojenské lékaře nelítostně odpálkovala jistá porouchaná anoda na počítači IBM, a ten se při svých návštěvách pokoušel s umírajícím plukovníkem diskutovat o Bílé velrybě. Plukovníka tedy vyšetřili opravdu důkladně. V jeho těle nezůstal jediný orgán, který by nezahltili léky nebo nějak jinak nepomrvili, neoprášili, nepropláchli, neprohmatali, neofotografovali, nevyňali, nevyplenili či nevyměnili. (s. 19)

Opakování je jedním ze základních stylistických prostředků nejen malých ploch textu, ale i základním principem tematické výstavby syžetu. K jednomu motivu se autor vrací buď jen ve zmínce, okrajově, na jiném místě naopak popíše celou situaci podrobně. Z těch nejdůležitějších motivů v tomto ohledu je smrt některých kolegů, k níž došlo při leteckých útocích a které představují pro Yossariana traumatizující zážitek.  Opakování směřuje ke sdělení celého smyslu příběhu a poselství románu. Jeho zásadní význam se čtenáři vyjeví v jedné ze závěrečných pasáží románu. Yossarianovy vzpomínky na Snowdenovu smrt, jejíž střípky se vracejí od začátku románu a čtenáři se postupně odhalují v celé plnosti a do plné děsivosti:

Zprvu padne stručná zmínka, přibývají detaily, před koncem je zmíněna skutečnost, že rána na stehně je nepravá (s. 335-336), zatímco o oné smrtící, kdy se po rozepnutí protiflakové kombinézy řinou z těla ven zmasakrované vnitřnosti, kterou už delší dobu tušíme, se dozvíme až takřka v samotném závěru knihy (s. 442). Po celou dobu této poslední sekvence (s. 440-443) Yossarian umírajícímu, který tiše naříká, že mu je zima, opakuje slova „Jen klid, klid. Jen klid. Jen klid.“ Vzpomínám si, že tohoto prvku postupného náběhu bylo použito coby uměleckého prostředku velice účinně a působivě i ve zmíněné filmové podobě románu (u klíčového motivu, kdy vyhřeznou vnitřnosti zraněného Snowdena, k jehož plnému filmovému sdělení dojde až před koncem).

Pojďme se teď v souvislosti s těmito figurami (či uměleckými prostředky obecně) podívat na některé postavy, děje, epizody, které tvoří strhující a zábavné čtení. Na základě řečené hyperboly (přemrštěnosti) a zároveň nekonečné, bezbřehé řady se rozvíjí vyprávění o obchodních aktivitách Mila Minderbindera, který je duchovním otcem těchto podvodů, Orra, plukovníka Cathcarta a dalších účastníků „kartelu“. Milo používá vojenské bombardéry pro převážení zboží a jednu komoditu vyměňuje při cestách po celém středomoří, Egyptě a dalších zemích postupně za druhou, takže se obchoduje – ve všech myslitelných zemích kromě Ruska – s vajíčky, rajčaty, mandarinkami, ananasovými melouny, mraženým filé, uzeným tresčím filé, ústřicemi a mušlemi, polským salámem, buráky, sladkými bramborami, hořčičnými semínky a kropenatými fazolemi pastinákem, pečivy a zákusky (vypsáno ze stran 255-258, kapotu letadel přelepí názvem M&M – společnost pro obchod ovocem a potravinářským zbožím a po rozšíření „kartelu“ M&M – pečivo a zákusky). Vše funguje (jak vlastně, rovněž ve veškeré absurditě, vlastní moderní ekonomice, vysvětluje Milo na s. 235 v kap. 22 Milo starosta) do doby, kdy vznikne problém, že skoupí celou úrodu egyptské bavlny, kterou pak ale nikdo nechce. Celá situace pak eskaluje do té míry, že se Milo domluví s nepřítelem (Němci) a bombarduje vlastní leteckou základnu, střílí do skladů atd., protože to má s Němci ve smlouvě. Zdá se, že to neprojde, nicméně je tady kartel („Každej má svůj podíl“, opakuje vždy Milo), takže by museli být postaveni před válečný soud i vysocí důstojníci, včetně velitele, a to se nestane.

Postupně se dozvídáme o motivaci jednotlivých postav při účasti ve válce. Ta je rozdílné povahy: plukovník Cathcart by byl rád zmíněn v časopise The Saturday Evening Post (kaplana nabádá, aby se modlil za menší pumový rozptyl, protože pak lépe vypadají letecké snímky, s. 198), generál Peckem je povýšen na základě elegantních memorand, poručík Scheisskopf chce dělat vojenské přehlídky a na základě jejich dokonalosti je nakonec povýšen na generála, zatímco nevnímá nevěry své ženy, růžové, lenivé ženušky (76, nevěry s Yossarianem) a její přítelkyně, devatenáctileté temperamentní potvůrky s měděně zelenýma očima a zlatými vlasy (75) do té míry, že jí na její sdělení, že „zase budou mít děťátko“ odsekne, že „na blbosti nemá čas“, Milo Minderbinder, brilantní, jen zdánlivě bláznivý proviantní (zásobovací) důstojník chce, jak v minulém odstavci okomentováno, vybudovat celosvětový kartel černého trhu (v originále s názvem M & M Enterprises) a Hladový Joe chce fotografovat nahé ženy (pěkná scéna, když chce vyfotografovat Lucianu po zmíněném rozhovoru s Yossarianem, a říká, že je z časopisu Life a udělá úžasný skandál, s. 167). Yossarian má jediné přání, dostat se domů se zdravou kůží.

