Josef Dlabal & Julius Hůlek / 167 kravin I, II

Je tady druhý díl, tedy to už nelze – v rámci sledování dvojení všeho druhu – opominout. Samozřejmě měl jsem svým kamarádům, předním řimsologům, napsat k jejich konceptu společné tvorby komentář již v době poté, co mně Jula Hůlek poslal poštou díl první, protáhlo se to ale ještě i od okamžiku, kdy mně při příležitosti jedné pražské výpravy do Jičína na přednášku organizovanou Jičínskou besedou (Magií proti Hitlerovi: Kefer vs. Hitler, aula Lepařova gymnázia 10. února 2023), přivezl knihu druhou, takže tento komentář sepisuji takřka po dalším roce. Na obálce první knihy můžeme sledovat fotografie obou autorů, Josefa Dlabala a Julia Hůlka, prvního ve slamáku a v brýlích, druhého v kravatě a obou s vousy, a pod nimi tomuto pořadí (Dlabal vlevo, Hůlek vpravo) odpovídající titul, vytištěný inverzně (bílá na černé) D & H SANATORIUM / 167 kravin (to už bychom měli jedno dvojení), a následovně pak obě plná jména autorů, už nikoli inverzně.

V díle druhém, označeném nad hlavním titulem ještě názvem kořalna u žida a jiná zařízení, tematicky odpovídajícím ústřednímu motivu a zaměření Societas contraalcoholica doctoris Řimsae, jsou nicméně obě (tytéž) fotografie „přehozené“ (Hůlek vlevo, Dlabal vpravo), což sice lépe identifikuje skutečnost, že jde o jinou knihu téže série, nicméně vytváří paradox možné záměny autorů – zdvojený text ztotožňuje Hůlka na fotografii s Dlabalem v textu a naopak Dlabala s Hůlkem. Čtenář tohoto příspěvku u této mé trochu provokativní poznámky jistě pochopil, že se nacházíme v narativu řimsologie, kromě toho v kořalnách k takovýmto záměnám, jak jejich každý návštěvník jistě zjistil, s neochvějnou pravděpodobností (či pravidelnosti?) dochází.

Nezbytné je nicméně na úvod třeba ještě uvést obecný kontext, tedy skutečnost, že obě knihy, jakkoli ta druhá má o pár desítek stran více než první (jakkoli se v obou případech jedná o týž počet „kravin“), vycházejí ve stejném formátu jednak v edici Littera řimsologica (uvedeno na obálce), jednak jako 6. a 7. svazek edice Carmina řimsologica (první svazek v roce 2020, druhý v roce 2022), přičemž u jazykové korektury je v tiráži uveden Ivan Beránek, někdejší šéfredaktor nakladatelství Paseka, které vzniklo právě z inspirace Studeňanského Mistra a SCDŘ (Beránek si založil na začátku tisíciletí vlastní nakladatelství Havran).

V Prologu prvního dílu Hůlek uvádí mechanismus geneze celého konceptu kravin jakožto dvojtextů, v nichž Josef Dlabal (v převážné většině, občas je pořadí opačné) vytvoří „říkanku“ (je vždy označena písmenem „D“ a datem vzniku) a Julius Hůlek reaguje někdy týž den, někdy ale třeba i po měsíci (vyznačeno „H“ a rovněž datum vzniku). Obojí text pak, uvedený příslušným číslem se objevuje se společným názvem vždy na jedné stránce. Tato „soukromá řimsologická psychoterapeuticko-poetická tvůrčí dílna D & H“, jak ji autoři nazývají, ovšem, jak lze ostatně zjistit nahlédnutím do druhého dílu, přesahuje – či přesahovala v tuto dobu – dva tisíce položek, tzn. obě knihy představují pouhou desetinu celého díla (aktuálně v době, kdy píšu tento příspěvek, z mejlu na mě vyskakuje spolu s přáním do roku 2024 z 31. 12. 2023 text z řady Senioři s číslem 2787).

