Johann Wolfgang von Goethe

Johann Wolfgang von Goethe
někdejší seminárky studentů LG

Život

Johann Wolfgang Goethe se narodil 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho otec byl učeným právníkem a císařským radou, byl snaživý, chladný a pedantský. Velmi svědomitě se staral o výchovu a vzdělání svého syna. Matka byla vlídná, vyrovnaná a veselá osoba.

Mladý Goethe se učil řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky a italsky. Dobře znal i literaturu v těchto jazycích psanou.

V letech 1765-68 studoval v Lipsku práva. Věnoval se hojně studentskému životu, navazoval nová přátelství a prožíval první lásky. V devatenácti letech u něj propuká tuberkulózní onemocnění a Goethe se bez valných studijních výsledků vrací domů. Ve studiu pak pokračuje ve Štrasburku až d roku 1771. Poté krátce působí jako právník ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wetzlaru.

Ve svých 25 letech slaví svůj první literární úspěch románem Utrpení mladého Werthera, který silně zapůsobil na celou Evropu. Rok poté se Goethe zasnoubil s Lili Schönemannovou, dcerou bankéře. Záhy však pozná, že se dopustil omylu a rozchází se s ní. Odjíždí nacedí do Švýcarska a do Štrasburku.

V říjnu roku 1775 zve vévoda Karel August Goetha do Výmaru. Goethe pozvání přijal a zůstal zde ve státních službách plných padesát let, až do své smrti. Stal se přítelem a rádcem vévody. Působil zde jako tajný rada, ministr, ředitel divadla, knihoven a vědeckých ústavů, staral se o výmarské finance, doly a lomy a armádu.

Hojně cestoval po Německu, Švýcarsku, několikrát byl v západních Čechách (Karlovy Vary), v Itálii. Stýkal se s významnými osobnostmi domácími i zahraničními, také s našimi obrozeneckými vědci a básníky.

V letech 1794 – 1805 ho poutalo velké přátelství s Friedrichem Schillerem. Z hojných milostných poměrů výrazně do jeho tvorby zasáhly ženské postavy, Katka Schönkopfová, Bedřiška Brionová, Charlotta Buffová, Charlotta von Stein, Christiana Vulpiusová, matka jeho dětí, kterou si posléze vzal, Bettina Brentanová, Minna Herzliebová, Marianna von Willemer a na sklonku života pak mladičká Ulrika von Levetzow z českých Třebivlic.

Goethe byl největší německý básník, a také prozaik, dramatik, historik, literární a divadelní kritik, redaktor a překladatel. Obdivoval Shakespeara a Homéra. Byl amatérským přírodovědcem, ve studiích o metamorfóze rostlin a živočichů předjal Darwina.

Zemřel ve Výmaru 22. března 1832.

Dílo

Po anakreontských prvotinách v Lipsku začal psát původní lyriku ve Štrasburku, slaví úspěch románu Utrpení mladého Werthera, píše dramata vzpoury Götz von Berlichingen, Clavigo, Stella, Urfaust.

Do klidného období poznamenaného stykem s klasikou i renesanční Itálií patří dramata Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont, Pandora, Korintská nevěsta, dvoudílný Faust – to vše je práce šedesáti let.

Kromě lyrických sbírek napsal hexametrový epos Heřman a Dorota, pod Schillerovým vlivem Balady, z cest vytěžil Římské elegie a Benátské epigramy.

Mina ho inspirovala k Sonetům, Ulrika k Trilogii a k Mariánskolázeňské elegii.

V próze zanechal dvoudílný bildungsromán z hereckého života Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta tovaryšská, román manželství Spříznění volbou, řadu novel, cestopis Italská cesta a vzpomínky Z mého života s podtitulem Báseň a pravda.

Cenné jsou také Rozhovory s Goethem jeho oddaného sekretáře J. P. Eckermanna.

Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers)

Románová prvotina, která předznamenala epochu. Je psána ve formě deníku, v němž se mladý Werther zpovídá ze svých citů Vilémovi. Werther přijíždí na vesnici, kde maluje hlavně v přírodě. Prochází vesnicí a vidí na zemi sedět chlapce. Přichází matka dvou dětí. Byla ve městě se starším synem. Vypráví Wertherovi svůj životní osud. Má tři syny, její muž odjel pro nějaké dědictví, o které měl být okraden. Werther dává ženě a dětem něco peněz na přilepšenou.

Werther jede na ples v kočáře s několika přítelkyněmi. S nimi jede také Lotty. Stará se o otce a mladší sourozence, jak ji o to žádala matka na smrtelné posteli. Lotka se má provdat za Alberta, dobrého, poctivého úředníka, který se nyní nachází na cestách. Na plese tančila s Wertherem a ten se do ní zamiloval. Od tohoto dne navštěvoval skoro denně jejího otce.

