Josef K. Šlejhar / Zločin

Josef K. Šlejhar / Zločin
novopacké inspirace

V hromádce knížek, které jsem si odnesl z nabídky nově vydaných knih poté, co je vybalila z rozměrné tašky v kavárně Saky Paky Bohunka Korbelářová na uvedení nové knížky Jaromíra Typlta, novopackého básníka a performera, na němž, podobně jako na jiných jeho vystoupeních byla prezentace řady krásných publikací vztahujících se k osobnostem Nové Paky součástí těchto vystoupení, byla rovněž kniha novopackého spisovatele Josefa Karla Šlejhara Zločin. Kniha takřka zapomenutá, totiž v upravené, krácené podobě vydaná před více než sto lety (v časopise Máj v roce 1909), nicméně nyní pozoruhodný nakladatelský počin, neboť se (ve vydání Herrmann & synové, 2007) dostává ke čtenáři zásluhou Josefa Hrdličky jakožto – podle jeho slov v Ediční poznámce – „pokus o rekonstrukci původní podoby“ díla.

Na rozdíl od i „do školních osnov“ zařazené novely Kuře melancholik, známé i z filmového ztvárnění (a dnes dokonce volně dostupné v plném znění na internetu) je tedy Zločin kniha, která vychází v hypotetické úplnosti vůbec poprvé. V původním časopiseckém vydání v časopise Máj došlo k redakčním úpravám (v Ediční poznámce je to doloženo i dopisem redaktora časopisu Františka Heritese, mimochodem pozoruhodné osobnosti své doby, vybavuje se mně dobová fotografie tuším s Jaroslavem Vrchlickým a, nejsem si jist, snad s Juliem Zeyerem), kdy byly mimo jiné (kromě krácení a stylistických oprav) vypuštěny tehdy neakceptovatelné pasáže, které vybočovaly za hranice únosnosti dle tehdejších etických konvencí.   

Kniha je tedy díky redakční práci Josefa Hrdličky editora unikát, jakkoli není jediným projevem obnoveného zájmu vydavatelů i kulturní veřejnosti o spisovatele pozapomenuté či dokonce svého času vnímané jako druhořadé, jejichž kvality jsou nicméně v časem proměněné perspektivě znovu objevovány, jsou překvapením svého druhu a, rád bych dodal, představují i proměnu vnímání celku dějin literatury a kultury. Tak je to i s Josefem Karlem Šlejharem, jehož Sebrané spisy vydal ve třech svazcích Antonín Grund v Aventinu v letech 1929–1931), a jehož díla (kromě opakovaně vydávané nejznámější knihy Kuře melancholik např. v ikonické edici Světová literatura v roce 1964 dříve spíše výjimečně, např. Zátoka smrti v regionálním nakladatelství Kruh v Hradci Králové, 1972, či tamtéž ve výboru Příběhy o lidech a zvířatech spolu s Raisem, Opolským, oběma Čapky ad. v roce 1980) začínají plnit pulty knihkupectví nejnověji ve vydání v nakladatelství Levyn, tak, Florian Bílek, mlynář z Byšic a Lípa (v jednom svazku), Peklo, Vraždění a úplně nejnovější (2024) Z Prahy. K pozoruhodným událostem na knižním trhu byl také rozsáhlý román Cvrček mého krbu (Akropolis, 2017, její pražské uvedení jsem komentoval, viz odkaz pod textem).

V případě Zločinu se ovšem nejedná o jednu z těchto nejnověji vydávaných knih Šlejharových, nýbrž možná z toho, co bylo na stolku v kavárně Saky Paky vyloženo, o knihu snad z té poslední doby nejstarší. Vyšla v roce 2007 v nakladatelství Herrmann & synové. Brožura s fialovou obálkou, na níž vystupuje zlatě vytištěno jméno novopackého spisovatele, název knihy a nad nimi, rovněž ve zlaté barvě, lebka umístěná v rozpínajícím se vějíři jakoby slunečních paprsků, tedy motiv, který se pak opakuje v grafice celé knihy, vedle motivu dvou ptáčků, jednoho sklánějícího se nad tím druhým, mrtvým, anticipuje atmosféru naturalistického (a zároveň s nádechem „mystickým“) líčení třech morbidních příběhů „navěšených“ na vypravěčovu cestu horským údolím (také Hrdlička hovoří o „zdánlivě jednoduché literární kompozici“ s řazením třech či čtyřech epizod).  

