John Irving / Dokud tě nenajdu
02.11.2018 14:33John Irving / Dokud tě nenajdu
K nejrozsáhlejší knize amerického spisovatele Johna Irvinga, autora někdy kultovního románu Svět podle Garpa (později jsem četl také Pravidla moštárny, Modlitba za Owena Meanyho či Syn cirkusu), označované (www.falter.at) coby opus magnum (jinde jako opus maximum) vzhledem k tomu, že v německém překladu dosahuje délka textu ke dvanácti stům stránek (v češtině je to takřka devět set), jsem přišel náhodou. Kontext získání knihy skoro připomíná fabulační mánii (fabuliersüchtig, zmíněná recenze) autora jeho nejobjemnějšího výtvoru. Totiž knihu jsem koupil při vyřazování z veřejné knihovny za pouhých deset korun. Srovnám-li nesrovnatelné a sáhnu po rovněž antikvárním způsobem získané knize Nathanaela Westa, zahrnující oba známé romány Přítelkyně osamělých srdcí a Den kobylek (vydáno v paperbacku Světové četby Odeonu v roce 1982), jejichž 300 stran stálo v době vydání 18 Kčs (tehdejších „korun československých“, tedy za jednu stranu 0,06 Kčs, šest haléřů), po Valdštejnovi Alfreda Döblina (rok vydání 1981) se sedmi sty stranami za 48 Kčs (za jednu stranu sedm haléřů) či po dvěstěpadesátistránkové knize Hliněný vozíček staroindického básníka Šúdraky (vydáno 1959) pouhých 6,90, tedy pouhé tři haléře, pak za jednu stranu knihy, o níž je tento příspěvek, vydané v roce 2005 (cena, za niž se prodávala nová, pochopitelně už – v době „volného trhu“ – uvedena není, jakož ani „doporučená“) jsem zaplatil jeden haléř za jednu stranu textu. Můžeme pak ještě dále počítat, kolikrát dražší byla nominálně kniha před oněmi takřka šedesáti lety či srovnávat dnešní běžnou cenu odpovídající dvěstě-až-třistatránkové knihy, která se v knihkupectví prodává za tři stovky, a která je tedy, ovšem nová, stokrát dražší než ta, kterou jsem koupil v knihovnickém výprodeji a přečetl. Samozřejmě, je to, jak naznačeno, anekdota, a cena samozřejmě nebyla důvodem pro to, abych si knihu odnesl, jakkoli – s onou dávkou ironie – k tomu mohla přispět.
Komentář na záložce v českém vydání se vyjadřuje o románu Dokud tě nenajdu slovy „je jedno z těch literárních děl, která by člověk navzdory jejich rozsahu nejraději přečetl naráz“, německé recenze nejsou ovšem tak jednoznačně pochvalné, řada z nich shodně hovoří o tom, že v druhé části kniha ztrácí tah), jedna z recenzí (www.falter.at) dokonce pochybuje proti zakončení knihy, když jej hodnotí jako „hollywoodský kýč“, další (Die Tageszeitung, 21. 1. 2006) o zbytečnosti celého konce, další (Die Zeit, 30. 3. 2006) hovoří o románu jako o „kabinetu kuriozit“ a ještě další (FAZ, 14. 3. 2006) podobně o „panoptiku skurility“ a „nedostatku vypravěčské ekonomie“. Zlomyslný, jakkoli vtipný komentář, se naváží do erotického obsahu a jeho nestandardnosti, a formuluje to jako bezpočet erekcí, u nichž recenzenta pomalu přestává bavit ta vlastní. V čem je jádro pudla, jak tedy Němci říkají (zůstanu u nich, dávají mi dostatečné množství pohledů, byť jsem zběžně nahlédl i do anglických)? V první části knihy se vypráví nějaký příběh (hned se dostaneme k tomu, jaký) a v částech následujících (zvláště pak v poslední) je perspektiva, v němž byl vyprávěn, zpochybněna a hledá se – prostřednictvím psychoanalytických sezení - pohled jiný (titul recenze na www.falter.at to pojmenovává Lži jako když tiskne [Lügen wie gedruckt]).
To, že k něčemu takovému v průběhu vyprávění dojde, může čtenář tušit už podle motta, citujícího amerického spisovatele Williama Maxwella v jeho románu So Long, See You Tomorrow, jehož tématem je rovněž chlapecká vzpomínka, přičemž úryvek hovoří právě o tom, jak se vzpomínka liší od skutečného někdejšího průběhu událostí. K pravosti identity poukazuje i první věta textu (rozvíjená v tomto duchu i v dalších odstavcích, která říká: „Podle své matky byl Jack Burns herec, dřív než se hercem stal, ovšem Jack si z dětství nejvíc pamatuje okamžiky, kdy cítil, že se musí chytit matky za ruku. Tehdy nic nehrál.“ (s. 9) Pokusím se mimo jiné zachytit právě ony motivy v knize vzdálené přes několik set stran označením písmenky (např. a – a1) na příslušných místech. Už ovšem titul první kapitoly (kniha je rozdělena na pět částí označených římskými číslicemi a tituly, a dále se člení na průběžně arabskými číslicemi řazených 39 kapitol, rovněž označenými texty) V péči pravidelných návštěvnic kostela a absolventek dívčí školy činí dojem, jako by se jednalo o nějakou viktoriánskou četbu ze začátku minulého století pro mládež (jednou takovou pěknou knížkou byl „Hýta a Batul“) a nikoli o obsesívní snahu najít v rozervaném světě, prostředí prostitutek a sexuálního zneužívání, nějaký pevný bod, jak to je charakteristické nejen pro některá další díla Johna Irwinga, ale i řadu jiných postmoderních románů.