Wertherovým oblíbeným místem byla zahrada ve Wahlheimu. Uprostřed zahrady byl altán, z něhož byl krásný pohled do celého kraje. Werther chodil na procházky a četl svou oblíbenou Homérovu Odysseu.

Poté přijel Albert. Werther vstupuje na žádost matky do služeb na velvyslanectví. Mezi ním a úředníky dochází k neshodám. Místo opouští. Dopisuje si s Lotty, která je již provdána za Alberta. Seznámil se s dívkou, která mu svým zjevem Lotku připomíná.

Před vánocemi se vrací na venkov, stýká se s Lottou. Albert začíná žárlit a zakazuje Lottě styk s Wertherem. Werther se setkává se ženou, jejíž chlapce maloval. Dozví se, že nejmladší z nich  zemřel a muž že žádné dědictví nepřivezl. Před vánocemi odjel Albert navštívit známé, Werther se opět schází s Lotty. Vyznává jí lásku. Ta poznává, že Alberta nenávidí, ale její počestnost nepřipouští manžela klamat. Werther odchází domů, napíše dlouhý dopis Lottě a pošle si k nim pro zbraně. Svůj život končí o půlnoci, zastřelí se. Ráno je nalezen sluhou, který jde neštěstí oznámit otci Lotty. Před polednem Werther umírá i se svými nesplněnými city. Je pohřben v noci na místě, které si sám určil.

Utrpení mladého Werthera je kombinací románu v dopisech a románu deníku (první část obsahuje hrdinovy listy příteli Vilémovi, druhá část obsahuje i dva listy Lottě a „vydavatelský komentář“). Zvolený tvar citově zainteresovaného vyprávění v první osobě umožnil postavit do středu díla přímo vnitřní svět hlavního hrdiny, ve kterém je jakoby zachycen životní pocit světobolu, zachvacujícího Evropu na sklonku 18. století. Román je tedy rozdělen na dvě části. První část (květen –září 1771) ončí Werhterovým útěkem z Lottina městečka Wahlheimu. Druhá část (říjen – prosince 1772) začíná záznamem hrdinových zkušeností z pobytu na novém působišti na velvyslanectví, pokračuje líčením návratu k Lottě a končí jeho sebevraždou Wertherovy dopisy jsou podávány jako „skutečné“, rámcuje je „vydavatelův“ úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti.

Zážitku, pod jehož dojmem mladičký Johann Wolfgang Goethe napsal svou prozaickou prvotinu, předcházelo trojí milostné dobrodružství. První prožil patnáctiletý jinch v rodném Frankfurtu; z blouznivého zbožňování rázem vystřízlivěl, když byla venkovská krasavice Markétka na pokyn přísné patricijské vrchnosti z města vykázána. Obhájila se tím, že mu byla pouhou sestrou.Na studiích v Lipsku vzplanul prudkou vášní k svůdné dceři vinárníka, Katce Schönkopfové; po dvou letech jí pak, churavý na těle i na duši, uprchl. Za pobytu ve Štrasburku rovněž útěkem bez rozloučení ukončil milostný vztah, který prožíval s půvabnou dcerou pastora, Bedřiškou Brionovou. Ve Wetzlaru, kde Goethe o právnických studiích formálně praktikoval u říšského kamerálního soudu, zamiloval se beznadějně do snoubenky přítele J. Ch. Kestnera Charlotty Buffové. Když pak milostný vztah, užuž vzájemný, přerušil a Wetzlar opustil, krátce se dvořil Maxmiliáně La Rocheové a v dvoření pokračoval i po jejím sňatku. Hrdinky obou těchto platonických milostných epizod mu splynuly v jednu postavu Loty Goethův šťastný sok Kestner propůjčil zase své rysy ušlechtile nudnému Albertovi. Podnět k tragickému závěru poskytla Goethovi sebevražda, kterou z nešťastné lásky spáchal jeho a Kestnerův přítel K. W. Jerusalem.

Román vyšel v roce 1774, pouhá dvě léta po Goethově odchodu z Wetzlaru. Wertherem vyvrcholil v Německu sentimentalismus.

Román měl velký ohlas, vyvolal tzv. wertherovskou horečku a celou vlnu sebevražd. Zasáhl i do evropské módy (modrý frak, žlutá vesta a holínky, klobouky la Charlotte), Wetzlar se stal poutním místem. Román byl přeložen do všech evropských jazyků, pronikl i do Asie. Stal se oblíbenou četbou Napoleona i francouzských romantiků. Vznikaly romány, dramata, parodie, kramářské písně „podle Werthera“. Osvícenci zaujali k románu odmítavý postoj (např. G. E. Lessing). Sám Goethe napsal roku 1775 báseň, jíž se od románu distancuje. V letech 1782-86 Utrpení mladého Werthera přepracoval, druhá verze vyšla roku 1787 se změnami kompozičními (z ohledu ke Kestnerovi byly podtrženy Wrtherovy patologické rysy, zdůrazněna Albertova ušlechtilost, změněny detaily, zvláště v epizodách…

Faust

Tragédie, vrcholné dílo tzv. německé klasiky a jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury bylo sepsáno v letech 1808 – 1832.

