John Kennedy Toole / Spolčení hlupců

Název humoristicko-satirického románu amerického spisovatele Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců se odvozuje z maximy klasika tohoto žánru, jíž se k němu v jeho razantnosti přihlašuje, totiž Jonathana Swifta, uvedené zde jako motto: „Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.“

Kdybychom měli jednoduše říci, o čem kniha je, dalo by se říci, že je to o řadě epizod v životě monstrózní postavy Ignácia J. Reillyho, které bychom mohli ve většině případů jednoduše označit jako „pohromu“. Kdybychom se pak chtěli přizpůsobit jazykovému kódu díla, do češtiny převedeného v podobě tzv. obecné češtiny, ovšemže s jasným vědomím, že to je způsob odporující pravidlům exaktnosti literárních komentářů, která tentokrát přece jen asi poruším, pak je pro to, co se v Reillyho příbězích děje, asi nejvíce odpovídající krásné české slovo „průser“: a můžeme jakožto příklad uvést namátkou hned úvodní poprask kolem jeho zatýkání před obchodním domem D. H. Holmese v New Orleansu či rozbitou filmové kameru před pár hodinami koupenou pro účel zachycení demonstrace, kterou Reilly vyprovokoval, při seskoku ze stolu, u něhož mu chybělo několik centimetrů od země.

Jistě, vulgarita jazyka je možná jeden z důvodů, proč americká nakladatelství ve své době odmítala Spolčení hlupců zařadit do edičního plánu, spíše se ale domnívám, že šlo o širší, obecnější aspekt, nejen o jazyk (který jen odpovídá samotnému obsahu), totiž jaksi „vulgární“ pohled na svět, což v zemi, kde byl dle Haysova kodexu možná ještě v době, kdy Spolčení hlupců vznikalo, zakázán polibek na filmovém plátně, vcelku pochopitelné (patří ostatně k paradoxům této země, že vedle sebe koexistuje puritanismus, dovezený na lodi Mayflower z Anglie, tedy učení „ryzosti“, pokory a lásky k pravdě, a hamižnost pragmatiků bez hranic a skrupulí). Tento argument samozřejmě dnes, v době popularity spisovatelů jako je Philip Roth, Huellebecq či řada dalších, tedy po změně etických a estetických kritérií v literatuře, odpadá.

Pokud bychom se chtěli pokusit přiblížit logiku těchto komických situací, pak se nabízí v češtině slovo „úlet“, což je vybočení z běžných, tedy konvenčních životních parametrů, což se v případě Reillyho naplňuje ve vrchovaté míře jako jeho vzezřením, které nám autor předkládá hned v prvních odstavcích, tak nepřiměřených, často zcela absurdních či neočekávaných reakcích nejen Reallyho, ale i ostatních postav, překračujících obvyklou míru čehokoli. Napadá mě, když už jsem použil zmínku z filmové historie, dvojice tzv. němé filmové grotesky, totiž Laurela a Hardyho (v němčině symptomaticky uváděných jako Dick und Doof, tj. Tlustý a Hloupý), jakožto možný výchozí model komiky gagů, které pracují právě s porušením logiky (či naopak jejím absurdním uplatněním), nicméně při této představě nás napadne, že Oliver Hardy, tedy ten „tlustý“, hraje figuru noblesního pána v motýlku, zatímco hlavní hrdina Toolovy knihy vypadá, jakkoli má doktorát, ve své zelené lovecké čepici jako pobuda. (Doplňuju teď kontextuálně, co jsem si přečetl na německé Wikipedii, kde je citován americký spisovatel Walker Percy, jenž v předmluvě k vydání knihy, které umožnil, píše o „potrhlém Oliveru Hardym“, a přidává „tlustého Dona Quijota a „perverzního Tomáše Akvinského“, trojici, kterou Ignácius spojuje v jediné postavě.)

