Jitka Vodňanská / Voda, která hoří

Když jsem pro svou ženu na základě tipu její kamarádky v knihovně půjčoval knihu Jitky Vodňanské s poetickým a s jejím jménem metaforicky rezonujícím názvem Voda, která hoří, nedal jsem si dohromady dvě a dvě, tedy skutečnost, že se jedná o onu ženu, která vzbudila pozornost a možná i nevoli veřejnosti svým vztahem s Václavem Havlem. Při četbě jsem ale neměl pocit ožehavé a třeskuté „aféry“, jaký se dostavuje v některých podobných případech (mám na mysli třeba Irenu Obermannovou a její Tajnou knihu, kvůli které byl v médiích řádný poprask), nýbrž naopak pocit uvolněnosti, daný zřejmě povahou a smýšlením autorky a její otevřeností, autentičností, kterou se jí podařilo přenést do svého autorského stylu, takže jsem pětisetstránkový špalek, v mé četbě několikátý v posledních měsících a vlastně i několika letech, na rozdíl od jiných, a pravda někdy s komplikovanou problematikou, zhltl snad během dvou dní.

Uvolněnost v tomto případě v žádném případě neznamená nějaký úlet, jaký bychom si mohli představovat zvláště v případě pohledu z perspektivy moralisty, jenž sleduje svět kolem sebe v úzkých mantinelech „měšťanské morálky“ (i tady si připomínám fotografii, kterou autorka komentuje, že její přísný otec nevěděl, že ona kouří), ale jako pozoruhodnou cestu, k níž určitě přispěly nejen její vztahy s muži, které jsou dá se říci hlavní nebo alespoň nejpoutavější či nejočekávanější náplní knihy, ale i její vzdělání a profesní orientace na oblast psychologie v jejích různých polohách, a pak zcela jistě příklon k budhismu, jímž vrcholí její uvědomění na životní cestě i kniha v posledních kapitolách.

Na začátku tak sledujeme ono „vynořování vesmíru“ v podobě úvodního textu, v němž autorka líčí začátek celého projektu před dvaceti čtyřmi banánovými krabicemi materiálu, který použila pro psaní knihy, naproti fotografii s Viktorem Stoilovem naproti ní z léta 2014, kdy se onen projekt rozběhl. V textu se pak střídají a prostupují pasáže aktuálně psané knihy, citace dopisů a snů, vše pečlivě datované, dobové fotografie, a z této konstelace se rodí pozoruhodný příběh svébytné bytosti, citlivé, zodpovědné, inteligentní, kladoucí si otázky a hledající v prostoru vzpomínek a reflexí svou jedinečnou cestu (cestu životem).

První kapitoly, ona kratičká Oči předků (tištěno vše malými písmeny a podtrženě), vyznávající sílu obsaženou v předchozích generacích, osobách, které „někdy přijdou“ samy, třeba „ve snech“, a další, Jihočeský kořeny (Vodňanská užívá nespisovné koncovky, její řeč nicméně nemá charakter obecné češtiny, naopak místy povznesené či jak to jinak říci, neboť to není jazyk knižní), ale také druhé, ukrajinské větve (narodila se 29. ledna ve Lvově), sledujeme vyprávění o dětství a klíčové osobě babičky Evy, vztah k matce, kapitola Vítr v kleci atd.. Není to ale lineární vyprávění, probleskují okamžiky z pozdější doby a současnosti, dnešní pohledy, vztahující se k určitým tématům, ve zmíněné kapitole vztah matky a dítěte, do toho prostřih úvahy o originalitě jednotlivce a cesty k jeho pochopení (astrologie zprostředkovaná Danielou Fischerovou, „spirituální hledání“, „pět let na psychoanalytickým gauči nepomohlo tak jako soucit, odpouštění, pochopení, které přišlo v meditaci,“ objevené zápisy v jejím deníku etc., s. 37 jako příklad souběhu různých motivů).

Co od koho má v krvi, „kreativita mámy, přidala se preciznost táty“ (s. 63). „Vedu si archiv všech výukových sešitů, všech závěrečných studentských prací a vůbec archiv všeho.“ (s. 63) Tento přístup umožnil knihu napsat tak, jak byla napsána. Školní a studijní léta, kapitolky Co děláš? Čtu si! či Taková moc živá, víte?, fotka ze studijního indexu, promoce 1966, komentáře k jednotlivým oborům a kulturním zážitkům a dobové realitě (Olympik, Semafor, Mňačkovy Opožděné reportáže, Tuzex, vlasy v drdolu…). A kapitolky z „divoké doby“, první šílená epizoda s Ivanem Krausem, komuna jako životní styl, a teď už to má grády: „Počmárané zdi, plakáty, gramodesky. V koupelně prkno, každý měl svých dvacet centimetrů, voňavé mýdlo Lux, v kuchyni obrovská lednice, nescafé, kokakoly, banány a pomeranče.“ (s. 91) Místo vánočního stromku „kříž, na kterém Kristus dělal stojku“, z kulturních inspirací Baudelaire, Rimbaud, Carmina Burana, Stravinský, Schönberg, Janáček, Hieronymus Bosch, Toulouse-Lautrec, Dostojevský, Kafka, Bachovy pašije etc., mohu snad potvrdit (a mohl bych dokládat), že to jsou dobově příznačná kulturní témata, která rezonovala kulturní společností. A formulace o lidské existenci a identitě, které nacházíme roztroušeny po celé knize. A také humor – třeba v oné anekdotě, kde muž hledá klíče, které támhle ztratil, ale hledá je tady, protože tu je světlo (Súfijský příběh, s. 93, posluchači televize ho budou nejspíš znát z podání Felixe Holzmanna).