Hůlek také ve zmíněném Prologu uvádí, že tento „výbor kuriózních útvarů“ vydávají při příležitosti jednak této desetileté společné aktivity dvou přátel, kteří se znají přinejmenším od prvního řimsologického kongresu v prosinci 1972 (jehož jsem byl rovněž účasten), jednak coby jubilejní spis k Dlabalovým sedmdesátinám, podobně má jubilejní vazby i druhá kniha, tyhle nezbytné parametry patří rovněž k narativu řimsologickému, podobně jako třeba k inverzi substantiva s adjektivem coby ohlas někdejších časů, jak jsem ji právě na ukázku rovněž použil). A Hůlek také hovoří také o „univerzalitě řimsologie“, kterou potvrzuje obsah obou knih. Zatímco ale uspořádání tématické, které by se v této souvislosti nabízelo, Dlabal při výběru textů do první knihy zamítl a ta je tedy uspořádána chronologicky, v díle druhém vedle rovněž úvodního Prologu nalezneme přinejmenším členění na další čtyři kapitoly. K tomu se ale dostaneme.

V tuto chvíli je podstatnější podívat se na to, co si vlastně máme pod „kravinami“ představit. Od prvních textů je zřejmé řimsologické zaujetí, navštívíme řadu především pražských restauračních zařízení jako je Blatnička, restaurace u Tygra, U Modré štiky, U Ježíška, U Glaubiců („stará Bára vystřídala tucet strýců“, I, s. 12, v celém souboru pak je roztroušena celá řada dalších názvů, v druhém svazku je v jednom textu, s. 57, osm nerýmovaných řádků se dvěma tucty názvů pražských hospod), pivo, slivovice a další alkoholické nápoje samozřejmě rovněž nechybějí (nejsou ale pouhým vnějším motivem či koloritem, nýbrž spoluurčují příslušný pohled na svět a způsob myšlení, jak bychom mohli také jinak nazvat samotnou řimsologii), přičemž se „protialkoholní“ téma kříží s motivem přibývajícího věku – to umocňující nejrůznější katastrofy, omyly a zmatky, paradoxy, úlety, tedy překvapivé závěry, které jsou kmenovými figurami řimsologie –  jako příklad uvádím čtyřverší H – 2/1/2014 (Jenom aby!):

Z chlastu jsem měl v hlavě binec,
prohnal jsem ji přes blázinec,
žízeň řeším vodou čistou,
s abstinencí téměř jistou.

Čtyřverší by se, s jistou rezervou, dalo nazvat kvintesencí řimsologie. Spolu s dalšími momenty, kterých bych si vzápětí rád všiml, jsou tyto rýmy příkladem literární oblasti, s níž pracoval rovněž Studeňanský Mistr, jenž byl přinejmenším prvotním impulsem při vzniku SCDŘ, tedy literatury označované jako triviální, bulvární, podomní, non-artificiální či braková (z něm., zmetek, škvár), tedy nekvalitních výtvorů postrádajících literární hodnotu, „krváků“, jejichž kouzlo autor Krvavého románu objevil a s ním pracoval, a které je zároveň paralelní k insitní literatuře (a umění), jejíž (jehož) poetika byla ve značné oblibě (a stala se i inspirací právě pro některé nejlepší výtvory té doby, ostatně i v Kravinách je na jednom místě i explicitně zmíněna) v šedesátých a na začátku sedmdesátých let, kdy přišla na svět („byla rozpoznána“, protože tu odedávna byla) řimsologie.

Půvab neumělého vytváření textu se pak kříží s nostalgií, která se v těchto letech, která jsou od oněch studentských let vzdálena půl století, stává i osobní, jak je zřejmé na příkladu z druhého svazku (s. 76, V hospodě a z hospody LIII, Dědečkův sen):

D – 20/11/2020

Seděl jsem v hospodě s dědky,
pivo stálo dvě pětky,
na bílých ubrusech popelníčky,
s průklepem psanými jídelníčky,
kouřilo se, mluvilo a pilo,
na světě bylo milo.

