Jitka Čejková // Robot 100 / Sto rozumů

Výpůjčka téhle knížky je opravdu takřka neuvěřitelnou souhrou náhod, bez nichž – jediného článku celého toho řetězce – bych ji nejspíš nyní neměl na stole. Za prvé (poslední článek řetězce), snad sama si mě přitáhla v regále jičínské knihovny, když jsem se chtěl jen porozhlédnout, jak je nabídka upravena na provizorním místě v době rekonstrukce knihovny, sále Tančícího domu, kde jsem zažil legendární vzpomínkové diskotéky Bédi Plecháče s přesvědčením, že si nebudu žádnou knihu půjčovat, když se podařilo vrátit většinu z hromady knih, které jsem měl „přes prázdniny“ doma na různých místech, dopočítal jsem nakonec všechny, a přesto ještě mně nějaké zůstaly pro práci s nimi (a pak ještě asi deset knížek odjinud, které stále čekají, až se k nim dostanu). Zaujala mě nicméně grafika hřbetu, připomínající mně jednu z těch právě přečtených, a tak jsem ji vytáhl a nahlédl na titul, který jsem teprve nyní pořádně rozklíčoval.

Ale nevzal bych si ji domů, kdybych před měsícem nečetl knihu historika Jana Bílka Světová premiéra RUR: Čapkovo drama v Hradci Králové, kterou jsem spatřil u něj na návštěvě, na niž mě pozval v souvislosti se setkáním s Jarmilou Schreiberovou v Sobotce, s níž jsem studoval v Praze na Filozofické fakultě a o jejíž totožnosti jsem se předtím ujišťoval dotazem v jednom z mejlů (to jsme na úplném začátku řetězce, nepůjdeme-li ještě dále k mé účasti na Šrámkově Sobotce, Honza Bílek pak zorganizoval ono setkání).

A možná bych přesto ještě počkal (i když znám tu hrozbu, že už pak příště ty věci člověk nedohledá a uniknou mu), kdybych nezalistoval prvními stránkami a nedočetl se, že iniciátorka a editorka knihy Jitka Čejková je původem z Lomnice nad Popelkou, města z Jičína „přes kopec“, jehož kulturu komentuju ve svých příspěvcích (právě minulý týden pěvecký sbor Bořivoj, který koncertoval v Jičíně). A nevadí, že Jitka Čejková není „spisovatelka“ (nyní už je), nýbrž chemická inženýrka, působící na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, která popisuje genezi celé knihy, její první, v úvodním textu Ale protože neměla kouska rozumu…. Kromě vlastního sdělení, které má vytvořit opozici „přirozeného světa“, kde série událostí není produktem logického (programovatelného) systému, právě k této skutečnosti dnešního světa (o něm je mimo jiné také tato kniha a zároveň je to téma mých úvah o „vrstvách vědomí“), je to právě jeden z přesahů, podobný, jak si uvědomuju, tomu, jak se přelévá můj osobní komentář (to, co právě píšu) do poznámek k samotné knize (přestože vlastně původně nezáměrně, jsem si takovýto „příčný žánr“ vyzkoušel v poslední době hned v několika textech). Řekl jsem teď několik věcí najednou, doufám, že je to alespoň minimálně srozumitelné. Ale teď už opravdu k „obsahu“ (to myslím opravdu ironicky, anotace a studijní pomůcky přenechám jiným).

Kniha je to opravdu svým způsobem unikátní v mnoha ohledech, jak svým vznikem (záležitost primárně literární vydává přírodovědná instituce, tedy řečená Vysoká škola chemicko-technologická), trochu zlomyslně si ale říkám, proč ne, když třeba Balbína vydávají „biologové“ a ne literární či historické ústavy, ale stejně jako i tam to má určité opodstatnění, i tady je téma Čapkova dramatu přesahové, a jak se ukazuje po stu letech, dokonce něčím, co se v dramaticky proměněném světě ukazuje aktuální dokonce v nových perspektivách. A za druhé je to publikace mimořádná tím, že shromáždila „sto“ (jakkoli je to ve skutečnosti devadesát, je ten symbol, rezonující s prvním významem „100“, tedy stoletým výročím uvedení Čapkovy hry, pravdivý) příspěvků k tématu z nejrůznějších aspektů a s nejrůznějšími pohledy, představující jakousi malou encyklopedii celé tematiky, kterou Čapkova hra generuje.

Vedlejším produktem je seznam osobností, které svými komentáři přispěli do knihy, a jejichž počet, původně „pár příspěvků“ (J. Čejková) se zprvu upínal k představě padesáti a nakonec rozrostl na řečený objem, jenž dal vzniknout knize o rozměrech přes čtyři sta stran textu. Již seznámení s těmi jmény je samo o sobě určitá hodnota, šíře reakcí od kunsthistorického článku přes řadu pojednání o umělé inteligenci či umělém životě, o sociologických či filozofických nebo i morálních aspektech, ekologii atd. až po literární parafráze Čapkova námětu pak ukazují, jak košatá je problematika, kterou téma „robotů“ představuje.

Po Úvodním slovu o knize z pera Evy Dibuszové, která vede Vydavatelství VŠCHT Praha a zmiňuje i výročí vydavatelství (30 let od vzniku), zmiňuje jako první z celé řady dalších, tentokrát jako argument, proč kniha vychází právě zde, Čapkovu představu vzniku robotů nikoli jako robotů mechanických, kteří „mají údy z plechu a vnitřnosti z koleček a drátů nebo čeho“ (s. 5), nýbrž vzniklých „cestou chemickou“, a nastiňuje další kontexty, na něž pak navazuje Jitka Čejková, zvláště poukazem ke kontrastu dobové víry „v technický pokrok, ekonomický rozvoj, rozkvět kultury a všeobecný mír, drsně přervané první světovou válkou“ (s. 6) a potenciální hrozby, kterou tento rozvoj přináší. Editorka pak vedle geneze knihy („neměla kouska rozumu, vzala si do hlavy, že udělá knihu“ v názvu textu) uvádí jeden z dnešních kontextů Čapkova tématu, vědní obor „umělý život“, Artificial Life – ALife, kterému se sama věnuje (zakladatel oboru Christopher Langton jej definuje jako „studium života, jaký by být mohl, oproti biologii, která zkoumá život takový, jaký je (aspoň tady na Zemi)“ (s. 9) a uvádí důvody, proč je do knihy zařazen, ještě po fejetonu Autor robotů se brání, původní text Čapkovy hry v podobě vydání Ot. Štorch-Marienem v nakladatelství Aventinum z roku 1920 (s. 15–97), totiž zvláště v zahraničních překladech dochází vedle drobných detailů i k podstatným změnám, v překladu japonském mají roboti dokonce pohlavní orgány. Čapkův fejeton, z něhož citovala i Eva Dibuszová, rozevírá svým protikladem mechanického robota, jímž dramatikova postava být nemá, a „bytosti“ (?, to je jedna z klíčových rovin) vytvořené z organického materiálu, trs (znepokojujících, neboť se dotýkají vlastně i našeho bytí) otázek, k nimž se vyjadřují jednotlivé komentáře.

Základní rozpor ovšem nacházíme již při samotném čtení Čapkova textu, kompletně zde přetištěného, v němž je v Předehře řeč o rozdílných záměrech starého Rossuma, který chtěl, jak to i Jitka Čejková zmiňuje, „vytvořit uměle všechny živé organismy a začít vířníky“ (s. 11) a jeho synovce, inženýra Rossuma, jenž podřídil výrobu robotů komerčním účelům. Onen rozdíl je jasný ve funkci, kdy robot na rozdíl od člověka je určen jako dělník, který má nahradit jeho práci (odtud nápad Josefa Čapka, od slovanského slova „robota“, dnešním ekvivalentem by mohl být „android“, jak ho známe třeba z filmu Vetřelec, pro svou vnější podobnost s člověkem, původní výraz „labor“ se Čapkovi nelíbil). Nicméně i, bez ohledu na toto určení, funkci, a samotný problém „stvoření vs. výroba“ (v Čapkově textu vyjádřený problémy, které měl starý Rossum při svých neúspěšných pokusech, kdy místo umělého psa vytvořil „cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní“, text hry, zde s. 21) a měl ušlechtilé myšlenky o cestě jiné, než zvolila Příroda, tj. přesně to, co říká ALife), a na rozdíl od člověka, který dělá spousta zbytečných věcí, jak vysvětluje Harry Domin, ředitel R.U.R, „co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku“ (s. 23), se řídí jedinou funkcí (tady bychom mohli připomínat dobové myšlení, nejen taylorismus či Fordovu organizaci práce, ale „zjednodušení“ v uvažování konstruktivismu a funkcionalismu ve výtvarném umění či architektuře). A problémem je, že i Čapek označuje v textu roboty jako stroje. Připomeňme, že i slovo inženýr pochází původně od slova engine, stroj, a inženýr byl původně tedy „strojní inženýr“, na ostatní obory byl vzhledem ke své technicistnosti výraz přenesen.