Zmíněná recenze na www.falter.at uvádí shrnující úvodní vhled do Irvingova románu slovy: V „Dokud tě nenajdu“ důkladně prohledává třiašedesátiletý americký spisovatel s bydlištěm v Kanadě svůj nejpůvodnější okruh témat, postav a míst. Jsou tu typické pěstní zápasy. Jsou tu výlety do prostředí prostitutek. Náhle se tu s oblibou umírá. Jsou tu mladí hrdinové, mohutné ženské a chybějící otec. Podstatná část vyprávění se odehrává ve staré dobré Evropě. A jako speciální dárek kniha přináší důkladné úvody do světa tetování a varhaní a církevní hudby.“
(In "Bis ich dich finde" grast der 63-jährige US-Autor mit Hauptwohnsitz in Kanada einmal mehr seinen ureigenen Kreis an Themen, Figuren und Orten ab. Es gibt die typischen Ringkämpfe. Es gibt Ausflüge ins Prostituiertenmilieu. Es wird mit Vorliebe plötzlich gestorben. Es gibt den jungen Helden, die übermächtigen Frauenfiguren und den abwesenden Vater. Ein beträchtlicher Teil der Handlung ist in good old Europe angesiedelt. Und als Draufgabe liefert das Buch auch noch gründliche Einführungen in die Welt des Tätowierens und der Orgel-und Kirchenmusik.)
V první části pojmenované Severní a Baltské moře se vydává matka Alice se svým čtyřletým synem na různá místa z rodné Kanady (souhrně naznačená právě titulem), kde Jackův otec, který „utekl“ před svým závazkem (s. 14, [a], „odmítnuté závazky“, s. 54) vykonával funkci varhaníka na různých místech (Edinburgh-Leith, Kodaň, Amsterdam, Oslo, Stockholm, Helsinky, Halifax, ten je ovšem v Novém Skotsku, tedy v Kanadě a další), v Jižním Leithu (Edinburgh) si Alice otevírá tetovací salon. V příkopě (Kastelsgraven) u kostela Kastelskirchen pevnosti Kastellet v dánském přístavním městě Frederikshavn se pod chlapcem, zatímco jeho matka poslouchala hudbu v kostele, prolomil led a hrozilo mu utonutí. Zachránil ho „nejmenší vojáček“ (s. 38, [b]), když se Jack potom v noci probudí ze sna, překvapí ho přítomnost vojáčka v matčině posteli a velikost jeho nepadnoucí uniformy (tyto nesrovnalosti jsou charakteristické coby poukaz na pravou povahu skutečnosti).
Setkáváme se s celou řadou postav, jak v souvislosti s církevní hudbou, tak prostředí tetovacích salonů (Lars Madsen, tedy Lamač dámských srdcí, tatér Ole, doktůrek Forest, Trond Halvorsen, Sami Salo v Helsinkách, jenž „ví všechno“ o Muzikantovi, etc.), a podobně (jak to komentují i recenze) s uvedením celé řady především varhanních skladeb (např. s. 36 Bachovy sonáty, Preludium a fuga b moll, Klavierübungen), popisem kostelů či varhanních nástrojů (Otec Willis ve Starém svatém Pavlu v Edinburghu, s. 17, německé varhany Walcker v Domkirke v Oslu, s. 61, Oude Kerk uprostřed vykřičené čtvrti v Amsterodamu aj.), ale také třeba s jazykovými projevy v různých jazycích, uváděných v originále (švédština, s. 47–48). V restauraci v Oslu chlapec nabízí, podobně jako už dříve tetování náhodným návštěvníkům, tentokrát mladému páru („on měl štíhlou, sportovní postav a dlouhé vlasy po ramena – jako nějaká rocková hvězda, jen lépe oblečená“, s. 57), přičemž chlapci je podivná skutečnost jeho zvláštního chování („Upíral na Jacka podivný pohled, jako by ještě nikdy neviděl dítě.“ s. 58) (c). Zvláštní je také jméno Andreas Breivik (s. 65), nicméně to nemůže být záměr spisovatelův, norský masový vrah Anders Breivik spáchal své zločiny až v roce 2011, tedy šest let po vydání románu.
Za záhadného jména „Sibelius“, které mělo navigovat cestu matky a syna po severním pobřeží, se – jak může tušit každý, kdo se trochu vyzná v hudbě – vyklube Sibeliova hudební akademie v Helsinkách (dost zjednodušeně, ale srozumitelně řečeno – Jean Sibelius má v norské hudbě i národu postavení jako u nás Bedřich Smetana). Nicméně po „nezdaru ve Finsku“ (název kap. 5) se naši hrdinové rychle přesouvají do Amsterodamu – připomíná mi to, jak tímto pohybem po mapě Evropy, tak řadou dalších charakteristických rysů knihy (množství postav, samotný objem, samotný motiv putování) barokní, tzv. pikareskní (podle hrdiny Picara) román, charakteristický svou lineární kompozicí, řadící za sebou jednotlivé epizody. Barokní románová monstra rovněž dosahovala až několik tisíc stran, nejznámější Grimmelshausenův Simplius Simplicissimus „pouhých“ pět set.
Když si přečteme něco o historii města i varhan ve Starém kostele (Oude Kerk), dozvídáme se o pověsti Jackova otce, který v noci hraje prostitutkám ohřívajícím se v kostele, i o – opět podivné – existenci Alice v prostředí vykřičené čtvrti – svému synovi vysvětluje činnost prostitutek tak, že „poskytují rady“ mužům (s. 132 a opakovaně jinde). Zatímco pak prostitutky poslouchaly hru Williama Burnse, když zde pobýval, Alice poslouchá kolem dokola Boba Dylana (jak se, upozorňuje s příznačným fokusem na jeden jazykový detail, – den Zimmermann, nikoli nesprávně der, jak říká jedna z postav, s. 100).