H – 20/11/2020

Vzpomínám, jak jsem pil pivo
ve čtyřkách, kde bývalo živo,
za pouhou korunu dvacet,
pil jsem jich víc,
aby mi hospodský nemusel vracet.
„A dědo, byl tam koutek pro děti?“
ptá se vnouček, co více chce zvěděti.

Tento sentimentální tón nalezneme v řadě dalších příkladů (II, s. 79, V hospodě a z hospody LVIII, O zranitelnosti společnosti pivní):

D – 1/5/2021

I když život není legrace
a je samá frustrace,
tak žádná společnosti pivní,
nebývá depresivní.

H – 1/5/2021

Citlivá na oznámení,
jak to pivo pění,
výčepák jestli ctí míry,
To jí může vyvést z míry.

Poslední dva verše jsou pěkným příkladem použitých stylistických prostředků, totiž právě výrazného využití nejrůznějších podob rýmu. Ten je právě často záměrně „neumělý“, nedokonalý, ba někdy „přitažený za vlasy“, jako jsou ty, označované v literární vědě jako rým planý, rýmující pouhé mluvnické tvary, nikoli nějaký „štěpný“ význam, v tomto případě překvapivý rým tzv. identický (jiný takový příklad třeba: „Když ho vrchní vyváděl, vztekal se a vyváděl.“ D – 4/4/2018, Pozoruhodná návštěva restaurantu XVII, II, s. 96).

Na jiných místech ovšem najdeme slovní hru, kdy až zíráme, co se dá vymyslet (zde II, s. 77, V hospodě a z hospody LVI, Stáří se zdravím se sváří, již ve dvojím dvojení v obou titulech je to zajímavé, inkriminované výrazy zvýrazňuji kurzívou, zde rezonuje také ještě případně „zapomenutý“ háček v tisku):

[…]
U vědomí, že i jinak sešel,
do hospody podle zvyku vešel,
rázem pryč je mysl zkroušená:
„Moje mise ještě není skončena,“
zvolal vesel, když hůl na věšák věšel.

Jak je i z předchozího zřejmé, hraje zde podstatnou úlohu dvojení nejrůznějšího druhu. Je tu dvojení naplněného či nenaplněného očekávání (či překvapení) při nejrůznějších podobách rýmů a s nimi nakonec související logikou teze a z ní vyplývajícího závěru („zpytuje, co toho vypil, / kolik kilo zase přibyl“ v právě citovaném textu), ale už na začátku zmíněné spolupráce dvou autorů, kdy návaznost obou textů má nejrůznější charakter, dialogu (odpovědi), navazující repliky či doplnění, vnitřní návaznosti (třeba hra s homonymií v textu II, s. 67, kdy „D“ začíná veršem „Do hospody vešli kněží“ a „H“ odpovídá „Bodejť by se vešli“, pak rýmuje „když se takhle sešli“, podobně v předchozím textu, s. 66 v závěrečném verši obou částí opakovaným slovem v jiném významu „sklapl/sklapla“), možností je tu ovšem mnohem více (třeba proměna příběhu setkání se srnou v lese, proměněné ve vyprávění o setkání v hospodě – ovšem s medvědem jako jedna z „příhod z přírody“.

Jako dvojení můžeme vnímat rovněž celou řadu intertextových prvků, citací či parafrází nejrůznějších známých textů. Tak třeba první verš „Výdejní okénko na rohu ulice“ (II, s. 75) by nejspíš čtenář identifikoval i bez upozornění v názvu V hospodě a z hospody LII, V časech covidu volně podle Jiřího Wolkera (Poštovní schránka). Také názvy některých textů jsou citacemi známých formulací či jejich parafrázemi, tak zde najdeme třeba takové, jako jsou Leze, až tam vleze (s. 41), Zpěvem k srdci, srdcem k slasti (s. 65, zaslechneme echo „vlasti“, nicméně citován je název někdejší hymny Zachovej nám, Hospodine). A samozřejmě, málem bych zapomněl, dvojice jsou již v samotných názvech – Příhody z přírody, V hospodě a z hospody aj.