V každém případě na jedné straně je robot v Čapkově hře podobný člověku (což je dramaticky předmětem komiky záměny, když Helena považuje robotku za člověka a lidi za roboty), na druhé straně (od původního záměru starého Rossuma, který je označován za „úžasného blázna“ a „výstředníka“, který „chtěl opravdu dělat lidi“, v knize s. 21) zjednodušený stroj (lze to takto vykládat) nemá duši. S tématem stvoření tedy souvisí vedle ideových konceptů tvůrců robotů (humanity vs. průmyslového využití) souvisí v provázanosti s ním otázka „života“ (eo ipso duše, řešené v evropské kulturní historii od antiky přes středověk až někam k moderní neurologii, která je ovšem stále jen na prahu této otázky) a zároveň otázky etické (svoboda, resp. „osvobození“, traktovaná u Čapka ovšem opět v určité „závorce“, tedy jakožto ideologie instituce, kterou Helena zastupuje) a zároveň (z předchozího patrné) mediální roviny věci (mj. též reklamy, u níž, jak autor upozorňuje ústy Dominovými, se věci mají poněkud jinak, než jsou prozentovány).

Pokusím se nyní projít 100 Rossumů a vybrat alespoň některé momenty v nich obsažené ve větší šíři pestrosti. Simon Mawer (spisovatel, Mendelův trpaslík, Skleněný pokoj, román, pro nějž byly inspirací funkcionalistické vily Tugendhat v Brně aj.) hovoří o umělých slovech (Moorova utopie, Pandemonium, pekelné město v Miltonově Ztraceném ráji, dnes videohry, či kvark Gell-Manna, převzaté z Joyceovy knihy Plačky nad Finneganem) a zmiňuje hodnotovou polaritu robotů (zbavují člověka dřinu, na druhou stranu „převezmou vládu nad našimi životy“, s. 101). Kunsthistorička Lada Hubatová-Vacková (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha) kromě podrobnějšího uvedení vzniku slova robot zmiňuje dobový umělecký kontext, mj. Marinettiho francouzsky psanou divadelní hru Poupées Électriques (1909), a hovoří i o uměleckém vývoji Karlova bratra Josefa, jenž ostatně s autorem R.U.R. spolupracoval jako výtvarník (obálka prvního vydání knihy, scénografie).

Ony styčné plochy s dobovým uměním jsou ovšem širší. Bylo by možné poukázat i na tvorbu Devětsilu, v jehož poetice lze najít momenty, které Čapkova hra předjímá, především onu obecnou tendenci k zjednodušení, elementárnosti nejen v abstraktní malbě, ale také novým kontextům „figury“, např. v tanečně-typograficko-fotografické prezentaci Nezvalovy Abecedy, dobově komentovanému principu fotografie jako „reprodukce“ reality, obdivu ke „konstrukci“ (Eiffelova věž, haly tržišť či nádražní) atd. V zahraničí třeba film Mechanický balet Fernanda Légéra (1924), bylo by možné zaznamenat i tentýž název u Kurta Schmidta v kontextu výstavy německého Bauhausu (také Mechanický kabaret, podobně pak ještě dřívější Triadický balet Oskara Schlemmera). Bylo by možné také zmínit prvky mechanické reprodukce v hudbě, zhruba v tutéž dobu Čapkovy hry (1926) vznikl klavír Welte-Mignon, pro nějž skládal Hindemith, Ernst Toch a další (informovala o tom i pražská publicistika, padlo i zde slovo „oduševnění“, Beseelung), vyšel zvláštní tisk „Musik und Maschine“ etc.

K divadelní podobě Čapkových robotů se vyjádřila Jana Horáková, která svou práci orientuje „na umění nových médií, robotické umění a průniky mezi uměním, vědou a technologiemi“ (Masarykova univerzita, Ústav hudební vědy). O Noci vědců 2020 (tedy v roce vzniku Čapkovy hry vzniklo v rámci MUNI Arts na YouTube dostupné video Roboti v divadle, kde Jana Horáková rozebírá mj. další Čapkovu tvorbu související s roboty, zmiňuje povídku Systém (1909, autory jsou oba bratři), povídku Josefa Čapka Opilec (1917, ve sb. Lelio), knížku Josefa Čapka Homo artefactus (1924, Aventinum), kde autor přichází s přehledem všech umělých bytostí stvořených během civilizace. V závěru Jana Horáková říká jinými slovy totéž, co v části svého textu v knize v části Roboti jako divadelní znak, totiž že teprve na scéně dojde k tomu, co jsem rovněž naznačil v předchozím textu, totiž zvláštnímu zrcadlení audiovizuálního znaku, interpretovaném divákem, pro nějž ovšem (na rozdíl od psaného textu, kde jsou souvislosti pouze vysvětleny) „rozlišit mezi tím, kde začíná člověk a kde postava robota, je v podstatě nemožné“ (cituji text, kopírující to, co J. H. říká, na videu; já v tu chvíli také myslím na Martina Hilského a jeho komentáře k zrcadlení herce a postavy v jeho tématu, tj. Shakespeara), významové těžiště odvozuje od tohoto momentu komedie záměny. A v závěru aktualizuje Čapkovu myšlenku dodnes naléhavé otázky (v knize se s podobnými setkáváme i na jiných místech), do jaké míry se naopak my lidé prostřednictvím dnešních technologiích postindustriální doby, posouváme k robotům.

Spisovatel Zdeněk Vacek, ředitel Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše, napsal o „překážkách na cestě R.U.R. před objektivy kamer“, tedy o problémech s honoráři či s řadou nerealizovaných filmových projektů, ale také třeba o souvislostech začátků hvězdné dráhy Spencera Tracyho s rolí robota na divadelních prknech. Na závěr si Vacek posteskl, že „na hodnotný celovečerní snímek čekají ctitelé R.U.R dodnes marně. První z řady odborníků z jiných oblastí, než je kultura, je makromolekulární chemik a nanochemik Pavel Matějíček, který přichází s obecnějším historickým exkurzem (vznik republiky, umělecká avantgarda) a poté Rossumovými „reálnými kolegy“, jako byl Otto Wichterle (kromě výčtu jeho objevů zmínka o Ústavu makromolekulární chemie ČS AV na Petřinách) či profesor Holý.

Novinář, překladatel a spisovatel Jaroslav Veis píše – po uvedení šestice spisovatelů 20. století spjatých s Prahou, kteří dosáhli světového věhlasu, abecedně Čapek, Hašek, Havel, Hrabal, Kafka a Kundera – na jedné straně o robotovi jako o takřka „vedlejší postavě“ (mnoho o ní vlastně ve hře nevíme), na druhé straně srovnává tehdejší prostý svět s dnešní sofistikovanou realitou, v níž by výroba robotů měla dokonalejší právníky (zmiňuje proměnu robotů, kterou bychom dnes nazývaly podobou upgradeovanou) atd. Známý jazykovědec Karel Oliva píše o „robotových jazykových sourozencích“, poté, co se zmiňuje o obohacování české slovní zásoby z jiných jazyků, ve středověku latiny, dnes angličtiny, ale také francouzštiny či italštiny (kdyby bylo více prostoru, jistě by zmínil třeba i arabštinu – al-gebra či turečtinu), a naopak opačný postup, vystudovaným lingvistům známý, třeba v případě husitské „houfnice“ či „píšťaly“, která se v podobě „pistole“ z francouzštiny vrátila zpět na domovskou půdu, uvádí pak – již shora zmíněný kvark, který mohl být poslední podobou českého slova tvaroh, převedeného do němčiny jako Quark, a potom přes Joyce do atomové fyzicky. A pak také, sice nikoli nové slovo, ale nový význam neblaze proslulého slova „tunelování“. Na druhé straně, to myslím, mnozí z nás vědí, jméno amerického „dolaru“ z českého jáchymovského tolaru (Joachymsthaler), kdy se tedy německy pojmenované údolí dostává do názvu měny, která je mimo jiné zdrojem tolika světových malérů.