Také u chování hlavního hrdiny by čtenáře mohlo napadnout, že onen moment „vzpoury“, kterou obsahuje nekonvenčnost, ostatně jeden z nejvýraznějších znaků doby (hippies, tedy kontrakultury, „Flower Power“, s hesly „Make Love, not War“, psychedelií etc. 60. let) by mohla být sympatická, kdyby Reilly nebyl egoistický „lempl“. Je třeba ale poznamenat, že „úlet“ se netýká jen jeho, nýbrž zasahuje svým způsobem prakticky všechny postavy, Reillyho poněkud rovněž hysterickou matku, strážníka Angela Mancuseho, který chodí v převlecích po barech šmírovat podezřelé osoby, kterého tři ženy kdesi zmlátí a pro ostudu, kterou dělá, jej jeho nadřízený pošle hlídkovat na záchody na autobusovém nádraží, černý mladík Jones, jehož každé druhé slovo je „Kurva!“, parodie na rasistickou nerovnost, který za pakatel uklízí za pár šupů v baru u majitelky, která hlídá své „investice“ a jeho vydírá, protože coby nezaměstnaný příživník by byl vydán všanc policii, osmdesátiletá hluchá a takřka senilní Trixie, zaměstnaná v Levyho kalhotách, atd.

Ke čtivosti knížky přispívá pravidelné (nepravidelné) střídání jednotlivých dějišť, tedy bytu Reillyových, kde matka odpočívá na relaxačním lehátku a Ignácius ve vaně, pokud nesepisuje svůj deník a dopisy na listech bloku Velký náčelník, již uvedenému zanedbávanému a krachujícímu podniku Levyho kalhoty, baru Noc rozkoše, později bytu policisty Angela Mancuseho a dalších míst v jednotlivých číslovaných kapitolách a podkapitolách, k nimž se navrací v nových kontextech.

Začíná se, jak řečeno, bláznivým konfliktem před obchodním domem, kde se schází několik hlavních protagonistů, tedy samotný Ignácius, jenž zde čeká na svou matku, strážník Angelo Mancuso, jenž perlustruje Ignácia, nakonec ale – jeden z prvních paradoxů – zatkne staříka Robichauxe, který mu nadává do komunistů (jména se dozvíme až v další podkapitole, tedy na služebně okrsku. Následuje scéna v baru Noc rozkoše, de se setkáváme s její majitelkou Lanou Leeovou, zmíněným černochem Jonesem, Darlenou, která střídá své místo mezi pultem a ambicí stát se zde tanečnicí, a již se řítíme rovněž jako monstrózní popisovaným automobilem plymouth, jenž, kromě řidičských dovedností matky Reillyové jistě také stálými nervními poznámkami jejího syna rozvaleného na zadním sedadle, způsobí havárii, když nabourá sloup stavby a poškodí ji tak.

Žena se nicméně takřka spřátelí s policistou (přece jen to ani oni nemají lehké, tyto názorové zvraty jsou pro chování postav charakteristické), který přinese doklad se sumou, kterou má paní Reillyová uhradit. To by ale coby vdova, která dlouhodobě držela na škole svého obtloustlého syna, kterého dodnes živí (napadá mě i pozdější sociologický jev, o němž se psalo i u nás, totiž nárůst počtu svobodných mužů bydlících pro své pohodlí a bezstarostný život u matek, tedy „mamánků“)  mohla stěží, následuje tedy rozhovor se synem, který se zprvu s všemožnými absurdními argumenty (v nich dominuje disfunkce „pylorické záklopky“, dále jen „záklopky“, tedy vrátníku, která se v okamžiku stresu údajně uzavře) brání, nakonec si sežene práci právě v Levyho kalhotách.

Jak zde pracuje, dokládá následující citace (ve vydání, které mám k dispozici, s. 81, první strana kapitoly Čtyři): (Poté, co Ignácius vyzdobil místnost namalovanou cedulí Odbor výzkumu a doplňkových informaci / Referent I. J. Reilly, jedním z celé další řady podobných výtvorů): „Zanedbal kvůli téhle ceduli dopolední zakládání a déle než hodinu se rozvaloval po podlaze s lepenkou a modrou plakátovou barvou a pečlivě maloval písmenka. Slečna Trixie mu při jednom ze svých občasných bezúčelných výletů z kanceláře na ceduli šlápla, ale jedinou škodou byla nevelká stopa tenisky v jednom rohu lepenky. Ignácius však i tento drobný otisk shledal urážlivým a přemaloval jej divoce stylizovanou heraldickou lilií.“

To, že Ignácius je prostě lempl (jak doloží i další epizody), není ovšem to jediné, co nás může iritovat. Kromě toho, že je prostě líný a vlastně vše kolem ignoruje či obrací v hysterii a kravál, je vlastně v příkrém protikladu s jeho kritičností všeho kolem (kulturní úroveň kina, pokleslá úroveň restauračních zařízení, kde se pohybují údajně jen pochybné existence atd.), kterou pak vtěluje do svých poznámek a deníků. Ty mají být podle jeho sebestřednosti čímsi převratným, neboť ignoruje i fakta, vlastně zcela vědomě podvádí (dopis, který jeho nadřízený pan Gonzalez napsal jisté firmě, bez mrknutí oka zfalšuje, totiž zahodí a napíše jiný podle svého pohledu), ostentativně lže, naopak křičí, když je konfrontován s realitou atd.