Pojďme se ještě vrátit k tematice a členění obou knih. Nejrůznější zvraty a překvapení, které se objevují v úhrnu v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů, se hned v prvních textech první knihy rozšiřují – v rámci řečené řimsologické univerzality – na nejrůznější témata, namátkou dva texty z řady Potápěč, několik dalších ze sérií Školní návštěvy v ZOO (či souvisejících dalších textech o zvířatech, „V dubnu opět jako vloni / posmutněli v ZOO sloni, / na choboty netroubí, / všechno stojí za houby.“, Zoopsychoterapie, I, s. 15, D – 24/4/2014, nebo „Žáci strojní průmyslovky / dívali se na užovky, / užovky se rychle skryly, / měly žáky za debily.“, I, 17,, D – 4/6/2014), Horolezení („D – 16/7/2014: Horolezec pitomec / chtěl pokořit ledovec, / teď se ale vrací plačky, / zapomněl si doma mačky. H – 16/7/2014: Horolezec pitomý / chybu svou si zodpoví, / pláče víc a ještě více, cestou ztratil rukavice.“, I, s. 21, příklad takřka tautologického opakování s pointou parafrázující závěr první části textu) či Nad fotkama z dovolený.

A ovšem, vedle alkoholu nejsou pominuty, rovněž ovšem v humorném duchu, ani další nejrůznější slasti, také kouření a sex, máme tu například Postřehy ze sexuologické ordinace s podtitulem Trampoty starého horníka, kde se neubráním citaci odpovědi stížnostem nejspíš starého pána v  H – 3/4/2016: „Mně se  toho něco stane, / své už máte odfárané, / vždyť nevíte, co vy smíte, / buďte rád, že aspoň spíte“ (s. 53, tady můžeme znovu také ještě zmínit moment nostalgie).  

Tématika se ovšem opravdu rozbíhá do šíře neočekávané, když narazíme na počítače (Počítač a my, I, s. 93), hodiny a hodinky, ale také třeba umění (Sochařská kuchařka, I, s. 94, Malířoviny VII, I, s. 95, zmiňující Marii Čermínovou, tedy Toyen). „Restaurační“ tématika je nicméně nejspíš dominantní, a stejně jako u ostatních oblastí, k nimž se autoři vracejí, se znovu objevuje v samostatných jednotlivých textech („D – 2/8/2015: Než jsem vyšel z Mnichovic, dal jsem si pár slivovic / přišel jsem do Ondřejova / a dal si je zase znova. // Když jsem došel do Zlenic, / nedal jsem si vůbec nic, / Zato v Týnci nad Sázavou, popíjel jsem kmínku pravou. H – 2/8/2015: Jako frajer z Malešic / měl jsem toho dneska víc, / byl jsem rád, že po tom turné, / kdy už huba chlastem tuhne, / dorazil jen do Strašnic.“, Ochutnávka místopisná, I, s. 29) ve výběru řad Pozoruhodná návštěva restaurantu (s. 132) či V hospodě a z hospody (s. 133). Z tohoto soudku si dovolím citovat dle mého povedený text (V hospodě a z hospody XXX, pěkně si hraje s významem slova „křtít“):

H – 2/3/2019

Do hospody přišel kněz,
sklenku vína ke rtům vznes,
sotvaže se napil
hospodskému pravil:
To víno je křtěný,
mnou nemůže bejt chtěný.

D – 2/3/2019
Štamgasti to dobře vědí,
že hospodský víno ředí,
proto si ho nedávají,
před hosty to ale tají.