Jednotlivé postavy jsou přitom charakterizovány v podstatě jako v realistickém románu, ale jen do určité míry, vzápětí se tato charakteristika může překlopit ve svůj opak (inverzi, další ze základních figur či proměn významu, který je jedním ze základních uměleckých prostředků výstavby textu – jednou z jeho podob je i ironie). Tak namátkově jeden z vojáků, Clevinger: Clevinger, neohrabaný dlouhán s bušícím srdcem a pobledlou tváří, s hladovýma očima a s horečnatým mozkem, toho věděl tolik proto, že to byl génius. Když studoval na Harvadu, získával za své úspěchy stipendia jak na běžícím pásu, (…) Všichni se shodovali v tom, že to Clevinger v akademickém světě dotáhne velmi daleko. Krátce řečeno, Clevinger patřil k lidem, kteří překypují inteligencí, ale chybí jim zdravý rozum. (…) Byl to zkrátka trouba. (s. 73)

Pěkný příklad „realistické“ charakteristiky je letce Orra:  Orr byl snad největší rapl, s kterým se kdy Yossarian setkal – přímo k sežrání. Měl obhroublý ducatý obličej, světle hnědé oči mu neustále vylézaly z důlků jako dvě skleněné kuličky a napomádované melírované vlasy, husté a kučeravé, mu na hlavě vytvářely cosi jako kotec pro štěně. Téměř pokaždé, když se dostal do vzduchu, skončil s letadlem ve vodě nebo mu rozstříleli motor. (s. 234) V příběhu se nakonec (s. 452-3) ukáže, jak to, co vypadalo jako podivnost (holka ho mlátila střevícem do hlavy, neustále něco kolem dokola „opravoval“, nějaké ventily, sestrojoval kamínka, ony pády do vody, zdánlivě nesmyslné vyzkoušení všeho v záchranném člunu) byla nikoli potřeštěnost, nýbrž vlastně rafinovaně předem promyšlená příprava na útěk, který se mu nakonec podařil – to, že se dostal do Švédska, se dozvídá Yossarian v poslední kapitole románu a chce jen následovat. To, co budilo zdání absurdity, je naopak racionální a povzbuzující v tom smyslu, že je přece jen naděje, byť nepatrná, z absurdního kolotoče uniknout.

Mezi charakteristikami osob v románu se zvláště vyjímá celá galerie vysokých důstojníků s jejich sebestředností, arogancí a povýšeností. Ješitnost a cílevědomý kariérismus generála P. P. Peckema je po úvodní charakteristice – Byl to vnímavý, elegantní, jediný muž, který dokázal hravě odhalit slabůstky svých bližních, jen pro své vlastní neměl smysl, a jediný člověk, který mu nepřipadal zcela nemožný, byl on sám. (s. 323) doplňuje autor nejdříve komentářem k jeho sebechvále – rozhodit dokořán dveře omračující pokladnice svého vzdělání a pochlubit se nepřebernou zásobou slovních hříček, moudrostí, pomlouvačných výpadů, moralistních kázání, anekdot, přísloví, epigramů, aforismu, bonmotů a ironických poznámek – jednotlivými přívlastky (které rovněž vytvářejí pozoruhodnou řadu, jako kdyby si autor s jazykem s potěšením hrál) jako s okázalou přívětivostí (322), s naučenou bodrostí (s. 323), tónem promíjivé velkodušnosti (324), s chladně vypočtenou přísností (325), poslední je už charakteristika ovšem v celé větě – z generála Peckema prýštila opět všemi póry srdečnost (328).

Podobně je charakterizován jiný důstojník v rozhovoru s kaplanem, který se po leteckém neštěstí, srážce dvou letadel a dvanácti mrtvými už odmítá smiřovat s počtem bojových letů: Podplukovník Korn se zastavil a s nepříjemným výrazem ve tváři se o schod vrátil. „Chci tím říct, že o tom budeme přemýšlet, padre,“ odpověděl s přezíravým sarkasmem. „Přece byste nechtěl, abychom si to předem řádně nerozvážili.“ (s. 392) A dále v rozhovoru: Otočil po kaplanovi hlavu s mrzutou netrpělivostí (dtto), Podplukovníkovy tlusté, temné tváře se neočekávaně naduly potlačovaným smíchem (…) Podplukovník Korn se škodolibě zaculil a pak se konečně triumfálně rozchechtal (etc.)