Jak ale říkám, postup není chronologicky lineární, na s. 94 nalezneme reprodukci fotky, kde je mj. Slávek Hubálek, Václav Havel, Ivan Douda a další, z roku 1993. Ale na scénu vstupuje první ze tří mužů, s nimiž Jitka Vodňanská žila ve vážném vztahu, „PKT, Pan Karel Trinkewitz“ (s. 97, zkratka je i název kapitoly). Výtvarník, jehož experimentální tvorbu (lettristické koláže, básně, vizuální poezie) jsem sledoval, pokud to šlo, zaujalo mě i později jeho téma zpracování Prahy jako koláže/románu v emigraci, kde žil (v Hamburku). Závěr: „Jsem Karlovi za mnoho vděčná. On mě zavedl do světa výtvarného umění, přivoněla jsem s ním k Asii. On mě přivedl k disidentskému životu. Svým způsobem mi otevřel oči i občansky. Dal mému životu výhybku.“ (s. 106, závěr kapitoly)

A je tu druhý muž, po němž autorka knihy má své jméno (říká: „vztah s jediným zákonným mužem“), „básník nad zemí“ (též název kapitoly). Výstižná charakteristika: „Jan Vodňanský je můj typ. Blíženec ve Štíru. Stejně výjimečná výrobní značka jako Zdeněk Neubauer nebo Tomáš Halík.“ (s. 109). A čteme jeho některé originální texty jako Pokus o analýzu filmu Sněhurka sedm trpaslíků či Ur-schrei, což je báseň z impulsu knihy Arthura Janova Primární výkřik, o němž Ivan Douda v Apolináři hovořil na pátečním semináři (Wikipedie mi říká, že česky byla kniha vydána r. 2006, Pragma). A kromě pomalu se vyvíjejícího vztahu, jak jej Vodňanská nazývá, se dozvídáme i o Vodňanského tvorbě, dvojici Vodňanský – Skoumal (já sám nezapomenu: „dům hoří, dům plápolá, dědeček se češe…“), představeních s Přemyslem Rutem či Janem Dobiášem. „Básníci se nedotýkají země.“ (s. 117), čteme výpisy z kroniky z dubna a května 1975, vždy šest nebo sedm akcí, např. přednáška o Ladislavu Klímovi, jména jako Hutka, Merta, Jiří Černý či Petr Lutka, jenž patřil rovněž do sdružení Šafrán a, jak si vzpomínám z jednoho večera s ním, převzal po Hutkovi – skoro stejně znějící jméno – písně v době, kdy Hutka emigroval.

A tady už je i ona disidentská realita, kterou Vodňanská líčí s akcentem na přátelské vazby („chybí mi tihle všichni přátelé“, s. 121), jsou tu jména „Ládi Lise“, Vlasty Chramostové, Dienstbierových aj., řeč je také o domovních prohlídkách a perzekucích (s. 123 fotka Jiří Dienstbier, Zuzana Dienstbierová, Irena Dienstbierová, Luboš Dobrovský, Vladimír Jiránek v Kozlech 1976, Jiránek jim kreslil svatební oznámení, svědci Sergej Machonin a Ludvík Vaculík, o nich později delší pasáže). Jak je zřejmé, samá zvučná jména, to si uvědomuji s každou nadcházející stránkou. A to už tu byl také malý Tomášek. Záznamy z cestovního deníku. A také velká cesta po newyorských, washingtonských, torontských a pařížských pamětihodnostech a s „hlavním cílem“ George Voskovec, 62 West 89th Street, New York. Zaznamenávám větu: „Následky bolševického brainwashingu se promítaly do nepatřičných úzkostí i nezřízených obdivů.“ (s. 127) Voskovcovy dopisy, návštěva u něj, jeden z prostřihů ke „stejně příjemně zakázanému pocitu“ z pozdější návštěvy u Pavla Tigrida v Paříži.

Nevím, zda atmosféra mého snu minulé noci (8. srpna 2023), zřejmě vyvolaného také četbou knihy Jitky Vodňanské, může nějak přiblížit její atmosféru. Mimo jiné se v něm zjevil jakýsi formulář, který jsem měl vyplnit podle jakýchsi právě proběhlých událostí, a kdo mě nabádal (kdo to byl?), abych jej vyplnil znovu od počátku, protože první řádky byly vyplněny zřejmě nesprávně, mi napovídal, že první řádek, označený jako „základní slova“ (byly v něm dvě kolonky), měl být klíčem k pokračování v dalším řádku, jenž měl vyznačovat základní symboly, podle nichž se orientuje lidská existence, v dalších řádcích pak bylo šest základních priorit, a vyplňování provázel pocit, že celý ten myšlenkový konstrukt, s nímž pak souzněl zmatený příběh bloudění ve známých ulicích v hromadách sněhu, oprava auta, čekání v porodním sále a všemožné další související i odlehlé či surreálné motivy, propojující důvěrně známé situace a osoby s čímsi vzdáleným, se lišil – těžko ale popsat jak – od toho, jak si běžně dnes představujeme uspořádání našeho myšlenkového světa.