To vyvrcholí další epizodou, k níž jej mimo jiné podnítí aktivistka Myrna Minkoffová žijící v New Yorku, kdy po návštěvě v přilehlé továrny vyburcuje dělníky k problematické demonstraci, v níž mají podle jeho návodu rozbít cihlou hlavu panu Gonzalezovi, zatímco akce se má stát zároveň materiálem k filmu, který on sám točí (to se nicméně nepovede, jak řečeno, při výkonu si Ignácius právě koupenou kameru rozbil). To je pak pochopitelně ve svých důsledcích důvod k jeho vyhazovu z práce.

Patří k mistrovským kouskům spisovatele onen moment, který má charakter dvoufázové logiky gagu (kdysi popsané v populární eseji Václava Havla Anatomie gagu, dostupné na internetu na adrese https://popiky.regent.cz/uploads/media/anatomie-gagu.pdf , jednoduše řečeno gag nenastane, když filmový komik přetáhne násadou koštěte postavu vedle sebe, ale teprve tehdy, když – v okamžiku, kdy se jí omlouvá – druhým koncem praští další osobu na druhé straně, tedy coby logický následek onoho prvního kroku), totiž když se manželka pana Levyho rozhořčuje, že vyhodil z podniku jakousi Glorii, o čemž on nic neví a vědět nemůže (nikdy nikoho z podniku nevyhodil), neboť to je překroucené jméno Ignácia, tak jak mu jej přisoudila zmatená Trixie, která všechna jména pletla (Gonzálese nazývala Gomezem atd.).

Těmto událostem pak ještě předchází bláznivá situace, kdy se s Trixie všichni válejí na podlaze, což je výsledek Ignáciova pokusu sednout si na nízkou stoličku, aby se nemusel shýbat k dolním zásuvkám se spisy, což ovšem – samozřejmě – skončí katastrofou (cituji jedinou větu, repliku Trixie: „»Propána,« řekla chabě, »Gloria umírá«.“ s. 83, poté mu šlápne na ruku atd.). A ještě jednu ukázku jsem si označil (navazuje na předchozí): „Ignácius se odebral za kartotéční skříně, sebral nahromaděné a nezařazené spisy a hodil je do koše na odpadky. Když s pak povšiml, že přednosta kanceláře sedí za svým stolem a rukou si cloní oči, vytáhl první kartotéční zásuvku, obrátil ji vzhůru nohama a její abecedně uspořádaný obsah vysypal do koše také.“ (s. 109)

Matka se snaží Ignácia nicméně přimět, aby si sháněl jiné zaměstnání, k čemuž dojde opět absurdní cestou, totiž když náš hrdina nezaplatí párkaři za zkonzumované uzeniny, ten jej hrozbou policií, pak dalšími několika způsoby včetně proseb přiměje, aby přijal alespoň na zkoušku toto (matkou pak opovrhované) zaměstnání prodavače, který jezdí s vozíkem a prodává párky v podniku s názvem Rajské občerstvení. Ovšemže to má řadu peripetií, nejdříve Ignácius takřka všechny párky ve vozíku sní, aniž by měl na zaplacení (od matky dostal peníze jen na tramvaj a přes celé město pěšky přece nepůjde), později na něj přijde hlášení od hygieny, že v místech, kde jak se zjistí vlastně nemá co dělat, protože tam žádní zákazníci nejsou, chytí jakousi kočku a nacpe ji do přihrádky s rohlíky (to jsou jen ukázky jeho různých vylomenin, např. onen konflikt s klukem jménem George, kterému odmítne prodat z nepochopitelných důvodů párek, s. 152).