Jeden z nejrozsáhlejších popisů-charakteristik nalezneme u plukovníka Cathcarta (kapitola č. 19, uvedená jeho jménem, s. 193 ad.), jehož výše zmíněný podplukovník Korn byl „jeho loajální, nepostradatelný spojenec“, ale zároveň mu „šel příšerně na nervy“ (zase pěkný příklad kontradikce, rozporu, jakých bychom našli v románu rovněž desítky příkladů). Cathcart je ten, který je vlastně zodpovědný za řadu neštěstí (viz např. výše zmíněnou srážku letadel), protože je to právě on, který nesmyslně zvyšuje počet bojových letů, aby nemusel povolávat odjinud zálohy a především propouštět ty, kteří splnili závazek, domů. Důstojník, který tak umíral touhou stát se generálem, že byl k tomu účelu ochoten vyzkoušet cokoli, je líčen takřka balzacovsky podrobně.

Vyberme několik formulací, počínaje tou úvodní: Plukovník Cathcart byl mazaný, úspěšný, nepořádný, nešťastný šestatřicetiletý muž. / Byl rozhodný a zamindrákovaný, sebejistý a otrávený. / Byl to pěkný chlap a zároveň docela obyčejná šedivá myš, robustní, namyšlený náfuka, který začínal tloustnost a trpíval chronickými, neodbytnými záchvaty strachu. / Plukovník Cathcart byl nasupený širokosecí hromotluk. Nakrátko přistřižené vlasy mu na konečcích začínaly šedivět a v sevřených rtech neustále svíral ozdobnou cigaretovou špičku, kterou si koupil den předtím, než odletěl na Pianosu převzít funkci velitele skupiny. Tou špičkou se honosil při každé příležitosti a naučil se ji ovládat přímo virtuózně. (…) byl by tu zatracenou věc nejraději zahodil, ale zabránilo mu v tom neochvějné přesvědčení, že je to právě ta cigaretová špička, co jeho mužnému, vojáckému vzezření spolehlivě dodává vysoký lesk rafinovaného hrdinství, jímž oslnivě zastiňuje všechny ostatní plukovníky americké armády, kteří jsou jeho soupeři. (…) V tomto ohledu byl plukovník Cathcart přímo neúnavný – pilný, soustředěný, zkušený vojenský taktik (…) (s. 193-194)

A tak bychom mohli pokračovat, například kapitán Black je posedlý věrnostními přísahami (Velké křižácké tažení za věrnostní přísahu, s. 119), které ovšem skončí blamáží, když major – - – Coverly odmítne podmínku výdeje jídla v důstojnické jídelně podpisem přísahy. Jmenování majora Majora velitelem perutě považuje kapitán Black za spiknutí, jeho podobnost s Henry Fondou interpretuje tak, že Major ve skutečnosti je Honda, a pokračuje oznámením, že je to komunista.

Vzhledem k soustředění na Hellerovu ironii a absurdní humor, břitkou satiru na armádu a poněkud trpký pohled na realitu může čtenáři uniknout Hellerův skvělý literární styl, umění výstižné, strhující formulace. Tady tedy ještě několik příkladů, poukazujících tímto směrem:
Plukovníkovy povislé, moučnaté tváře se najednou zabarvily žhnoucími skvrnami nadšení. (s. 196) A jiný: Každé okno bylo rozbité a vytlučenými tabulkami vtékala dovnitř inkoustová tma. Yossarian si tu scénu dovedl živě představit – humpolácký dupot urostlých vojenských policistů v bílých helmách, divoký, zlovolný počitek, s jakým páchali své dílo zkázy, jejich svatouškovský, nemilosrdný, zvrhle zaslepený smysl pro povinnost.  (S. 411)

Posuňme se ještě blíže k jádru děje a jeho peripetiím. Yossarian, jak už bylo uvedeno v předchozím kontextu, se snaží dostat se po počtu povinných letů z vojenského nasazení domů, jeho nadřízený plukovník Cathcart však vždy těsně před dosažením hranice tento počet zvýší (po jmenování se nadouvá v nové uniformě a zvýší počet letů z pětadvaceti na třicet). Hladový Joe se vždy pod nervovou zátěží při čekání na propouštěcí lejstra, mění v lidskou trosku, vříská v noci. Kapitán Yossarian mu radí, ať jde za doktorem, ten to odmítá. Indiánský náčelník Bílý Polozub bydlí ve stanu s kapitánem Flumem, tichým, vystrašeným důstojníkem, který měl na starosti propagaci.  Ten se bojí, že mu Indián podřízne hrdlo, když bude spát. Když se ho ptá, proč to chce udělat, dostane odpověď „A proč ne?“ (kap. 6) Poté, co Cathcart povýšil, jmenoval důstojníka se zvláštním jménem major Major novým velitelem perutě. „Jste novým velitelem perutě,“ zařval na něj přes trať plukovník Cathcart. „Ale nemyslete si, že to něco znamená, protože to vůbec nic neznamená. Znamená to jedině to, že jsem novým velitelem perutě.“ (s. 62) Další z příkladů absurdní logiky u armády. Cathcart dále zvyšuje počty operačních letů na čtyřicet a dál.