V úvaze o „ukradeném“ názvu robotů pak navazuje Rodney Brooks, robotik, zakladatel společností RobustA, iRobot (ty známé vysavače, které jezdí samy v prostoru, měli jsme také takový) a dalších. V jeho mládí slovo „robot“ označovalo (užívá internetový oxfordský slovník) „stroj“, který „automaticky“ vykonává činnost a je „programovatelný“ (vzpomínám si, jsme takřka stejně staří, on o něco mladší, na ekonomické škole jsme se před půl stoletím učili „mechanizace“, „automatizace“, ještě ne „robotizace“), vypráví o čtení knížky o humanoidovi  Robbiem (aliterace robot – Robbie, též „Strange Playfellow“), vědecko-fantastické povídce Isaaca Asimova (1940), v době, kdy „ještě neexistovaly programovatelné počítače“ (s. 137). Dále uvádí vývoj internetu a tzv. indexování, tedy problematiku, v níž se vyznám spíše jen velmi vzdáleně, spíše vůbec ne, začínám alespoň trochu chápat, když hovoří o robotech, kteří „nás otravují s reklamními telefonáty“ či satirické filmové dystopii RoboCop (navazující mimochodem na Blade Runner, o němž je v knize také řeč), tedy zlověstné záležitosti. Brooks pak hovoří o tom, zda by bylo možné vymyslet si nové slovo, výraz „droid“ (z android) si autoři Hvězdných válek, kde se používá, střeží.

Dalším cizincem, respektive cizinkou je Susan Stepney, vice-prezidentka Mezinárodní společnosti pro umělý život (Univerzita v Yorku, Ústav počítačových věd). Pro ni byla samotná hra novinkou, nicméně pečlivě a poctivě popsala její čtení (s mnohými citacemi a s řadou aspektů, které mohou být zajímavé i pro neobeznámeného českého čtenáře, pro nějž budou shrnutím mnohého na jednom místě, toho, co v mém komentáři je roztroušeno i v návaznosti na další autory, zajímavé třeba srovnání Čapkovy Nány a Sully). Japonská vědkyně v oblasti umělé inteligence a umělého života Lana Sinapayen, autorka v celé řadě dalších příspěvků někde více svázaných s Čapkovým dramatem, jímž povětšinou začínají, jindy (možná postupně v řazení v knize) se odpoutávajících k samostatně pojednávaným tématům zvláště právě v oblasti umělého života či umělé inteligence, stále však s vědomím srovnávané paralely doby před sto lety a dnešním stavem vývoje, v tomto případě se Japonka drží zcela konkrétně interpretace Čapkova dramatu podle anglického překladu, který měla k dispozici, takže (podobně se o tomto rozdílu vyjadřují i mnozí jiní) hovoří hned na začátku o tom, že na obálce je ilustrace muže s kůží, pokrytou „stylizovanými elektronickými obvody“, ačkoli v Čapkově originále o elektronice není řeč (robot u něj není technického, ale biologického původu, jak ostatně výše už řečeno, uvědomme si, že se zrodil v době, kdy lidstvo nemělo programovatelné počítače a nemělo znalosti o DNA, jak je někde, nebudu to hledat, kde v této knize zmíněno).

Obrázek sochařky Jany Horálkové s názvem Továrna (s replikami něčeho, co by mohla být lidská těla, na běžícím pásu) je jakýmsi obrazovým předělem (započítává se do příspěvků svým vlastním číslem) mezi předchozím textem a textem japonského vědce Hiroki Sayamy žijičího v Americe, jenž shrnuje několik aspektů problému „původu života“, „potenciálu a omezení živých systémů“ a „vztahů mezi myslí stroji a kulturou“ (s. 147) poté, co ozřejmil vznik umělého života jako vědního oboru v 80. letech minulého století (Christoher G. Langton uspořádal sérii workshopů „na téma syntézy a simulace živých systémů“, s. 146), v závěru sleduje z tohoto hlediska vývoj Čapkova robota jako „řetězec kognitivního vývoje“.

Biolog a vědec v oblasti umělého života, Rakušan Tomas Schmickl, vychází ve svém příspěvku z jednotlivých citátů Čapkovy hry, které komentuje z hlediska dnešních vědeckých postupů, například Rossumově redukci organismu robota odpovídá to, co on nazývá „hledání jádra“, tedy to, co je nezbytné, aby nějaký systém ještě fungoval. Ve svých reakcích se dotýká ekonomie, ekologie (vymírání tedy druhů, kdy to šesté vymírání jsme se změnou klimatu „právě odstartovali“), hovoří o autonomních algoritmech atd. Aspektem proměny jakožto „neznámé budoucnosti“ se zabývá Michael Šebek, vědec v oblasti robotiky, kybernetiky a řídicích systémů (ČVUT Praha), když hovoří o paradoxu toho, že zatímco jsme dříve věděli velice málo, bylo nám vcelku jasno o budoucnosti, u generace po generaci se opakující, zatímco dnes „o světě víme stále víc, o budoucnosti stále méně“ (s. 153). Otázka pak zní, „jak se připravit na neznámo“.

První autorskou dvojicí v knize jsou Petr Slavíček a Štěpán Sršeň, první fyzikální chemik, druhý student tohoto oboru na VŠCHT v Praze, která v příspěvku zkoumá vztah umělé inteligence a umělého života. Vybírám poznámku o všudypřítomné umělé inteligenci „v sousedství pojmů jako strojové učení či třeba Průmysl 4.0“ (o tom nic nevím, dohledal jsem si v DP V. Prachaře na ČVUT 2017, že jde o označení „čtvrté průmyslové revoluce“ s přítomností autonomních strojů a kybernetiky, na niž u české společnosti lze zaznamenat „poměrně velkou nepřipravenost“, je řeč o integraci výrobních systémů, chytrých továrnách, Big Datech atd.), je tu zmínka o šachové (pro)hře Garry Kasparova proti počítači atd. Zmíněnou šachovou partii komentuje následující obrázek grafika Štěpána Růta.

Zevrubněji sse na téma, „čím se odlišujeme od strojů?“ (i název celého textu) podíval Carlos Gershenson, počítačový vědec z Mexika, jeho strukturu postihují mezititulky – „technologie zotročující nebo osvobozující“ (s. 163), otázka, „co nás dělá lidmi?“, „duše“, „inteligence“ (komentuje se slavný, jakkoli nedokonalý Turingův test z roku 1950, který měl odlišit stroje od lidí, ale také, aby odlišil lidi od strojů), „chápání“, „obecnost“ či „emoce“, poté etické otázky jako „morálka stroje“, „účel: konkurence nebo spolupráce?“ a konečně otázky, zda se jedná o utopii nebo dystopii také s poukazem na tzv. „zimu umělé inteligence“, kdy po určitém posunu se pokrok přes obrovské vynaložené náklady (Čína oznámila, že do roku 2030 věnuje na AI 100 miliard dolarů) na určitou dobu zastaví.

Ona otázka, zda chápat roboty jako pouze „pracující“ nebo „živé“, prochází velkou částí příspěvků, tak i anglického vědce, zabývajícího se umělým životem, studiem vědomí a virtuální realitou Keisuke Suzukiho, jenž znovu cituje rozdíl mezi robotem a člověkem, jak jej vyznačil Karel Čapek (robot se nebojí smrti, skoro necítí bolest, člověk „cítí radost“ či „chce jít na procházku“, mimochodem tady cituje „hraje na klavír“, což bude asi věc překladu, v českém textu „hraje na housle“), tedy robot je vnímán „jako opak člověka“ (jakkoli u obou jde o důstojnost), což se dle Suzukiho shoduje s rozdílem mezi umělou inteligencí a umělým životem, u umělé inteligence jde o maximalizaci výkonu, zatímco umělý život má vytvořit systém, který dokáže cítit bolest i radost.