K nim se ještě dostanu, na prvním místě bych se rád nicméně soustředil na působivý autorský styl, s obsahem úzce spojený, lze dokonce říci, že kdybychom vypreparovali pouhou „věcnou“ kostru textu, tedy fabuli řečeno literárněvědným termínem, ztratilo by čtení zcela právě na oné naléhavosti, autenticitě drastičnosti, odstíněné z druhé strany emocí onou „malátností“, kterou podporují některé stylistické prostředky, a četli bychom – nejspíš jen v několika málo odstavcích, jakési novinářské kriminální zprávy o utýraném starci, zabitém dítěti či umučeném psu. Podívejme se tedy trochu blíže na Šlejharův jazyk.

Kromě mnohdy velmi složité větné konstrukce (orientace v ní „zatěžkává“ pozornost čtenáře a přispívá spolu s dalšími prvky k oné „malátnosti“, „strnulosti“ a zároveň excitaci, vytržení) a dnes (navíc odstupem více než jednoho století ještě zvýrazněné) odlišnosti od lexikálního materiálu, na jaký je zvyklý dnešní čtenář (k jeho charakteristice se ještě dostanu) je výrazným rysem poetiky Šlejharova textu celou jeho strukturu výrazně prostupující opakování výrazů (slov, slovních spojení) v elementární podobě (v několika blízkých větách či odstavcích, někdy i jakožto prosté reduplikaci), ale i od ní se odvíjejících dalších podobách (které lze pak zařadit dle běžného členění k stylistickým figurám [např. anafory] či zvukovým prostředkům [paronomázie apod.]), které pomáhají mnohdy budovat základní významový kontext a zvláštní atmosféru dění. Což raději doložím konkrétními příklady (zvl. z prvních stránek textu), jen ještě upozorním, že na „paralelnost“, jež je v této době dle komentáře Josefy Hrdličky nová, upozorňuje editor v doslovu Několik slov ke Šlejharově Zločinu jako na „účinný kompoziční princip“.

Hned na úvodní straně se několikrát (už jako první slovo, v první větě a pak znovu) opakuje slovo zločin, ústřední idea a téma knihy, slovo křik je obměněno slovem výkřik (s. 7), pozemskosti (s. 8, dvakrát v témže tvaru), dále třeba měsíc – v odlesku měsíčném – měsíčního světla (s. 8, slovo světlo se rovněž opakuje). Jakoby součást vnitřního odmítnutí toho, co se bude udávat v následujících příbězích, se v textu hromadí záporná slova, tak kromě tento zápor akcentující opozice nenaplněného – naplnila (s. 8) nenaplněného, ale nesmiřitelného; k nepohoršení […] a k nenarušení; neoznačitelném přízraku, na téže straně ještě např. nepostihlá, nesmírnost, neurčitém. Je tu celá řada slov začínajících na „za/zá“, tak záhadných, zamžený, záhadě, záludně, na následující straně pak záludou (s. 9, slovo v textu rovněž opakované), dvakrát začaly (s. 9). Bez nějakého zvláštního významu se dvakrát opakuje slovo tehdáž (s. 7), jiné to je ovšem se slovy jako v duši (s. 7, s 8), na dalších stránkách se bude opakovat v různých tvarech slovo „sen“, „hallucinace“ (psáno takto, obojí poprvé již úvodní s. 7).

Pozoruhodná je asonance do zelena zamžený (s. 8), jeden z příkladů upnutí textu k barvám a jejich valérům jako jednoho z aspektů budování místa dění jako mohutného prostoru, barev a světla, od nichž se posléze líčení dostává ke „vztahům“ – rozlehlé, nekonečné dědiny (s. 9) – opakuje se znovu výraz neoznačitelný přízrak.  Zvukově takřka shodná první dvě slova ve výrazu bludně, záludně vlajících přísvitech (s. 9) pak odkazuje znovu k oné atmosféře neurčitosti, lomenosti, odstíněnosti, jakou vykazují i užité výrazy. V opozici je pak dynamika rození a zanikání, která se v následujících příbězích dostává do hlavního významového prostoru textu, zde ale již – v popisu krajiny, v označení horských hřbetů, veklaných v širé jasno oblohy, anebo zanikajících, vlastně propadajících se u náhlém zastření svých vzedmutých silhuet (slova příbuzná se slovem vzedmutí se dále opakují, s. 9), přičemž „hřbety“ jsou v opozici s „údolími“, v jednom z nichž se nachází dědina (slovo rovněž nesčetněkrát se opakující, dějiště všech příběhu Zločinu.