Yossarian odchází do nemocnice, za deset dní si to rozmyslel a ze špitálu utekl, poté, co plukovník Cathcart zvýšil počet letů, zase uháněl zpátky (s. 172). Počet letů se zatím postupně zvyšuje 35, 40, 45 a výše. V nemocnici je, jak je ironicky komentováno, méně nemocných než mimo ni, a stejně tak i mnohem menší úmrtnost než při létání (172). Chod nemocnice je jedním z důležitých témat, v předchozím textu jsem uvedl příklad z první kapitoly románu (plukovníkova diagnóza, s. 19), vystihující mechanismus tohoto zařízení - neustálé střídání lékařů, jejich alibismus, (i dnes komentované) roztříštění medicíny na obory, z něhož vyplývá určování diagnózy podle vlastní specializace, tj. pacient zkrátka nemůže mít akutní nefritidu, protože lékař, který jej právě ošetřuje, se specializuje na meningitidu, jak se dozvíme v jiné pasáži.

Na jiných místech narůstá absurdita charakteristiky tohoto prostředí do obludnosti, tak prohlídka v nemocnici (s. 188, „kolik prstů vidíte?...“) se opravdu podobá té v Haškově románu. Vrcholem je scéna, kdy má Yossarian příbuzným, kteří přijeli zdaleka za svým umírajícím synem, sehrát představení, v němž jej nahradí, protože syn už zemřel.

Není divu, že  i Yosarrianovy reakce adekvátní tomu, co prožívá. Kapitán útočí dokonce na Boží prozřetelnost slovy: Co se to muselo honit v té jeho zvrácené, zlovolné, fekalistické mysli, když staré lidi olupoval o schopnost kontrolovat si myšlení? Proč vůbec krucinál vynalezl bolest? (…) Všechno to kolosálně, přímo nesmrtelně zfušoval, packal jeden! Jen uvaž, jakou měl jedinečnou příležitost a mohl udělat něco opravdu pořádného – a podívej se na ten nesmyslnej, hnusnej bordel, co mu z toho nakonec vyšel. Nad tou jeho naprostou neschopností zůstává rozum stát. Dneska by si nevydělal ani na slanou vodu. (s. 186)

Součástí Yossarianovy obranné strategie jsou – vedle rafinovaných činů jako je posunutí bojové mapy za hranici Boloni – drobné kroky, které jej mají udržet v nemocnici, ale zároveň tak, aby nemusel na operaci. Uvedu jako příklad jeden z rozhovorů jmezi Yossarianem a poručíkem Milem Minderbinderem ohledně požívání ovoce. Milo se domnívá, že ovoce nemocnému škodí, když má tu jaterní chorobu, ten mu odpovídá, naopak, ovoce mu svědčí, proto žádné nejí a rozdává ho. Když mu dojde, požádá desátníka Snarka, aby je doplnil, protože na něj má nárok, a Nately si ho bere celou krabici sebou, když letí do Říma a dává je prostitutce, do které se zamiloval.

Počet operačních letů (mezi cíli letů se uvádějí Ferrara, Boloňa či Avignon, lety jsou obvykle spojeny s nějakým průšvihem) je pochopitelně jednou z hlavních příčin celé řady úmrtí, i když ne jediný. Kromě smrti Snowdena, která je jedním z hlavních motivů celého příběhu (zmrzl uprostřed žhavého léta, opakuje se několikrát v textu), jsou tu další, počínaje „mrtvým mužem“ v Yossarianově stanu, přes Krafta a Combse  (Kraft „to dostal“ při opakovaném Yossarianově náletu na cíl, zmínka např. na s. 113, Coombs zahynul v Kraftově letadle),  Clevingera (zmínka už na s. 111), mladičkého Natelyho až po zcela nesmyslnou smrt Kida Samsona, kterého na pláži přesekne vrtule letadla letícího příliš nízko. McWatt, který letadlo řídil, jej pak obrátí do skalního masívu a zabije se. 

