Jivínský Štefan 2024

Jivínský Štefan 2024

Šestadvacátý ročník, ve Sokolovně v Kopidlně 25. února, v 15 hod., prezentace už od 14.00. Zhruba tyto informace mně přišly v pozvánce v mejlu, v neděli jsem se tedy vydal na cestu. Vlastně jsem si myslel, že to je ta „největší budova“ na náměstí, ale ona je to Radniční restaurace a dům, kam jsem měl jít, je vlastně nenápadná budova asi dvě stě metrů odtud při silnici na Libáň (cestou pohled na kostel sv. Jakuba, tedy stejného patrocinia jako v Jičíně, kde jsem jednou hrál s Michaelem Pospíšilem, dnes prý žel ve špatném technickém stavu), vchod je navíc ještě z odvrácené strany (jak člověk někdy dost dobře nezná i nejbližší okolí). Moderátor (předbíhám) v jedné chvíli v úvodu zmínil, že naposledy se zde Jivínský Štefan konal v roce 2008, při té příležitosti bylo uděleno Zdeňku Svěrákovi čestné občanství města Kopidlna, jestli jsem to správně pochopil. Ověřuju si to ještě, ano, je to tak, v Kopidlenských listech z března 2008, dostupných na internetu, vidím hned na první stránce českého dramatika, herce atd., jenž zde dva roky žil a jehož otec odtud pocházel, na fotografii spolu s regionálním politikem Josefem Táborským, ocenění tenkrát obdržel Oldřich Sukoradský, učitel na základních školách a knihovník, který vyvíjel v regionu širokou kulturní činnost, předsedou jivínské komise byl tenkrát regionální historik Vladimír Úlehla.

Vzpomínám na tu dobu jako takřka na jinou epochu, nebyl jsem tam tenkrát, nevím proč, neboť jsem tenkrát příliš „nevynechával“, sice jsem byl kritický vůči vymezení Štefana jako „okresního“ formátu (stejně jako u přívlastku „celookresní“ v označení festivalu „Jičín – město pohádky“), připadalo mně to nesmyslné, stejně jako jeho údajně vtipné stanovení dne konání na 25. února (tj. vztažení k tzv. Vítěznému únoru, spjatému s komunistickým převratem) a stejně jako určení toho, kdo si odnese jednu z cen, tedy za konkrétní rok, „losem“ (argument Jaromíra Gottlieba, že je obtížné to rozhodnout, že si to všichni zaslouží – k čemu pak by měla být komise, která zváží přece jen míru úsilí či význam jednotlivých počinů atd.; stejně tak jsem odmítal „odlehčení“ věci prostřednictvím onoho data). Obojí mně připadalo až nemístné, když jsem v sále sledoval nominované, jak brali – a právem – ocenění za svou kulturní aktivitu vážně.

Nicméně hodnota celého projektu v jeho úhrnu je určitě důležitější, moment setkávání lidí, kteří něco dělají pro kulturu, je prvořadý, a dosvědčuje to už sama skutečnost, že i letos byl plný sál (samozřejmě nepřišli všichni nominovaní, jichž jsou v úhrnu takřka tři stovky), že se lidi sjedou ze všech těch menších center – to bylo naopak moudré rozhodnutí, že každým rokem bude organizátorem setkání některá jiná obec či město, nikoli stále Jičín, ale také Nová Paka, Miletín, Hořice, Lázně Bělohrad, Libáň, Sobotka, Vysoké Veselí a další (vloni se konalo setkání v restauraci Lukavec u Hořic), takže se i každým rokem proměňovala perspektiva a s ní spojené zaujetí pro věc. To znamená také, že každé z těch míst prezentovalo svou aktuální kulturu.

V druhé části programu (zase předbíhám, když křížím tematické a chronologické hledisko) dr. Eva Bílková pohovořila krátce o tom, oč se vlastně u Jivínského Štefana jedná, totiž o získání přehledu o kulturních aktivitách, pozvání nominovaných (nominovat může kdokoliv, v podstatě není žádné „síto“, text nominací se pro výsledný sešit, který přítomní dostanou, pouze redakčně upravuje), ocenění ve dvou kategoriích – „za počin uplynulého roku a za zásluhy dlouhodobé“, jak ostatně řečeno a jak to uvádí i webová prezentace Jivínského Štefana, a poděkování všem. Ocenění spočívá v předání dřevěné sošky vytvořené Renatou a Martinem Lhotákovými, letos byli na jeviště sálu kopidlenské Sokolovny pozvání i další a předány jim bohaté kytice (kromě města se podílela na přípravě i zdejší střední zahradnická škola).