Zajímavý pohled na Ignácia přináší Gus Levy, majitel podniku, jemuž manželka vyčítá, že se nestará o podnik (má problém s otcem, jenž firmu založil a dusil jeho iniciativu, mohli bychom hovořit svým způsobem o Oidipově komplexu, pokud jsem správně četl, s otcem měl problémy i autor knihy), a jeho víceméně přesné hodnocení Ignácia jako „vyloženého psychopata (s. 141), kterého si navíc nemůže nechat v podniku, když po něm pátrá policie, nesdílí a domnívá se, že je Reilly je „bojovníkem za spravedlnost“. Zatím pokračují v baru dohady o tanečním vystoupení Darleny, která si pořídí papouška, kterého naučí tahat za kroužky, připevněné na jejích šatech. Lana Leeová se nicméně obává, že by papoušek mohl někomu ze zákazníků vyklovat oči. Irena (to je její křestní jméno) Reillyová se dá prostřednictvím ženy policisty Mancusa dohromady s panem Robichauxem (v té souvislosti tu je jedna podle mě nejzajímavějších pasáží zachycující naprostou banalitu takřka příbuznou absurdnímu divadlu, kdy se snad dvacetkrát (no tolikrát zase ne, ale je to dost) opakuje, kdy tedy už ten starý pán přijde, jestli není moc starý a nezapomněl, atd.. Od Čekání na Godota se to vlastně liší jen tím, že Godot nepřijde, pan Robichaux ano. Nicméně dojde ke střetu s přítomným policistou, který jej na začátku knihy chtěl zatknout – a opět příznačně, nakonec dojde k obratu a oba pánové se smíří.

Zaznamenávám nicméně ještě jednu pěknou pasáž:
„»Slečno Trixie,« pronesla sladce paní Levyová. »Probuďte se.«
Slečna Teixi otevřela oči a zasípala: »Už jsem v penzi?«
»Nikoli, drahoušku.«
»Cože?« vyštěkla slečna Trixie. »Já myslela, že jsem v penzi.«
»Slečno Trixie, vy se domníváte, že jste stará a unavená. To není správné.«
»Kdože?«
»Vy.«
»Ach. Ale já jsem unavená. Jsem strašně unavená.«
»“Copak to nechápete?« zeptala se paní Levyová. »To vše si jenom namlouváte. Jste sále velice půvabná žena. Musíte si říkat. Jsem stále půvabná. Jsem velice půvabná žena.«
„Slečně Trixie nevraživě zachrochtala paní Levyové do lakovaných vlasů.“ (s. 173)

Rozhovor je součástí manželské hádky mezi panem Levym a jeho ženou, která mu stále nadává ohledně jeho zmařeného života (zajímavá je logika převracení všeho, co říká, to je opravdu excelentní), přitom padnou již shora zmíněné otázky propuštění „Glorii“.

Nejspíš nezachytím všechny zajímavé dějové kombinace – pozoruhodná je např. cesta náboženského spisu, který má u sebe Ignácius a který mu sebere rozzuřený George, má pak být použit coby „kniha“ potřebná k představení Darleny v baru, to je také pěkný příklad propojení vlastně jistých vláken, která dohromady vlastně tvoří celý „svět“ spolčených hlupců, v německém překladu ještě ostřeji, Die Verschwörung der Idioten (český předklad se mně nicméně svou jistou poetičností v tomto případě líbí více). Zaznamenat bych nicméně měl alespoň spřátelení několika osob, které pořádají nyní večírky, Santy Battagliové, paní Reillyové, policisty Angela a dalších, které dospěje ke zmíněnému střetu a posléze smíření pana Robichauxe s policistou (onen „přípravný“ rozhovor zhruba na s. 181–184).

Představení v baru se již chýlí k premiéře, čteme další sáhodlouhý (několikastránkový) úryvek z Ingáciova deníku, který svým způsobem zdvojuje příběh vyprávěný autorem, a zároveň vytváří paradox líčených banalit kladených proti vznešeným citátům (z Miltona, předtím z Platona aj.). Ocitáme se nyní také v „úžasném“ kurzu dr. Talce, který do nebe chválí jakási „dívenka“, paní Levyová nutí ve svém přesvědčení slečnu Trixie, že jí udělá jedině dobře, když nepůjde do penze, a manžela vyhání, aby šel někde sportovat. Jsme někde ve dvou třetinách (cca. s. 222 z 359) a já si kladu otázku po platnosti vyjádření, které jsem si přečetl v komentářích čtenářů, z nichž jeden má výhradu, že se to všechno opakuje příliš kolem dokola. Nakonec tento názor přece jen nejspíš zamítám, při každém návratu je tu přece jen něco nového (např. slečna Trixie sice znovu a znovu všechny kolem okřikuje „Ticho!“, protože nechce nic jiného než klid, nicméně máme tu takovou formulaci, za niž snad celý začátek kapitoly Deset stojí, když čteme, že to slůvko „štěkla slečna Trixie úchvatnými falešnými zuby, které jí paní Levyová právě koupila“ (s. 219).