Ačkoli o škole Svatá Hilda se hovoří už na první stránce, prostředí starších dívek, v němž se Jack ocitá, se odhaluje čtenáři až v druhé části knihy nazvané Moře dívek – a téma stvrzuje název první (v celkovém pořadí osmé) kapitoly V bezpečí mezi dívkami. Slovo „bezpečí“ je ovšem hodně ironické, kromě paní Wicksteedové, u níž nyní Alice s Jackem bydlí a která pravděpodobně platí i školu (d), či učitelek jako „šedý duch“ (s. 141), paní McQuatová, dáma s respektem, která zachraňovala situace ve škole, když je jiná učitelka, slečna Carolina Wurtzová nezvládala, tu je Emma Oastlerová, dívka, která ve dvanácti vypadala na osmnáct, s níž se Jack seznámí na základě fascinace jejím „knírkem“, a další dvě dívky, Wendy Holtonová a Charlotta Barfordová (s. 149). Wendy zprvu děsí Jacka, kterého má coby starší žákyně na starosti, strašidelnými pohádkami (e), a posléze se podílí na Jackově první sexuální zkušenosti, masturbaci, k níž s ostatními dívkami přihlíží (s. 235, ještě na příslušném místě, pokouším se o chronologii, k jaké v poslední části Jacka nabádá jeho psychoterapeutka – no vida, právě jsem ten princip porušil!).
Všechny tyto postavy pak mají důležité úlohy v dalším rozvíjení příběhu – slečna Wurtzová při Jackově herecké výchově (vše prožívá a vždy se ihned dává do pláče, později na její roli naváže pan Malcolm), pan McQuatová je pro Jacka důležitým vzorem, matka Emmy, paní Oastlerová je přítelkyně Jackovy matky a později její milenkou a u samotné Emmy pak její ochrana spočívá v průvodcovství k tomu, jak se stát „mužem“ (nejen v tomto motivu, ale i v mnohém dalším pak napadne čtenáře americké literatury podobnost s některými díly jiného spisovatele, Philipa Rotha), a posléze pak po léta spí s Jackem v jedné posteli, aniž by s ním měla sexuální styk (f), nicméně drží jeho penis. Jak můžeme už nyní očekávat, jsou i ostatní postavy všelijak „posunuté“, například „nová holčička jménem Lucinda Flemingová“ (s. 157) trpí čímsi, co je nazýváno „tichou zuřivostí“ (ačkoli se to jakkoli neprojevuje, „Jack dlouhou dobu pozorně pátral po známkách tiché zuřivosti […], ale nikdy nic nespatřil.“ s. 159)
Jackův školní, ale i pozdější život provází otcova pověst, podle níž je otec „děvkař“, například když si dívka Wendy položí Jackovu ruku na svá – neexistující – prsa (s. 163), nebo v rozhovoru s Emmou („Budeš jako tvůj táta – všecky s tím počítáme,“ říká Emma, s. 166). Kontrastuje to s Jackovou nevinností, groteskně vyhrocená je situace, když Emma Jacka přiměje, aby jí ukázal penis a vysvětluje mu, „radši si na něj dávej pozor a dej mi vědět, až vystříkne.“ / „až budu čurat?“ / To poznáš, až to nebude čurání, Jacku.“, zatímco dole kulhavá služka Lotti naléhá, ať jdou dolů pít čaj, že už se voda vaří (s. 168). Jak to patří k Irwingovu stylu, ve velmi podobné situaci, včetně vařící vody, se situace opakuje o dvacet stran dále (s. 186.) Součástí tohoto vyprávění je rovněž objevování slov (jak už ostatně naznačeno u slova „prostitutka“), např. periferie, pomatený, šalebný nebo paranoidní, Emma nazývá Jackův penis „mladej pán“, celou situaci završuje úvaha o tom, zda penisy mají své vlastní sny.
Když „mladými pánovi a Jackovi bylo osm“ (s. 175), nastoupili do třetí třídy, rozvíjí rovněž své první herecké představy – pod dohledem slečny Wurtzové, o níž sní (že ji líbá, s. 179) a jejíž důležitá myšlenka je myšlenka „jediného diváka“ (název 10. kapitoly je Jeho jediný divák). Tím se stává jeho otec. „Později se Jack naučil, že hercova práce není složitá, má však dvě části. Ať představujete kohokoli, přimějete diváky, aby vás milovali; pak jim zlomíte srdce.“ (s. 177)
V sexuálním příběhu vše pokračuje epizodou, kdy Emma přinese spodní prádlo své matky (s. 188 ad.) či políbením Lucindy na krk, kdy ovšem opravdu zuřivost, a vůbec ne tichá, opravdu propukla ve vší síle („člověk by myslel, že Jack přivedl Lucindu do jiného stavu“ (s. 199), zatímco ji jen políbil na krk, počůrá se a paní McQuatová ji zachraňuje před větším sebepoškozením („museli jí udělat čtyři stehy“). Jack ovšem ve své nevinnosti všechno (včetně momentu s podprsenkou od Emy) McQuatové prozradí. Různým příhodám není konec, jako když se při hře se spodním prádlem a líbání s Emmou zachytí o drátek jejích rovnátek a její matka jim musí pomoci se rozpojit, vzápětí se Jack dívá na její tetování (růže z Jericha) na intimním místě. V kapitole 13, nazvané Nikoli vaše obvyklá nevěsta na objednávku pak dojde k tomu, že Emma „dostane“ Jacka na internát a za asistenci sester Pennie a Bonnie Hamiltonových (ta druhá, krásnější, kulhá po autohavárii) a Ginny Jarvisové, které, jak říká Emma, „o penisech vědí všechno“, přihlížejí při kolektivním líbání (rozhodující úlohu sehrál Emmin knírek) první Jackově ejakulaci (s. 235). Jack si myslel, že krvácí, paralelně s erotickou vrstvou příběhu se odehrává ta divadelní – když při nastudování jedné hry je použita „krev“ coby dekorace (paradoxem je pak, že Jack hraje – zůstane mu to i do dospělosti – dívčí role).
Ke skutečnému zneužití ovšem dojde ve chvíli, když Jack, v trénincích sebeobrany, jež mu matka vyjednala u mužů, které tetovala (mj. Čenko, Boris), a narazí na paní starší ženu jménem Machado, která říká, že do kursu chodí, aby se ubránila agresívnímu manželovi (g). V tréninku se paní Machado kopem trefí Jackovi mezi nohy, následuje nejdříve jeho ledování, poté bizarní rozhovor („Pan Penis vrátil do života s velkýma planáma!“ [u paní Machado upoutá její řeč cizinky, další z prvků jazykového plánu knihy], s. 254), orální sex a soulož u něj doma („ten odchod byl skoro nepozorovaný – jako odchod dětství,“ s. 256, zajímavé je i pokračování této úvahové sekvence). V rozhovoru s matkou, která u něj lehává v posteli (zatímco si ji Leslie Oastlerová žádá pro sebe), se při odhalení skvrny na prostěradle objeví nové slovo, které má vysvětlení – sperma (s. 259, Jack to nechápal, jak může být něco z perma, co to to permo je?).