Není ambicí tohoto stručného příspěvku rozebírat podrobně všechny možné (jakkoli třeba i aktuální) aspekty, snad jen pro čtenáře ze vzdálenějších regionů zmíním, že název tohoto kulturního projektu je odvozen od jména spisovatele Josefa Štefana Kubína (jeho kresba bývá vždy promítána či vyvěšována na pódiu), tedy jeho druhého křestního jména, a jeho literárního názvu Jičína, tedy Jivín (např. Jivínské rapsodie). Mohu alespoň v záblesku vzpomenout na první ročník, který se konal v Jičíně 25. 2. 1997 (oceněn byl spolek KLAN, Kacákova Lhota, Z. Vaškovová z Hořic a Martin Zajíček a K-klub, Jičín), kde s kulturním programem přišla čerstvě vzniklá skupina Fidle (z rozpadlé Malé muziky z Jičínska, bylo to její první vystoupení), kde jsem hrál na housle, příležitostně přispíval k aranžování muziky (tvůrcem pořadů a aranží všech skladeb je dodnes Lenka Krausová) a dvacet let byl předsedou spolku. A ovšem nesmím zapomenout (kopíruju jednu formulaci), zakladatelem projektu je Bohumír Procházka (zvaný Prochor) spolu s několika dalšími nadšenci. Prochor, mj. též vydavatel svých Prochorovin, jenž již organizaci Štefana před časem předal dalším, zde pobíhal „v zakladatelském kobouku“, jak říkal, zelené hučce, nepřehlédnutelné.

Tak tedy konečně k vlastnímu průběhu letošního Jivínského Štefana. Již při vstupu do budovy si mohli příchozí prohlédnout zavěšené černobílé fotografie držitelů ocenění z minulých let, dostali tištěný sešit s obojími nominacemi, a pokud byli sami nominováni, i obálku s kartou, na níž je vyobrazena soška Jivínského Štefana, v předsálí pak byly k dispozici starší čísla několika regionálních časopisů (zvl. Kopidlenské listy nebo Pod Zvičinou), mě zaujala turistická mapka Mariánské zahrady (moje žena chodí v poslední době s kamarádkami po okolí a objevuje jeho krásy). V sále, vyzdobeném ze zdejšího Ledového plesu před dvěma dny, bylo, když jsem přišel, ještě pár volných míst, sedl jsem si k Jičíňákům, které léta znám („věžník“ a divadelník Jiří Wilda, Jan Kinderman, člověk, který se zasloužil o záchranu židovských památek v Jičíně), zamával dalším, které jsem před začátkem pořadu zahlédl (Veronice Vildmanové, herci a režisérovi Josefu Kettnerovi, a s řadou ostatních se pozdravil, případně si popovídal až po skončení vlastního programu na jevišti. Kromě v roce 2022 zvoleného starosty města Kopidlna Karla Žižky, jenž byl také prvně členem štefanské komise, přijeli také Martina Berdychová a Tomáš Czernin. A starosta byl tím prvním, kdo na jevišti pozdravil přítomné, pak následoval odhadem hodinu a půl dlouhý kulturní program, který zahrnoval taneční vystoupení Česká beseda v podání zdejšího krojovaného souboru (dlouho jsem ji neslyšel, vzpomínám na jičínský Český ráj, který ji měl na repertoáru), dvě písně žáků zdejší základní školy s doprovodem kláves a akordeonu a řady portrétů zdejších významných osobností, jako byl  František Matěj Hilmar (opět vzpomínám na paní učitelku v hudební škole Martu Krámskou, která hovořila o Hilmarovi jako předchůdci Bedřicha Smetany, Hilmarovu polku „Esmeralda“ zahrála pak ve svém vystoupení vedle dalších čísel Darina Stránská, studentka PF Univerzity Hradec Králové), hudební skladatel a klavírní virtuos Béda Křídlo (jeho otec J. Křídlo byl zeť F. J. Hilmara), tuším, že byla řeč i o jedné ze sester Honzákových (PhDr. Albína H., profesorka gymnázia Minerva, MUDr. Anna H., lékařka), ale dost dobře jsem nerozuměl, ozvučení sálu bylo nevyrovnané (moderátorův projev byl  naddimenzovaný, zatímco dětské hlasy nebyly dostatečně dozvučené).