 Jako jistou variaci předchozího, alespoň dle názvu Roboti jsou stroje – nadlidské i nelidské, lze považovat příspěvek Novozélanďana Matthewa Egberta, počítačového vědce. Ten například srovnává živé a neživé systémy a jejich „výhody a nevýhody“, dává příklady. Dalším interpretačním posunem je Samoúčelnost a samoreprodukce u Rossumových univerzálních robotů dle Australana Tima Taylora (vědec v oborech AI a ALife), kdy se autor táže po účelu a smyslu umělé inteligence, která zazněla již u Čapka a poukazuje na to, že „hledáním rozdílů mezii smyslem existence lidských výtvorů a smyslem existence biologických organismů se mnozí filosofové zabývají již po staletí“ (s. 178), Kant například hovoří o organizaci, produkci a reprodukci sebe sama jakožto přírodního účelu, a autor je jedním z těch, kteří opakují, že postoj mladého Rossuma je jiný, neboť považuje za zbytečně „třapce a ornamenty“ (poznamenejme, že právě proti ornamentu se také vzepřela moderní estetika, esej Adolfa Loose Ornament a zločin, text dostupný též na stránkách archiweb.cz), problémy robotů v R.U.R. pak autor vnímá jako boj za schopnost sebereprodukce.

Anglický počítačový vědec Adam Stanton si v textu Robotické lidstvo naopak klade otázku (rovněž v různých podobách formulovanou i jinde), kdy člověk přestává být člověkem. Další variací je otázka Jsou roboti živí? Martina Biehla, vědce v oborech AI a ALife, žijícího v Tokiu či Můžou mít robot děti? Gusze Eibena z podobného oboru z Nizozemí, jenž se podrobněji tématem zabýval ve studii z roku 2012, tématem se zabývá obor evoluční robotiky, která je sice v plenkách, ale odpověď, odlišující se od dosud komentovaných, zní „rozhodně ano“, tedy mohou mít děti. Na Eibena pak navazuje Geoff Nitschke (Jihoafrická republika) v článku Zautomatizovat automatizaci aneb budoucnost evoluční robotiky podle R.U.R., kde vizi shrnuje v představách plně automatizovaných robotických systémů a továren, kde podobná skutečnost není v budoucnosti nepředstavitelná (srv. shora zmíněný Průmysl 4.0, který je uveden i v následujícím příspěvku jakožto „digitalizace“:).

Digitalizace, souputník robotizace je další pohled, jehož autorem je Pavel Vachtl, publicista v oboru vědy a technologie (Česká republika). Dle autora robotizace není totéž co digitalizace, i když zde „budou automatické provozy a autonomní roboty prakticky všudypřítomné, podstata kýženého přelomu leží naprosto jinde. Klíčovými oblastmi pro tuto inovaci jsou sféry digitální komunikace, softwaru, umělé inteligence, senzorů a také oblast práce s velkými daty.“ (s. 199) Jednou konverzí spojenou s robotizací a automatizací už svět prošel v 70. a 80. létech 20. století, označováno to je jako „třetí průmyslová revoluce“, zautomatizovány ale byly „pouze jednotlivé (a často velmi rutinní) činnosti či izolované procesy uvnitř průmyslových podniků.“ Jde tedy o propojení zásadně jiného druhu, vyššího řádu. Dnes tedy nejde primárně o náhradu fyzické práce roboty, ale „o maximální využití informačních toků“ („chytré“ věci atd.), o vzájemnou spolupráci všech prvků, „tedy i mezi roboty a lidmi“. A teď: jde o to, „ke každému relevantnímu fyzickému objektu vytvořit jeho digitální či virtuální reprezentaci“, jimž se říká „digitální dvojčata“ (s. 200) „Na tomto základě je pak možné nejen sledovat a kontrolovat všechny fyzické procesy, stavy a polohy objektů v reálném čase, ale také zvýšit flexibilitu výroby a zkrátit inovační cyklus.“ (atd.) Jásám, protože toto je pro mě objev (pojmenování tohoto aspektu), který mně zapadá do mého myšlení o „dvojnících, dvojčatech atd.“ a „vrstvách vědomí“, zásadního tématu, které jsem promýšlel od doby, kdy propukla pandemie. A Vachtl dodává, co mě hned napadlo, jestliže tedy budeme mít i my své „identifikátory“ (jak reagoval syn, když jsem mu vše, včetně vzniku tohoto komentáře, vyprávěl) totiž, zda na opačné straně je „hrozba Velkého bratra nebo informačních kolapsů?“. Stačí představit si black-out.

„Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc robotů“, jehož autorem je Kasper Støy (Kodaň), porovnává množství výroby v době R.U.R. a dnes, zmiňuje třeba tři miliony dronů, hovoří o robotických ramenech atd. Manuel Baltieri v Přemýšlení o robotech nezačíná Čapkem, ale R202 z Hvězdných válek a seriálem Westworld, na rozdíl od nichž naši roboti ještě nejsou autonomní, přesto mají zásadní úlohu např. ve výzkumu. Ve srovnávání pokračuje autor otázkou, jak by asi existence robotů ovlivnila filozofy jako byl Platón, Descartes nebo Heidegger, sám pracuje na projektech zavedení robotů na základě nové teorie neurovědy a filozofie mysli (uvádí termíny aktivní inference či prediktivní zpracování, dohledávám: Thomas Parr ad., Active Inference, MIT Press, 2022, další např. S. Dehaene, Seeing the Mind, MIT Press, 2023) a uvádí zkušenosti ze zkoumání robotů.

Svým způsobem navazuje rozsáhlejší příspěvek R.U.R a revoluce robotů: inteligence a práce, společnost a autonomie Inmana Harveyho z Univerzity v Sussexu, když sleduje čtyři aspekty naší snahy „vytvořit stroje k našemu vlastnímu, lidskému obrazu“, uvedené v titulu, přičemž první dva se týkají každého inženýrského úsilí při tvorbě robotů, druhé dva pak, které nalezneme už u Čapka, „představují větší problém a nejsou to pouhé technické záležitosti“ (s. 208). Roboti a počítače jsou dva dnešní základní koncepty, které vznikly v posledních sto letech, přitom „myšlenkou oživlých strojů“ se zabývala před více než dva a půl tisíci let již řecká mytologie (automaton – jednající sám). Téma pak autor rozvádí v řadě aspektů, včetně obav, které moderní technologie přinášejí: „Čeho bychom se měli obávat mnohem více, je sociální, ekonomický a politický dopad robotizace a automatizace.“ (s. 217)

Na tento motiv navazuje rovněž Anna Durnová v příspěvku R.U.R. jako zrcadlo moderního strachu z emocí, v němž zaznamenávám knihy Jeffreyho Alexandera Odvrácená strana modernity a Sary Ahmed Kulturní politika emocí, poukazující na úskalí protikladu racionálního a emotivního. Text Vall-I nebo Terminátor? Vliv robotů na trh práce a nerovnost napsala dvojice Jan Libich a Laurence J. Kotlikoff, opakuje se zde ve variaci otázka, zda roboti naše životy zlepší „nebo přispějí k našemu zániku“, budou nám sloužit „nebo nám seberou práci“? Faktem je, že spousta povolání je v ohrožení a „pro jistotu zaměstnání“ je tohle nejhorší doba (právě pro ony změny související s technickou proměnou světa).

A vlastně jen z jiné perspektivy se k témuž vrací příspěvek Není to špatný sen: ráj nebo peklo naší budoucnosti bez práce evoluční bioložky, popularizátorky vědy a autorky science fiction Julie Novákové se vrací k ústřední myšlence utopie (dystopie), obsažené v Čapkovi, sleduje historii této myšlenky (hnutí ludditů, obávajících se, že stroje jim vezmou práci) a naopak vize budoucnosti (studie vědců Freye a Osborna z Oxfordu 2017), které hovoří o zániku až poloviny pracovních míst, a možné řešení v tzv. UBI (universal basic income), příspěvek, který by pokrýval „základní potřeby na bydlení, jídlo a zdravotní péči“ každého občana, a sleduje představy v různých sci-fi dílech (Star Trek, The Expanse), ale také výsledky desítek studií, jaké může takový koncept přinést výsledky. V současnosti je na programu politických stran a dalších organizací implementace UBI v řadě zemí (od USA přes Slovinsko až po Austrálii).