Kněz, co přišel, není dnešní,
často pije víno mešní.

Možná, že právě uvědomení si této skutečnosti vedlo oba autory k tomu, že v druhém díle se, alespoň v prvním plánu, soustředili na (proti)alkoholní téma, když po prologu vyčlenili jako první oddíl texty nazvané Kořalna u žida a druhé dva oddíly názvy, které již známe z uvedených příkladů z prvního svazku – V hospodě a z hospody a Pozoruhodná návštěva restaurantu. V tomto oddíle přispívá ke čtivosti brizance nejrůznějších příhod, ať již z lepších restaurací, na něž jsme – vcelku pochopitelně – v době studií neměli peníze a kde se otevírají nejrůznější situace, jako jsou problémy s příbory či jiná než běžná (pro návštěvníka obyčejné hospody) očekávání, ať ze strany hosta nebo obsluhy (v rybím restaurantu, problém s přítomností psů atd.), nebo i v těch „čtyřkách“, jako byly uřezané knoflíky od kabátů, které si hosté pověsili v kuchyni. Alespoň na první čtení jsou to texty „nejpovedenější“, nejspíš také proto, že nejrůznější podobné (a někdy i divočejší) se v oněch „mýtických“ dobách, na které oba autoři vzpomínají, skutečně odehrály.

Pěkné propojení minulosti a přítomnosti čteme v dvojtextu V hospodě a z hospody XLVI (II, s. 73):

D – 13/2/2020

V Krumlově, U Bejka, za vodou,
sed jsem si spíše jen náhodou,
byl tam příjemný hospodský ruch,
chyběl jen typický kouřový vzduch.

H – 13/2/2020

Ten už teď chybí naprosto všude,
tak jako praporu vlády nám rudí,
i ty už dovlály, místo nich ovládly
názory vladařů myšlenkou chudé.
Hospoda bez kouře je jak život bez bouře.

Erotika kravin je záležitost cudná (i když se v úplném závěru v souvislosti s ostřejší ironií vůči stáří i zde, konkrétně v textu Sexuální osvěta v domově důchodců, trochu přitvrdí), nicméně místy, když už se na ni dostane, je i veselá, jak může ukázat příklad Pozoruhodná návštěva restaurantu XVIII (II, s. 97):

D – 8/4/2018

Do restaurantu se zahrádkou
přišla hezká dívka,
za chvilenku jenom krátkou
vypila tři pivka.

Když vypila další čtyři,
začla hosty lekat,
oznámila, že dnes hýří,
začala se svlékat.

H – 8/4/2018

Během další malé chvilky
byla v mžiku bez košilky,
řekla, já chci panáka,
stále byla v teplákách.

Těch se sice zbavila,
zcela nahá nebyla,
vzpamatovala se – náhle
odešla ve spodním prádle.

Brilantní kravina je Pozoruhodná návštěva restaurantu CXXXVIII (II, s. 119):

D – 27/7/2019

Dali jsme si malé ráčky
a bramboráčky,
vrchní je přinesl
bez omáčky,
stížnost přijal bez vytáčky.

H – 27/7/2019

Myslel si, že bramboráčky
k malým ráčkům stačí,
kuchaře pak prosí: „Vašku,
rychle najdi mi náhražku
za omáčku račí.“

A jeden ze zmíněných katastrofických textů, dotažený opravdu do konce, navíc na jedno rovněž aktuální téma (Pozoruhodná návštěva restaurantu CLXXIV, Happy end v restaurantu zahradním I, II, s. 127):

D – 23/8/2020

V zahradním restaurantu pod slunečníkem
seděl host s malým jezevčíkem,
myslel jsem, že jezevčík trpasličí
během oběda všechno zničí,
misku s vodou zvrhl a pánovi třikrát zdrhl,
též ubrus ze stolu dolů strhl,
dvě židle dokonce převrátil,
na povel se k pánovi nevrátil,
aby své dílo dokončil,
tak se mi na boty vymočil.