Ale zpět k samotné knize. Nyní sledujeme postupný rozpad vztahu s Janem Vodňanským, na jedné straně jeho podpis Charty 77, umírání jeho matky a pocit samoty v měsících těhotenství, pak svatba a „bujarý večírek“, porod, chvíle v Horosíně atd., nicméně „praktická tíha, později i finanční, byla na mně a mojí rodině“, on sám nechtěl svoje životní nastavení měnit, „zvyklý od maminky“ (s. 136) atd. Výsledek: „Po jedné výraznější hádce v jižních Čechách se Jan ze Zahradního Města odstěhoval… Přijela jsem z chaty domů, a byt byl prázdný. Na piáně fotka Jevtušenka. Nastěhoval se k první Šrutově ženě Lídě. Své první lásce. Vždycky jsem na ni žárlila. Jo, jo, ty moje intuice. Nevím, kdo požádal o rozvod. Bylo to děsné období. K uzoufání. Nevím, jak jsem to zvládla. […] Jan se po čase oženil s Ivankou, o dvacet pět let mladší učitelkou, která má ráda divadlo, vaření a Jana. Měli svatbu v bílém kočáře v Praze.“ (vše s. 137).

Kapitola o rostoucím synovi Tomášovi, a pak už se rodí další vztah, fotka kresby malého Tomáše s nápisem Ivan Havel, „Vláďa Merta u táboráků v Hornosíně“ jej učí na kytaru, „geniální učitel“ (s. 15) a pak už barevná fotka Jitky Vodňanské a Václava Havla s otázkou: „Co kdybychom se my dva do sebe zamilovali?“ Home coming party, 9. dubna 1983. Vypisuji si delší pasáž, charakterizující jednak povahu onoho vztahu, jednak schopnost pregnantní formulace jej popsat, jistě daný i psychologickou praxí, ale nutně i verbální schopností jej takto uchopit:

„Měla jsem za sebou dva zásadní životní vztahy. Karla a Jana. Ucelený celek. Předvídatelná amplituda. Vznik, rozpuk a zánik. Jasný tvar. Nikdy nijaké odbočky, žádné výběžky, které by ucelenost narušovaly nebo vývoj nějakým způsobem akcelerovaly. Květina se rozvila, voněla a zvadla. Tak jak je to v jejím vesmírném nastavení přirozené.
S Václavem bylo všechno divočejší, dramatičtější, intenzivnější, košatější. Plné náruče emocí. Jak se na dramatika a jeho milenku sluší. Mm na sto padesát jeho dopisů, pohlednic plných společných plánů, zpráv o stavu věcí, emocí, analyzování, potvrzování a vyvracení. Vtipných, veselých, smutných, zoufalých. Mnoho žárlivostí, výčitek. Oprávněných, i nikoliv. Řada dopisů se př neustálém přemisťování do různých skrýší naneštěstí ztratila.
Byla jsem všeobjímající kontejner na jeho citlivost, vyprahlost, deprese, smutky, nešťastnosti, opuštěnosti, beznaděje. Vypsal se z nich do Zahradního Města a šel tvořit. Bdělá spisovatelská mysl vždy v pohotovosti. Připraven vidět kdekoliv námět na hru, esej, úvahu. A vnímat zároveň ve všem absurdnosti života.“ (s. 151)

Nu a nyní čteme tu část knihy, pro kterou si ji, domnívám se, čtenáři půjčují. Z prekérních situací kolem prohlídek, výslechů atd. si poznamenávám vzpomínku na Petra Rezka, „který při výslechu, před zraky fízlů, papíry sežral“ (s. 156), vlastně ze třech důvodů, první: často o něm hovořil J. H. Kocman v souvislosti s Rezkovým zájmem o konceptuální umění (P. Štemberu či J. Mlčocha, na konci 70. let v samizdatu vydal texty o body-artu, happeningu, performanci či minimal artu), druhý: kritické postřehy k V. Havlovi, v knize Filosofie a politika kýče (Ztichlá klika, 2007), které by bylo záhodno si přečíst i vzhledem k mému vyrovnávání se s Havlovým myšlenkovým světem, třetí: před několika měsíci se uzavřela Rezkova životní pouť (8. listopadu 2022). Snad nemusím dodávat, že tento fenomenolog a psycholog nemá nic společného (resp. jen jméno) s populárním zpěvákem, jenž vystupoval s Hanou Zagorovou. Ale to již příliš odbočuju.

„IMH“, další zkratka, je pochopitelně kapitola o bratrovi Václava Havla. A opět nezbytně vypisuju: „Je dobré mít knihy, i které nečteš.“ Ze strany J. V. obrovská chvála jeho osobnosti. 1983: „Václav dostal čtyři a půl roku.“ (s. 161) A nyní moje chvála, jakým způsobem Vodňanská hovoří o Olze, o její povaze, o vztazích mezi nimi dvěma. Nebudu to vše reprodukovat, jen jedno slovo: Čiší z toho ze všeho na mě obrovská poctivost. Nezakrývá některé momenty, ale nikdy se nevytáčí tím či oním směrem, je tu i snaha mezi oběma najít nějaké řešení, při vší rezolutnosti Olgy Havlové, kterou čteme i v protikladu s nerozhodností Václava Havla (a na tomto místě už vůbec nebudu komentovat, natož posuzovat jeho chování, jak vzhledem k jeho charakteru, tak později k nesmírné složitosti v nové společenské situaci), ještě jednou: poctivost ve vyjádření, pregnantnost v psychologické analýze. A komplikovanost vztahů ve trojici, alespoň jeden rozměr, formulovaný v protikladu dvou momentů, „vnější tolerance až nepochopitelná, vlastně podporující, vnitřní zoufalství se odvíjelo od hluboko zakořeněných norem, tradic našich rodin, desatera a co já vím čeho ještě“ (s. 215). Když pak čteme, jak Havlova druhá žena Dagmar okamžitě požadovala navrácení finanční částky, kterou Havel Jitce Vodňanské půjčil na pořízení bydlení, uděláme si určitý obrázek (a zde je komentář už zcela zbytečný).