Daria Hvížďalová, specialistka na inovační technologie, nazvala svůj příspěvek Zabít v sobě robota, poukazuje na skutečnost, že se lidé přibližují robotům tím, že se vymezují prací (na otázku Kdo jste? odpovídáme „Ředitel. Podnikatel. Vědec. Umělec.“) a zvláště pro vysokoškolsky vzdělanou společnost je dle výzkumu Derka Thompsona práce „téměř náboženství“, hledají v ní vyšší smysl (což je, dodávám, na druhou stranu spíše protiklad robotů, pro něž je práce plnění příkazu bez otázek po smyslu). Dále autorka poukazuje na Čapka jako vášnivého zahrádkáře a sběratele a důležitost „koníčků“ pro Čechy, pro dnešní mladé absolventy je pak klíčová work–life balance, rovnováha mezi prací a soukromým životem. Podobné hledisko zaujal Simon Hickinbotham v příspěvku Pracující stroj nemusí hrát na housle s východiskem úvahy ve větě, že „hlavním tématem R.U.R. je, co to znamená být člověkem“ (s. 233), poznámkou o dehumanizaci v procesu industrializace a třeba také, že nás nebaví uměle generovaná hudba, protože v ní chybí to lidské.

Denisa a Adam Sebastian Helceletovi se podívali na téma robotů „očima sportovců“ a poukázali na aspekt, probíraný v jiných příspěvcích jako živé/neživé, srovnáním robotů a lidí ve výhodách robotů, tedy poznámkou o výkonnosti robotů bez limitů (což nevylučuje, že firmy budou mezi sebou soutěžit a roboti se nestanou další kategorií vedle mužů a žen), „zranění (porucha) se vyléčí během pár minut, příprava nebude trvat měsíce, ale dny [atd.]“, na druhé straně skutečností, že lidé dělají sport pro emoce a z lásky, pro radost, a také pro možnost slávy, která se stane drogou. Zákoutí univerzality robotů popsal vědec, zabývající se zpracováním přirozeného jazyka, umělou inteligencí a etikou strojů Rafal Rzepka žijící v Japonsku. To jsou témata, která se budou objevovat i v řadě následujících příspěvků dalších japonských autorů, Debatní roboti a otázka nacionality (Daiki Shirafuji), Lidské bytosti ve strojových tělech (Yasuhiro Hashimoto), Generativní etika umělého života (Takashi Ikegami). Rzepka se táže, co je to univerzalita (vychází z textu R.U.R.), hovoří o zkušenostech práce s jazykem pro robotický vysavač, která ukazovala, jak je univerzalita problematická (přestože se jednalo zdánlivě o jednoduchý úkol), o pohledech autorů dnešní sci-fi či reálných událostech, jako byla aféra s chatbotem (chatovacím robotem) Twitteru jménem Tay a dalších chybách (shodou okolností jsem náhodně ve 100+1 narazil na článek s problematikou „špatných“ rad chatbotů v případech, kdy je vhodnější zavolat záchrannou službu), téma „drobné chyby v systému“, která by mohla vypustit raketu s atomovou hlavicí, se objevuje v některém z dalších příspěvků (moje úvaha: problém je v tom, že je vztažena k „systému“, zatímco v „přirozeném světě“ se věci nedějí dle algoritmů, jak jsem ostatně ukázal – nevěděl jsem, že se to právě zde bude hodit – v úvodní části tohoto textu).

Podobným problémem jako ten Rzepkův se zabývá příspěvek Daiki Shirafujiho, který ukazuje na různost kultur právě u tzv. „debatních robotů“, když říká, že Švédové v reakcích v debatě zprvu argumentují proti tomu, s kým debatují, zatímco Japonci jej akceptují (a rozebírá důsledky toho, s tím, jaký je problém najít společný jazyk), Hashimoto píše (což navazuje na předchozí) o populárních příbězích manga, kteří jsou „našimi přáteli“, nikoli hrozbou. Ikegami pak vztahuje téma, které autoři v těchto příspěvcích (jakkoli odkazují na Čapka) rozebírají o sobě, k etice – hovoří o tzv. tramvajovém dilematu (ať zasáhnete či nikoli, mají zemřít v tomto experimentu v obou případech lidé, jak se rozhodnete?, téma probírá také samostatný článek Wikipedie pod tímto názvem).

Seth Bullock vychází v příspěvku Láska za časů robotů Roomba ^TM fascinací „vztahu mezi nezávislostí a láskou“, kdy obojí je v Čapkově hře propojeno, zároveň je mezi nimi napětí a otázkou, co je to vlastně nezávislost. Individualistickému pohledu odpovídá izolovanost jedinců v dnešních snahách v robotice „s nepříliš velkými schopnostmi interagovat s námi nebo s ostatními roboty“, paradoxně „čím je robot autonomnější, tím je jeho existence izolovanější“ (dává příklady roveru Curiosity na Marsu a robotů Roomba), autor se nyní obrací k biologii, kde nachází rozdíly, zatímco je přirozená „individualistická perspektiva“, jestliže „každý z nás se považuje za jednotlivce tohoto typu“, na druhé straně se ve vývoji objevují „skutečně společenská zvířata“, propojená do komunity „jazykem, uměním, vědou a láskou“ (s. 254). To klade otázku vývoje robotů, budou schopni v příštích sto letech něčeho podobného?

Rovnost všech – vyrobených i narozených, příspěvek Juliena Huberta a Iryny Solotské (oba jsou uvedeni jako žijící v Japonsku) opět navazuje na trs sledovaných aspektů, jsou tu otázky svobodné vůle, které hrají klíčovou roli, empatie, autoři přicházejí s příkladem havárie dvou automobilů, jednoho s lidmi, druhého s roboty – komu dáme při záchraně přednost? A opět navazuje: My versus oni, autoři rovněž dvojice – Olga Afanasjeva a Marek Rosa (Česká republika), „rovnováha anebo napětí“ při soužití je pak přítomno i v dalším příspěvku, Roboti budoucnosti: hrozba nebo nutnost? (Tomáš Mikolov, rovněž Česká republika) – problém by se podle některých názorů „dal vyřešit buď zpomalením, nebo zastavením technologického pokroku“ (s. 263), to je ovšem velmi nepravděpodobné, jakožto cíl je tu namístě otázka symbiotického vztahu „mezi technologií a biologickým životem“, kdy pokrok jednoho povede k pokroku druhého.

K ekologii se posouvají příspěvky Destrukce společnosti a životního prostředí ve jménu umělé inteligence pro dobro všech, autorem je Australan Alan Dorin, či Udržitelný rozvoj v kontextu životního cyklu robotů Vladimíra Kočího. První připomíná (jako jeden z několika jiných) film Blade Runner (1982) Ridleyho Scotta (nezmiňuje se o sérii Vetřelců, z hlediska našeho tématu rovněž zajímavého, doplňuju si ale: inspirací je novela amerického spisovatele sci-fi Do Androids Dream of Electric Sheep? z roku 1968, překládaná do češtiny implantací názvu filmu jako Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách?), komentovaného jedním čtenářem na CSFD citátem „If only you could see what I've seen with your eyes.“ a který přispěvatel do knihy 100 Rossumů srovnává s kompetencemi robotů v Čapkově hře, kde (docela je to ironie) se říká, že „nic nového nevymyslí“ a „mohli by učit na univerzitách“, poté připomíná Adu Lovelace, anglickou matematičku a programátorku, která popsala funkční „počítač“ Charlese Babbageho (podle jeho plánů byla skutečně funkční replika vytvořena v roce 1991), ale hovořila také o „vedlejších vlivech“, k nimž dnes můžeme přiřadit i ekologické otázky. Dorin hovoří o zisku nadnárodních společností jako motoru technologicky výhodné výroby, přičemž těmto společnostem „dovolíme“ v zájmu zisku ovlivňovat naše myšlení, v poslední době prostřednictvím chytrých telefonů a sociálních sítí, a dává příklady zkreslení skutečnosti, které „svět venku“ ukazují jako hrozbu, zatímco by mohlo docházet ke spolupráci, poté hovoří o environmentálním dopadu a věnuje se podrobněji „mikrovčelám“, „bezpilotním vzdušným mikrovozítkám MUAVs (micro-unmanned-vehicles“. Podobně druhý přispěvatel navazuje také problematikou životnosti výrobků a neudržitelným odpadovým hospodářstvím, hovoří o nanorobotech, makro- a mikrorobech a problematice jejich provozu (fascinující snoubení techniky a medicíny, zároveň zahrnující ale i spotřebu elektrické energie, výrobu ultra čisté vody, nástroje na jedno použití, obalovou techniku etc.).