Jakkoli samotný skutek, který má intenzívní pokračování v bytě paní Machado, zůstal tajemstvím mezi Jackem a jeho partnerkou v zápasení, Jack celou věc nevnímá jako zneužívání (tak začíná kap. 15, Přátelé na celý život). Matka nic netuší, odhalí to Emma. Druhý den jde s Jackem do posilovny, nechá si od Čenka vysvětlit pravidla – a všechna je vzápětí poruší, když dloubne paní Machado do očí (obou očí), zlomí jí malíček a nasadí zakázaný záhlavní chvat. Aby „přežil Maine“ (tedy školu, do které má jít, proto ostatně podstupuje onen trénink), pomůže Emma Jackovi s masturbací, bere to ale jako projev toho, že je její „nejlepší kamarád“ (s. 282), budou „přátelé na celý život“ (s. 283), říká Emma Jackově matce, když s ním leží poté v posteli, aby ho chránila před zlými sny, jak říká.
Už v chlapecké škole Redding v Maine (III. část Dítě štěstěny) dostává Jack zpráv, že paní Machado zatkli v parku za obtěžování desetiletého chlapce, ukáže se, že takových zneužitých mladých chlapců bylo daleko více, také důvod chodit do kurzu sebeobrany, že by ji totiž ohrožoval manžel, byl vymyšlený, ten šťastně žije jinde a nikdy ji nenapadl, podobně její děti jí byly „odebrány na příkaz soudu – sexuálně zneužívala nyní patnáctiletého syna v době, kdy mu bylo deset.“ (s. 289) Takže všechno je jinak – (g1), je to vlastně první přímé odhalení skutečné povahy konkrétní skutečnosti v románu. V chlapecké škole si Jack získal respekt, když – s použitím rady pana Ramseye, který ho do školy odvezl, totiž shromáždit dav svědků a přijmout výzvu ke rvačce, protože to je „přinejmenším herecká šance“ (s. 294) – nasadí „čelní kolíbku“ staršímu a většímu chlapci, který urážel jeho a dalšího chlapce. Poté se seznamujeme s pravidly školního systému a se zápasnickým týmem ve škole, která jinak nemá přílišné studijní nároky.
Skutečnost, že Irwing se neopájí pouze excentrickými scénami, nýbrž že to, co vypadá šíleně a vykloubeno ze smyslu, ale může být i ostrou reflexí americké reality, obsahuje úryvek, jenž je komentářem okamžiku, kdy pan Ramsey veze Jacka do školy a pumpařka položila na stůl pistoli. Pan Ramsey poděkoval za benzín a „v autě poznamenal: »Zapomněl jsem, že v téhle zemi mají všichni zbraň. Bylo by levnější a bezpečnější, kdyby všichni brali prášky na spaní, ale mám dojem, že prášky na spaní dostaneš jenom na předpis.« / »Na pistoli žádný předpis není třeba?« podivil se Jack.“ (s. 295)
Zábavná je situace, kdy Jack v rychlosti autobusu jedoucího s žáky na nějaký zápas špatně přečte a pochopí slovo na značce – Pozor, námrazy! – („namrozy“) a spolužák, který mu vynadá do debilů, je postižen několika „trestnými body“. Jednoduchá příhoda je zdrojem komiky, u níž platí pravidla gagu, že totiž (podobně jako když Chaplin se smetákem přes rameno reaguje na skutečnost, že jím někoho uhodil tak, že se k němu otočí a druhým koncem uhodí další osobu) situace komiku sama generuje (zde jsou výsledkem další trestné body). Zároveň si můžeme říci, zvláště uvědomíme-li si, že Námrazy je i název samotné kapitoly že – podobně jako jsem výše zmiňoval lineární stavbu pikareskního románu (v češtině je takto napsán Haškův Švejk), je tato stavba podobná např. i komiksům či jiným útvarům, konstruovaným jako řada epizod.
Tímto způsobem se vyprávění ubírá i nadále – jsou tu další Jackovy epizody se ženami, přechod na školu v Exeteru, kde se objeví další důležitá osoba, vzhledem k tomu, že reálnou příležitost pokazil (měl obavu, že byl nakažen kapavkou a nešťastně se při rozhodující chvíli vyjádřil) jen platonická láska Michele Maherová, Emma se dostane do New Yorku, kde studuje film, a bere Jacka na nejrůznější produkce (podobně jako u hudby padají postupně zmínky o všemožných významných filmech té doby), Jack při různých příležitostech uplatňuje svoje herecké schopnosti (zajímavé, že v kontextu se zápasem) a hovoří o tom, že bude hercem.
Stejně tak je zajímavá – už delší dobu o tom uvažuji – Irvingova dovednost vystižení postav, které má v sobě realistický (dokonce více než to) obsah, ačkoli způsob se od klasického realismu devatenáctého století, tedy od jeho popisnosti, výrazně odlišuje. V několika slovech dokáže postihnout řadu věci, např. v 19. kapitole s názvem Claudia, která ho bude strašit Claudia popis Caroliny Wurtzové, kterou známe už z předchozích příběhů. Slečna Wurtzová byla svým pošramoceným způsobem pořád ještě krásná, ale nevypadala jenom poněkud nezdravě, zdálo se, že se i za něco stydí.“ (s. 257) A o malý kousek dál: „Její vzezření se zdálo být v protikladu k jejímu střízlivému, až zdrženlivému charakteru, protože Carolina Wurtzová nejvíc ze všeho připomínala herečku z minulých časů – kdysi slavnou ženu, která je nyní přehlížena.“ Claudia pak je další postavou v řadě žen se vztahem k Jackovi (oba studují na Newhampshirské univerzitě, uváděné též jako UNH), kterého si ovšem nikdy nevezme, protože on nechce děti. (Motiv držení penisu je nicméně znovu aktualizován, v jiném kontextu se připomíná i Jackovo oslovování cizích lidí s nabídkou tetování od jeho matky - [c].) Všichni tři chodí společně na filmové produkce filmového festivalu v Torontu. Po skončení studia se nicméně všichni rozcházejí a Jack přijme nabídku Emmy, která pracuje v Los Angeles ve filmovém studiu jako lektorka scénářů a píše svůj první román (s. 378), aby se k ní nastěhoval (je jí nyní dvacet devět a zápasí s nadváhou).
