Jiří Jirmal & Jihoamerické inspirace

Jiří Jirmal & Jihoamerické inspirace
České doteky hudby 2014

Rudolfinum – Sukova síň, 27. prosince 2014, 19.00
Gran Duetto Concertante – Miloslav Klaus – kytara, Jan Riedlbauch – flétna
Jiří Jirmal – kytara j. h.

Podtitul večera v Sukově síni Rudolfina Gratulační koncert Jiřímu Jirmalovi, legendě české kytarové školy k nadcházejícím 90. narozeninám, s kterým dramaturgie festivalu České doteky pracovala při přípravě festivalu, prozrazuje námět a zakládá souvislosti, které se v mezisváteční mrazivý den v pražském komorním sále udály. Jiří Jirmal se jako Jiří Novák narodil v Praze 24. dubna 1935, České doteky hudby jsou první, kteří přišli s gratulací; kytarista Miloslav Klaus, který je žákem Jiřího Jirmala, v první části koncertu zahrál výběr jeho skladeb, v druhé části pak vystoupil spolu s flétnistou Janem Riedlbauchem v jejich formaci Gran Duetto Concertante. Koncert uvedl a částečně jím provázel hudební publicista Aleš Benda, který se v závěru jeho první části stal i kmotrem při křtu posledního CD Jiřího Jirmala „His master´s guitar“. Půdorys koncertu byl tedy zřetelně rozvržen, sál plný žáků pana profesora a příznivců kytarové hry i komorní hry viditelně natěšených, koncert mohl začít.

V prvních dvou Jirmalových skladbách, Suite Azure pro kytaru, respektive její první části, sestávající z čísel Canción, Danza, Bossa, Espaňoleta a Tango, a slavné Baden Jazz Suite, tedy Simplicitas, Berceuse, Rondo a la samba, vystoupil sólově Miloslav Klaus. Klausova decentní hra, barevně odstíněná v tlumených a ostrých tónech, vystihujících poetiku skladeb ikony české kytarové hry s charakteristickým pomezím vážné a jazzové hudby, alterovanými akordy (jedna ze skladeb repertoáru končí tuším akordem G 6/9), flažolety atd. přinášela požitek zvláštního druhu, člověk si uvědomoval onu originalitu, kterou si mohou pamatovat starší posluchači rozhlasu z dob, kdy se pravidelně Jirmalovy skladby vysílaly do étéru.

A když se v následujících dvou skladbách, Píseň a Tanec (Cancion and Danza Paesano) a Canzonetta vedle Miloslava Klause posadil pan profesor Jirmal, mohl pozorný posluchač podle stylu kytarové hry vnímat i skutečnost, že Miloslav Klaus je jeho žákem. Devadesátiletý kytarista si získal už předtím mu nakloněné publikum nejen svou obdivuhodnou vitalitou, ale i bezprostředností a humorem. Při křtu nového alba komentoval jeho vznik (a doporučení publiku, aby si jej pořídili) tím, že se na jeho nahrávání podílel právě Miloslav Klaus, s nímž nyní byl na jednom pódiu: Jak víme, kytarista (na rozdíl třeba od houslisty) používá při hmatech na struníku palec, jemu se po těžké automobilové havárii podařilo – vlastně na přání jeho žáků – vrátit se na pódium a do nahrávacích studií, ale právě s onou komplikací „nepoužitelného“ palce. Nu a ten mu nahradil právě Miloslav Klaus. Krásný žert.

