Josef Wenzig (1807 – 1875)

Josef Wenzig (1807 – 1875)
Sedmdesát dva jmen české historie
Díl pořadu vysílán 19. 3. 2010 (č. 66)

V dobách pozdního dětství či raného jinošství, kdy jsem si prohlížel staré ilustrované časopisy, jsem si pletl dvě jména: Josef Wenzig a Adolf Wenig. Pochopitelně jsem netušil, že Smetanova libretistu na jedné straně a spisovatele, autora staropražských pověstí nespojuje jen podobné jméno, ale celou věc komplikují další záležitosti, totiž na straně Adolfa Weniga, který měl (kromě jiného) ještě bratra, rovněž Josefa, jehož charakteristické obrázky jsem rovněž znal, a pak ještě jedna záludnost, totiž že nejen Wenzig byl autorem předloh k operám, ale i jeho skorojmenovec, neboť na jeho libreto Čert a Káča složil Antonín Dvořák svou slavnou operu. A aby se to nepletlo, Josef Wenig byl pak ještě strýcem dalšího Weniga, křestním jménem opět Adolf, a ten byl zase výtvarníkem. To je příliš věcí najednou.

V našem případě se ale jedná o první ze dvou osobností české kultury. Jak už řečeno, Josef Wenzig je autorem dvou libret Smetanových oper, totiž Dalibora a Libuše. To je ovšem ikonka, k níž si Wenziga zařadíme při prvním seznámení. Ani při prohledávání webu jsem však kromě stručného článku na Wikipedii nenašel nějaký zajímavý portrét, takže to je ten případ, kdy televizní pořad Dvaasedmdesát jmen může být (pokud se týká internetu, samozřejmě můžeme také jít do vědecké knihovny) opravdu jediným zdrojem zajímavých informací.

Ještě předtím, než se zaposloucháme do vyprávění profesora Petra Charváta a na jeho základě sestavíme stručný text, dokončím velmi stručně téma „Smetanovi libretisté“, když připomenu, že Wenzig byl tím druhým v chronologické řadě tří autorů libret oper českého skladatele. Prvním byl na začátku šedesátých let 19. století Karel Sabina u prvních oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, poslední pak Eliška Krásnohorská v druhé polovině sedmdesátých let, jednalo se o opery Hubička, Tajemství, Čertova stěna a zamýšlená a nedokončená Viola. Josef Wenzig se pak časově řadí do druhé poloviny let šedesátých. Výjimkou ještě byly Dvě vdovy, autorem libreta byl Emanuel František Züngel. Opery s Wenzigovými librety nebyly ihned úspěšné. Naopak, premiéra Dalibora při premiéře propadla. Skladateli byl vytýkán nedostatek češství (wagnerianismus), libretistovi zase chatrnost ve výstavbě příběhu a nelogičnost. Dalibor, ve kterém později triumfovala Ema Destinová, zůstal dlouho nepochopen. Zmizel v archivu a partitura byla málem zničena za požáru Národního divadla. Útoky na tvůrce nebraly konce, až se skladatele zastal Jan Neruda, když se rozhodl odsoudit malost části svých krajanů. Libreta byla původně psána německy, do češtiny je přeložil až choceňský rodák spisovatel Ervín Špindler.

Je pozoruhodné, že autor, kterého máme spojeného s tak výsostně českým tématem, jako jsou národní opery, psal převážně německy. Wenzig se narodil v Praze a měl německé vychování. Pocházel z vojenského prostředí, otec byl setníkem pěchoty, a z důstojnické rodiny pocházela i matka. Po základní škole studoval v Praze u piaristů, na vysoké škole se věnoval pedagogice. Stal se vychovatelem v rodině Karla Chotka, příznivce všeho moderního. Chotek kdysi budoval vodní díla v Istrii, když přišel do Prahy, snažil se ji pozvednout stavbou silnic, dalšího mostu přes Vltavu, kanalizace, zřizováním sociálních ústavů. Wenzig se stýkal i s českými literáty. Poznal například Františka Ladislava Čelakovského. Když se stal profesorem němčiny a zeměpisu na pražské stavovské reálce, spřátelil se s Bernardem Bolzanem. To se nepochybně odrazilo na jeho národnostních postojích. Rok 1948 mu přinesl členství v Lípě slovanské a Národním výboru a o rok později byl vyzván hrabětem Thunem, aby se zúčastnil rozprav o budoucnosti českého školství, které shrnul v článku v časopise Květy. V roce 1860 shrnul svoje poznatky z návštěv škol po celé zemi v burcujícímu spisu Beiträge zur Pädogogik (Příspěvky k pedagogice). Jako by to byl blesk z čistého nebe. Wenzig se nevyhnul problémům. Dostal od císaře list, v němž nazván svůdce mládeže, vyzván, aby opustil svůj úřad a prosil o odpuštění. Wenzig však  hájil svůj národní postoj, částečně se před vídeňským dvorem ospravedlnil. Zasadil se o zřízení vyšší české dívčí školy. Byl zvolen poslancem do českého sněmu a prosadil, aby se česky vyučovalo na školách, kde je převaha českých žáků. Nakonec se ovšem ve Vídni znelíbil tak, že byl proti své vůli dán do výslužby. Ze svého úsilí však neustoupil. Spoluzakládal obchodní akademii, stal se prvním starostou Umělecké besedy, zřídil spolek pro chudé studenty. Překládal do němčiny Tomáše Štítného nebo Smila z Pardubic, Čelakovského, Erbena či Jana Erazima Vocela. Od roku 1864 se věnoval dramatickému umění. Zpracovával historická témata i veselohry. Takto se objevují v novém kontextu se objevují i libreta pro Bedřicha Smetanu.

Josef Wenzig má své místo vytesané zlatým písmem na fasádě Národního muzea právem. Usiloval o česko-německou spolupráci ve výchově národa, sloužil národu v oblasti kultury. Coby duchovní žák Johanna Gottfrieda Herdera zdůrazňoval, že mnohost a rozdílnost národů vytváří kulturní pestrost. Hovořil i o evropské identitě a zároveň o spravedlnosti k národům. Člověk dokáže vytvářet státy, nikoli národy. Wenzigova osobnost coby básníka, spisovatele, překladatele české literatury do němčiny, vlastivědce a pedagoga stojí i dnes za pozornost.

Dvaasedmdesát jmen české historie
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169539755-dvaasedmdesat-jmen-ceske-historie/209572232200030-josef-wenzig/
Stránka na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Wenzig
https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Wenig
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Wenig
Toulky českou minulostí
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/855-schuzka-konflikt-a-triumf--972153