Trochu jinam posouvá debatu příspěvek Roboti s mikrobiomem Ioannise Ieropoulose, jenž hovoří o robotech, které se přibližují typu robotů podobných těm Čapkovým, protože nejsou už záležitostí elektromechanických pohonů a tvrdých koster konstrukcí, nýbrž jsou nejen „biologicky inspirovaní, ale také biologicky pohánění“ (s. 275). Dále se pak věnuje autonomii robotů nejen v oblasti programování, ale i energetiky – a opět dává příklady takových místností ovládaných robotickými systémy co se týče tepla a světla, u mořského dna může být užit plankton nebo mořská vegetace, v tropických lesech „vegetace, bahno nebo hmyz“, může být využita tedy celá škála „přirozených prostředí“. Získáváme „další znalosti a zkušenosti s mikrobiálními metabolismy a úplnými ekosystémy“ (s. 279), byl vyroben EcoBot-II a navržen již EcoBot-III s vlastním oběhovým systémem tekutin atd.

Humorně navazuje, jak prozrazuje název příspěvku Jak se krmí robot(i) nutriční specialistka Eliška Selinger, není to ale „sranda“, nýbrž se dozvídáme řadu věcí, jako že krční mandle nejsou tak „zbytečné“, jak se před léty lidé domnívali, stejně jako apendix, což autorka vztahuje k nutnosti komplexnosti i u robotů (mladý Rossum je přece zjednodušil, aby byli levní a funkční), pak se také dozvíme, že na Zemi aktuálně žije 7 miliard lidí, kteří ale pěstují pro své potřeby asi 22,5 miliardy zvířat, např. 19 miliard kuřat, 1,5 miliardy krav, po miliardě ovcí a prasat, ryby v to nepočítaje atd. V textu O hobitech, nůžkách a kávě s Karlem Čapkem moderátorka a popularizátorka vědy Martina Mašková píše o nových objevech v lékařství jako jsou molekulární nůžky CRISPR-Cas9 a komentuje varovné tendence jako pokus „sériově vyrábět transgenní děti podle vlastních představ“ (s. 285), hobity zde nicméně nejsou myšleni Tolkienovy bytosti, nýbrž člověk floreský (z ostrova Flores v Malých Sundách), malí hominidé, kteří pro svůj malý vzrůst jsou přezdíváni hobité.

Erik Hom, biofyzik a fyzikální chemik se v textu Člověk stvořil robota k obrazu svému děsí výstižnosti Čapkovy dystopie, hovoří o celkovém společenském vývoji, politice, médiích, proměně celkového obrazu světa, zatímco objev DNA se konal třicet tři let po napsání hry, dnes se uvažuje o její modifikaci (již zmíněné molekulární nůžky) atd.. Na to navazuje článek Karel Čapek – prorok tkáňového inženýrství, jehož autorem je František Štěpánek (chemický inženýr, Česká republika), tkáňové inženýrství, které je považováno za novou disciplínu, je Čapkem již v podstatě popsáno.

Shin-Ichiro M. Nomura je molekulární robotik, napsal Můj výlet do světa Rossumů, kde vychází z citátů z Čapkovy hry, všímá si problému archivování textů a jejich dnešní důležitosti, pak důležitosti spolupráce aj. Měl mít kouska humoru a udělat mravence, říká biorobotik Andrew Philippides (Spojené království), hovoří o nervovém systému mravenců, nejúspěšnějších živočichů (existuje více než 10 000 druhů mravenců, celkově stovky bilionů jedinců) a o řadě momentů, proč jsou geneticky zajímaví – a byli by lepším výchozím tématem pro Rossuma než to, které si vybral. Tématem oborově navazujícím je Řád pomocí potlačování výkyvů: roboti a svět hmyzu, jehož autor Stuart Barlett, rovněž ze Spojeného království, je astrobiolog, hovoří o tzv. neobvyklém chování, běžném v lidských společenstvích. Rossumovy univerzální xenoboty probírá Josh Bongard, počítačový vědec ze Spojených států (Laboratoř morfologie, evoluce a poznání Vermontské univerzity) hovoří o třech typech strachu z toho, že necháváme někoho jiného za nás vykonávat svou práci, obava „z těch druhých“, první jsou „morální důsledky otroctví“, druhé „utrpení jiných“ a třetí „ztenčující se hranice mezi pojmy „my“ a „oni“ Hledal jsem vysvětlení slova xenoboty, na Wikipedii se hovoří o biologických strojích, mikrorobotech schopných renegerace (autor pak sám vysvětluje výraz odvozený od slova „xenos“, z řeckého podivný, cizí, jiný). Autor se obrací do nejrůznějších oblastí, uvádí arabský koncept kismetu či buddhistickou víru o splacení našich prohřešků, uvádí příklady z oblasti sci-fi (hovoří o počítačovém systému Skynet z filmu Terminátor, sexuální otrokyni Avě v Ex Machina aj.)

Roboti a rané počátky syntetické biologie, článek Julyana H. E. Cartwrighta, hovoří o taylorismu a reakcích ve filmu jako je Metropolis (1927) Fritze Langa, založený na knize jeho ženy They von Harbou, v níž vystupují strojoví lidé (Maschinenmenschen) či Chaplinova Moderní doba (1936), v literatuře, např. knize My Jevgenie Zamjatina (tam vystupuje „D-503“; v angličtině 1924, psané ale ve stejné době jako R.U.R.), dále o biologické konstrukci, např. želvě Machina speculatrix Greye Waltera (1048) či myši Theseus Clauda Shannona (1950), poté se soustředí na „odvrat od biologie k mechanice“ u prvního letadla bratří Wrightových či Asimovovy „robotiky“ (1941). V širokém spektru souvislostí shromažďuje další fakta, zmiňuje pokusy a objevy v oblasti tzv. chemických zahrádek, plazmogenů a syntetické biologie a na „problém s abiogenezí“, tedy „evoluce života a živých organismů z anorganických a neživých látek“ (s. 307), a pokračuje až směrem k současnosti, kdy se někteří vědci zabývají jílovými materiály (od 50. let; z nichž byl ostatně vytvořen i pražský Golem), zmínka padne i o německém spisovateli Thomasi Mannovi a jeho románu Doktor Faustus, jenž zde užil „chemickou zahrádku“ (uvádí dlouhou textovou pasáž z knihy).

Novým oborem je také „syntetická biologie“, její vztah k umělé inteligenci zkoumá text Syntetická biologie a umělá inteligence: od R.U.R. k současným výzkumným směrům organického chemika Pasquala Stana a filozofky vědy Luisy Damiano. Podobným směrem se ubírá Druhá cesta, po níž se mohl brát vývoj života, autorem je vědec Nathaniel Virgo (Louis Virgo, vizuální návrhářka namalovala obrázek Tohle by ani pes nesežral). Taro Toyota, rovněž Japonec, organický chemik je autorem článku    Samoreprodukce chemického modelu. Zatímco záhadná formule naší existence „se nachází v DNA a příbuzných biologických sloučeninách našich těl“, formule robotů existuje, což roboti věděli, i mimo jejich těla. Podle některých teorií jsou „koacerváty bílkovin jedněmi z nejjednodušších forem života“ (s. 321), koacerváty jsou kapkovité útvary „samovolně vznikající ve vodném roztoku makromolekulárních látek“, autor předpovídá, že v roce 2120 bude pomocí jakýchsi „obřích měchýřků vytvořen chemický model buňky podobný bakterii“ atd..

V podobných prognózách pokračují Arif Rashedul Kabir a Akira Kakugo z Japonska v článku Molekulární rojová robotika: výzvy a vyhlídky do budoucna, když hovoří o již dnešních výsledcích na tomto poli a Nobelově ceně za chemii 2016, či Juan Manuel Castro (umělec, Japonsko) v textu Hledání neznámých forem života, když říká, že navzdory úžasné rozmanitosti života na zemi jsou všechny živé organismy založeny na překvapivě jednotvárném principu (vyjmenovává je), zatímco umělý život, totiž nedávné pokroky „v oblasti chemie, nanotechnologie a syntetické biologie“ (s. 326), by mohly tuto skutečnost změnit. On sám hovoří o projektech s multidisciplinární laboratoří nápadů a experimentů „na pomezí astrobiologie, chemie a mediálního umění“, který by mohl k takovýmto výtvorům vést.