O tom, jak Jiří Jirmal začínal u jiné legendy populární hudby, Arnošta Kafky, jak hrál s celou řadou proslulých muzikantů, i o Jirmalově pedagogické kariéře, jeho jedenácti žácích, kteří se dostali do finále pařížské kytarové soutěže, a třech jejích vítězích, přičemž jeden z těchto žáků seděl vedle svého učitele na jevišti, někteří další pak v hledišti, hovořil i Aleš Benda v úvodu koncertu či při křtu alba, k němuž přišel ještě ředitel ČDH Miroslav Matějka. Aleš Benda v přání dobré cesty desky k posluchačům zavtipkoval, když zmínil pejska, který se na tradiční značce His Master´s Voice dívá do roury gramofonu – název Jirmalova alba je narážkou právě na tuto značku (His master´s guitar) a obsahuje nahrávku zmíněných prvních dvou skladeb. Dojatý Jirmal pak komentoval své emoce slovy o tom, že dvacet let učil na konzervatoři, tedy ve vedlejší budově, a pravidelně zde koncertoval on sám i jeho úspěšní žáci, a od poloviny osmdesátých let v tomto sále nebyl. V šatně před koncertem i po něm (i na mé otázky po tom, co mě zajímalo) vzpomínal na řadu osobností kulturního života, také na noblesu ředitele Václava Holzknechta, muzikologa a varhaníka Ladislava Vachulku, který měl i v nejednoduché době dveře do světa otevřené, na přátelství s Miroslavem Kefurtem, s nímž pravidelně v pátek vysílali do rozhlasu v přímých přenosech (právě na ty se pamatuju a proto jsem se i ptal). Taky jsme si popovídali o fotografování („všechno foťte“), fotil vždy s Leicou, sbírá aparáty, vzpomínal i na tehdejší Flexaret (dokonce na Etaretu, tu ale neměl).

V druhé části koncertu vystoupilo, jak už řečeno, Gran Duetto Concertante, tedy Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus, se skladbami jiných autorů. Jan Riedlbauch převzal i jejich uvedení a stručně okomentoval nejdříve Cante hondo (hluboký zpěv), Jana F. Fischera (1921 – 2006), která má části 1. Moderato, 2. Sostenuto, 3.Con motto, ritmico, 4. Moderato  cantabile, 5. Allegro, a poté skladbu umělcova o rok staršího bratra, skladatele, hudebního pedagoga a někdejšího ministra kultury Václava Riedlbaucha, která má název Duetto - Pocta Manuelu Poncemu pro flétnu a kytaru. Cante hondo věnoval již nežijící skladatel Jan F. Fischer svým přátelům při příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky (1492 – 1992). Flétnista seznámil posluchače s textem, který skladatel k věnování připsal; skladba obsahuje odkaz k dramatickým historickým souvislostem události a – už podle svého žánrového názvu, srozumitelnému Španělům či Andalusanům (tam jej označují jako cante jondo) – vyjadřuje v kontextu tance a zpěvu nejhlubší lidské emoce. Druhá ze skladeb byla zkomponována pro Gran Duetto Concertante pro velký festival v Mexiku v roce 1991, Jan Riedlbauch v komentáři k ní řekl, že Ponce je něco jako mexický Bedřich Smetana (Manuel María Ponce, 1882-1948, skladatel a klavírista, je považován za zakladatele hudby Mexika). Obě skladby se vyjadřují veskrze moderním hudebním jazykem, používajícím neotřelé prostředky pro vyjádření řečených emocí, neznamená to ovšem, že by byla z kompozice vytěsněna melodická složka, je jen výrazně expresívní. Naopak přídavek, indiánská píseň žijícího kubánského skladatele, hudebního pedagoga, kytaristy a perkusionisty Leo Brouwera, představovala harmonické ztišení před rozloučením s publikem.

Koncert Gran Duetto Concertante a profesora Jiřího Jirmala, který je v programu sice uveden jako host, ale byl hlavní postavou večera, patřil k těm programovým položkám dramaturgie Českých doteků hudby, v nichž je akcentována současná hudba, byť i ta má samozřejmě nějaký historický rozměr.  Myslím si ale, že je stejně oprávněná, ne-li svým způsobem oprávněnější než ustálené projekty; nechtěl bych ale obojí dávat do protikladu, ježto se domnívám, že je umělý, totiž i večery s převahou barokní či romantické hudby nevycházejí na festivalu z žádných zkornatělých vzorců, nýbrž usilují o to, aby byly aktuální a jedinečné. Ostatně tak to může být u každého hudebního projevu, který je podložen současně umem i citem. A ten dnešní k takovým rozhodně patřil.

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH