Jiří Suchý / Vzpomínání

Tématem by tato knížka spíš patřila do složky Muzika nebo ještě lépe do neexistující složky Divadlo, respektive Kultura, protože podle mého názoru písničky Suchého a Šlitra a divadelní představení Semaforu nejsou jen záležitostí úzce jednooborovou, nýbrž – coby fenomén doby – zasahují do celého kulturního spektra, jak se říká. Přece jen ale je to nakonec knížka, takže ji také sem zařazuji.

„Když se zamýšlím nad tou dobou, nedokážu už být objektivní“, říká autor (na straně 62). Tato citace přesně vystihuje i situaci všech nás, kteří léta šedesátá, a tedy i Semafor a jejich písničky v té či oné podobě, přinejmenším z každodenního vysílání rozhlasu, když už ne „na vlastní kůži“ na jevišti Semaforu, ať už Ve Smečkách, Na Slupi nebo v definitivním usídlení v Alfě na Václavském náměstí, zažili. I v mém případě je vztah k něčemu, co mě, stejně jako ostatní, provázelo – v té inspirativní fázi – značný úsek života, „tak trochu osobní“.

Proto také smyslem tohoto článku není nějaká studie o námětu, ale spíš ono „pošťouchnutí“, abych použil facebookový termín, upnutí pozornosti na něj. Protože další diplomku na téma písňových textů v tuto chvíli psát nehodlám. ^Pzn.

Vzpomínání jsou, i podle podtitulu Od Reduty k Semaforu, „paměti“, jak se o tom zpěvák, textař, autor hudby, zakladatel několika divadel a ředitel nejznámějšího z nich, grafik a já nevím co, pardon, kdo ještě (vlastně vím, ještě taky filmový, případně televizní herec) vyjadřuje. I když tento výčet je zvláštním způsobem nepřesný, protože na jednu stranu Jiří Suchý toto všechno je, ale v mnohém také svým způsobem není. Nedá se říci, že by byl zpěvák v tom tradičním slova smyslu, a taky to sám se svou charakteristickou reflexí říká. Že totiž není schopen, jak by to u profesionálního zpěváka mělo být, zazpívat všechno, ale pouze určité věci, které mu sedí, především z hlediska sazby jazyka a muziky, tedy jejich vzájemného stylu. Tím svým komentářem přesně vystihuje onen charakteristický zlom v definici profesionality v tehdejší době, totiž Beatles také nebyli profesionály, tedy školenými hudebníky, dokonce zdůrazňovali, že neumějí noty (což jsem jim nikdy nevěřil). Řešení téhle věci je, že Jiří Suchý prezentuje vším tím, co dělá, prostě sama sebe – coby Jiřího Suchého. Chtěl jsem napsat, že to nemyslím pejorativně, totiž že to není sebestřednost a narcistní „jáství“, ale ono to není tak úplně pravda, totiž on exhibicionismus vždycky trochu musí být. Pro jednoduchost a nejenom coby elegantní řešení celé věci, ale nejvýstižnějším postižením podstaty je pojmenovat ji prostě jako autorské aktivity. Stejně jako Suchého vzory Voskovec a Werich si ty písničky i on napíše sám, není jejich pouhým interpretem. Což nevylučuje, že nepíše pro jiné. Naopak, to, co jsem očekával od té knížky, bylo, že ukáže, jak Semafor byl vlastně líhní, kadlubem, z něhož vyšly a jímž prošly neuvěřitelné desítky muzikantů, herců či jiných umělců. Jak už jsem zmínil na začátku. Neuvědomil jsem si, že to by musela být jiná knížka. Od Semaforu někam. A – hm, vzpomněl jsem si ještě – taky kontrabasistou byl. Aspoň na začátku.
Nemá asi smysl reprodukovat tady celou tu historii jakkoli zkráceně, byla už předtím řada příležitostí, jak si ty věci uspořádat, články, pořady atd., Suchý uměl vždycky o sobě dát vědět, nevím už kde to bylo, kde se začínalo Akord klubem a tím, jak Horníček přivedl Šlitra, Kočka na okně coby první text, Půl párku coby první píseň, kterou veřejně zpíval (v originále One Meet Ball, Josh White), Blues pro tebe, kterou si Vzal Karel Vlach, ale pro jistotu ji nechal nazpívat někoho populárnějšího, repertoár karlínského Hudebního divadla, především Werichův Divotvorný hrnec, Nebe na zemi s Vlastou Burianem, Plukovník chce spát s Oldřichem Novým, tak tohle jsem si už vypsal z téhle knížky.
Nu a pak celá ta další cesta k profesionalizaci, totiž zánik Akord klubu a další cesty, Reduta, opakovaně Miroslav Horníček či zmínky o Alfrédu Radokovi, Redutě, Ivanu Vyskočilovi a Divadlu na Zábradlí atd., celá řada textů, které jsou reprodukovány na základě toho, že je autor přinesl ze sklepa, což je přesně ten způsob, jak je celá knížka vystavěna. A tím bych pro tuto chvíli mohl skončit. Protože „stručně“ se totéž můžeme dozvědět jinde. Z knížek třeba v té, co se jmenuje Trocha poezie. Ale to až v jiné poznámce.

Pzn. Na konci sedmdesátých let jsem na FF UK napsal diplomovou práci „Písňové texty Osvobozeného divadla“ (možná necituji ten název úplně přesně, je to několik desetiletí, a nechce se mi to hledat, přepsaná podoba v počítači vzala za své s jedním z těchto úžasných strojů). Práce byla zamítnuta údajně pro nemarxistický obsah.

Jiří Suchý, Vzpomínání (Od Reduty k Semaforu), Melantrich, Praha 1991
Další autorské knížky o Semaforu:
Semafor ve stávce, 1990
Třicet pět let Semaforu, 1994
Tak nějak to bylo, 1998
Semafor - 40 nezapomenutelných let, 1999

K případnému poslechu:

Půl párku
Josh White / One Meet Ball
https://www.youtube.com/watch?v=MlgALQRg78I
Jiří Suchého interpretaci jsem ve vyhledávačích nenašel

Marnivá sestřenice
https://www.youtube.com/watch?v=OvyzZOtxRrU&feature=artist

Léta dozrávání
https://www.youtube.com/watch?v=KocBTQzFwj4

Klementajn
https://www.youtube.com/watch?v=WGYDTRrPBoY
https://www.youtube.com/watch?v=ApLmem-JvjQ&feature=related

Kočka na okně
https://www.youtube.com/watch?v=XRl1zuvVqAE&feature=related

Film Kdyby tisíc klarinetů
https://www.youtube.com/watch?v=PKvsWdjH2i4
https://www.youtube.com/watch?v=-bGBATc6fDw&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=5NfJijz5crQ&feature=related

Ty opravdový pecky bych si nechal na dobu, kdy už byl Suchý v Semaforu.