Jiří Zemánek na Ars poetice

Jiří Zemánek na Ars poetice
Ars poetica 2017 / sobota 29. července

Na programu letošní Ars poetiky v Ježkovském lese v Zábřezí poblíž Dvora Králové byl coby „večerní host“ na prvním, vždy prý výjimečném místě, totiž v den zahájení, Jiří Zemánek. Znám ho ještě z časů, kdy pracoval v Národní galerii, takže několik desítek let, ale stejně tak dlouho jsem ho neviděl, a byl jsem tedy na jeho vystoupení velice zvědav, byť dost dobře vím, co dělá. Bylo to ale trochu komplikované, dva festivaly, totiž Lomnické kulturní léto a Ars poetica se časově do sebe zakusovaly, což konkrétně pro mě znamenalo zpracovat do neděle dokumentaci, kterou jsem chtěl do konce LKL předat Jaroslavu Krčkovi, a navíc jako na potvoru byla rodinná sešlost („souhrnné“ oslavy několika svátků a narozenin) právě v sobotu 29. července coby oběd v Ábelově mlýně v Dolánkách u Turnova.

Mnohdy z komplikací vznikne naopak něco překvapivého, a tak to nakonec byla pro mě zajímavá cesta autem, svým způsobem neočekávaná jako ono bloudění a ztrácení se v krajině, o kterém pak večer Jiří Zemánek hovořil, byť to byla vlastně přesně naplánovaná trasa. Ačkoli jsem místo nějakých šedesáti sedmdesáti kilometrů najezdil možná stošedesát, všechno do sebe dokonale zapadlo, včetně toho, že jsem v Nové Pace „u morového sloupu“ do auta přibral Jaromíra Typlta, který se nakonec rozhodl, že v Ježkovském lese jednu noc přespí. Když jsme si totiž předtím volali a probírali různé možné varianty mých cest do Zábřezí a našich setkání, předpokládal, že se se mnou vrátí do Paky. Tím, že jsem jel přes toto magické místo, se „přeprogramovala“ trasa a já jsem nejel zpátky do Jičína, ale vlastně kratší cestou z Turnova přes Lestkov (zastávka na zmrzlinu), Tatobity a „Zelený háj“ do Lomnice a odtud přes Horní Novou Ves do Staré a posléze Nové Paky a poté do Lázní Bělohradu, odkud už je cesta stejná, jako ty obvyklé.

Přitom jsem vlastně všechny úseky trasy někdy dříve už často i vícekrát při různých příležitostech absolvoval (třeba v Tatobitech jsem několikrát hrál s orchestrem, do Horní Nové Vsi jsem vezl syna na chalupu ke Kudynům na sešlost jejich kapely První hoře atp.), a tato skutečnost se mi hodila dokonce při dvou objížďkách, bez nichž by letos na českých silnicích snad žádná cesta byla nemyslitelná: Ta první nebyla tentokrát záležitostí silničářů, zákaz průjezdu Miletínem souvisel s právě se konajícími zdejšími slavnostmi, u té druhé ovšem, nějakých deset kilometrů místo dvou na zpáteční cestě při uzavřeném průjezdu z Lázní Bělohradu směrem na Jičín (o níž jsem navíc nevěděl, protože směrem tam jsem jel jinudy), se docela hodilo, že jsem věděl, kde je Svatojanský Újezd (leží zcela mimo všechny základní trasy, schválně jsem se pak ptal několika známých a nikdo nevěděl, kde to je), nejel na Mlázovice a v řečené vesnici nakonec dokázal správně objet kostel (vypadá to jako banalita, ale jeďte to zkusit, zaručuju, že dojedete jinam). Ale abych byl spravedlivý, musím doznat, že objížďka byla skutečně dobře značená. Tak to jsou zdánlivé podružnosti, možná i nudné, ale patří to k věci – události jsou vždy spojené s cestou.