H – 23/8/2020

Řek jsem si, tohle je více než dost,
pes za to nemůže, vinu má host,
není to dávno, tak čtrnáct dní dozadu,
ten samý čokl tu udělal hromadu.

Poslední kapitola zahrnuje, alespoň dle názvu Odjinud, texty „odjinud“, nicméně svou poetikou, ale možná ani výběrem témat se od těch předchozích nijak zvláště neliší.  Hůlek uvádí, stejně jako v ostatních úvodních textech k jednotlivým kapitolám jejich charakteristiku, když píše, že motivy ze života „ústí do kravin věnovaných třeba obyčejnému uklouznutí na chodníku, úřednímu postihu za nevhodné chování, metodice studia v knihovně, raritní výstřednosti na ulici, zálibě v pěstování stromů, návštěvě operního představení, obtížím spojeným s výskytem domácího hmyzu či scenérii na dvorku vesnického obydlí a četným dalším eventualitám“ (II, s. 137).

Dále pak připomíná již shora zmíněný aspekt, když doplňuje, že zvláště v seriálech Senioři a Starý pán můžeme číst následující: „Bylo by divné, kdyby sem neprosakovala tematika stáří a mnohé, co s ním souvisí, už jenom s ohledem na věk, potíže a uvažování obou autorů.“ A navazuje: „Výskyt a kumulace zdravotních potíží se sice v životě i v kravinách vehementně hlásí o slovo, nicméně chmurné myšlenky tu zpravidla bývají spolehlivě uváděny na pravou míru.“ (s. 136) Příkladem budiž následující text, Příhody z přírody XIV:

D – 8/6/2020

Na souvrati kvetl kaktus,
byl jsem z toho mente captus,
sedl jsem si, trochu líný,
málem na něj, na bodliny,
dal jsem pozor na hýždě,
málem zased hlemýždě.

H – 8/6/2020

Bodlák s kaktusem si pletu,
v přírodě jsem za popletu,
lenost, ta se nevyplácí,
soudnost se mi kvapem ztrácí,
příště, uvidím-li šneka,
doufám, že mě nevyleká.

Řimsologická společnost je, mimo jiné, také (to přece k hospodě patří) společnost lidí, kteří se rádi potkávají. A taky, stejně jako na ony nejrůznější příhody, také vzájemně na sebe myslí. Někteří patří neodmyslitelně k mýtu tohoto společenství, a tak není divu, že i v Kravinách padnou některá jména. Mihne se tu jméno Andreje Stankoviče, byť to nebyl exaktně řečeno řimsolog (potkávali jsme se v autobuse, on jel do Trutnova, já do Jičína, nebo právě také v některé hospodě, na kongresy ale nechodil), harmonikáře Pepíčka Čečila (v úvodním textu k oddílu Odjinud, s. 137), a poslední text je věnován vzpomínce na Jiřího Kašeho, kunsthistorika (zasloužil se mj., v souvislosti se založením restaurátorské školy v Litomyšli, o Portmoneum), který již není mezi námi – sedával na kongresech coby jeden z otců zakladatelů u „předsednického stolu“, i když jsme tomu tak neříkali, v každém případě se ujímal s Hůlkem organizace večera. To je, myslím si, docela dobrý závěr tohoto komentáře ke knize, která by ostatně – jak mě teď napadá – mohla potěšit i neřimsology, respektive ty, kteří v sobě řimsologického ducha ještě neobjevili či si to nepřiznali, abych se vyjádřil konsistentně v duchu příslušného narativu.

Josef Dlabal, Julius Hůlek, D & H sanatorium, 167 kravin, vlastním nákladem, Praha 2020
Josef Dlabal, Julius Hůlek, Kořalna u žida a jiná zařízení, D & H sanatorium, 167 kravin podruhé, vlastním nákladem, Praha 2022