Dalším krokem jiným směrem je text Robotický život mimo Zemi japonského vědce Olafa Witkowského či Robot vesmírný Čecha Jiřího Duška, astronoma, astrofyzika a politika. Witkowski se táže, proč je důležité opustit Zemi, zmiňuje možnost zásahu asteroidem (díky tomu, že v určitém rozmezí tato událost nenastala, mohl být dokončen vývoj inteligentního života) a odvolává se na Asimova (narozen ve stejném roce, v němž Čapek napsal R.U.R.) a jeho povídku Lhář (1941), v níž bylo použito poprvé slovo robotika a v níž se „robopsycholožka Susan Calvinová střetne s robotem, který používá čtení myšlenek, aby pomocí lží učinil lidi šťastnými“ (s. 328), či jeho román Poslední otázka, jenž líčí evoluci lidstva podle Kardašovovy škály (Nikolaj Kardašov, 1932–2019,  byl sovětský astronom), kdy „civilizace I“ je schopna uchovat energii na planetě, „civilizace II“ v hvězdné soustavě a „civilizace III“ kontroluje celou galaxii a ještě dál. Dušek sleduje jednoduché roboty, Sputnik 1957, což byla pouhá vysílačka, zatímco dnešní vesmírné stanice řeší třeba problém, že signál se k nim dostane, pokud jsou u vzdálené planety, během několika minut či hodin, vesmírný robot pak je schopen přežít v teplotách, radiaci či obrovském přetížení pro člověka nemyslitelném.

Následují příspěvky literární povahy. Martin Hrubý a Vojtěch Probst napsali veršovaný text Vrátit se na Zem, Petr Salaba pak variaci na Čapkův text, který další děj (střet s mezihvězdnou civilizací) vsunul časově deset let po událostech Druhého dějství a dva dny před Třetí dějství a nazval Dějství 2.5, Jiří Dědeček pak báseň, v níž robot hovoří s humorem o svých pocitech. Literární fikce je také Smutná historie rozhodovatelů, jejímž autorem je německý fyzik Pavlik Lettinga, biochemik Ondřej Lidický napsal Syntetický polibek, televizní moderátor, hudebník a spisovatel Petr Rajchert pak text, jenž akronym Čapkovy hry vykládá jinak: Rozum + Univerzalita = Realita přitom parafrázuje příběh Karla Čapka. Spekulativní je text Spekulativní úvahy o homosexualitě postav ve hře R.U.R. Stanislava Valtery (nabízí to třeba konstrukce robotů), podobným směrem se pak vydávají Jan a Tereza Tomáštíkovi v textu, jehož obsah je zřejmý z názvu Roboti pro všechna odvětví, sex nevyjímaje… anebo čtěte po desáté hodině (ukazuje např. jednoduchost dostupných sexuálních pomůcek, která se má šanci přece jen zlepšovat, vzhledem k tomu, že pornoprůmysl byl vždy tak trochu napřed), Tereza (uvedeno: Teryll ART) pak nakreslila obrázek objímajícího se člověka a robotky. Navazuje příspěvek Proč se přestaly rodit děti? anglické vědkyně Hemmy Philamore, kde se ale hovoří také o robotech jako společnících pro osamělé staré lidi (společnost Softbank) a také sexuálních robotech (Harmony, Realbotix), našel jsem video druhé jmenované společnosti, kde hovoří taková „doll“ o tom, že nemá problémy s pandemií, a uvědomil jsem si, že jsem vlastně viděl na obrazovce zprávu a ukázku, jak lidská postava – bylo uvedeno, že se jedná o umělou inteligenci – uvádí, tuším v japonské televizi, zprávy, a ve veřejném prostoru se toho objevilo [2023] více (zadal jsem teď výraz „sexbot“ na Youtube a vyskočilo mi nekonečné množství videí s mnohdy milióny shlédnutí).

Nyní se příspěvky vracejí k zásadnímu rozdílu tématu, jímž je (zatím?) rozdíl mezi lidmi a roboty, první je text s názvem Je duše synonymem vědomí?, autorem je student fyziky žijící v Německu Sina Khajehabdollahl. Vypisuji si: „Vypadá to, že přesto, že se roboti považovali za inteligentní či dokonce mnohem inteligentnější než lidé, byli pouhými encyklopediemi. Uchovávali fakta, ale ne moudrost.“ (s. 359) U Čapka nebyli schopni propojovat informace, nebyli kreativní, student si z četby odnesl dojem, že je to „příběh o vzniku vědomí“. Jiné odpovědi na podobou otázku přináší Tom Froese, kognitivní vědec, v textu Co je „tajemstvím života?“ Problém mysli a těla v R.U.R., týmž směrem se ubírá Matěj Hoffmann v textu 100 let poté: Rossumovi roboti nás stále učí, jak stvořit stroje s vědomím. Froese říká, že v době vědecko-technické revoluce „triumfoval“ materialismus a že je otázka, zda duše či vědomí přesahující fyzické aspekty je replikovatelná, a odpovídá, že tato „nesmírně složitá“ (s. 361) otázka „je dnes složitá stejně, jako byla před sto lety“, ani u Čapka nebyl onen problém spolehlivě vyřešen, sleduje poté pečlivě jeho hru. Hoffmann sleduje vývoj robotů, hovoří např. o druhé generaci, která si „zjednává svůj svět“ (s. 366), tj. hovoří o enaktivním přístupu ke kognici, poté klade otázku do budoucnosti.

Trochu jinak to hodnotí Martin Hinsch v příspěvku Staromódní sci-fi, alej jinak dobrá hra, když se domnívá, že R.U.R. je coby science fiction „dost zastaralé“, že „většina myšlenek ztratila uvěřitelnost, především idea univerzálního humanoidního robota“, popisuje, jak je prý svět dnes jinde, a dává přednost Tolkienovi, jenž neměl rád alegorie a zajímal ho konflikt mezi vědomím a smrtelností. S tím moc nesouhlasím. Daniel Polani napsal text Rossumovi univerzální roboti: příběh dvou druhů, říká, že Čapkova hra R.U.R. má něco společného s Goethovým Faustem a Shakespearovým Mackbethem, přestože není „tak hluboká“. „Polidštěné stroje“ pak srovnává také s Frankensteinem či robotem (Maschinenmensch) ve filmu Metropolis Fritze Langa či replikanty „s podivnými superschopnostmi“ ve filmu Blade Runner (s tím vším jsme se již v předchozích příspěvcích setkali), zmiňuje také Stanislava Lema (Cesta 11 Ijona Tichého), Terminátor aj.. Roboti mohou být hrozbou, nicméně R.U.R. je „prototypem příběhu, kde se celé lidstvo svou chamtivostí, ambicemi, krátkozrakostí a leností samo vystaví nebezpečí.“ (s. 373

Pavel Kasík hovoří v Nebezpečí pohodlných robotích metafor o různých podobách robotů dnes (kuchyňský, vysavač, samořídící auto), pro většinu lidí je to „kovový stroj humanoidních rysů, který se víceméně toporně pohybuje po okolí“ (s. 375), také na jevišti v Čapkově hře se pohybovali toporně, měli helmy atd., jak vidíme na dobových fotografiích, i ve filmech je jejich chování „podmíněné formou a srozumitelností“, tj. HAL dává ve Vesmírné odyseji hlasové pokyny. Revoluční možnosti robotů ale spočívají v něčem jiném, autor se obrací k Turingovu textu z roku 1950 (čl. Computing Machinery and Intellingence), který zjišťoval, zda počítačový program dokáže předstírat lidskou konverzaci. Možnosti robotů nejsou v „přehnané antropomorfizace technologií“, jak to vnímá většinová společnost, jejich kouzlo není v tom, že dokážou vyjít schody, říká s nadsázkou autor. „Robot začal jako metafora, která nám měla pomoci pochopit rizika moderních technologií. Dnes nám paradoxně stejná metafora brání pochopit jejich skutečný dopad.“ (s. 323). V závěru srovnává R.U.R. a romány 1984 George Orwella a Překrásný nový svět Aldouxe Huxleyho, které k sobě mají blíže než se na první pohled zdá, absolutní svoboda a totální kontrola jsou v dnešním světě personalizace, tj. masivního sběru osobních informací a analýz velkých dat a strojového učení, dvě strany téže mince.