Samozřejmě, jako v ostatních případech se chtělo Kopidlno ukázat, a je to tak v pořádku, už to úsilí potěší, také občerstvení bylo, roznášely dvě dívky (jednohubky, obložené kroasány, také chleba se sádlem, také řekl bych patřící k historii Štefana, kdysi je mazal Pepíček Píša, můj spolužák z první třídy, fanda do motorek, který umí skvěle upravit maso), za sálem byla místnost s dalším občerstvením, dal jsem si výbornou kávu. A to už se schylovalo k vlastnímu předávání ocenění.

Sošku Jivínského Štefana za rok 2023 a velkou kytici obdržel Josef Lidický, kterého známe my Jičíňáci coby prodejce ovoce a zeleniny v krámě na Valdštejnově náměstí, duší „zemědělce“ (párkrát jsem se ním bavil o jeho vztahu k venkovu atd.). Nominace ovšem zněla „za neobvyklou připomínku tragické události v září roku 1968 v Jičíně, kdy polský voják zastřelil na křižovatce na Letné Zdenu Klimešovou a Jaroslava Veselého“. Josef Lidický umístil ve svém obchodě fotografie Oldřicha Podzimka, zachycující pohřeb svého kamaráda, v nominaci se píše o brožuře Událost, na které nesmíme zapomenout (Kozí nakladatelství, 2009). Publikaci se mně nepodařilo na internetu ověřit, v odkazech uvádím tedy alespoň jiný text z pera Vladislavy Wildové, která dokumentovala i průběh letošního Jivínského Štefana).

Následovalo předání několik kytic (novinka či mimořádně, vedle samotných dvou sošek), jedna byla pro Naděždu Vaníčkovou, nominovanou „za její divadelní vystupování a za uchování záznamů o ochotnickém divadle v Kopidlně v 60. a 70. letech 20. století“, jejich čtení zaujalo na akci Čtení z místních kronik, jichž se jedna posledních žijících pamětníků Naděžda Vaníčková zúčastnila, druhá byla určena pro Pavla Kracíka, Michala Rambouska a Milana Berného za jejich aktivitu související s kauzou letiště ve Vokšicích, která byla v loňském roce v Jičíně tématem bouřlivých diskusí. Hovořilo se o prodeji letiště firmě, která by jej využila k provozování hlučných (i nočních) výcviků letadel, vzpomínám si na petice ve prospěch zachování letiště pro místní Aeroklub (podrobnosti nevím, vím jen, že tu byly určité kontroverze).

Stejně jako u předchozích, kdy kytice přebíral za nepřítomné někdo jiný (za paní Vaníčkovou její vnučka), ani Jiří Vydra, oceněný za dlouhodobé zásluhy, nebyl přítomen. To, že sošku Jivínského Štefana obdržel právě Jiří Vydra, kastelán Valdštejnské loggie, dramaturg, grafik Valdštejnského imaginária, organizátor alternativní kultury na nejvyšší úrovni (neopomenu vždy vyzdvihnout jeho zásluhy o oživení významné památky, k níž se někteří jičínští kulturní činitelé nechtěli hlásit, v podstatě na celozemskou úroveň, s přesahem – či jak to jinak říci, vytvořil třetí pilíř jičínské kultury, jestliže tím prvním je KZMJ a druhým další jičínské spolky, mj. Balbineum či „židovská škola“, mně udělalo opravdu radost. Ocituji ještě z nominace: „Za mnohaleté, neobvykle tvůrčí, autorsky progresivní a vždy nečekaně a překvapivě realizované akce ve Valdštejnské lodžii. Vtiskl tomuto místo osobitost a genia loci, které se podaří jen málokdy, málokde a málokomu.“ Pregnantně, výstižně řečeno.