Je tu další střet Ignácia na ulici s jakýmsi mladíkem, když ho bodne „šavličkou“ a zničí mu svetr, jsa označen za „maniaka“ (mladík je pak v opačných perspektivách označován za „teplouše“). Řekl bych, že v knize je to část, kde se setkáváme s celou řadou epizodních groteskních figurek (což nevylučuje, že se poté objeví v ústředním příběhu), jako je „námořník“ Timmy, kovboj atd. (často to jsou kostýmy, vlastně to kostýmování je celá jedna vrstva, která se pak objeví ve vrcholné scéně tance Darleny s papouškem (k tomu se ještě dostaneme). V té souvislosti bych mohl poznamenat jeden kompoziční moment, totiž že vedle lineárního řazení epizod v knize lze hovořit o motivech, které se objevují často už někde na začátku knihy a příběh se k nim opětovně několikrát vrací (až nakonec udeří v plné síle, zřejmě takovým nejvýraznějším motivem je Boethiova kniha Filozofie utěšitelka, která putuje z místa na místo, když ji párkaři Ignáciovi vytrhne mladík, aby ji použil jako rekvizitu pro taneční vystoupení v baru, kde nějakou knihu již předtím hledají). Nakonec se pak, jak za chvíli uvedu, několik těchto motivů seběhne v jednu chvíli, takže nelze v Toolově kompozici hovořit jen o sledu epizod (typ volných návazností jako tomu je např. u Dobrého vojáka Švejka), nýbrž o promyšlené konstrukci, v níž zapadají jednotlivé prvky do jednoho dějového vzorce.

Před tímto vrcholným okamžikem ještě ale sledujeme Reallyho úsílí v politickém boji, které, jako ostatně už předtím v Levyho kalhotách, skončí pohromou, totiž když chce Really podle svého velkolepého plánu založit Mírovou stranu, míjí se jeho záměr zcela s představami svolané společnosti, která se chce bavit u gramofonu a když řečník vystoupí se svými frázemi na pódium, je vypískán a pronásledován trojicí „pivních dívčin“ Friedou, Betty a Liz (s. 290), jejichž hlavním záměrem je někde se „servat“ (jedna druhou například praští plechovkou od piva do hlavy či „zvedne kuchyňskou židli“ atd.) a které neúspěšného politického kandidáta pronásledují až do baru Noc rozkoše, kde se stanou součástí závěrečného běsnění a chaosu. Ještě předtím mohu zaznamenat alespoň něco z výrazů, kterými obohacují obraz hlavní postavy, když jej opakovaně nazývají „prdeláčem“ (s. 291), „tlustošem“ (s. 295), či říkají, že je „nestvůrně veliký“.

Nu a konečně jsme u onoho okamžiku, kde se, jak řečeno, seběhla všechna motivická vlákna celé knihy, ve velkolepé reklamě, která je pak policií vyhodnocena jako propagace pornografie, a kterou připravoval chlapec George, když balíky s pohlednicemi s polonahou tanečnicí a obrázkem Boethiovy knihy schovával v párkařském vozíku i Ignácia výměnou za to, že vozík několik hodin pohlídá, aby párkař v klidu mohl jít do kina, jsou sezváni hosté do baru Noc rozkoše, kde je premiéra Darlenina vystoupení, které ovšem skončí katastrofou, když se opelichaný „orel“ (papoušek), místo aby začal stahovat za kroužky šaty z tanečnice, vrhne na Ignácia vymóděného šavličkou a náušnici, kterou mu papoušek vyrve z ucha, dojde k mele a nervově se hroutící párkař skončí „ve stoce“ na ulici. Celá situace je ovšem zdokumentována a objeví se, k pohoršení všech, nejen v novinách, ale stane se i předmětem policejního vyšetřování, když se na místě ocitne pochůzkář Angelo Mancuso, kterého tam, jak vzápětí čtenář zjistí, poslala Ignáciova matka (samozřejmě se zcela opačným záměrem, to je jen jeden z paradoxů), a – s pomocí pomstychtivého černocha, pro nějž je celá záležitost předmětem sabotáže – zajistí ve stolku celou sadu „pornografických“ fotografií.