Narůstající dramatičnost je patrná zprvu z ne-statičnosti líčeného – údolí se […] vinulo, stáčelo, vybočovalo (s. 9), zároveň jakési energie nabývající na síle, srv. dvě krátce za sebou následující stylistické sekvence matné záchvěvy ševelivého zrcadlení a zelo černou, strašidelnou, nehybnou změtí (s. 11). Z přehršle dalších opakování – vespol (s. 9), vzedmutých, vzedmutí (s. 9), vyborcení, vyborcených (s. 11, zdi stavení) vystupuje výrazněji slovo bdění (opakované vícekrát), upnuté ke kontextu života a smrti (téma příběhů, jak v předchozím odstavci naznačeno, jakoby již přítomném v samotné krajině, eo ipso bytí vůbec – k tomu poukazuje další opozice země a nebe, která mně upomíná na uchopení bytí u filozofa Martina Heideggera (časově samozřejmě poněkud pozdějšího), jenž jeho úpony vidí právě v tomto uchopení prostoru a, jako druhou souřadnici pak v čase začátku a konce života: K té časové souřadnici pak můžeme přiřadit kompoziční základ celé novely, spočívající v tom, že vypravěč projíždí onou „nekonečnou“ vesnicí, v níž se jednotlivé příběhy odehrávají.

A když jsem u toho, moment vypravěče jako účastného všem těmto příběhům (což zvyšuje i účinnost příběhů) tady máme již „od Nerudy“, tedy hluboko v české literární tradici. Ještě bych nicméně poznamenal, že podstatný je aspekt vnímání, tedy „dojmu“ (Hrdlička v interpretaci tohoto slova v jeho širším významu propojuje tuto vrstvu vědomí se „soucitem“, a můžeme říci i „duší“, do níž se autor, jak sám říká, vciťuje, tady bychom mohli připomenout teorii „vcítění“, která se coby postihující individuální psychologické procesy objevuje sice již v době osvícenství, nicméně je aktualizována v německé literární teorii na konci 19. století, tedy v době, kdy začínají vycházet i první Šlejharova díla, a v roce 1907, tedy o dva roky dříve, než vyšel časopisecky Šlejharův Zločin, píše Wilhelm Worringer svou kunsthistorickou disertační práci Abstraktion und Einfühlung). Samozřejmě zdroje Šlejharovy tvorby budeme hledat jinde (duchovní hnutí, tak intenzívní zvláště v Podkrkonoší), je nicméně možné poukázat i zde na určitou tradici podání událostí jako událostí „vnímaných“, kdy se ovšem stává „vnímání“ (resp. mylné vnímání, percepce) samotným tématem, jako tomu je např. u jednoho Arbesova romaneta (nevzpomenu si teď, které to bylo). Proto také všechny ty výrazy, sen, hallucinace, hypnosa (uvádím orig. ortografii) atd.

A toto zkreslené, vypjaté, odchýlené či nejisté vnímání (perspektiva) souzní s povahou samotného dění (syžetu) v knize. Jsou to ony rysy, které si spojujeme s pojmem naturalismus, jehož literární postavy jsou na okraji společnosti, jsou nějak zvláštní, poznamenané, mohou trpět fyzickou nebo psychickou narušeností (jak říká k pojmu Wikipedie). Obé platí pro postavy Šlejharova Zločinu, ať to jsou postavy z chudobince (žena s uhnilým nosem, místo něhož měla ona i další jen „hnusné zející jámy“, s. 54) či opilec, který znásilní svou mrtvou ženu, svou úlohu tu hraje nemoc, stáří a smrt (starci v první epizodě uhnívají nohy). To vše je takřečeno za hranou běžného dění, na hranici nenormality, šílenství, zároveň morbidnosti, která byla jedním z důvodů redakční úpravy časopiseckého zveřejnění Zločinu. Zároveň je třeba říci, že u Šlejhara nejde o „vědecké“, „přírodopisné“ uchopení člověka, jak tomu je u naturalismu v době, kdy přichází do světové literatury, natož německého tzv. konsekventního naturalismu. Naopak, jak ostatně bylo před chvílí řečeno, upíná se spíš k polohám, jaké nalezneme v symbolismu (ovšem, i ve světové literatuře nalezneme příklady takových autorů, jejichž tvorba se vyvíjela právě od raného naturalismu k pozdnímu symbolismu).

Tento Šlejharův styl může vystihnout následující ukázka (s. 20):

Z hluché dáli, nedonikajíc, ale jaksi k ohraničení zde nahromaděného a vytrvávajícího ticha, nepomíjivě a smutně jako hrany vzrývalo se zavývání psa. A vše vnořeno se zdálo v záhadnou oblast, jež náhle rozprostřela se na všechny pozemské věci. Tanulo vše v tak nepohybné, němé ustrnulosti, vyzývající černou jakous mystikou. I třáseň suchého listoví, jež zbylo na nejbližší zčernalé haluzi, vystrměle prokládající se měsíčním zášeřím, jindy tak zimomřivě, plaše nedůtklivě, jež nikdy neustane ve chvějném svém nepokoji, tkvěla nehybně v ustrnulém úžasu.