Pověst z 16. století, zpracovaná v lidových knížkách o doktoru Faustovi, který v touze po poznání zaprodal duši ďáblu, je jedním z inspiračních zdrojů tragédie o dvou dílech a 12 111 verších. Tato tragédie je uvedena třemi vstupy. Věnování je elegickou vzpomínkou na rané zpracování (v tzv. Urfaustovi), Předehra na divadle je úvahou o umění a divadle jako podobenství světa a Prolog na nebi uvádí do prvního dějiště dramatu, z něhož je přehlížena scéna světa, vybrán hlavní aktér – Faust – a uzavřena dohoda mezi Stvořitelem a Mefistofelem, že na něm bude prokázána hodnota nebo bezcennost člověka. Faust přijme Mefistofelovy služby s tím, že dojde-li uspokojení a zatouží-li setrvat v dosaženém, propadne jeho duše peklu. Je mu navráceno mládí, je provázen studentskými pitkami, smyslným dějem Valpuržiny noci, pokoušen láskou k Markétce, což je jádrem 1. dílu, komponovaného jako volný sled 25 scén. Ve druhém díle, členěném na 5 jednání, je vystaven Faust pokušení „velkého světa“. Stává se favoritem na císařském dvoře (1. jedn.), spolu s Mefistofelem a Homunkulem, umělým človíčkem, jehož vyrobil jeho fámulus Wagner, nyní Faustův nástupce na univerzitě, se vydává v letu časem na řecké území, do mytologické doby, kde právě probíhá klasická Valpuržina noc (2. jedn.), uzavře sňatek s Helenou, již si vyprosí z podsvětí (3. jedn.), po záhubě jejich syna Euforiona, přenesen Heleniným závojem do velehorské krajiny, pomáhá císaři za přispění nečistých sil porazit vojska vzdorocísaře a odměnou si vyžádá pruh země se záměrem vyrvat ji živlům a zúrodnit (4. jedn.). Jako vládce přímořské krajiny, zestárlý a osleplý, avšak pln nových plánů, umírá a jeho duše dochází spásy (5. jedn.)

Tragédie jako celek podstatně posunuje smysl tradičního faustovského námětu a dodává hrdinovi rozkolísanost, která není vlastní jeho předobrazu. Goethův Faust v sobě nese touhu po poznání i puzení k moci, nepředsudečnost vůči zlu i jeho zrealizování, tíhnutí ke kráse atd. Tento posun ocenila až 20. století, které teprve přiznalo 2. dílu větší vážnost, a tím i Fausta jako celku stavební a významovou jednotu.

První díl vyšel roku 1808, tři prology umožňují spojení s druhým dílem, jehož některé části a úryvky byly napsány kolem roku 1800. Intenzívní práce na něm spadá až do let 1825-31. Namísto původního plánu Faustovy cesty světem jsou zde pojednávány nejhlubší filozofické otázky člověka. V německé i světové literatuře představuje Faust dílo ojedinělé. Ohlas druhého dílu na rozdíl od prvního nebyl tak jednoznačný, odmítavý postoj k němu zaujali CH. F. Hebbel, G. Keller, L. N. Tolstoj a jiní. Faust jako celek vyšel poprvé až po Goethově smrti roku 1832. Faust se také stal předlohou řady oper a hudebních děl.

Pzn. Obě díla nesou výrazné ozvěny hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Literární hnutí v Německu v letech 1779-85. Je založeno na odporu proti feudální zaostalosti, vyzdvihovalo cit, fantazii, génia, propagovalo příklon k lidovému umění, hlavní formou vyjádření bylo drama, vzorem byl Shakespeare, představitelé: Herder, Goethe, Schiller, G. A. Bürger, F. M. Klinger aj.

Goethe básník

Co jsem našel

Já sám, tak tiše
se lesem bral,
nic nezamýšlel,
nic nehledal.

A v stínu skrytý
jsem kvítek vzhléd:
jak oko zářil‚
jak nebe květ.

Já shýb se pro něj,
on šeptem dých.
„Kdybys mě utrh,
já uvad bych!“

A květ jsem vyhráb
i s kořínkem,
nes na zahrádku,
kde doma jsem.

Zde v tichu zase
já v prsť ho dal.
A ujímá se.
A kvete dál.
 

Překladatelé
Otokar Fischer (1883 – 1938)
Český literární a divadelní vědec básník, dramatik. Profesor německé literatury na Karlově univerzitě v Praze. Z jeho překladatelské činnosti je nejvýznamnější překlad Fausta.

Kamil Bednář  (1912 – 1972)
Český básník, psal převážně meditativní lyriku, autor knih pro děti.

Eduard Petiška (1924 – 1987)
Český básník, lyrizující prozaik, autor knih pro děti.