Za zaznamenání stojí – vzhledem k tomu, že se později na ni rovněž navazuje – epizoda, kdy Jack přivádí matce do restaurace hotelu, kde nyní pracuje holčičku Lucy, kterou ona „zapomněla“ v autě, rozzlobeného špatného otce praští čelem do zubů. Nepříjemný vrchní Donald, který odhalil falešné osobní údaje na Jackově formuláři, jej vyrazí, a tak jsou to během jednoho večera dva konflikty. Jack si z toho odnáší „dobrou hlášku“ – „Škoda dobrýho fleku.“ (s. 385–388 opakovaně). Návaznost na příběh se objeví po několika stech stranách ke konci knihy.
Nyní Jack postupuje na cestě k pravému filmovému herectví, zpočátku se pravda ocitne (a rychle odtud odejde) v pornografickém studiu, zajímavá je zde nicméně Milly, vysloužilá pornoherečka, zajímavá proto, že její sestra Mildred Ascheimová pracuje coby agentka v ne-pornografickém filmovém průmyslu („kdysi zastupovala Vala Kilmera, nebo to možná byl Michael J. Fox…“, s. 390). Po řadě filmových epizod se pak osudy Emmy Oastlerové a Jacka Burnse spojí i profesně, když Ema napíše román Čtenářka snůšky ptákovin – po její předčasné smrti přepisuje její dílo jako filmový scénář. Postava románu se jmenuje stejně jako neuskutečněná Jackova láska – Michele Maherová (na s. 396-7 se dozvíme obsah knihy). Při emotivní diskusi nad románem a velikostí Jackova penisu se možná odhaluje příčina toho, proč Ema s Jackem nemá styk, pouze drží jeho penis – je to vaginismus (s. 400, f1), jehož původ je prý psychický a řešení v tom, že se partner, který leží dole, nesmí pohnout.
V celém románu čtenáře autor udržuje v povědomí historického času (začíná „na podzim 1969“, kdy byly Jackovy čtyři roky), v době, kdy nastupuje Jack do filmového průmyslu, se tento čas vztahuje ke známým filmům – nyní, 1988, se stal filmem roku Rain Man (s. 402). Jackovým prvním režisérem ja William „Divoký Bill“ Vanvleck, „jemuž se také přezdívalo Šílený Holanďan“ (s. 409), jenž točí skurilní filmy (další postava, držitel jejíhož jména má protiobraz v reálném světě – William Van Vleck, texaský herec ovšem zemřel před začátkem děje románu, v roce 1966) a stává se jedním z motivů, v němž Irving zaujímá velmi ostrý kritický odstup k americkému filmovému průmyslu (nesmyslné změny scénáře, deformující smysl původního díla, přezdívka filmového tvůrce béčkových filmů „Remakové monstrum“ atd.). Rozebírá se první Jackovo filmové dílo („Můj poslední stopař byl otřesný film…“, s. 412). V následujícím roce patřily k nejúspěšnějším snímkům Batman a Smrtonosná zbraň 2, Oscara dostal Řidič slečny Daisy. Jack hraje ve filmu Průvodce návštěvníků, navazuje na divadelní kariéru, kde hrál dívky, když hraje zpěvačku Melody. Jsou to „nadupaný záběry“, alespoň to tvrdí název kap. 22, ostatně to jsou slova Myry Ascheimové („Dej na moje slova, Mildred, Jack Burns má před sebou budoucnost plnou nadupaných záběrů“, s. 435).
Myra to prohlásila na předávání Oscarů, Jackovi napsali jeho přátelé zápasníci, zvláště zajímavý je postřeh trenéra Cluma, „karfiolový uši by k holce nepasovaly“ – tím se myslí drenáže krví napuchlých uší, které je třeba dělat, aby se uši otlačené při zápasech neproměnily v řečený útvar. Radost má i matka, která objíždí tatérské festivaly. Ema se nedokáže udržet v rozumných váhových proporcích, v jednom telefonátu použije pro Irwinga charakteristický fór, když se představí jako Maria Antonietta Beluzzi, což čtenář rozklíčuje přes zmínku o vnadné trafikantce, ovšemže nezapomenutelné figuře z Felliniho filmu Amarcord (ostatně je na ro narážka na jiném místě textu, s. 454). To už jsme ve IV. části s názvem Spánek v jehlách, což je výraz pro přenocování v tatérském salonu a začíná kapitolou 23. Billy Rainbow, což je zřejmě nejproslulejší Jackova filmová role. Matka Jackovi telefonuje, že Ema zemřela při souloži (ani zde nevynechá autor extrémní okolnosti, mj. ještě také to, že Jack měl sex s její matkou, ačkoli své matce slíbil, že k tomu nikdy nedojde).
Absurdní hranice se u Irwinga projevují někdy i v drobnostech, takovou je třeba věta na s. 472: „Hráč na harmoniku ukázal na pohovku, kde ležela vysoká mladá žena; spala, omdlela nebo byla mrtvá. (Každopádně vůbec nevnímala okolní bengál.)“ Logika je obdobná oné zmíněné v komickém gagu, druhá věta vystupňuje vykloubenost té zdánlivě zcela racionální první. Podobnou najdeme, byť v mírnější podobě, hned na následující stránce: „Jak už skoro spal, s penisem pořád ztopořeným v ruce paní Oastlerové, když na něj Leslie promluvila. »Musela jsem tvojí mámě slíbit, že s tebou nebudu spát, Jacku. My spolu samozřejmě doopravdy nespíme – ne tak, jak si to Alice představovala – že ne?« / »Ovšemže ne,« odpověděl Jack. (s. 473) Zde je paradoxní sémiotická vazba vlastně dvojí – kromě další skutečnosti, o níž se píše předtím (s. 469), že „když mu penis držela Emma, erekce vždy zakrátko ustoupila – jinak tomu ale bylo s paní Oastlerovou.“ – že se výrok paní Oastlerové dostává do typické řady (následuje po Jackově výčitkách), se snaží oba popřít evidentní skutečnost, která má pouze trochu jinou, jedinečnou formu. Po několika dalších stránkách matce, která mu vysvětluje, že Leslie „dokáže být trochu neukázněná“ (s. 476), zapírá, co bylo.