Výpisky z deníku, fotografie, dopisy V. H., jejich bohatá citace, Hrádeček etc. Přece jen neodolám: „Olga byla drsná, všichni se jí báli. Věděla o tom a nijak jí to nevadilo. Byla absolutně svá. Nemalovala se, nebarvila vlasy, nečančala, nevystrojovala se. Byla skromná. Celistvá. Nehrála žádné hry. To bylo to, co lidi pak fascinovalo, když byla první dámou.“ (s. 167, opět: pregnantní formulace). A ještě: „Všichni ti mí mužský byli odvážní. Všichni taky chartisti. To mi došlo až později.“ (s. 167). Jídelníčky na Hrádečku, přednášky: Daniela Fischerová o astrologii, antropolog Vlček o barvách, Tomáš Halík o Ďáblovi, Petr Rezek nebo Zdeněk Neubauer o fenomenologii, recitovala V. Chramostová, mnohé vypovídá název kapitole Veletrhy velebností a kolaps moudrosti, na jedné fotce (s. 184) též Olbram Zoubek, Eda Kriseová, A. Šabatová, manželé Kotrlí. To jsou stále ještě osmdesátá léta, zde celé stránky vzájemné korespondence. A ono téma nejspíš nejvážnější, komentované právě i v těch dopisech – interrupce, ono fatální rozhodnutí.

A znovu, letní Akademie na Hrádečku: mj. Radim Palouš, Martin Palouš, Zdeněk Neubauer, Ivan Havel, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Václav Havel. Výlety, též do Krkonoš. Další jména: Zdeněk Urbánek, Uhlovi, Jan Kašpar, Kampademie. Snad nejrozsáhleji pojednaný rok 1985, takřka na sedmdesáti stranách (tj. sedmina celé knihy), což způsobuje především rozsah dopisů, které v celém textu převažují, např. od s. 260 desetistránkový dopis V. H., u některých dopisů je příznačné číslování položek, jichž je až šestnáct. Další osobnosti (také na fotkách), Miroslav Zikmund, Magor (I. M. Jirous). Přehledy kulturních událostí. Ve tvorbě faustovské téma – démoni lidské existence (s. 219).

Vztah Jitky V. a Václava H. se časem posouvá, on v dopise říká, že obě ženy chápe více než ony sebe navzájem, není však schopen činu, (moment „odcházení“, který bude zanedlouho tématem jeho hry). „Olga se začíná trápit víc a celá křehká rovnováha dopadá s ještě větší tíží na všechny. Nikdo se nikoho nedokáže vzdát. Všichni pijeme živou vodu z jednoho kalíšku. Ubývá.“ (s. 289) Situace je tím komplikovanější, že Jitka má v tuto chvíli statut „milenky“, tj. chodí s V. H. na večírky, výstavy, do divadla atd. Název kap. Nejšťastnější okamžiky a dálkové výslechy naznačuje rozpětí/napětí soukromí a veřejné podoby osoby, která se postupně stává čím dále významnější (jakkoli příchod roku 1989 a ustavení V. H. do prezidentské funkce vidíme z dnešní perspektivy), poslední slova v kapitole je narážka na slavný rozhovor s Karlem Hvížďalou, jenž byl v té době v emigraci.

Hrádeček, cesta s V. H. do Tater, opojení horami. Narozeniny V. H. – padesátiny. Asanace a Odcházení, to už je rok 1987. Vztah se vyhrocuje. „Olga ho přestávala pouštět na naše důležitá setkávání. Do Hornosína. Na mé narozeniny. Václav měl strach, že ho opustím. Poznával svoje limity. Závislost. Nemůže opustit Olgu a nemůže a nechce opustit mě.“ (s. 323) „Pomalu, zatím nezjeveně, se blížíme k velikému třesku. Nejen privátnímu.“ (s. 334, když ty dvě citace, vzdálené od sebe 11 stran, položím vedle sebe, je ten posun, který při četbě vnímáme, i ona dramatičnost, zřejmější. A tento třesk se naplňuje, o pár stránek dále již čteme v „dopisu Václava“, „někdy roku 1988“: „Pochopil jsem, že jsem posral jednu důležitou kapitolu svého života.“ (s. 342, na následující straně stručný komentář autorky: „Kdybych Ti mohla teď odepsat a Ty jsi to mohl číst: Milý Václave, posral. Tvoje Tě milující Jiti.“) A o dalších pár stran: „!!! Je to absurdní: až když jsem Tě definitivně ztratil, pochopil jsem definitivně, čím jsi pro mne byla. To je můj průser, ne Tvůj. (Čím jsem na tom hůř, tím brakověji se vyjadřuji. To se ale říká už v Asanaci: veliký cit lze vyjádřit jen otřelými slovy.)“ (s. 352, z dopisu V. H., čas neuveden)