Úvaha o hře Karla Čapka R.U.R. Dána Steena Rasmussena prochází jednotlivé motivy hry jako „život a duše“, „emergence“, „náboženství, znalosti a naše budoucnost“ a shledává ji důležitější než v roce 1920, době jejího vzniku, vzhledem k problémům, spojeným „s klimatickými změnami, masovým vymíráním druhů, nerovnými příležitostmi, ztrátou svobody, konfliktními globálními narativy a hospodářským systémem, který již nefunguje“ (s. 383).

Příspěvek Antoina Pasquali Věda bez svědomí vychází ze skutečnosti, že lidé „mají zálibu v přetváření svého okolí tak, aby uspokojovalo jejich potřeby“ (s. 384), autor si nicméně klade otázku, zda „všechen ten pokrok“ stojí za to, zda jej máme pod kontrolou nebo jsme vzhledem k „naší zvířecí přirozenosti“ nuceni chtít stále víc, zneužívat slabší a posilovat své ego. Zajímavé je připomenutí eseje Člověk stroj Juliena Offray de la Mettrie z roku 1747, který říká např. že „mozek má své svaly pro myšlení, stejně jako nohy mají svaly pro chůzi“ (s. 385), švédského botanika Carla Nägeliho, který v roce 1845 objevil protoplazmu (živý obsah buňky) a byl ve sporu s Gregorem Johannem Mendelem, jenž v roce 1866 určil zákony biologické dědičnosti. Co je ale pro lidstvo nejlepší, táže se autor s odkazy na podrobněji zkoumané postavy Čapkovy hry.

Miguel Aquilera a Iñigo Arandia–Romero nazvali svůj příspěvek Roboti na pokraji chaosu a fázové přechody života. Na začátku opakují slova o proměně Čapkových robotů z „bezduchých“ automatů s nedostatkem emocí k podobnosti člověku („vnitřní konflikt, vzpurnost nebo dokonce lásku“, s. 389), což není totéž jako rozdíl mezi „lidským vzhledem“ a strojů, sestavených „z ozubených kol, obvodů“ či jiných mechanických zařízení“, jak si je obvykle představujeme (a jak to u Čapka nebylo, přestože se, připomeňme si znovu to, co patří také k jádru jedné ze základních otázek celé knihy, na jevišti toporně strojově pohybovali). Ony základní otázky, jak se jimi Čapek zabývá, autoři příspěvků znovu uvádějí (vznik živých organismů z neživé hmoty, biologická individualita, utváření autonomních prostředků, „přechody mezi živými a neživými, kognitivními a nekognitivními, nebo vědomými a nevědomými“, s. 389). Pak je řeč o tzv. fázových přechodech v oblasti fyziologie či psychologie, odkazují na teorie individuace francouzského filozofa Gilberta Simondona (mj. žáka Merleau-Pontyho, měl vliv na Gillese Deleuzeho, jeho knihu Différence et répétition etc.), velice zajímavé (pracuje s nestabilním stavem a změnami na hranici chaosu, který může podnítit katastrofu, na druhé straně stavem stabilním). Dále čteme o vnitřním řádu, vztahující se ale také k vnějšku. Jeden citát: „Pro Simondona toto aktivní tvoření smyslu z vnitřního napětí odlišuje živé organismy od strojů,“ (s. 392). Autoři článku spatřují výrazné podobnosti s myšlením Karla Čapka.

George Musser (USA) v příspěvku Umělý panpsychismus hovoří o tom, že panpsychismus je jednou z nejstarších lidských idejí. Pokud platí, že vědomí je přítomné i ve všech objektech, které považujeme běžně za neživé (pouze fyzické a fyzikálně uchopitelné jako „skála“), padá problém nejen s „fázovým přechodem“, ale i se vznikem vědomí z neživého. Musser uvádí počítačového vědce Rudy Ruckera, který s tímto předpokladem pracuje ve svých románech Postsingular či Hylozoic (námitky vznesl Karel Popper a další), další jména, která v příspěvku padnou, je David Abram či Susan Schneiderová. Takovýto jiný pohled by měnil řadu názorů, např. pro vegetariána by byl stejný problém jíst tofu jako porcovat steak.

V textu Hra na Boha a půvab umělých lidí říká Zachary Ardern, že lidská existence „je úzce spojena s otázkou smyslu našeho bytí“ (s. 400) a odmítá materialismus, který odmítá metafyziku, přitom je sám metafyzickým tvrzením, vrací se k situaci, kdy v Čapkově hře, kde ředitel R.U.R. říká o starém Rossumovi, že „chtěl vyvrátit existenci Boha“. Není to ale tak jednoduché, autor uvádí příběh Boha a vědce, který se chce předvést s vytvořením nového života stejným způsobem jako Bůh, ten jej ale zarazí slovy „Ne tak rychle! Stvoř si svou hlínu!“ (s. 402) .

Arturo Araujo, počítačový vědec zaměřující se na studium rakoviny, píše o Rossumových robotech a řecké mytologii, mj. připomíná též tramvajové dilema, hovoří o otázkce kontroly systémů (např. nukleárních zbraní) a o knize Erica Schlossera Command and Control s děsivým raketovým incidentem Titan II. Poté probírá nejen řeckou mytologii ale třeba o chybně nastavenému kontrolnímu systému v Jurském parku, připomíná již několikrát uvedený film Blade Runner či Westworld či optimistická slova teoretika chaosu dr. Iana Malcoma o tom, že si život najde cestu. Od tohoto závěru není daleko příspěvek R.U.R a cesta omylů počítačového vědce, zabývající se neurorevolucí Kena Stanleyho.

Richard Löffler přichází s krátkou povídkou nazvanou Pondělí, ze studentského laboratorního prostředí s otevřeným tajemným koncem. Jak nakreslit robota vysvětluje Hanna Saito a doprovází svůj jednostránkový text obrázkem.

Dominique Chen, vědec zabývající se interakcí zvířat a počítačů a umělým životem a zároveň podnikatel v oblasti IT technologií, vysvětluje, Co se od slabých robotů můžeme naučit o náklonnosti. Informuje o robotovi NukaBot, kterého vyvíjejí, „nádobu na fermentované potraviny, která zaznamenává stav fermentačních bakterií“ (s. 414), záměrem přitom je, „aby si lidé vypěstovali náklonnost k neviditelným bakteriím“ (s. 415) a hovoří o výzkumu Gregoryho Batesona o jazykových funkcích, jimiž se odlišují projevy, dožadující se u domácích zvířat jídla nebo pohlazení a lišících se od konceptu ovládání. Uzavírá pěknou větou: „Právě žalostné a líbezné stroje nám mohou ukázat cestu ze slepé uličky, do které se lidstvo v příběhu Karla Čapka dostalo.“ (s. 415)

Smí roboti do nebe? táže se Martin Straka, výzkumný pracovník v komerčním sektoru, a hovoří například o robotu Pepperovi, který se objevil v roce 2017 na tokijském veletrhu pohřebnictví a jehož schopností je vykonávat buddhistické pohřební rituály, přičemž „řada pozůstalých by neměla problém přijmout jej jako plnohodnotnou náhradu živého kněze“ (s. 417) a vtipně (s narážkou na někdejší proslulý čin Martina Luthera) končí svůj příspěvek poznámkou, že není „nikterak vyloučeno, že další listinu se seznamem nových teologických tezí přibije na vrata kostela svojí rukou rob vedený pokročilou umělou inteligencí.“

Hiroshi Ishiguro v kratičkém posledním příspěvku tvrdí, že Za sto let hranice mezi lidmi a roboty zmizí, celá série je zakončena obrázky nepoužitých návrhů obálka Jonáše Ledeckého.

Poznámky

Karel Čapek, RUR Rossum’s Universal Robots: kolektivní drama o vstupní komedii a třech aktech, Ot. Štorch-Marien Aventinum, 1920

Jana Horáková, Roboti v divadle, https://www.youtube.com/watch?v=cSOKDDgRKHo

Vojtěch Prachař, Průmysl 4.0, diplomová práce na ČVUT Praha, https://dspace.cvut.cz/handle/10467/70016

Gilbert Simondon, https://en.wikipedia.org/wiki/Gilbert_Simondon

Umělý život, ALife, https://en.wikipedia.org/wiki/Artificial_life , zde další síť k „wet“ technologiím atd.

Jitka Čejková // Robot 100 / Sto rozumů, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Praha 2020