Jiřího Zemánka uvedla Zdenka Sokolíčková (vystudovala kulturologii a evropská kulturní studia, působí na Katedře kulturních a náboženských studií na Univerzitě Hradec Králové, orientuje se mj. na transkulturní komunikaci), vystoupení se konalo pod plachtou na boční straně budovy někdejšího sokolského tábora v Ježkovském lese, nyní sídla Ars poetiky, kde jsou rozmístěny lavice, a kdyby ten výraz nebyl tak nepatřičný vzhledem k takřka archaickému duchu celého prostředí, nazval bych jej „multifunkčním centrem“, protože tam účastníci setkání jedí, ale také tam probíhají některé výtvarné dílny (například tři dny nato se zde vyráběly rámy na obrazy, které byly posléze namalovány a vystaveny v zahradě sousední usedlosti).

To říkám i proto, že toto místo má nesdělitelnou atmosféru, a v okamžiku, kdy se v příšeří pod plachtou rozzářily paprsky projektoru se Zemánkovou postavou rovněž jimi ozářenou a gestikulující vstříc promítaným obrázkům, bylo třeba opravdu „být na místě“, tady a teď, neboť jakákoli reprodukce, o jakou bych se tady pokoušel, by byla marná. K oné nereprodukovatelnosti přispěl způsob, jakým Jiří Zemánek vytvářel sdělení, které jakoby vyvstávalo v samotném prostoru, nikoli z úst přednášejícího, už proto, že o klasické přednášce by bylo možné mluvit stěží. Spíše to bylo sdílení nějakých obsahů, ke kterým se Jirka přibližoval a různě je obkružoval v okamžitých rozhodnutích o tom, jak vlastně bude postupovat dále, zda interpretací určitých myšlenek či popisem série obrázků, četbou některých textů, rozložených po celé lavici vedle notebooku. A také sdílení společné přítomnosti, v níž byla patrná snaha zprostředkovat ono základní tajemství, obsažené v tom, o čem Jiří přišel hovořit: Už v loňském roce mi Jaromír Typlt dal Jiřího k telefonu v okamžiku, kdy se právě nacházeli na nějakém místě na máchovské cestě z Prahy na Sněžku.

A tak se ve více než tříhodinovém vystoupení Jiřího Zemánka prostupovaly komentáře k obrazům německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha, tvorbě českých básníků Kamila Bednáře či Jiřího Ortena, ale i autora Pastýřky putující k dubnu Robinsona Jefferse (tato báseň tento večer nezazněla, zmiňuju ji jen proto, že jsem před lety psal text k výstavě Miloše Šejna, který se básní výtvarně zabýval a který mě se Zemánkem seznámil), snad nejoblíbenějšího básníka Jiřího Zemánka, a postupně pak, ještě po stručném komentáři vzniku společenství, které koná cesty po české krajině, a po třech předchozích výstavách výtvarných děl o ní, především té s názvem Od země přes kopec do nebe…: O chůzi, poutnictví a posvátné krajině, o průběhu samotné cesty tohoto společenství po stopách Karla Hynka Máchy.

Na jednotlivých promítaných obrázcích jsme pak mohli sledovat místa, kudy skupina poutníků na jedné z těchto cest šla, jejich atmosféru, způsob, jakým tuto cestu realizovala (např. bez běžných civilizačních vymožeností jako jsou ubytovny apod.), pouť spojenou s objevováním kultovních míst, nádherných přírodních scenérií proměňujících se v průběhu denního a nočního času, čtením textů, zvláště příslušných básníků na těchto místech atd. Zajímavá pro mě byla provázanost chůze, jíž poutník překonává nějakou krizi (jak jsem si přečetl v jednom ze Zemánkových textů, ale k tomu jsme se příliš nedostali), s vnímáním kulturní krajiny, ale i dalších širších kontextů. Mezi ně patří i rozměr (a konečnost) lidského života, znázorňovaný v barokních sochách, moment překročení a přesahu, který Jiří Zemánek několikrát zdůrazňoval (používal slovo „přechod“).