Je to zřejmé, autorka to říká na několika místech: „Vztah trval, ale už bylo jasné, že padla oboustranná naděje na zásadní změnu. Začala jiná doba.“ (s. 352) O deset stran dál: „Václav je jinde. S jinými. Už tam nepatřím. Už jsem příliš privátní. Ke slovu se dostává jeho duše veřejná.“ (s. 364) „Václav mi napsal svoji »permanentku«: Prosím vpustit dr. Jitku Vodňanskou.“ Mohla jsem do Špalíčku chodit, ale cítila, že už do toho šrumce nepatřím, nechci patřit. Neodloupla se z Václava nanejvíc privátního k Václavu obecnému. // 29. 12. 1989 – Ráno mi Václav telefonuje asi 2 hodiny před svou inaugurací. Loučil se se mnou. A pak už jen brečím a brečím. »Jiti, tak já jdu do své nové práce.« (s. 365) A zároveň si čtenář při čtení těchto řádků uvědomuje hloubku tohoto vztahu, toho, že při vší té psychologické změti, kterou jsme se při čtení prodrali, šlo pro Havla o opravdu vztah závažný, nikoli cosi pomíjivě přelétavého. O pár odstavců dál, jako komentář silvestrovského večírku 1989: „Vnímám i sebe, jak se měním. Tvar a protitvar. Nikdy to už nebude »jen« Václav. Nikdy to už nebude »můj« Václav. Koruna mu přirostla k hlavě.“ (s. 365)

Ano, mezitím jsme sledovali to, co dnes vnímáme již z opačné perspektivy (jako minulost, tedy proběhlé události), vězení, inaugurace, Havlovy komentáře ke své osobě v novém postavení, způsob, jak se se vším vyrovnává autorka knihy. Může to připadat nepatřičné, já si ale v následujícím výpisku potvrzuji, co jsem od počátku věděl (a nechápal, dodnes nechápu, jak se ten člověk mohl prosadit), když čtu (Deník, 13. 3. 1990, tedy už tehdy!!): „Překvapuje ho nekompetentnost ministra financí Kluse. Hovoří o tom dlouho. Palčivé téma.“ (s. 370) A to je taky trochu Havlův „průser“, jakkoli nechci hovořit o vině, a nevím, zda to historici vysvětlili (ne konstatovali, ale ozřejmili, nechápu, jak po tom všem je Klaus zván do médií, aby se vyjadřoval k nejrůznějším tématům).

A Jitka Vodňanská říká, nejsme v Americe, chodil za ní ještě v době, kdy byl v prezidentském úřadu, ochranka čekala venku na schodech. Ale co si vypíšu:

„Deník, 11. 7. 1993 (Olžiny narozeniny. Šedesáté)
Byli tady všichni staří kamarádi. Šrut, Rut, Nina, Lanďák, Járinka Johnová, Langoš, Douda, Andulka Kohoutová, John Bok, Steigerwald, Miloš Forman, Petruška Šustrová, Jirka Černý s Jitkou, Mlada, oba Dobrovských, Vojta a Prokop Havlovic, Jarda Kořán, Petr Uhl s Aničkou, Zina Freundová, Vávra atd. Václav byl opět okouzlující, prostý, lidský. Recitoval nám Šrámka a pak jsem se domů vezla prezidentským autem. Nostalgie přetrvává, není to ale už tak bolestné. // Jak trn v srdci zpráva o Honzovi Lopatkovi, který se dnes oběsil. Tragédie básnických duší.“ (s. 379)

A ve „zlomovém roce 1996“ Olga Havlová zemřela. A čtenář určitě ocení autorčin vztah právě k této ženě. Ale za dveřmi už je jiná žena, ještě v lednu čteme v deníku autorky: „Čtyřikrát volá Václav. Máme se vidět. A taky mám pomoc s jistou záležitostí Dáše Veškrnové.“ (s. 383)

Pak čteme o „minimafii“, tj. založeném „malém spolku“, v němž jsou Daniela Fischerová, Tomáš Halík, autorka knihy a prezident, scházejí se jednou za měsíc, jsou otráveni z pseudosvěta, který vytvářejí média (televize), sledujeme také, jak se vyvíjí vztah s „Dášou“, nebudu komentovat, abych nebyl pokládán za zaujatého, ať si to každý přečte. A pak už čteme o skonu pana prezidenta a rozloučení Jitky Vodňanské s ním. Ale jen v této knize.

Poslední část je cesta Jitky Vodňanské na profesní a duchovní dráze (tj. také se vracíme v čase, a rovněž na fotografiích), na lince důvěry u M. Plzáka, pak u alkoholiků, tedy u Jaroslava Skály, sledujeme popis onoho systému, spolupracovníků, k nimž patřil i Tomáš Halík (fotka 1988), rodinné terapie, pak další postup, Virginia Satirová (fotografie 1979, s. 416, „Virgine byla zjevení.“ s. 420), autorka Knihy o rodině, další koncepty, výklady snů, psychodrama, gestaltteorie Friedricha Perlse, koncentrativní pohybová terapie, psychogymnastika atd. (s. 421), František Žahourek – to by stálo za to ještě podrobněji projít. Fenomén Hornosín.