Clevinger se beze stopy rozplynul v záhadném mraku, a tato smrt je znovu komentována, jak uvedeno výše: Nikdo se tam nerozstříkne na beztvaré krvavé chuchvalce. Nikdo se tam neutopí ani není zasažen bleskem, nikoho tam nerozmašíruje splašený stroj, nikoho nerozdrtí sesuv půdy. Nestřílí se tam při přepadení, neškrtí při znásilňování, nebodá nožem jako někde v putyce, nikoho tam otec či syn neutluče sekerou … (s. 173)  Mimochodem další příklad kumulace, zde jednoho z výrazných expresívních uměleckých prostředků. Vede k absurditě, ačkoli sama o sobě absurdní není – podobně jsou vyjmenované všechny osoby, které Yossariana chtějí zabít – Hitler, Mussolini a Tódžo, poručík Scheisskopf, plukovník s knírem, sestry Cramerová a Duckettová, Texasan, chlap od kontrarozvědky – „a tak po celém světě byli roztroušeni barmani, zedníci a průvodčí autobusů, kteří žíznili po jeho smrti, páni domácí a nájemníci, zrádci i vlastenci, násilníci, vyděrači i patolízalové – ti všichni se ho chystali oddělat.“ (s. 178-9)

Reakce na ohrožení a extrémní stres jsou různé. Nejsou to jen osoby, které se stávají předmětem určité posedlosti, která je projevem na hranici paranoidní psychózy, stihomamu (psychiatři tento jev odborně nazývají perzekuční blud), ale nemoci, které ke smrti vedou: Hladový Joe sestavoval seznamy smrtelných nemocí, a to podle abecedy (179). Na tomto místě probíhá také rozhovor, který znovu pojmenovává podstatu věci (a Hlavu XXII): Yossarian říká vojenskému lékaři Daneekovi, že by mohl být uznán letu neschopným, protože má při nasazení neskutečný strach, ten mu ale vysvětluje, že je zcela normální, při útoku se zbláznit strachem. Kdyby žádný strach neměl, byl by blázen a musel by zůstat na zemi. Podobně mu to říká i Major Major, když se mu snaží vysvětlit, že Cathcart stále zdvihá počet letů a možnost propuštění mu tak uniká (s. 109). Yossarian začíná chápat hlubší smysl Hlavy XXII. (s. 180)

Smrt se stává groteskním přízrakem, neuchopitelným a neviditelným. V nemocnici leží zvláštní bizarní bytost, všechny čtyři údy zavěšené kolmo vzhůru – „zbytečné údy“ (174): voják v bílém byl zhotoven výlučně z gázy, sádry a teploměru (s. 174) Můžeme přitom pomýšlet na princip přepodstatnění, událost je ale u ostatních spojená s poněkud cynickým žertováním (třeba je v obvazech někdo jiný, Mudd, mrtvý muž, nebo tam vůbec nikdo není, kdoví, zda je naživu atd., s. 176)

Pokud bych uvažoval metaforicky (a možná s jistou dávkou cynismu, tedy na vlně Hellerova románu), řekl bych, že smrt je „inverze“ (ono barokní „v prach se obrátíš“), a ve válečném běsnění navíc něco  zvráceného/obráceného, proti rozumu i etice (obojí hraje v románu svou roli).

Jednou z charakteristických figur, které Heller používá vedle kumulace, řad či opakování, je právě inverze, a týká se nejrůznějších případů. Jedním z nich je obrácení rolí v subordinaci (podřízenosti). Ta je jedním ze základů organizace armády, a jestliže autor ve své satiře ostře zesměšňuje válku coby nehumánní zvrácenost, je jedním ze způsobů tohoto zesměšnění i tato změna rolí: desátník Whitcomb, podřízený kaplanovi, který je samozřejmě důstojník, se k němu chová s vyzývavou drzostí, klade mu nehorázné otázky – pucflek, kterého mu vnutil podplukovník Korn, aby mu uklízel ve stanu a staral se o jeho věci, mu zase zapomněl vyčistit boty, a nejen to, dokonce si dovolí vytýkat mu, co je jeho další a další chyba, sekýruje ho, zatímco kaplan se s touto skutečností smiřuje a je v neustálé defenzívě (až na poslední kapitoly, kdy se vzmuží) nejen před ostatními důstojníky, ale i před svým podřízeným, který situaci bezostyšně využívá ve svůj prospěch. Pro cynického desátníka je dokonce i další neštěstí, dvanáct mrtvých při srážce dvou letadel (při němž zahyne Nately), vítanou, nadšeně komentovanou událostí: znamenalo hromadné odeslání dalších dvanácti kondolenčních formulářů s podpisem plukovníka Cathcarta jejich příbuzným, což značně posilovalo jeho naději, že se mu podaří umístit ten článek o plukovníku Cathcartovi ve velikonočním čísle The Saturdyy Evening Postu.(382)

Paradox, zvrácená logika je výraz, který na jednom místě explicitně použije i autor – v okamžiku, kdy se kaplan konečně vzchopí a řekne podplukovníkovi Kornovi, který vše ovšem vnímá se znuděným nezájmem, že není správné požadovat osmdesát bojových letů. Kaplan opět jednou zůstal jako opařený. Na každém kroku se mu stavěla do cesty zvrácená logika. (391)

Proti „normální“ logice (pokud je něco takového v armádě myslitelné) je v románu i kariérní postup, povyšování, tedy přidělení vyšší hodnosti, totiž neprobíhá podle zásluh nebo nějakých jiných pravidel: poručík Scheisskopf (důstojník s nejobludnějším jménem) „přeskočí“ veškerou logiku a při povyšování ostatní důstojníky a stane se – k jejich nezměrnému vzteku – nejen generálem, ale i nadřízeným všech. Jestliže je výchozím bodem organizace něco podobného, musí být obrácené/zvrácené i vše ostatní.