Na pohřbu Emmy se Jack setkává s řadou dívek, které vystupují v dřívějších částech románu. např. se sestrami Hamiltonovými, objeví se i duch paní Machado. Odchází i Jackova matka, která dostala rakovinu, do poslední chvíle poslouchá Boba Dylana, jak to dělala celý život (Irving se o něm nevyjadřuje příliš lichotivě), když říká, že se chce vrátit domů, má na mysli „jít spát k jehlám“ (což je další významový kontext tohoto výrazu, použitého i v názvu jedné části). Dylanovy písně zazní i při posledním rozloučení.
Nyní se, řekl bych, celý příběh láme, podle mě v okamžiku, kdy Leslie naznačuje, že události se sehrály jinak, než si dosud Jack myslel. Je to – což je velice zajímavé – v souvislosti s hrou s výrazem Dokud tě nenajdu, tedy přímo v jádru sémiotiky celé knihy (výraz je její název), což je ale zároveň nápis na tetování Alice, přičemž je zpochybňováno ono prostřední slovo „tě“ – Alice podle Leslie Williama totiž „vůbec nehledala – už ho našla! William se přece neztratil.“ (s. 527) Leslie vysvětluje, že otec byl ten, kdo platil Jackovo školné ve Svaté Hildě (d1), nikoli paní Wicksteedová, stejně jako oblečení, které paní Oastlerová jen nakoupila, zatímco peníze pocházely od Williama. Ten koupil i tetovací salón U Dcerky Alice. Do Austrálie, jak se v dětství Jack domníval, jeho otec nikdy neodjel.
Na pohřeb se už nemohou dostavit mnozí tatéři, jsou po smrti. Přijedou ale motorkáři, celá skupina, zdroj dalších situací mírně mimo hranici běžných společenských konvencí, když totiž kaplan brebtá, přes domluvu, že si zemřelá nepřála žádné modlitby „Prostíráš mi stůl před zraky protivníků – “, vykřikne paní Oastlerová „Alice chtěla jenom zpěv.“ a v tu chvíli kaplan spatří „své protivníky, všude kolem sebe“ a jeden z motorkářů, Zlej Bill Leterrs jej vyzval „Jen zpěv, brácho,“ a jeden další dodal „Jo – zpívej, nebo sklapni!“, což opakuje celé shromáždění: „Zpívej, nebo sklapni!“ (s. 545). Jack si nyní uvědomuje, že musí podniknout cestu, aby pochopil, co se vlastně s ním dělo ve třech letech (s. 551 ad.)
Jack Burns se vydá do Kodaně („tetovací salon na Nyhavnu 17 se pořád nazýval U Tatéra Oleho“, s. 558), od Larse Madsena, jenž už není Lamač dámských srdcí, ale Rybák (obchoduje s rybami), se dozví s překvapením, že jeho otce „všichni milovali“ (s. 559), a především, že „Tvoje máma nikdy tvýho tátu nehledala.“ (s. 562), opraví další chybnou někdejší domněnku, že „se William zapletl“ s manželkou velitele Kastelletu, podplukovníka Hanse Henrika Ringhofa, zatímco on se ve skutečnosti zasnoubil s jeho dcerou. William syna neopustil, naopak mu Alice, jeho matka, dávala podmínky, aby jej vůbec mohl vidět (a1). Když Jack spadl do vodního příkopu, zachránil ho nikoli nejmenší vojáček, ale Niels Ringhof, syn velitele (b1), kterého pak (dvanácti- či třináctiletého) matka svedla (viz, Jack matce říkal, že by mu měla udělat zadarmo tetování). Alice Nielsovi neřekla o odjezdu a on se pak zastřelil (čtenář si vzpomíná, jak lidé Alici u kostela říkají, ať odejde). V restauraci před odjezdem pak se William, který zaplatil celé pohoštění, setká s Jackem, kterého zde vidí. (c1). „Takže spousta toho, co si myslíte, že si pamatujete, je klam, asi takový jako výjevy na pohlednicích,“ komentuje to o několik stránek dále (s. 568) autor.
Poté, co Jack zjistí, jak vše skutečně bylo, včetně toho, že matka byla regulérní prostitutka, setkává se s celou řadou dalších osob, které čtenář už zná, Doktůrkem Forestem, Breivikem, dozvídá se o dalších posunech ve vzpomínkách na určité osoby, např. Ingrid Moeovou, dnes Amundsenovou, jejíž tetování na prsou kdysi Jack obvázal gázou a která měla vadu řeči. Nyní se s ní (v 28. kap.) setká, podobně jako ve Finsku s hudebnicemi Ritvou a Hannele, lesbickým párem, ty mu zase vypravují o Femke, která byla ve skutečnosti advokátka, nikoli prostitutka (jak jsou mnohé věci obráceně!). Jack se u Oude Kerk v Amsterdamu sejde se s policistou Nico Oudejansem, o němž mu řekly Ritva a Hanelle, ten mu vyjasní další věci – Alice nedělala prostituci pro peníze, těch měla dost (zaměstnání a finanční podporu Williama), ale aby otce Jacka vydírala tím, že dítě bude v nebezpečném prostředí. Nico vyhrál velkou sázku s ostatními policisty, že Jack za ním přijde. Pak se Jack sejde i s prostitutkami.