Přednášky – „úterní přednášky k Daně Horákové do Pařížské a pondělní salony na nbřeží u Ivana Havla“, Petr Rezek o Husserlovi a fenomenologii sexu, Paloušovy (předpokládám Radima Palouše, jenž vydával v samizdatu Spisy Jana Patočky, nikoli jeho syna Martina, diplomata, ředitele Knihovny Václava Havla), profesor Patočka o fenomenologii, Zdeněk Neubauer o Prigožinovi. La nouvelle alliance, Čestmír Kafka o Japonsku, Jan Sokol o Hannah Arendtové, Jiří Němec o Lévinasovi atd. (s. 440) Pak cesty, Paříž, Moskva, setkání s disidenty. To vše zároveň v odlehčeném a poetickém duchu, jak naznačují už názvy některých kapitol, např. Jitrnice má dva konce, Rozfoukaná pampeliška, později Sny v šuplíku. A znovu další jména, Jefim Fištejn, Ladislav Kantor, Michael Žantovský (Žanťák), zde v deníku 20. 12. 1989 (s. 445). Nebylo možné být nepolitický, první pokus kandidovat za ODA do Federálního shromáždění (plakát, spolu s V. Hradskou, K. Lojdovou, J. Bohatovou a V. Parkanovou, „Ne, nejsme strana jediného muže!“, tj. proti ODS, jak je výslovně řečeno) ovšem nevyšel (o pár hlasů), když J. V. Havel později požádal, aby kandidovala do senátu, už odmítla, už byla na jiné cestě.

„Hobitín“ je domeček, který si nyní koupila, bylo jí 52 let. „Dubeček, domeček, kočičky. Čistá energie. Moje šťastné doma.“ (s. 454) „Deník, 21. 8. 1997 // Miluju sednout si v noci do zahrady nahoru ke stolu. Vidím hvězdy, slyším ticho a potok, nade mnou sviští netopýři, kočky se mnou hlídají noc. Mohu se zcela rozprostřít. Nejsem. Jsem příroda a svět kolem. Zbavuju se svých hranic, ega. Nebojím se zcela se rozpustit, vydat se pryč. Čerpám obrovskou sílu. // Moudro ve mně. Bůh ve mně. Umět tak stále naslouchat. Samo by mě to vedlo.“ (s. 457) Když to čtu, tak si říkám, že to ani nemohlo v dalších letech jinak dopadnout, tedy ony pozdější cesty do Barmy, jak třeba vidíme na fotografii na straně 485.

Je to ona cesta, kterou mají společnou Lao C´, Komenský či Rudolf Steiner, řada dalších, na tomto místě není žádné z těchto jmen zmíněno, ale jsou tu klíčová slova, která bychom třeba právě u Steinera (ale i u Komenského, také Husserla či Kierkegaarda, ale i v buddhismu v určitém smyslu) našli, když autorka hovoří o „srdci“, „kde nebydlí Ego“, „k Esenci“ (s. 459). Sen o vědmách, čarodějnicích a divých ženách. Sen – Souboj žirafy s hrbáčem, Sen o bájné medúze a další. A o napojení k „jiným světům“, které mívala J. V. v hudbě, v Carmině Buraně, Bachových pašijích, nebo „když jsem mohla hodiny a hodiny tancovat“, také „toulat se po lesích“, tj. „být totálně v přítomnosti, v přímém napojení“, „překlopení z vnějšího do vnitřního“ (s. 461) A ještě jinak formulováno: „Deník, 21. 6. 1994 // Bílé zářivé světlo. Vděk. Zasvěcení. Plně u sebe. Cítím každou buňku svého těla. Zlom, převrat, polovina. Cesta jinam. Jinudy. Šaktí od té doby. Stále. Vděk. Síla. Tajemství. Hloubka.  Tma i světlo. Radost i strach.“ (s. 464) A máme to. Alespoň jeden z těch konkrétních myšlenkových zdrojů: šaktí, v hinduismu ženská síla, ženská prasíla jako aktivní energie universa.

A už se celý ten svět odkrývá, je řeč o Mirko Frýbovi, „který sem přivezl buddhismus“, a je řeč o théravádovém buddhismu, je tu Vipassana, tedy stará indická meditační technika, „cesta transformace“, která „se zaměřuje na hlubinné pozorování mezi myslí a tělem“, „cesta ke společným kořenům mysli a těla“ (ze stránek dhamma.org, článku o této meditaci). Jen vybírám pasáž o nebezpečí, když se člověk vydá na tuto spirituální cestu: „Když někdo touží po skutečné změně života, po změně horizontály ve vertikálu, může velmi snadno zabloudit v nepřehledné houštině spirituálních cest. Duše, Bůh, Spirit, Ježíš či Buddha, osvícení, Nirvána, srdce, Nibbána, spasení, pravda, vykoupení, poslední realita. Nebo nic. Každej to má jinak. Slepá víra bez moudrosti vymodeluje fanatika nebo modlářského bambulu.“ (s. 465) J. V. říká, že je vděčná za štěstí, že potkala Bhante Sujivu, buddhistického mnicha, orientovaného právě na théravádový buddhismus. J. V. se stala jeho asistentkou.