Takřečeno spadla klec, „investice“ Lany Leeové jsou zostuzeny stejně jako Reillyho rodina, tlusťoch se nyní nalézá v nemocnici, kde by nejraději – v pohodlí – zůstal, ale matka odmítá platit za každou další noc dvacet dolarů a povedený syn odmítá, aby pobyt platil „Claude“ (tj. pan Robichauxe), tak shání místo v Charitní nemocnici, kde je pobyt bezplatný. Po sérii krátkých podkapitolek, uvozujících situaci slovy „Všechno se hatilo.“ (s. 312) a shrnujících, nyní v poklidném toku a „řevu“ výsledky toho všeho v panorámatu pohledů jednotlivých osob – majitel párkařství pan Clyde si poté, co si přečetl ranní noviny, dává Reillymu výpověď, pan Robichaux hledí do novin „s těžkým srdcem“, George, který má problém s oněmi pohlednicemi, je zatčen, stejně tak Lana Leenová a „dámská družina“ (trojice Frieda a spol.), architekt Dorian Greene (autor domu, kde se konala schůze Mírové strany), pak Darlena, Jones, a konečně pan Levy, nicméně v delší pasáži v rozhovoru se svou ženou, která hájí „mladého idealistu“ s tím, že manžela ujišťuje, že mu „stejně nic nepřišije“, protože je chytrý, totiž tady se už nejedná o aféru v baru, nýbrž o žalobu firmy Abelmana na základě urážlivého dopisu ve výši půl milionu dolarů (nevíme, co řešit dříve, jeden „průser“, jak jsem to shora označil, se kupí za druhým), načež se pan Lévy pokusí všechno svést na senilní Trixie, která všechno odkýve (pan Lévy ovšem nakonec na základě podobného slovníku – použil dvakrát slovo „mongoloid“ – přijde na to, že dopis musel napsat Reilly, přestože on sám, to je opravdu rafinované, panu Lévymu při jeho návštěvě předloží „doklad“, že to napsat nemohl, protože firmu „miloval“).

Jedním z motivů, které jsem chtěl ještě zaznamenat, je opozice křiku a ticha jako součásti promyšlené eskalace dramatičnosti a naopak zklidnění, jako jsou třeba právě zmíněných krátkých kapitolek (skoro jako by v duchu jakési reportáže, ostatně vztahují se společně právě k novinovému článku, i to je Toolova hra a ironie). Křik je opakovanou součástí rozhovoru Ignácia se svou matkou, vyskytuje se ve všech možných rozhovorech – alespoň jeden příklad: „zavyla“ matka (s. 311), aby Ignácius „vypadl z té postele“ v nemocnici, kde ji zatěžuje dalšími výdaji (hromadícími se od havárie na začátku knihy), jiným typem je křik další osoby, který zasahuje do rozhovoru dvojice, tak opakovaný křik Reillyho sousedky nebo slečny Trixie, která vždycky, jak už shora zmíněno, zařve „Ticho!“ ve chvíli, kdy se ostatní potřebují dobrat v rozhovoru nějakého závěru.

A jsme u závěru. Z New Yorku přijede Myrna – a odveze Ignácia z bytu ještě včas, neboť se před domem míjí se sanitkou, která jej měla odvézt do Charitní nemocnice. Bizarní příběh potrhlého intelektuála tedy končí posledním paradoxem. Román, který byl vydán zásluhou matky spisovatele, který po odmítnutí nakladatelů propadl depresím, jež vyvrcholily sebevraždou (tedy se nedočkal vydání ani jednoho ze svých dvou románů, tím druhým je Neonová bible, napsaná v šestnácti letech), nicméně dosáhl obrovské popularity, překladu do půldruhého tuctu jazyků, ocenění Pulitzerovou cenou, byl zfilmován atd., je i u nás v překladu Jaroslava Kořána opakovaně vydáván (poprvé v Odeonu 1985, několikrát v Argu). To, že vyvolala i u nás pozdvižení, o tom svědčí množství komentářů na databáziknih.cz, jeden z nich (Dagmar 76): „Výborná a zároveň šílená kniha.“ A ovšem, když je pročítám, napadá mě celá řada otázek. Ale to snad až na jindy.

John Kennedy Toole, Spolčení hlupců, Argo 1995