Kdyby byl býval čas (toho už se po vyčerpávajícím Zemánkově expozé nedostávalo, přesněji se možná nedostávalo mých sil s vědomím ještě noční hodinové cesty autem domů), snažil bych se ještě dotazy vrátit k té „fyzické“ podstatě chození, přesněji fenomenologii lidského těla jako součásti krajiny a vesmíru, tedy tomu, co jsem se i sám po celý život snažil nějak uchopit, byť ne takto intenzívními dlouhými poutěmi. Jiří Zemánek ovšem přišel ještě s jednou návazností, totiž tématem Země a její krize v kontextu lidské civilizace. Zde je totiž jeho další poloha, několika lidmi, s nimiž jsem posléze hovořil, velice ceněná, totiž (zjednodušeně řečeno) ekologická: Ta má totiž nejen jakousi aktivistickou podobu, ale je za ní i vyrovnávání se s myšlenkovým přínosem osobností, které se zabývají otázkou budoucnosti lidské civilizace, především amerického kulturního ekologa, filozofa a spisovatele Davida Abrama, jehož texty Jiří Zemánek přeložil do češtiny. Druhým citovaným jménem byla osobnost amerického teologa a historika kultury Thomase Berryho.

Zemánek předestřel některé Abramovy myšlenky, například z knih Procitnutí do živé země či Kouzlo smyslů. Zaujalo mě instrumentální vnímání dnešní reality člověkem, který si ji přisvojuje jako „předmět“ – „oddělení subjektu a objektu“ v konstrukci našeho pojetí světa souvisí samozřejmě s možností jeho ovládání a je v protikladu k vnímání spojitosti člověka s vesmírem, v němž pobývá – v anotaci k první knize se píše: Pokud znovu probudíme svoji primární zkušenost tělesného vnímání a otevřeme se bezprostřední aktivní participaci se světem kolem nás, můžeme objevit, že vše v něm je živé a oduševnělé, že smyslová země není souborem mrtvých objektů, ale společenstvím živých, působících subjektů. (celý text anotace v odkaze pod textem) Naskakovaly mi v ten okamžik souvislosti od toho, co vím o animismu „přírodních národů“, které vnímají skutečnost, že každý strom má „duši“, přes právnickou rovinu dnešního světa, který vnímá „majetek“ (objekt příslušný majiteli) jako jeden ze svých základních stavebních kamenů (uvědomil jsem si to v době průšvihu se Svatovítskou katedrálou, již si jako majetek nárokovala církev, zatímco ve středověku to bylo „obráceně“, dnes takřka nepochopitelně: věřící byli „předmětem“ katedrály), a dokonce až k místu v mé mysli (nevím, zda je to bez dalšího vysvětlení pro ostatní „čitelné“), kdy mě iritovalo někdejší používání ideologické (marxistické) floskule o „objektivitě“ reality („objektivní realita“), vůči níž jsem se vzbouřil tvrzením, že z hlediska poznání světa je každá realita naopak „subjektivní“ (to mi pak potvrdila – a v mém myšlení to byl jeden z nejšťastnějších okamžiků – fenomenologie). Mimochodem, k fenomenologii se odkazuje rovněž David Abram.

Možná, že jsem v tomto příspěvku rovněž podlehl „neliárnímu“ podání Jiřího Zemánka a ocitl se v jakémsi labyrintu významů. Pro ty případné čtenáře, jimž to tak připadá, připojuju anotaci zmíněné výstavy/knihy Od země přes kopec do nebe, která snad předchozí shrne jednodušeji:

V dnešní době globální mobility, preferující automobilismus a konzumní přístup k životu, náš cit pro krajinu a přírodu značně trpí. Možnou protiváhu tomuto trendu představuje pěstování chůze a poutnictví. Tímto způsobem se můžeme otevřít porozumění mimolidskému světu, navázat hlubší spojení s přírodou i se sebou samými. Tato publikace (a s ní spojená výstava), zabývající se vzájemně propojenými tématy chůze, poutnictví a posvátné krajiny, je poctou nádherným horám a kopcům severních Čech, českému romantickému básníkovi Karlu Hynkovi Máchovi a německému malíři Casparu Davidu Friedrichovi, těmto umělcům-poutníkům, kteří významně přispěli k empatickému vnímání krajiny. Prezentuje ukázky z tvorby dalších českých i zahraničních autorů 19.-21. století, malířů, grafiků, fotografů, sochařů, akčních a konceptuálních tvůrců. Vedle pojmu posvátné krajiny připomíná aktuálnost tzv. bezbariérové krajiny a důležitost bezprostřední smyslové skutečnosti "se vším svým člověka přesahujícím tajemstvím".