A ještě se tu znovu objevuje Zdeněk Neubauer, „zbožňující“ Jitku, fotografie s ním atd. A Barma se stává, jak říká autorka, její „druhou vlastí“. Cesty do dalších exotických míst, kde např. Sujiva vybudoval meditační centra. A závěr: Přijímám? Klade si otázky na svou cestu (to je přece její vlastní součástí): „Vím přeci, že vnější osvědčené atributy ztratí jednou svoji hodnotu. Všechny majetky, vědomosti, tituly se legračně změní v podzimní barevné listí. // Co zůstane? Kde mám doma? Duše? Mysl? Je a není to moje. Jsem a nejsem. // Nejvyšší možné spirituální učení. Dělat nic. Bejt v bytí. V živé existenci. Přítomnost je bezčasová. // A kdesi tam konečný horizont. Červí díra, černá díra, plochý časoprostor? Každej tam půjdeme sám. // Těším se, jsem zvědavá a mám strach. Někdy mám jen strach. Někdy mám jen smutek. Někdy hrůzu. A jistota? Snad jedině v tom, že se pokusím s nejvyšší možnou bdělostí obejmout všechno, co bude přicházet. // Cesta se neptá. // Vede a sama ví. […] Potřebuju ještě chvíli, abych pak mohla s klídkem a radostí říct: Jojo. // PŘIJÍMÁM.“ (s. 492)

To jsou závěrečná slova knihy. Nicméně příznačné je, že ještě za nimi je fotografie Bohdana Holomíčka Václava Havla a Jitky Vodňanské, bez dalších popisků. Nejsou potřeba, něco to vypovídá.

Po přečtení jsem prolistoval na internetu recenze, ne snad kvůli reakcím kulturní (odborné a čtenářské) veřejnosti, ale abych případně zaznamenal něco podstatného, co jsem při četbě buď přehlédl nebo nepříliš zohlednil, nicméně mě nakonec spíš překvapily reakce, které jsem neočekával (trochu očekával, ale ne v té míře) a u nichž jsem případně učinil závěr, že spíše vypovídají o jejich autorech. Nemám jakýkoli důvod dělat advokáta autorce, nicméně kritičnost vůči knize (jakkoli třeba čtenářské komentáře na www.databazeknih.cz jsou, jak je přirozené, obdivné i odsuzující) mě svým způsobem argumentace až zarazila, a tak alespoň zběžně na závěr projdu některé výhrady.

Souhlasím s tím, že mohla na závěr být v knize, která musela dát dost práce, chybějící ediční poznámka, která by vysvětlila způsob vzniku knihy, tedy zřejmě přepis nahraných kazet a následné ediční dotvoření. Výtka zveřejnění intimních záležitostí skutečných osob v knize uvedené na běžný trh je u nás tradiční spornou otázkou, motivace narušení idealizovaného obrazu osobnosti jako je Václav Havel hraje, zvláště v době, kdy je tento obraz narušován (a význam jeho osoby zpochybňován, dokonce je různými výrazy až nechutně haněn) pak ve veřejném diskurzu jistě rovněž určitou dost podstatnou úlohu. Existenci bulváru bych ovšem pro rozhodování v tomto směru nebral v potaz (dokonce je i v samotné knize jedna pasáž, jak je zmíněno, že tenkrát jsme „nebyli v Americe“, když V. H. již jako prezident chodil k J. V. do bytu v Zahradním Městě a ochranka byla do rána na schodech, ano, dnes by to při existenci bulváru bylo opravdu nemyslitelné, jak připomíná jeden čtenář na www.databazeknih.cz), jakkoli to některé recenze připomínají (např. iLiteratura Jan Lukavec, ale i jiní). Pro mě je rozhodující, že v líčení vztahu, jakkoli hodně zblízka, není nic vulgárního, žádné fyzické intimity, a především vše, co je uvedeno, směřuje k pochopení povahy V. H. a nejen jeho vztahu k J. V., ale i v onom „trojúhelníku“. Otázkou, zda se J. V. „vypsáním“ těchto záležitostí v sobě oné tíže a jistě i bolesti zbavovala, což je pravděpodobné, bych se rovněž příliš nezabýval.

S absencí ediční poznámky či nějakého poznámkového aparátu (jmenný rejstřík na konci knihy je jediný prvek) samozřejmě souvisí i určitý problém s vystupujícími osobami, které nemusí čtenář vždy identifikovat (v jednom komentáři čtu, že Ivan Kraus nemá být známý spisovatel, tedy bratr Jana Krause), „Žanťáka“ nemusí každý rozklíčovat jako Michaela Žantovského, poradce prezidenta a nedávno končícího jako ředitele Knihovny Václava Havla stejně jako „antropologa Vlčka“, jímž je myšlen dr. Emanuel Vlček, ve své době populární svým průzkumem kosterních pozůstatků historických osobností (zažil jsem ho na historické konferenci o Valdštejnovi v Chebu, kde o něm hovořil). Jednak ale ke čtení každé knihy patří také trochu tajemství, jednak mám obavy, že „objektivací“ (třeba v podobě poznámek pod čarou či podrobnějšího vyznačení osob na konci knihy) by se narušilo to, co A. Palán (Magazín Aktuálně.cz) označuje jako „ohraničenou pravdu“, tj. určitou úzkou, osobní perspektivu autorky knihy, která jí dává ale na druhou stranu určitou sevřenost, ústřední osu (o „balastu“ a „nevyváženosti“, výtkách několika čtenářů, nemůže ovšem být řeč).