S převrácením hodnot a souvislostí je spojena i postava McWatta. McWatt byl jeden z podivných, paradoxních nesrozumitelných jevů, které Yossariana obklopovaly. McWatt byl asi největším bláznem z celého osazenstva Pianosy, protože byl po duševní stránce naprosto v pořádku, a přesto mu válka nevadila. (kap. 7, s. 65) Je to tedy – podle jedné z definic, kterou jsem našel o člověku, který nemá jakoukoli „záklopku“ strachu (podobně jako ji nemá malé dítě) – v případě člověka dospělého psychopat. V případě McWatta (jakoby autor záměrně vytvářel celou galerii různých postojů) se toto nebezpečí pro ostatní prokázalo, když zabil svého kolegu riskantním letem na pláži.

K absurdní komunikaci jsem mohl zařadit, ale i nyní mohu uvést coby příklad figury, kterou bych označil jako disjunktivní (vylučovací) spojení (termín disjunktivní se používá ve výrokové logice, ale i v gramatice pro typ souřadících spojek a souvětí, v mluvnici silnější než „odporovací“, adverzativní), chování Majora Majora Majora, který se necítil vzhledem k podivnému povýšení mezi ostatními dobře a vede absurdní hovory se seržantem Towserem. Tomu zakáže, aby za ním někdo chodil, když je tady (může přijít jen, když tu není), přestane chodit do důstojnické kantýny a pohybuje se po vojenském prostoru tímto zvláštním způsobem. Když například kapitán Appleby si jde stěžovat, že Yossarian odmítá používat tabletky proti malárii, tak jej službu konající seržant vyzve, aby se posadil a na otázku, jak dlouho bude čekat dostane odpověď, že prý do té doby, než půjde Major Major na oběd, pak může hned jít dovnitř. To už tam ale major nebude. Ano, vrátí se zase až po obědě, to ale bude Appleby muset kancelář ihned opustit. Kdy se s ním tedy bude moci setkat? Nikdy. (113)

Pokud jsem při interpretaci Hellerova románu Hlava XXII zpočátku poukázal na některé figury (tak, jak se o nich hovoří v teorii literatury, poetice, ale s vlastním záměrem rozkrýt podoby absurdity v knize), bude s přibývajícím textem stále zjevnější i jedna další, totiž klimax, stupňování, možná i ve smyslu akcelerace, ale především roztáčení fabule do obludné neuvěřitelnosti expresívních kotrmelců v ději. K eskalaci dochází v řadě případů, například když má Milo pomoci Yossarianovi najít sestru „Natelyho děvky“ a komisař, který se k Milovi chová servilně do okamžiku, než se Milo dychtivě a zhypnotizovaně vrhne do obchodu s pašovaným tabákem, jakoby neslyšel a s „horečně planoucíma očima“ (414), změní vmžiku své chování a vyhrožuje Yossarianovi vězením. Yossarian nyní bloudí po evropské metropoli v naprosté depresi. V tu chvíli stín zkaženého světa, který jej celou dobu pronásleduje, nabývá neironické a nesatirické, apokalyptické vize: Ta začíná obrazem („trýznivou vidinou“, která se pak vrací) malého chlapce: Ze tmy před ním se vynořil malých chlapec, v tenké košilce, v potrhaných kalhotkách, bos, s chorobnou, bledou tvářičkou. Měl černé vlásky a byl by nutně potřeboval holiče, boty a punčochy. Končí pak repetitivní žalobou (napadá mě, že má vlastně poetiku biblického žalmu) takřka na celou stranu knihy: Mizerný, všivý svět! (…) Kolik domů je tam na spadnutí, kolik manželů ožralých, kolik žen bito. Kolik dětí se tam právě třese strachy, je surově zneužíváno, opouštěno. Kolik rodin hladoví, protože nemá na jídlo? Kolik srdcí je zlomených? Kolik lidí spáchá ještě této noci sebevraždu, kolik jich zešílí? (415)