Bylo to fajn, popovídal jsem si ještě s Alenou Pospíšilovou, kterou znám coby knihovnici i z jičínské knihovny (dříve také sobotecké či z organizování kulturních a sousedských akcí v Libošovicích, za něž byla nominována), s Evou Bílkovou, u níž bych musel vypsat půl strany, kdybych měl postihnout všechny souvislosti jen z mého hlediska (uvedu alespoň PNP ve Starých Hradech, které mně dnes připomněla, kde jsem bádal v materiálech Jiřího Mahena a později Studeňanského Mistra, které mně vždy přinesl její manžel Karol Bílek), s Marií Sekerovou, matkou Jana Bílka, jenž mi minulý týden přivezl skvělou knihu Pátečníci na fotografiích Karla Čapka (spoluautorkou je Jarmila Schreiberová, s níž jsem chodil na „holanovský seminář“ Vladimíra Binara), vlastně tady je celý ten široký kontext Bílkovy rodiny (historička Eva Chodějovská, který bydlí kousek od mého bydliště o dvě ulice výše na Čeřovce, její sestra Jitka, kterou jsem učil a byl jejím třídním na jičínském gymnáziu). Pár vět jsem prohodil se Slávkem Veselým, jenž stál u zrodu jičínského pohádkového festivalu, ale známe se léta dávno předtím, třeba z Přechodů Českého ráje, kam jsem byl zván i s countrykapelou Horalé, s nimiž jsme muzicírovali všude možně. Už mně nějak unikla Oldřiška Tomíčková, pracovnice hořického muzea, která stála předtím na jevišti se starostou Karlem Žižkou a Evou Bílkovou. 

Odjíždím zpátky do Jičína a v autě znovu vzpomínám na onu mocnost kulturních aktivit, které Jivínský Štefan za celou tu dobu dá se říci jedné generace (ale záběrem generací několika) podchytil a na některé z těch obětavých a nadšených lidí, pracovitých, někdy také svérázných (to ke kultuře patří). Nemohu zmínit všechny, tak alespoň ekoložku Lenku Šoltysovou, která se dlouhodobě angažuje v oblasti ochrany krajiny a přírody, mj. držitelku Ceny Josefa Vavrouška, Ivo Chocholáče, kterého jsem znal z doby jeho působení v novopackém muzeu, turnovského fotografa Pavla Charouska, hudebníka dr. Milana Ročka, jenž mně v dětství uhranul svými varhanními improvizacemi a v jeho komorním orchestru jsem později hrál, Věru Rychterovou, která se mnohočetně zasloužila o festival „Jičín – město pohádky“ a s níž se i dnes vídám při různých společenských příležitostech (také dnes jsme se krátce pozdravili), Vladimíra Úlehlu, o generaci staršího kolegu a regionálního historika, autora řady knih, který bydlel jednu ulici vedle na Čeřovce a s jehož synem, který žije dnes v Austrálii, jsem mnohé prožil a dodnes jsme coby přátelé v kontaktu, překladatelku Dragu Zlatníkovou, kterou jsem potkával při řadě příležitostí nejen v Jičíně, ale pravidelně i na Šrámkově Sobotce, a jejíž syn Hynek (můj někdejší student na LG, mj. pracoval v týmu Davida Vávry při přípravě Šumných měst, zabývá se regionální kulturou) seděl dnes se mnou u stolu, hebraistku Terezu Dubinovou, železnického faráře Josefa Kordíka, zmíněnou Oldřišku Tomíčkovou z hořického muzea, s níž jsem také seděl v jivínské komisi a která i dnes byla coby její členka na jevišti sálu kopidlenské Sokolovny. A neuvedl jsem řadu spolků, které za ta léta v Jivínském Štefanovi figurovala vedle jednotlivých osob či v prokřížení s nimi. Nu, musí tento text být nutně neúplný, jdu si ještě trochu prolistovat časopisy, které jsem si přivezl…

Odkazy

https://jivinskystefan.webnode.cz/

https://www.kopidlno.cz/assets/File.ashx?id_org=6929&id_dokumenty=137661

https://hradec.rozhlas.cz/strelbou-do-nevinnych-lidi-vyvrcholila-7-zari-1968-dusna-atmosfera-bratrske-7593575