Johannes Brahms / Klavírní trio č. 2 C Dur, op. 87

Johannes Brahms / Klavírní trio č. 2 C Dur, op. 87
dílo Johannesa Brahmse

Klavírní trio č. 2 C Dur, op. 87, pro klavír, housle a violoncello patří k nejvýznamnějším dílům tohoto žánru v období romantismu – vedle skladeb (jsou uvedeny na stránce o klavírním triu na české Wikipedii), jako Klavírní trio č. 1 B-dur, D. 898 a Klavírní trio č. 2 Es-dur, D. 929 Franze Schuberta, Klavírní trio č. 2 c-moll, Op. 66 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Klavírní trio g-moll, Op. 8 Fryderyka Chopina, Klavírní trio č. 3 g-moll, Op. 110 Roberta Schumanna, Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany a Klavírní trio č. 4 e-moll "Dumky", Op. 90 Antonína Dvořáka, Klavírní trio a-moll, Op. 50 Petra Iljiče Čajkovského či Klavírní trio d-moll, Op. 120 Gabriela Faurého a konečně Klavírní trio č. 3 c moll, op. 101 rovněž od Johannese Brahmse.

Druhé Brahmsovo klavírní trio vzniklo v letech 1880–1882, jeho premiéra se konala v provedení členů Joachimova kvarteta a s autorem u klavíru v rámci 5. večera komorní hudby Frankfurtské muzejní společnosti 19. prosince 1882. Jednotlivé věty jsou označeny

1. Allegro
2. Andante con moto
3. Scherzo: Presto – (Trio): Poco meno presto
4. Finale: Allegro giocoso

Na stránkách německého internetového Průvodce po komorní hudbě (viz odkaz dole) je skladba komentována následujícím způsobem:

Dekáda 1876-1885 představuje ve tvorbě Johannese Brahmse symfonické desetiletí. Vedle jeho čtyř symfonií, obou overtur, houslového a druhé klavírního koncertu vzniklo v té době velmi málo komorních skladeb. Léto 1882, které Brahms strávil v jemu milé Solné komoře v Lázních Ischl, vedlo k intermezzu, naplněném komorní hudbou. Vznik tenkrát 1. smyčcový kvintet, op. 88, a 2. klavírní trio, op. 87. Zatímco první skladba je považována za zázrak zvukové krásy, patří ta druhé k nejméně chápaným Brahmsovým dílům.

Abychom mohli ocenit jeho formální a zvukové zvláštnosti, musí člověk mít na paměti, že vzniklo v bezprostřední blízkosti druhé klavírního koncertu z roku 1881. Tvoří jeho komorní pendant, jak co se týče strhujícího klavírního partu, tak šíře a komplexnosti formy.

Podobně jako u klavírního koncertu začíná první věta (Allegro) lakonickým úsporným hlavním tématem. To je stejným způsobem zapleteno do harmonického hlavolamu a vystřídáno snovou zvukovou plochou jako v v úvodní větě koncertu. Tímto způsobem se témata vždy vytratí a promění se náhle do nové podoby. Donald Tovey to nazval „úspornou výpovědí s nekonečným potenciálem rozšíření“.

Také druhé téma je podobná lakonická výpověď, quasi fragment jakéhosi lendleru nad pulsujícími triolami. Po několika „rozšířeních“ získává konečně kontury sladké melodie, která se zvrátí hned nato do mohutného orchestrálního výbuchu v a moll. Tento motiv v tečkovaném rytmu ovládá dramatické provedení, v jehož druhé části vystoupí zrychleně znovu hlavní téma. K takové modifikaci tempa sahá Brahms zřídka. Zde slouží k tomu, aby dodal hlavnímu tématu nadšení, které je postaveno proti dramatickému mollovému motivu. Až po codu, kde se oba motivy překrývají, zůstává tento konflikt nevyřešen. Mezitím ubývá energie stále více v malých kadencích, generálních pauzách nebo snivých arpeggiích. Brahms nenapsal žádnou jinou sonátovou větu, která přechází stále znova od něžné hry zvuků, neustálých modulací a mohutnou dramatičností tak rapsodicky jako zde, zatímco je stále diskursem o intervalech hlavního tématu.