A to už jsme u poslední, páté části – Doktorka Garcíová. Vše bylo vysvětleno, nastává psychoterapie (to je možná onen důvod, proč kritika vytýká Irvingovi pokles napětí, když nicméně text procházíme, musíme dospět tomu, že navzdory vší excentričnosti je jeho výstavba veskrze logická). Jméno v titulu je jméno psychoterapeutky (nejsem si teď jist, zda portugalského, španělského či původu), její metoda, dá-li se o nějaké hovořit, spočívá v důsledném držení se chronologické posloupnosti, v níž jí má její klient vypovědět svůj příběh. „A přeříkat nahlas příběh svého života – tedy souvisle a v časové posloupnosti – bude trvat léta!“ (s. 654) – a správně předvídá, když na otázku „Kde to skončí“ dostane odpověď „s hledáním Vašeho otce“. To je vlastně osa celého příběhu.
Uvědomujeme si ovšem, že sám Irving tuto posloupnost důsledně nedodržuje. Text působí zdáním, že je chronologický, ve skutečnosti se jednotlivé vrstvy příběhu přes sebe kladou svými okraji – tak například téma sezení (a telefonování atd.) s dr. Garciovou se kříží (jakkoli to můžeme též vnímat i jako ony odpovědi na otázky, jimiž si má Jack uspořádat život a najít svou identitu) se znovusetkáním s Michele Maherovou, jíž píše „po patnácti letech mlčení“ (s. 600) několik dopisů (připomíná mi to Philipa Rotha, s nímž má Irwingův rukopis leccos společného, v románu Žít jako muž mají ovšem přece jen jinou funkci, zde je postupně vyhazuje neodeslané). Toto vlákno se vine na poměrně velké délce, jak řečeno, poprvé se k němu se autor (v českém vydání) dostává na straně 600, pokračuje na straně 647 novým pokusem o kontakt její odpovědí a k samotnému setkání dochází po několika peripetiích až po otevření tématu zmíněné poslední části.
Do připravovaného setkání zasáhne ještě předtím aféra s Lucy (to je ono někdejší dítě, které objevil na zadním sedadle „na začátku podzimu 1987“ (s. 685). Dívka se (vylíčeno barvitě od s. 690 ) mu vetře do auta, svlékne se zde s úmyslem vyvolat skandál, on podlehne (což je veliká chyba!) nátlaku a vezme ji domů, ona se svlékne tam, oblečení nacpe do nádržky u záchodové mísy (takže záchod „protejká“), zavolá matce, zatímco Jack telefonuje policii, ale ta informaci vzápětí obrátí (takže vy ji znáte, poté: „Takže vy znáte celou rodinu,“ matka už jim „oznámila cosi o probíhajícím znásilnění“), běsnící Lucy pak vyběhne před dům nahá a vše se následně objeví s patřičným komentářem v bulváru. Další velkou chybu (v tom stresu je to pochopitelné) Jack udělal, když vyhodil fotografii nahé Emmy, kterou mu kdysi dala na cestu do chlapecké školy, do popelnice, stejně jako fotky s tetováním prsu své matky, které policisté vyhodnotili samozřejmě po svém, a tento materiál si vyzvedli paparazzi a použili jako exkluzívní přílohu a důkaz pro to, jaký úchyl že to herec, který se ve svých rolích převléká, a je tedy zřejmě transvestita i v civilním životě, je.
Když se (nyní už) doktorka Maherová o všem – opět pochopitelně – dozvěděla, už domluvenou schůzku s Jackem zrušila – jak ostatně vždycky říkala, „bylo to moc divný“ (poněkolikáté, jako obvykle, zde 711). Nakonec se jack s Michele přecejen sejde při příležitosti dermatologického kongresu (od s. 722), to se píše už rok 2003. Jak se ukáže po společné milostné epizodě, je to, paradoxně k představě, kterou o Michele Jack měl, záležitost zapomenutelná (tak zní ostatně i název kapitoly).
Souběžně s tím, jak se stává Jack stále slavnějším (působivé jsou scény z oscarového večera, kdy Jack rovněž jednu sošku přebírá z rukou Kevina Spaceyho, v zákulisí se míjí se Sigourney Veawerovou – připomíná mi to montáž z onoho známého filmu, Forrest Gump, s Tomem Hanksem, kde ho na televizní obrazovce vidíme s americkým prezidentem) přicházejí další a další „průšvihy“ (s. 651). Vlastně, jako by to bylo přímo programové onou kumulací od prvních stránek kapitoly Psychoterapie (první v části Doktorka Garcíová), kdy cítíme ironii ve spojení s názvem kapitoly (shodil vlezlou fotografku z jachty, incident s novinářem, zde zmíněny i nahé fotky matčina tetování a Emy (které mu dala, když šel do chlapecké školy), které se stanou součástí další aféry (už jsem okomentoval). To vše (nebo velká část) by mohly být samostatné povídky, a přinejmenším jsou doklady nejen typu kompozice knihy, ale i Irvingovy bujné imaginace.
Další konflikt vznikl, když se McSwiney, podřadný spisovatel, podle jehož knihy se měl zpracovávat film o událostech v Halifaxu, dozvěděl Jackovo hodnocení své práce, které stojí „za starou bačkoru“, opilý jej bez varování praštil (ve svém scénáři napsal o transvestitním prostitutu „ve městě plném námořníků“, což je nejen „lascivní a banální“, ale především „nevěrohodné“), pak ho našel, jak se, značně opilý, vytahuje v hospodě – dvojitým nelsonem ho uchopil a přitlačil mu obličej do talíře s paellou (s. 714-5, španělské jídlo se podobá rizotu, častou součástí jsou mořské plody).