Editor mně vyznačuje některé neobvyklé výrazy, tak „vzrývalo se zavývání“, tj. pes vyl, přičemž paralelní k onomu zvuku je i zvuková podoba, kde se v obou slovech dvakrát opakuje konsonanta „v“ a střídání vokálů „ý/á“ (či řada „ýva/ývá“), nápadné je mimo jiné také řazení adverbií „vystrměle – zimomřivě – nedůtklivě – nehybně“, přičemž se kořen „strm/strn“ opakuje v řadě „ustrnulosti – vystrměle – ustrnulém“. Neobvyklá jsou i některá další slova jako participium „nedonikajíc“, přičemž slovo nedonikati (ve významu nedosahovat sluchu) je slovo dobově užívané, stejně jako listoví, haluz či zášeří, výrazy přece jen srozumitelnější, jakkoli dnes archaické.

Dnešnímu čtenáři budou ovšem vzdálené i některé reálie, tak pojem chudobince se odlišoval i zaměřením od „domovů důchodců“, jak je známe (a ovšem, byl tu i pojem starobinec a také sirotčinec), jak čteme, žily zde nejen „staré babky“, ale „i mladší ženštiny i mladí mužští, mrzáci, blbci, znamenaní, i ti, jimž nescházelo pranic, jen dělat se jim nechtělo“ (s. 50) A ovšem, ona pasáž, v níž se líčí, jak v jedné místnosti všichni tito obyvatelé chudinského ústavu tancují a v druhé leží v chomoutu dítě, o které se jeho matka nestará, přesto je jí na obtíž a tak se s matkou dohodne, že se jej zbaví, když jej v okně vystaví mrazu, dává prostor veškerým aspektům naturalistického obrazu, počínaje vzezřením jednotlivých postav, skřekům a dalším příslušným zvukům, alkoholu, v němž tito lidé utápějí svůj nezdařený život, a – což je asi nejpodstatnější – úplné ztráty lidskosti, která se omezuje na „chtíč“, tedy animální vrstvu života, a má onu podobu cynismu a krutosti. Mě osobně (s oním naturalistickým líčením jsem počítal, takřečeno to patří k definici tohoto pohledu) nejvíce zamrazilo v okamžiku, kdy se matka s dcerou domlouvají na tomto hrůzném činu a odpovědnost za něj, jejíž zřeknutí se přece jen může vyvolávat pocit viny, přehazují jedna na druhou, když si říkají, „ale dělej si sama jak chceš“ (s. 66).

Ještě jsem málem zapomněl, i když jsem na to při čtení myslel, že člověku dneška bude asi neznámý institut výminku (výměnku, vejminku), právní podoba vztahu mezi nastupujícím hospodářem a odstupujícím, obvykle otcem, s jeho právem na dožití a určitými službami s tím spojenými, dnes, v době jiného uspořádání sociálních pravidel (důchody) nejspíš neznámého, ačkoli ve světě české literatury má svou tradici, konkrétně u Vítězslava Hálka (povídka Na vejminku, 1973, případně též Na statku a v chaloupce, 1971) a poté (kritičtěji v jednom ze základních témat českého realismu, tedy venkovské próze) u K. V. Raise (Výminkáři, 1891; můžeme ještě poznamenat, že Rais vlastně patří rovněž do takřka téhož „našeho kraje“ jako Šlejhar).

Josef Hrdlička se ve svém komentáři ke knize pokouší pojmenovat, o jaké „zlo“ se u J. K. Šlejhara jedná, kromě zla „elementárního“ a „rafinovaného“, jeho dvou podob, které shledává, na rozdíl od tvrzení samého spisovatele (ten hovoří o zlu elementárním) u Šlejhara obojí, hovoří také o „navyknutí si zlu“, které přikládá „nepravému rozvoji civilizace“, jak o zlu autor uvažuje. Zlo se „děje napořád, jako by se vymklo z dosahu našich dojmů a zkušeností“. Tady bychom mohli pokračovat jednak v kontextu dalších Šlejharových děl (nejspíš zvl. Vraždění, Peklo, ale také Cvrček mého krbu), ale také v úvahách o tématu zla a zločinu, „duši zločince“ či dějinném pohybu např. v díle Michela Foucaulta, jenž se zabývá šílenstvím, ale možná také posteskem nad dnešním světem, který opět zachvátila ohniska války poté, co jsme si naivně mysleli, že už jsme se toho nejhoršího zbavili.

J. K. Šlejhar, Zločin, Herrmann & synové, 2007