Zda je v knize Havlových dopisů příliš (zaznamenal jsem onen případ desetistránkového dopisu), tj. zda to snižuje její kvalitu, je otázka diskuse, je to podobné jako výtka, že se autorka opakuje (všiml jsem si rovněž několika takových míst, určité přirozenosti toku vyprávění to ale snad nevadí, zvláště připustíme-li zmíněný způsob vzniku textu přepisem vyprávěného, určitou část lze ale připsat tematickému členění, které např. otázky života v disentu přesouvají za chronologii předchozího vyprávění, stejně jako k profesním otázkám vedoucím nakonec k „transformaci“ v posledním úseku knihy se přesouvají i události ze starší doby, tj. od 70. let).

To, že je v popředí Havlova nerozhodnost v osobních vztazích a není dána do kontrastu se světem jeho myšlenkového bohatství, představou politické cesty nového státu a jeho obrazu státníka (vytýká např. J. Macháček v čl. O knize Vodňanské a jak si žili disidenti v Lidovkách, „ve věcech zásadních a důležitých zmatený prostě nebyl“, ovšemže obhajoba V. Havla je na druhé straně v pořádku), bych autorce nevytýkal, posouzení jeho historického významu nebylo jejím úkolem, to je úlohou historiků, jí přísluší její perspektiva (jak již zmíněno), navíc to tak zcela rovněž není pravda, uvádí (právě prostřednictvím dopisů) skutečnost, jak jej tato úloha rovněž tížila (říká, že ve vězení zodpovídal sám za sebe, nyní má na bedrech celou zemi – nepřesně parafrázuju, ale už to nebudu hledat). To, že někteří čtenáři již odmítají „růžový brejle“, je záležitost určitých před-sudků (vystihuje to německý výraz Vorurteil, soud apriori, od něhož není daleko k odsouzení), zapouzdření komentujících osob (mám je možná i já, kdoví, ale snažím se je nemít).

Podobná výtka, že autorka zkresluje život v době normalizace jako dobu večírků ve společenství disentu, je domnívám se rovněž nepřípadná, jednak život v „běžném“ světě neznala a nemohla znát nebo jej znala pouze zprostředkovaně z protialkoholní léčebny, jednak se snažila akcentovat specifičnost právě onoho společenství, zvláště také z intelektuální stránky (tedy setkávání těchto lidí nebylo jen jakýmsi nepřetržitým večírkem). Ovšemže někteří čtenáři mohli mít pocit, že disidenti „všechno měli na háku“ („kvalitní a šokující knížka“, říká jedna čtenářka), že po 48 hodinách výslechu se „pařilo dál“ (Jan Macháček v Lidovkách hovoří o „lidovém stereotypu o bezstarostném životě elity“) a Vodňanská patřila k těm, kdo měli i za socialismu „všechno“, protože patřila k privilegované vrstvě (jak se domnívá třeba V. Pikora na www.knihuchran.cz). To jsou možná ony řečené předsudky, možná s odpuštěním i určitá omezenost. Jednak není pravda, že by v knize chyběla ona temná stránka normalizace (represe, výslechy), pouze není předsunuta do první linie, tíživá atmosféra není tím, co by doléhalo i na čtenáře. Na druhé straně tu pak je akcent na soudržnost společenství lidí, kteří jsou rovněž – alespoň pro mě – něčím zajímaví (například se přiznám, že bych si leckterou přednášku o fenomenologii, k níž jsem se pracně dopracoval sám, s radostí vyslechl).

Vodňanská nezapírá (netlumí) skutečnost, že její život je výjimečný (na kytaru jejího syna učí „geniální učitel“ Vláďa Merta), to, že si vše pečlivě zaznamenává (deníky, „lístky od autobusu“ v krabicích od banánů) není jen záležitostí psychoanalytické každodenní praxe, ale vědomí, že to stojí za to zaznamenat (a také učinit předmětem úvah a otázek, směřujících zároveň zpět k sobě samé, na jedné fotografii se jako jediná dívá do objektivu, je zaznamenávána, zatímco množství ostatních v ten okamžik prostě jsou přítomní). Proto, že je výjimečný, a tedy atraktivní, není třeba mít podezření (či málem obvinění), že je to účelová záležitost, marketingový tah pro dobrý prodej knihy.

Stejně tak námitka, že u líčení spirituálních záležitostí (meditace, buddhismus etc.) se vlastně naopak nejedná dnes o nic výjimečného (do Barmy dnes jezdí kdekdo, už se to může), nesedí. Samozřejmě se po Listopadu roztrhl pytel se vším možným i na knižním trhu (mnohdy hodně povrchním, kdy šlo jen o kšeft s tajemnem), v tomto případě je ale, stačí jen bez předsudků číst, líčena poctivá cesta i s pochybnostmi, ale také kontexty (přednášky předních českých intelektuálů, blízkost třeba Tomáše Halíka či Zdeňka Neubauera), „Bachovy pašije“ či tanec, pojmenování vlastní cesty, k níž patří i théravádový buddhismus, Bhante Sujiva (samozřejmě to zde jen opakuji), vydání se (v obou významech slova), tj. vnější „životopisná“ deskripce cesty stejně jako „poetické“ vyjádření nejen v denících. Jestli to někomu připadá banální, s tím nic nenadělám. Jen v těchto výtkách cítím nedostatek snahy o pochopení, pečlivého čtení, možná i nepřejícnost či pocit nutnosti být „kritický“ u kritiků.

Jitka Vodňanská, Voda, která hoří, Torst, Praha 2018