Byla to jistě tato úvodní věta, které od počátku ztěžovala porozumění tomuto dílu. Brahms napsal tuto větu v roce 1880, a sice paralelně s úvodní větou jiného klavírního tria, totiž tria Es Dur, který se jeho přátelům líbilovíce než toto. Přesto zničil tuto větu v Es Dur a rozšířil v roce 1882 neoblíbenou větu C Dur na trio o čtyřech větách. Jeho přátelé mu nepoděkovali. Po přehrání o vánocích si Clara Schumannová poznamenala do svého deníku: „Zkoušelo se i trio, jakkoli považuju jednotlivosti za fantastické, tak o celku nemám uspokojivý dojem kromě Andante, které je báječné. Škoda je, že to ještě nepropiluje a nevyhází hluchá místa. Vůči „auto-hyperkritickému“ Brahmsovi, jak jaj nazývá jeho přítel Billroth, byla tato výtka neopodstatněná. Spíše je v reakci Clary nepochopení pro zvláštnosti tria. Možná bylo ještě zesíleno Brahmsovým vlastním přednesem klavírního partu, o němž se nemilostivě vyjádřila: „Bohužel Brahms hraje čím dál děsivěji – již to není nic jiného než údery, nárazy, hrabání!“

Brahmsův životopisec Max Kalbeck interpretoval Trio C dur v květnaté hermeneutice oné éry následujícím způsobem: „Démonický prvek se prosazuje ve všech čtyřech větách tria; vedle světlé stránky se zjevuje mnohdy bezprostředně temná stránka lidské přirozenosti, občas se ale rozšíří soumrak z obojího, který jakoby chtěl vyvrátit čas z veřejí a předměty zaměnit v prostoru. Tím míníme zvláště hrozivé Scherzo c moll. … Andante s variacemi si zaslouží být označeno jako nejkrásnější a nejvděčnější věta celého díla.

Obě mollové střední věty jsou skutečně srozumitelnější než věta úvodní. V Andante hrají smyčce, doprovázené klavírem jako činely, maďarské téma vášnivého duktu, které končí v polozávěru. V prvních dvou variacích klavír zprvu mění váhavé gesto do chopinovského nocturna. Ve třetí variace vybuchnou smyčce v pohyblivém agitatu, čtvrtá je výrazná durová melodie. Závěrečná variace, která pokračuje až ke codě, dává violoncellu prostor pro nádhernou kantilénu. Zde je téma také harmonicky uzavřeno.

Scherzo v c moll působí jako Brahmsova fantazie na Schubertovy motivy (Smyčcový kvartet G dur, Gruppe aus der Tartarus). Úder leggiero klade nejvyšší nároky, zatímco ve středu věty se hudba vznáší jako „bílá lavička z mraků“ (Tovey).

Finále se sice vrací k C dur, činí tak ovšem poněkud příliš robustním způsobem. Giocoso tohoto Allegra s nadbytečnou kvartou v tématu si Brahms dostatečně vychutnal a přitom poskytl klavíristovi příležitost, vyděsit něžné duše, jako byla Clara Schumanová svými „údery, nárazy, hrabáním“. Nemilosrdně důsledné provedení motivů vrcholí „závěrem s velkolepým zvukem“ (Tovey). Trio bylo poprvé uvedeno výjimečně nikoli ve Vídni, nýbrž na 5. večeru komorní hudby Frankfurtské muzejní společnosti v roce 1882, jak už jsme uvedli podle Wikipedie.

Info
https://de.wikipedia.org/wiki/Klaviertrio_Nr._2_C-Dur_op._87
https://www.kammermusikfuehrer.de/werke/365

Noty
https://imslp.org/wiki/Piano_Trio_No.2,_Op.87_%28Brahms,_Johannes%29

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=QsDuqszfkrw