Šílenství pak pokračuje řadou děsivých obrazů: epileptickým záchvatem zmítaného mladého poručíka, opilými vojáky, které souloží s rovněž opilou ženou, která škemrá, „už ne, phrosím“, „v ponuré temnotě“ nelidsky bitým kňučícím psem (celá scéna je jak z Franze Kafky, ačkoli je citován Dostojevského Raskolnikov a ubohá kobylka, kterou mlátí), a řadou dalších scén pronásledování, až vyvrcholí v okamžiku, kdy Aarfy znásilní a vyhodí z okna „šťastnou, prostoduchou a přičinlivou“ služku z důstojnického apartmá Michaelu, a na Yossariavo zděšení – Aarfy, zešílel jsi? Yossarian nebyl téměř schopen slova. „Zabil jsi mladou holku. Zavřou tě!“ Aarfy reaguje slovy „Nezavřou. Proč by kvůli ní starýho dobráka Aarfyho zavírali?“ a na další repliku „Protožes ji vyhodil z okna. Leží na ulici mrtvá.“ odvětí „Nemá tam co dělat. (…) Je zákaz vycházení.“ (s. 421) Nezatknou však Aarfyho, nýbrž Yossariana, protože byl v Římě bez propustky, a jako podle pravidel gagu ve filmových groteskách zatčení končí slovy podplukovníka Korna, „Tak vás posíláme domů.“ (Jen podotkněme, že v řečeném kafkovském modelu by skončil, protože se nebránil, za hranicí města „jako pes“, nalezneme zde nicméně výraz, označující Yossarionův pocit jako „mučívé odcizení“, s. 415.) Absurdita celé situace se vyhrocuje (v typickém obrácení logiky ve zdánlivě správný závěr) v Aarfyho slovech, který se zachechtal: „Vždyť to byla jenom služka. Nezdá se mi, že by dělali bůhvíjakej cirkus kvůli jedný mizerný italský služce, když každej den přicházejí o život takový tisíce lidí.“ (421)

Jedním z vrcholů eskalace je Yossarianův střet s „Natelyho děvkou“ (v kapitole 38, Mladší sestra, jejíž obsah je, jako obvykle, jiný než titul navozuje) poté, co Yossarian chce sdělit zprávu o Natelyho úmrtí této dívce, a ta si nechce nechat nic vysvětlit a vrhne se na něj zuřivě v hysterickém amoku se slovy „Bruto! Bruto!“ a pokusí se jej probodnout nejdříve škrabkou na brambory, pak ho kopne mezi nohy, mrští o něm popelník, zasáhne ho lahví vína, a po jen zdánlivém uklidnění, kdy ji Yossasrian hladí po vlasech, se na něj vrhne znovu s kuchyňským nožem (Její zrádná podlost ho ochromila a naplnila hrůzou, s. 399) V následujících okamžicích nevíme, co je realita a co je sen („Poslyš, třeba se ti to všechno jenom zdálo,“ říká mu Hladový Joe) či Yossarianův perzekuční blud – vzhledem k nepravděpodobnosti toho, že jej žena znovu přepadne nejen, když vyjde z toalety, ale i pak, když přistanou v Pianose a nezasáhne ho jen proto, že jí na štěrkovém povrchu letištní plochy ujely nohy, a když ji Hladový Joe dopravil zpátky do Říma, čeká na Yossariana opět večer za stanem, když se voják vrací z důstojnického klubu a křičí „Nechtě mě ho zabít a potom s váma budu dělat fiky-fik“. (401) Tato sekvence se odehraje ještě před tím, než se Yossarian vydá do Říma, jak jsem to popsal v předešlém odstavci, nicméně přízrak „Natelyho děvky“ se ještě několikrát objeví ve snaze Yossariana zabít. Pronásleduje Yossariana na letiště a dokonce na Pianosu a coby přízrak se pak objevuje neodbytně a zákeřně s nožem na jakémkoli místě…

Se samotným fenoménem Hlavy XXII se setkáme již od počátku příběhu (viz např. citovaná pasáž na začátku tohoto komentáře). Kromě vlastní vymknuté logiky předpisu se Hlava XXII postupně naplňuje – jak v jejích důsledcích, tak v její vlastní existenci, vlastně neexistenci. Po všech dějových peripetiích dospívá kapitán Yossarian totiž k přesvědčení, že Hlava XXII je vlastně nedoložitelná chiméra: Cestou po schodech dolů vztekle proklínal Hlavu XXII, když věděl, že něco takového jako Hlava XXII neexistuje. Hlava XXII neexistovala, tím si byl jist, ale to nebylo vůbec důležité. Důležité bylo, že si každý myslel, že existuje, a to bylo mnohem horší, protože nebyl k dispozici žádný objekt, žádný text, který by bylo možné zesměšnit nebo vyvrátit, zažalovat, zkritizovat, napadnout, pozměnit, nenávidět, proklít, poplivat, roztrhat na cáry, podupat či spálit. (s. 412, mimochodem další pěkný příklad řady či kumulace) V knize má Hlava XXII samostatnou kapitolu s tímto názvem, ale jako i v jiných případech, jedná se v ní o něčem jiném, totiž o dohodě podplukovníka Korna a plukovníka Cathcarta, že Yossarian může být propuštěn a jít domů za podmínky, že je „bude mít rád“. Vlastně neexistence motivu Hlavy XXII v kapitole takto nazvané paradoxně vystihuje podstatu neexistence předpisu, stejně tak jako následnost kapitol Hlava XXII a Snowden (posloupnost kap. 40, Hlava XXII, kap. 41. Snowden a závěrečná kap. 42 Yossarian) postihuje vnitřní souvislost absurdní vojenské administrativy, válečných tragédií a osobního přístupu hlavního hrdiny, který se nakonec rozhodne jinak, než že přistoupí na vydírání Korna a Cathcarta s „odměnou“ propuštění.