Ještě jedno „zjevení“ (podobně jako byl onen duch paní Machado) je nyní Claudiin duch (tak se jmenuje i kap. 36). Claudie je žena, s níž měl vztah čtyři roky, nyní se zjeví, překvapivě mladá, zvláštní je jen její vulgární slovník, což mu ke Claudii nesedí. „Napůl očekával, že Claudiin duch zmizí.“ – očekávala jej před domem, pak suverénně jde rovnou do Jackovy ložnice (s. 743). Ve skutečnosti to je ovšem její dcera Sally – napovídá mu, že její matka zemřela, teprve když se s ní vyspí, prozradí, že ve skutečnosti žije („Je jako kredenc, ale úplně zdravá,“ potvrdila Sally. „Ty bys se mnou nespal, kdybys věděl, že máma žije, že ne?“) Spěchá, protože rodiče o ničem nevědí, důvodem sehrané role je získat podporu pro divadelní sdružení. Jack vypíše šek na sto tisíc dolarů pro Nadaci Pradivadla. Dívce je samozřejmě rovněž méně, než říkala, platí tedy rád, neboť za sex s nezletilou by při soudním sporu zaplatil daleko víc. „Ve srovnání s tí, co by mu naúčtoval kalifornský trestní zákoník, to bylo skoro zadarmo.“ s. 751)
Po řadě epizod s ženami (Michele, Lucy, Claudie a její dcery Sally), řekl bych takovém malém moderním dekameronu (nepočítal jsem ty dívky v celém románu, takže ten výraz asi nelze brát doslovně) se objeví v příběhu další žena, tentokrát ale v podstatně odlišném vztahu – Heather Burnsová, asistentka na Hudební fakultě Edinburské univerzity, klavíristka a varhanice, je Jackova sestra, sice nevlastní, z druhého Williamova manželství (matka byla německá pěvkyně Barbara Steinerová, s. 759, zemřela na rakovinu, s. 761), nicméně sestra. Jack má blízkou osobu, o níž léta nevěděl, ale ke sblížení, alespoň z její strany, musí nicméně teprve dojít (mohla mít oprávněné výčitky), a s její osobou se celý příběh ubírá ke svému závěru. Heather kontaktuje Jacka prostřednictvím Caroliny Wurtzové s prosbou, aby Jack finančně podpořil svého otce, který se nachází v drahém sanatoriu ve Švýcarsku, ona sama jej ze svých zdrojů, které vyčerpala (je obyčejný pedagog), dále podporovat nemůže. Posledních necelých sto stran se tedy ubírá k setkání s Jackovým otcem, komentovaným literární kritikou negativně, jak shora již zmíněno.
V posledních třech kapitolách – Edinburgh, Curych, Muzikant – se postupně dozvídáme, zprvu prostřednictvím Heather v Edinburghu, o Williamově tělesném a posléze duševním stavu, v Curychu mu lékaři ústavu (opět celá galerie pozoruhodných figur, zajímavý je i popis lékařského prostředí) ozřejmují celou realitu v jejích zvláštnostech (řeší se diagnóza – bipolární či obsesivně kompulzivní porucha, „spouštěče“, Hugo a návštěvy prostitutek), poslední kapitola je pak skutečné bezprostřední setkání s otcem. William zná všechny repliky z Jackových filmů (je to jedna z komunikačních úrovní vlastně v celé druhé části románů, zde pouze vyvrcholí) a ovšemže je to dojemné, do „posunuté reality“ nicméně vrátí autor příběh v závěru, kdy William hraje proslulou Boëllmanovu Toccatu (doplníme si, jakkoli u většiny skutečnosti tak autor zevrubně činí, že tato monumentální skladba je závěrečnou větou Gotické suity z roku 1895), shodou okolností jsem měl možnost skladbu slyšet „naživo“ právě v době, kdy jsem dočítal knihu, a mohu potvrdit, že jde o velice působivou hudbu.
Zbývá už jen stručná poznámka k překladu do češtiny, který pořídili Libuše a Luboš Trávníčkovi. Je velice kvalitní, samozřejmě již rozsah knihy je, vedle určitých nástrah v odborné vrstvě něčím, co při zdárném výsledku je třeba ocenit, stejně jako práci korektorů, kteří nezanechali, jak to žel dnes v mnohých případech kazí dojem, žádné nedostatky. Je citlivě zachycen i moment charakteristické Irvingovy optiky, ulpívající s fascinací v co nejbližší „blízkosti“ reality, což se projevuje na jazykové úrovni (třeba i vedle ironického opakování určitých obratů, např. „před ním ne“ v rozhovorech o pochybných tématech v přítomnosti malého dítěte, či zásady, kterou Jack přebírá od paní Wicksteedové – „buď slušný dvakrát“, promítající se do děje) používáním výrazů v originálním jazyce, takže přednost je při označení Starého kostela v Amsterodamu dáno výrazu Oude Kerk před českým, jenž je poté rovněž uveden. V tomto ohledu je pak na zváženou použití originálního tvaru ve jméně skotského města Edinburgh před českou podobou Edinburk (jestliže je použita např. u dánského hlavního města, Kodaň, tedy nikoli Kopenhagen). Je pak ještě otázka, jak zní v originále výraz, který je do češtiny přeložen jako Muzikant. Pokud zní musician, bylo by asi vhodnější překlad „hudebník“, které je obsahově bližší tomu, čím William Burns je, totiž profesionálním hudebníkem. Výraz „muzikant“ odkazuje k citovému zaujetí či vztahu k hudbě, které je – při pohlcenosti hudbou u Williama – samozřejmě rovněž přítomno, a anglické znění možná k němu svádí. V němčině, stejně jako u nás se ovšem odlišuje, Musiker (hudebník, povolání) a Musikant (muzikant, lidový muzikant, člověk hudebně nadaný). Tato drobnost nicméně není žádnou vadou na kráse Irvingova díla.
Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/dokud-te-nenajdu-2296?c=all
https://www.iliteratura.cz/Clanek/27753/irving-john-dokud-te-nenajdu-in-tyden
(velice výstižná recenze)
německé recenze
https://www.falter.at/falter/rezensionen/buch/116/9783257065220/bis-ich-dich-finde
https://www.perlentaucher.de/buch/john-irving/bis-ich-dich-finde.html
https://rp-online.de/kultur/buch/john-irving-bis-ich-dich-finde_aid-12862377
https://www.dieterwunderlich.de/Irving_finde.htm (opravdu podrobný komentář)
Wikipedie
https://de.wikipedia.org/wiki/Bis_ich_dich_finde
https://www.relue-online.de/2006/12/geschafft/ (komentář a kritika německého překladu)
———
Zpět