Další zdroje informací nalezneme na stránkách sdružení Pilgrim, které aktuálně zve
na devátou máchovskou
POUŤ KRKONOŠSKOU
putování z Prahy na Sněžku
přes Mělník, Kokořínsko, Bezděz, Pojizeří a Český ráj
věnované tentokrát Rainerovi Maria Rilkovi
pátek 18. srpna až pondělí 28. srpna 2017

či ještě předtím na další cestu
V pátek 18. srpna / procházka Prahou cestou poezie:

Sejdeme se v 10 hodin ráno na Karlově náměstí u spodní kašny, poblíž domu, v němž žil básník Karel Hynek Mácha. Odtud se vydáme v trase plánované cesty poezie pražských básníků na Vyšehrad, pak náplavkou podél Vltavy k Národním divadlu a dál přes Most legií na Kampu k domu, v němž žil kdysi básník Vladimír Holan. Zde pod „Holanovým platanem“ si připomeneme vynikajícího německého básníka a dramatika a jednoho z největší zjevů poezie 20. století, Rainera Maria Rilka (1875-1926), který se narodil 4. prosince 1875 v Praze v Jindřišské ulici. Rilke v Praze vystudoval gymnásium (Na příkopě) a studoval zde také na univerzitě a žil zde až do roku 1895. Prohlásil o sobě:„Jsem Pražan, ale ruské krve, a je jen náhoda, že mou mateřštinou je němčina.“ Připomeneme si Rilkova raná léta, jeho básnickou tvorbu spjatou s Prahu a přečteme si některé jeho básně. Z Kampy se pak vydáme svahem Petřína k soše Jaroslava Vrchlického a dál přes Pražský hrad a Chotkovy sady na Letnou. Putování ukončíme v kavárně Alchymista na Letné mezi 14 až 15 hod.   

Listuju ještě poznámkami, které jsem si bezprostředně večer doma ještě zapsal, a uvědomuju si, že je důležité, co o sobě Jiří Zemánek několikrát ten večer řekl, totiž že není „badatel“. Důležitější v jeho postojích a vnímání přírody či uměleckého díla je autentická zkušenost. Právě „cesta“ je svorníkem v důsledku interdisciplinárního přístupu, kde se propojuje umělecké dílo, kulturní krajina (umělecké dílo v kulturní krajině), existenciální zážitek „přechodu“, interpretace světa i souvislosti kolem nových pohledů na civilizaci a její ohrožení, zároveň „ztělesněných“ v překladech (tělo člověka se transformuje do „těla“ textu). A teď už musím zbrzdit i sám sebe, než z toho bude celá kniha.

Odkazy
https://www.respekt.cz/rozhovory/s-jirim-zemankem-o-ceske-krajine

https://pilgrim-putovani.blogspot.cz/
https://www.sedmagenerace.cz/text/detail/potrebujeme-novy-pribeh

https://www.malvern.cz/domains/malvern.cz/obsah/%C4%8D%C3%ADtanka
https://www.malvern.cz/citanka/berry1.html
https://www.vhled.cz/Archiv/CasopisVhledcislo3/Poznani_a_sebepoznani/LOUZAPO.html

Zdenka Sokolíčková
https://de.wikipedia.org/wiki/Jakob_Ha%C3%9Fler

David Abram
https://www.kosmas.cz/knihy/147052/procitnuti-do-zive-zeme/
https://www.kosmas.cz/knihy/147052/procitnuti-do-zive-zeme/
https://www.respekt.cz/tydenik/2013/12/cteni-skodi-prirode
https://de.wikipedia.org/wiki/David_Abram

Thomas Berry
https://de.wikipedia.org/wiki/Thomas_Berry_(Theologe)

Grof
https://www.sedmagenerace.cz/text/detail/doufam-ze-touto-krizi-projdeme

Fotodokumentace
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Jiri_Zemanek_Ars_poetica_2017/