Tato poslední zmíněná souvztažnost nás zavádí dokonce k úvodní otázce (mého motivu zabývat se knihou), totiž otázce ostrova. Pokusím se jen zdánlivě sofistikovanou odpověď na ni ozřejmit. Vyjděme z otázky, kterou si položíme, jaký je rozdíl mezi nabídkou Korna a Cathcarta a prodejnou láskou v Římě, za kterou vojáci létají z ostrova Pianosy. Armáda a prostituce je – v několikerém smyslu, včetně onoho kvetoucího černého trhu – dokonale propojená, dokonce je nepochybné, že jedno z druhého vzkvétá. Zřejmost této intence nám dojde v okamžiku, kdy se Yossarian vrátil (v kap. 39, Věčné město) do Říma a na místě, kam dříve chodívali vojáci za prostitutkami (kde bydlela „Natelyho děvka“), najde jen stařenku, která naříká, že jsou všechny pryč (už okomentovaná pasáž, dokládající figuru opakování).

Na Yossarionovu otázku, zda to, že je všechny vyhnali, mělo nějaký důvod, mu stará paní odpoví, že žádný důvod neměli, opravňovala je ale Hlava XXII. „Podle Hlavy XXII mají právo udělat cokoli a my jim v tom nemůžeme bránit (…) Ukázali vám, co to je?, ptá se se zděšením Yossarian? (…) Hlava XXII se nemusí nikomu ukazovat,“ odpověděla stará paní. „Tak to říká zákon.“ „Jakej zákon to říká?“ „Hlava XXII.“ (s. 410)  To je přece něco nemyslitelného. Vojáci argumentují v civilním prostoru, navíc v jiné zemi, vojenským předpisem. Tato absurdní souvislost potvrzuje právě onu absurditu. Nu a nyní jen konsekvence, generující odpověď na otázku ostrova:

Řím leží na pevnině, americká vojenská základna na středomořském ostrově. Ostrov, ze své podstaty, kterou pojmenovává italský ekvivalent slova ostrov – „isola“ (jaká náhoda, že se příběh odehrává právě v Itálii!), v Hellerově románu není místem trosečníků a příběh není robinsonádou, jako tomu bylo tradičně v dobrodružných knihách právě od Robinsona přes Lemuela Gullivera až po fantastické příběhy Julese Verna, naopak mezi ním a pevninou panuje čilý ruch. Pravda ruch, založený na korupci, černém trhu a prostituci, ale čilý ruch. Obojí je nezbytně propojeno, ale pouze na tomto absurdním a přitom reálném základě. V okamžiku, kdy Yossarian opustí posádku bez propustky, je vzápětí zatčen a hrozí mu vojenským soudem (je to samozřejmě jen záminka, nadřízení se jej chtějí především zbavit).

Skutečnost ostrova, tedy místa, které v historii bylo obrazem utopie (ideálu, k němuž bychom chtěli směřovat) či něčeho zaniklého (v Atlantidě), ikonou vždy poukazují k čemusi základnímu v existenci člověka a mýtem, vypovídajícím o této představě, se stává parabolou, podobenstvím moderního světa s jeho hrozbami, světa, kde jsou zrušena tichá místa nedotčené panenské přírody a nahrazena ztřeštěným a zběsilým provozem, honbou za mocí, která se obrací ve svůj protiklad (či důsledek?), devastaci hodnot a totální zkázu, pohlcující vše bez ohledu na to, zda se jedná o pevninu či ostrov.

Jestliže ostrov byl kdysi „jiné místo“, je zde v pozadí nevyslovená otázka, co je to vlastně dnes toto „jiné místo“, protože rozhodně lze stěží rozhodnout už to, které z obou míst, pevniny a ostrova, je „jiné“. Je-li možno toto vůbec takto uvažovat v absurdním světě, který román prezentuje.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlava_XXII

https://www.databazeknih.cz/knihy/hlava-xxii-403?c=all

https://de.wikipedia.org/wiki/Toskanischer_Archipel

B-25, letadlo kapitána Yossariana
https://cs.wikipedia.org/wiki/North_American_B-25_Mitchell

Film
https://www.csfd.cz/film/6972-hlava-22/prehled/

Vydání, s nímž jsem pracoval (a na které odkazují čísla stránek u citátů):
Joseph Heller, Hlava XXII, BB art, 2000. Překlad Miroslav Jindra, 1979, 1996, 1999